Nedodržený slib

Martin byl pátým synem výkupčího drůbeže a nadaným fotbalistou, kterého chodili v idylické době před začátkem války okukovat prvoligoví lanaři a který často se svými spoluhráči běhal zvonit na zvon místního kostela, kde byl farářem jistý Jozef Tiso... V údobí kolem Martinovy bar micvy se však poklidný život v Bánovcích začne prudce měnit - právě byl vyhlášen Slovenský štát a bar micva je pro Friedmannovy poslední rodinnou oslavou. Pan Friedmann sice poprosí všechny členy své rodiny, aby mu slíbili, že se tu za rok opět všichni sejdou, ale je to marný slib. Maminka brzy šije žluté hvězdy na osm kabátů - jen bratr Alex si ji nechá dát na žlutou bundu, aby mohl dál chodit do kina... Martina vyloučí i z místního fotbalového klubu a všechny židovské obchody jsou "zarizovány," avšak když se Friedmannům naskytne příležitost emigrovat do Palestiny, jejich otec odmítne riskovat plavbu na přetížené lodi a nejistou budoucnost v poušti: "Co je to nejhorší, co se nám tu může stát? Že nás donutí, abychom někde pracovali? Všichni Němci jsou v armádě a někdo za ně tu práci zastat musí, ale já se práce nebojím..." Je to osudové rozhodnutí - začínají transporty a Martinův bratr Alex a sestra Ráchel odjíždí jako první do Polska. Na Martina udělá naprostá bezmocnost jeho rodičů veliký dojem, a tak se rozhodne vzít svůj osud do vlastních rukou tím, že se vydá za svým spoluhráčem Fredem Mahlerem do "židovského tábora" v Seredi, kde Fred staví lagerové fotbalové mužstvo a zaručuje svým hráčům bezpečí. Hned při příjezdu do Seredi však místní bachař vezme Martinovi hodinky a Martin si uvědomí, že udělal velikou chybu. Je však v pasti a nezbývá mu, než začít tvrdě pracoval ve stolařské dílně a hladový běhat po hřišti a hrát o život v brutálních zápasech proti vypaseným strážným. V roce 1942, těsně před transportem, kterým má být lágr zlikvidován, se Martin dozví o Osvětimi. Zoufale se snaží uniknout transportu, ale skončí s číslem na krku v řadě před dobytčáky... Odtud ho vysvobodí až velitel tábora, který je velikým fotbalovým fanouškem, ale Fred Mahler už takové štěstí nemá... Po posledním transportu do Osvětimi se Martin dostane do pracovní čety, která chodí trhat morušové listí (v Seredi se vyráběly hedvábné šňůry na německé padáky), což mu umožní bleskový návrat do Bánovců. Tam však najde jenom zapečetěný dům... Jen jeden z jeho starších bratrů, Vilo, se jednoho dne objeví v Seredi, ale Martin mu nikdy ani neřekne, co nedávno spatřil v Bánovcích... Přepracovaný a podvyživený Martin dostane dvojitý zápal plic a Vilo se s ním přijde rozloučit do lágrové ošetřovny: "Jdi v pokoji, Martine, takový už je náš osud...". Sereďský doktor se však rozhodne k riskantnímu zákroku a zaživa otevře Martinovy plíce. Operace se podaří a tenhle malý existenční zázrak inspiruje nového ředitele lágru, aby poslal chovance, který utekl hrobařovi z lopaty, na zotavenou do sanatoria... Martin se ocitne mezi pacienty v Tatrách, kde je poprvé nucen zapřít své židovství. Cpe se jídlem a odmítá milostné návrhy krásné pacientky, aby se neprozradilo, že je obřezaný. Jednoho dne však nový lékař rozhodne, že Martin tuberkulózu nemá, a tak si mladík bez papírů musí najít nové útočiště... Skončí jako zemědělský dělník v klášteře, kde pracuje za stravu, než se pod jménem Martin Petrášek přidá během slovenského povstání k partyzánům. Poslední válečnou zimu překlepe v horách se skupinkou sovětských výsadkářů, kteří jsou ještě většími antisemity než Němci. V jedné památné scéně si rudoarmějci nechají vytrhat zdravé přední zuby, aby si místo nich mohli pořídit zlaté zuby, které z nich v Sovětském svazu železných zubů udělají boháče. Na konci války se Martin opět setká v Vilem. Vrátí se také do Bánovců, ale v rodném domě už čtyři roky žije jiná rodina. Martin se musí hodně snažit, aby ho alespoň pustili prohledat půdu starého domu. Tam najde v krabici staré rodinné fotky a zplihlou žlutou hvězdu - je načase se odstěhovat do Izraele.

Scénář k filmu napsal známý spisovatel a scénárista Jan Novák, který momentálně žije v Chicagu v USA. Jan Novák je nositelem ceny za literaturu České republiky Magnesia Litera za rok 2005. Spolupracoval s režisérem Milošem Formanem, Ivanem Passerem a mnoha dalšími. Napsal několik románů, divadelních dramatizací či filmových scénářů. Natočil dokumentární film o Václavu Havlovi.

Film režíruje známý český režisér Jiří Chlumský, který natáčí TV seriály a TV filmy nejen v Čechách, ale i na Slovensku. Hlavním kameramanem je významný slovenský kameraman Ján Ďuriš, profesor na VŠMU v Bratislavě, kostýmní výtvarnicí je Simona Vachálková a hlavním designérem Juraj Steiner.

Ve filmu účinkuje 94 herců (slovenských, českých, polských, ruských, anglických) a více než 1000 komparsistů. Za všechny můžeme uvést např. Samuela Spišáka, Ondřeje Vetchého, Ľuba Pauloviče, Mariána Slováka, Ivana Romančíka, Pavla Kříže, Inu Gogálovou, Vieru Topinkovou, Sergeje Sanžu a Jana Monczku. Filmový příběh se odehrává v cca 140 prostředích.

Děj příběhu se odehrává ve čtyřech ročních obdobích. Jeho natáčení neprobíhalo kontinuálně, bylo rozděleno do čtyř etap, z nichž 2 byly zrealizovány v roce 2007 a 2 v roce 2008.

Společnost GENTA FILM, s.r.o. získala od Martina Petráška autorská práva na zfilmování jeho životního příběhu podle knihy „Nedodržaný sľub“, kterou napsal Petrášek v USA a která vyšla i v českém jazyce. V letech 2006 a 2008 byl společnosti přidělen grant z MK SR na přípravu a realizaci tohoto filmového projektu.

Scénář

Nedodržený slib je filmovou rekonstrukcí netypického válečného příběhu Martina Friedmanna-Petráška, Žida z malého slovenského městečka Bánovce. Martin byl pátým synem výkupčího drůbeže a talentovaným fotbalistou, kterého chodili v idylické době před začátkem války okukovat prvoligoví lanaři a který často se svými spoluhráči běhal zvonit na zvon místního kostela, kde byl farářem jistý Jozef Tiso…

V údobí kolem Martinovy bar micvy se však poklidný život v Bánovcích začne prudce měnit - právě byl vyhlášen Slovenský stát a bar micva je pro Friedmannovy poslední rodinnou oslavou.

Pan Friedmann sice poprosí všechny členy své rodiny, aby mu slíbily, že se tu za rok opět všichni sejdou, ale je to marný slib. Maminka brzy šije žluté hvězdy na osm kabátů - jen bratr Alex si ji nechá dát na žlutou bundu, aby mohl dál chodit do kina. Martina vyloučí i z místního fotbalového klubu a všechny židovské obchody jsou „zarizovány,“ avšak když se Friedmannům naskytne příležitost emigrovat do Palestiny, jejich otec odmítne riskovat plavbu na přetížené lodi a nejistou budoucnost v poušti: „Co je to nejhorší, co se nám tu může stát? Že nás donutí, abychom někde pracovali? Všichni Němci jsou v armádě a někdo za ně tu práci zastat musí, ale já se práce nebojím...“

Je to osudové rozhodnutí - začínají transporty a Martinův bratr Alex a sestra Ráchel odjíždí jako první do Polska. Na Martina udělá naprostá bezmocnost jeho rodičů veliký dojem, a tak se rozhodne vzít svůj osud do vlastních rukou tím, že se vydá za svým spoluhráčem Fredem Mahlerem do „židovského tábora“ v Seredi, kde Fred staví lágrové fotbalové mužstvo a zaručuje svým hráčům bezpečí.

Hned při příjezdu do Seredi však místní bachař vezme Martinovi hodinky a Martin si uvědomí, že udělal velikou chybu. Je však v pasti a nezbývá mu, než začít tvrdě pracoval ve stolařské dílně a hladový běhat po hřišti a hrát o život v brutálních zápasech proti vypaseným strážným. V roce 1942, těsně před transportem, kterým má být lágr zlikvidován, se Martin dozví o Osvětimi. Zoufale se snaží uniknout transportu, ale skončí s číslem na krku v řadě před dobytčáky. Odtud ho vysvobodí až velitel tábora, který je velikým fotbalovým fanouškem, ale Fred Mahler už takové štěstí nemá...

Po posledním transportu do Osvětimi se Martin dostane do pracovní čety, která chodí trhat morušové listí (v Seredi se vyráběly hedvábné šňůry na německé padáky), což mu umožní bleskový návrat do Bánovců. Tam však najde jen zapečetěný dům... Jen jeden z jeho starších bratrů, Vilo, se jednoho dne objeví v Seredi, ale Martin mu nikdy ani neřekne, co nedávno spatřil v Bánovcích.

Přepracovaný a podvyživený Martin dostane dvojitý zápal plic a Vilo se s ním přijde rozloučit do lágrové ošetřovny: „Jdi v pokoji, Martine, takový už je náš osud...“ Sereďský doktor se však rozhodne k riskantnímu zákroku a zaživa otevře Martinovy plíce. Operace se podaří a tenhle malý existenční zázrak inspiruje nového ředitele lágru, aby poslal chovance, který utekl hrobaři z lopaty, na zotavenou do sanatoria.

Martin se ocitne mezi pacienty s tuberkulózou v Tatrách, kde je poprvé nucen zapřít své židovství. Cpe se jídlem a odmítá milostné návrhy krásné tuberačky, aby se neprozradilo, že je obřezaný. Jednoho dne však nový lékař rozhodne, že Martin tuberkulózu nemá, a tak si mladík bez papírů musí najít nové útočiště... Skončí jako zemědělský dělník v klášteře, kde pracuje za stravu, než se pod jménem Martin Petrášek přidá během slovenského povstání k partyzánům. Poslední válečnou zimu překlepe v horách se skupinkou sovětských výsadkářů, kteří jsou ještě většími antisemity než Němci. V jedné památné scéně si rudoarmějci nechají vytrhat zdravé přední zuby, aby si místo nich mohli pořídit zlaté zuby, které z nich v Sovětském svazu železných zubů udělají boháče.

Na konci války se Martin opět setká v Vilem. Vrátí se také do Bánovců, ale v rodném domě už čtyři roky žije jiná rodina. Martin se musí hodně snažit, aby ho alespoň pustili prohledat půdu starého domu. Tam najde v krabici staré rodinné fotky a zplihlou žlutou hvězdu - je načase odjet do Izraele...

Slovo režiséra

Složitost a náročnost tohoto projektu spočívá ve dvou základních bodech:

1. autobiografický příběh

2. historický příběh

Prakticky to znamená, že jsme nuceni hledat prostředí (exteriéry i interiéry), které víceméně odpovídají dobovým reáliím; a ty musí být následně upraveny do jejich historické podoby. To samé platí samozřejmě i o kostýmech, maskách a rekvizitách. Týká se to celého art departmentu. Když přihlédneme k pestrosti a rozsahu scénáře, který se odehrává v rozmezí téměř 10 let (1937-1947), počtu hereckých rolí, kterých je kolem 130, snadno zjistíme, že se jedná o velmi náročný a velmi drahý filmový projekt.

Autobiografická linie filmu

Příběhy, které se skutečně staly, jsou těmi nejvděčnějšími dramaty. Je téměř nemožné vymyslet zápletku, kterou stvořil skutečný život a kterou dějiny potvrdily. Nyní máme ve svých rukách exkluzivní materiál. Je nanejvýš důležité ho ctít a co nejvěrněji zreprodukovat. Záměrně tu nechci psát o míře tzv. umělecké nadsázky nebo praktických důvodech. Těch si samozřejmě při realizaci užijeme ještě mnoho. Chtěl bych však, abychom se vždy věrně vraceli k tomu základnímu a, podle mého názoru, i tomu nejcennějšímu, co máme. Autobiografickému, tedy skutečnému zážitku.

Historické období

To, co chceme především podat, je historická linie a všechny její návaznosti. To už je samo o sobě téměř nadlidský úkol. Pojednání na toto téma by vydalo na řadu diplomových prací. A i tak bude naše snaha velká a touha zmapovat detaily historie obrovská.

Hlavní představitel

On je alfou a omegou celého projektu. Hlavní představitel je velmi mladý kluk, který začal svou životní pouť již ve 14 letech a končí ho ve 23 nebo 24. Naším původním konceptem bylo obsadit tuto roli talentovaným hercem ve věku 22-23 let. Po hereckých a maskérských zkouškách jsme od tohoto záměru upustili. Samuel Spišák, kterému je 16 let, byl vybrán po dlouhém a náročném kástingu. Výsledky maskérských kamerových zkoušek byly velmi dobré. Šestnáct let je věk, kdy je možné herce za jistých okolností omladit a zároveň ho nechat zestárnout. Toto rozhodnutí se ukazuje jako velmi průchodné. Když k tomu připočteme velmi nápadnou podobu s autorem příběhu, tak si oprávněně myslím, že to bylo správné rozhodnutí.

Metody výroby

Po dohodě s autorem scénáře, Janem Novákem, jsem zvolil zhuštěnou formu a dramaticky zkratkovité řešení jednotlivých scén. Momenty náhlého zvratu, momenty určitého šokujícího řešení jednotlivých scén velmi prospívají jinak epickému vyprávění děje. Nepřetržitá přítomnost strachu o život, scény, ve kterých se musí divák bát o hlavního hrdinu, musí být všudypřítomné. Tísnivá atmosféra některých záběrů musí být až skličující. Na druhou stranu je nezbytné dát divákům čas na oddych, odlehčit některé scény. Tam, kde je to jen trochu možné, je dobré ponechat humor, pěkné záběry krajiny atd. Střídání atmosfér jednotlivých scén je více než důležité.

V rukách máme silný a dojemný příběh. Jeho morální dopad je ohromný, i když je to již minulost. Nechceme být moralisty, hrozit prstem nebo zastrašovat. Chceme ukázat jen to, co se skutečně stalo. Co někdo, kdo ještě dnes žije, skutečně prožil. V tom je ohromná síla příběhu a jeho upřímnost. Proto nechceme sklouznout do klišé a sentimentu. Chceme vyprávět příběh tak, jak se stal. Jak ho prožil jeden z nás.