Nejkrásnější hádanka

Majdalenka ho má také ráda, ale otec už pro ni vybral jiného ženicha, rychtářova syna Jakuba. Nic však není ztraceno, protože Matěj zachránil bílého holoubka, a ten na oplátku přinesl kouzelnou jahodu, díky níž chasník i jeho milá rozumějí řeči ptáků, a tak slyší, jak kohout věští, že jednou sedlák ještě rád přijme Matěje jako ženicha. K tomu však vede dlouhá cesta, plná nebezpečí a hádanek. Když sedlák Matěje vyhodí, vydá se mladík na zámek, kde se zrovna soutěží v hádankách o ruku princezny Rozmarýnky. Kdo uhodne tři, dostane ji za ženu. Na rozdíl od ostatních se Matěj nezalekne, když král vyhlásí dodatek, že kdo neuhodne, přijde o uši i nos, a tak brzy dostane možnost s princeznou se utkat. Její hádanku hravě uhodne, zatímco ona si s tou jeho poradit nedokáže a musí mu dát hubičku. A stejně to dopadne i druhý den. To už se Matěj seznámí s vojákem Ondrou, který princeznu tajně miluje, a také s generálem, hofmistrem a dvorní dámou, kteří jsou nejen proradní, ale také chamtiví a neustále kují pikle. Ti donutí Matěje ke slibu, že se vzdá princezny a rozdělí mezi ně odměnu, kterou mu král nabídne jako náhradu, ale chasník je převeze a ještě vytrestá. Rozhodne se vrátit k Majdalence, cestou ho však přepadnou loupežníci s náčelníkem Madlafousem a donutí ho, aby se k nim přidal. Pomůže jim uloupit zlato, které princezně posílá carevič Ivan, loupežníci ho však zradí a Matěj skončí v žaláři. Hofmistr, generál a dvorní dáma už se těší na popravu, Matěj však neztrácí naději a dobrou náladu. S pomocí Ondry odhalí všechny intriky, potrestá loupežníky, princezně ukáže toho pravého ženicha a vyslouží si Majdalenku.

<>OBRÁZEK NENALEZEN<> Inspirací pro scénář filmu Nejkrásnější hádanka se staly Drdovy pohádky O Matějovi a Majdalence a Jak princezna hádala, až prohádala. Zdeněk Troška sáhl po předloze Jana Drdy již po několikáté. Tu první zfilmoval už před dvaceti lety, byla to pohádka O princezně Jasněnce a létajícím ševci, Český Honza se stal předlohou k filmu Z pekla štěstí. „Už v první třídě, kdy jsem si přečetl sbírku pohádek Jana Drdy, jsem se do téhle knížky zamiloval. Dodnes je mou nejoblíbenější, mám doma tři nebo čtyři vydání a chtěl bych podle ní natočit ještě hodně filmů,“ vyznává se režisér, který si tehdy knížku vypůjčil z knihovny na pionýrském táboře v Kubově Huti. Co je na tomto autorovi tak přitažlivé, že se k němu stále vrací? „Drdovy pohádky jsou nádherné, půvabné, české,“ zdůrazňuje Zdeněk Troška, „jsou úsměvné a radostné, a proto tvoří naše národní stříbro.“

Mezi jednotlivými pohádkami uběhly desítky roků. Jak ale vybrat tu nejlepší pohádku, aby nebyly všechny stejné, každá byla svébytná a ve své době fungovala? „Každá doba je jiná, mění se způsob natáčení, technické možnosti. Proto každá pohádka je jiná, má svůj styl, byť všechny mají stejného vypravěče,“ říká Zdeněk Troška.

Samozřejmě za těch dvacet let se změnilo i publikum. „Doba je úplně jiná,“ souhlasí režisér. „Dnes mají děti obrovský přístup ke všem možným filmovým i nefilmovým kanálům, vnímají svět jinak. Jsou odkojeny reklamou, která je rychle vyprávěná a stříhaná, klipy, které tehdy prakticky neexistovaly. Dnešnímu dítěti stačí naznačit, hned se mu to vše dostane do hlavičky a tam mu to ten jeho kompjůtr zpracuje. Takže i náš styl musí být jiný, nicméně já jsem se snažil zůstat věrný vyprávění klasické české pohádky, které uvedl v život Bořivoj Zeman,“ dodává Zdeněk Troška.

Československo bývalo rájem pohádkové tvorby, v posledních letech však takových filmů vzniká pomálu. Znamená to, že tvůrci pohádky bojí? „Ať si kdo chce, co chce říká, já tvrdím, že dva nejtěžší žánry, které existují, jsou komedie a pohádka,“ říká Zdeněk Troška. „Pohádka má jasně daná pravidla a v momentě, kdy tato pravidla překročíte nebo porušíte, obrátí se to proti vám. Musí tam být dva světy - svět dobra a zla a zlo musí být potrestáno, musí tam být jasně dané charaktery, všechno musí být průzračně čisté a čitelné. Jak do pohádky začnete cpát filosofii, psychologii - všechno špatně!"

Pohádku Nejkrásnější hádanka se během posledních let pokoušelo neúspěšně realizovat několik produkcí. Až v loňském roce se projektu ujalo Barrandov Studio, kterému se jej v rekordně krátké době podařilo nejen finančně zajistit, ale i zabezpečit produkčně včetně náročného výběru lokací, výroby kostýmů atd. a zahájit natáčení. První setkání se Zdeňkem Troškou proběhla v květnu 2007, v červnu Barrandov Studio projekt schválilo, v červenci padla první klapka a v únoru 2008 se koná premiéra.

„Realizace filmů po producentské stránce, ale i z pozice výkonného producenta, to je trend, kterým se chce Barrandov ubírat do budoucna,“ říká producentka Helena Uldrichová a dodává. „Tvorba pro děti byla nedílnou součástí barrandovské historie a my jsme přesvědčeni, že je to i jeho perspektiva. Pohádka vždy byl nejlepší vývozní artikl a přerušení dlouholeté tradice pohádkové tvorby rozhodně ničemu neprospívá. Když se podíváme na filmovou tvorbu několik roků zpět, vidíme, že v některých letech se původní česká pohádka v kinech vůbec neobjevila. Věřím, že i nový model financování pomůže tuto situaci zlepšit. V zahraničích modelech podpory kinematografie je tvorba pro děti naprostou prioritou a my věříme, že se tak stane i u nás.“

Barrandovská produkce má zároveň přesnou představu na jaká témata se chce do budoucna v tvorbě pro děti a mládež zaměřit. „Není naším cílem vyrábět české verze Harryho Pottera. Tento druh filmu jednak není naší mentalitě blízký a je nám i jasné, že v českých podmínkách nejsme schopni konkurovat výpravným zahraničním projektům. Tradice české pohádky je jiná, je v humoru, laskavosti, lidovosti a právě Zdeněk Troška umí ducha české pohádky výborně vystihnout,“ říká Helena Uldrichová.

Pohádku Nejkrásnější hádanka řadí její tvůrce k takzvaným „omalovánkovým“ pohádkám, určeným nejmladším dětem. Věku svého budoucího diváka přizpůsobuje i vypravěčský styl a také nebezpečné nebo strašidelné scény jsou pojaty s ohledem na chápání malých diváků. „V Nejkrásnější hádance máme třeba bandu loupežníků. Ale malý divák i díky hudebnímu doprovodu, maskování nebo kostýmům ví, že naši loupežníci jsou v podstatě takoví přihlouplí strýcové, kteří sice straší v lese, ale vždycky nakonec dostanou na frak,“ směje se režisér a dodává. „Ani zlo tu není absolutní, vždycky je sice potrestáno, ale zároveň dostává šanci polepšit se.“

O realizaci

Natáčení Nejkrásnější hádanky proběhlo od 24. července do 25. září 2007 v lokalitách v jižních, středních i severních Čechách. „Najít lokace pro pohádku není zas tak jednoduché,“ říká Zdeněk Troška. „Jenom si uvědomte, jak je naše země zadrátovaná, kolik sloupů elektrického vedení tu máme. A když už najdete volný horizont, tak na každém vyvýšeném místě stojí vysílač mobilních telefonů. Někdy je to k zoufání. Protože ale hodně cestuju, odebírám turistické časopisy, sbírám zajímavosti, mám seznam míst, a když pak potřebujeme nějaké prostředí, sáhnu do svého archívu …“

Díky spolupráci s generálním partnerem Lesy ČR, s.p. začalo natáčení Nejkrásnější hádanky v půvabném přírodním areálu Staré obory Hluboká. Filmaři zde mohli využít i takzvané „filmařské cesty“, která kdysi byla vytvořena pro historický snímek Oldřich a Božena Otakara Vávry, ale zůstala nevyužita. Štáb Nejkrásnější hádanky se tak stal prvním týmem, který mohl na pozapomenuté přírodní filmové rekvizitě pracovat. Stará obora Hluboká poskytla působivý kolorit řadě napínavých scén z pohádky. A jak filmaři Starou oboru objevili?

„Hledali jsme v okolí Českých Budějovic nějaké lesy, v nichž bychom mohli natáčet, pomáhala nám řada známých a přátel, sjezdili jsme spoustu míst v okolí Temelína, Hněvkovské přehrady, až mě pozvali do Poněšické obory - ta je mimochodem také nádherná. Tam mi doporučili, abych se zajel podívat ještě do Staré obory na Hlubokou. Říkali mi: budete nadšen, pane Troška - a měli pravdu,“ vzpomíná režisér. „Obora má přes patnáct set hektarů. Je úžasná. A tehdy mi správce, pan Novosad prozradil, že se tu kdysi pro film Otakara Vávry Oldřich a Božena upravovala cesta, na níž se ale nakonec netočilo. Oni tu cestu pak používali jako spojnici. Když jsme ji viděli - ona už je dnes samozřejmě zarostlejší a proměněná - tak jsem se hned rozhodl a vlastně jsme tam natočili největší část filmu.“

Hlavní hrdina pohádky, chasník Matěj se vydává do světa, kde na něj čeká řada překvapení i nástrah - mezi jinými i parta loupežníků. A scény s loupežníky nás zavádějí především do lesa. Jak se dá vůbec najít v současných podmínkách takový správný pohádkový les?

„Velice obtížně,“ přiznává Zdeněk Troška. „Dnes jsou lesy hodně prosekané, vyčištěné a řídké. Ale pohádkový les musí být tajemný, musí to být taková zarostlá smrčina s popadanými stromy, trošíčku až pralesní typ lesa - ten je pohádkový! A právě ve Staré oboře se nechává les přirozeně růst. Proto zde lze nalézt řadu romantických zákoutí, plných tlejících kořenů či suchých větví. Když šikovně postavíte kameru, docílíte skutečně pohádkových záběrů, tak jak to známe třeba z ilustrací starých pohádkových knížek.“

Důležité zázemí poskytly štábu české zámky, již filmařsky prověřený Sychrov a především středočeské Žleby. Dále se točilo ve středočeském skanzenu v Třebízi a loupežníkům našel režisér pro jejich doupě úchvatné prostředí na zřícenině v Kostomlatech pod Milešovkou, kde se doposud žádný film netočil. „Kostomlaty pod Milešovkou je typická zřícenina hradu, jaké maloval ve svých pohádkových ilustracích Josef Lada. Pokud si vzpomenete - vždycky tam je hastrman u rybníka a nad ním zřícenina. A přesně takhle Kostomlaty vypadají. Mají krásnou, napůl do skály vylámanou gotickou bránu s věží a nad ní pak je hradní palác s další věží, který je úžasně fotogenický, že jsem se okamžitě rozhodl tu pracovat,“ vzpomíná Zdeněk Troška.

Herci a jejich role

V pohádce O princezně Jasněnce zazářil tehdy mladý herec Jan Potměšil, nyní přivádí režisér na plátno Jana Dolanského, sice zkušeného herce, ale v tomto žánru vlastně nevyužitého. Jak najít ty správné pohádkové představitele? „Vždycky mám představu určitého typu a pak hledám lidi, kteří mu odpovídají. Třeba Majdalenka měla být taková ta mánesovská holka. Taťánu Krchovovou jsem našel v plzeňském divadélku Pluto, které je úžasné, veselé, moc rád tam jezdím a z tohoto divadla jsem obsadil dokonce osm nebo deset lidí,“ prozrazuje režisér.

Jak vnímá herec nabídku na roli v pohádce. Je to rovnocenná příležitost nebo „jenom“ pohádka? „Rozhodně to není nic podřadného,“ říká Jan Dolanský. „ A pro herce je to zajímavý úkol. Já myslím, že točit pohádky je to nejhezčí, co může být.“

Nejkrásnější hádanka je také překvapivě debutem pro zkušeného herce Ladislava Potměšila. „Je to moje první filmová pohádka, v televizi jsem jich už pár natočil, ale ve filmu je to poprvé,“ přiznává herec a dodává. „Pro herce je vždycky príma pocit, když hraje. A v pohádce? Co si víc může přát!“

„Moje postava je taková aktuální figura. Je to paní, která se vyzná! Je to paní, která rozkrádá královský rozpočet. Je to paní, která intrikuje na všechny strany, je to paní, do které byste to neřekli… a která skončí v káznici,“ představuje postavu dvorní dámy herečka Taťjana Medvecká.

Sen mnoha malých dívek o tom být alespoň jednou v životě princeznou si splnila herečka Veronika Kubařová, která hraje princeznu Rozmarýnku. „Člověk musí najít prostor mezi nadsázkou a přirozeností pohádky, aby mu děti uvěřily a pohádka se jim líbila,“ říká Veronika.

„Ondra je nesmělý vojáček, zamilovaný do princezny. Pak potká Matěje, sympatického darebáka, který mu dodává odvahy,“ popisuje svou roli herec Miroslav Hrabě. „Maminka mi vždycky říkala, že by byla ráda, kdybych jednou hrál prince, ale kamarádka mě varovala: Pohádka - to bude buď dobré, nebo si na ní vylámeš zuby. Děti totiž ničím neokecáš! Ale zahrát si pohádkovou postavu byl vždycky můj sen a jsem rád, že se mi splnil.“

Miroslav Táborský se prý stal hercem proto, aby mohl hrát v pohádkách. Pro roli šéfa loupežníku nemohl režisér najít vhodnějšího. „Jmenuje se Madlafous. Já původně myslel, že Matlafous a já budu mít zmatlané fousy. Fousy tedy mám… Já mu říkám loupežník-dobrák, protože všechno zmatlá on. Nebo že by to zmadlal?“

Pohádka Nejkrásnější hádanka vznikala ve velmi rychlém tempu. Rozhodnutí o natáčení padlo v červnu a do konce července se podařilo připravit projekt, takže se mohlo začít točit. Všichni se shodují, že na place panovala skvělá atmosféra.

„Je obdivuhodný, že při práci, která trvala snad čtyřicet dní, se nestalo, že by na place Zdeněk zvýšil hlas,“ vzpomíná Jan Dolanský na natáčení. „Byl tam velký klid, práce byla soustředěná a bylo to fakt příjemné natáčení.“ Přesto i on zažil scénu, kdy Matěj tak tak unikne smrti oběšením. „Vždycky je nepříjemné, když máte svázané ruce a někdo vám dá oprátku na krk,“ usmívá se herec, který díky předchozí přípravě bez problémů zvládl i jízdu na koni a šermířské souboje.

„Spolupráce s režisérem, ale i celým týmem byla skvělá,“ přidává se Miroslav Hrabě. „Nezažil jsem žádné dusno. Strávili jsme s natáčením celé léto, to uplynulo a já bych klidně pokračoval dál.“

„Na place to bylo úžasné. Všichni se pořád ptali: Paní Medvecká, nechcete židli? Paní Medvecká, nechcete napít? A já jen žasla, protože jsem nevěděla, jestli jsem už tak stará nebo jestli jsem taková hvězda! Prostředí bylo krásné, natáčení klapalo jako hodinky, tak snad film bude stejně tak hezký,“ vypráví o natáčení Taťjana Medvecká.

„Spolupracovat s herci jako je Ladislav Potměšil, který hrál mého tatínka krále nebo Taťjanou Medveckou, s kterou jsme si moc sedly i osobně, to bylo za odměnu,“ přiznává se „princezna“ Veronika Kubařová. „Odjížděla jsem s tím, že mi bude smutno, protože všichni byli fajn a zároveň jsem dostala moc hezkou hereckou příležitost.“

„Měli jsme nádherné lokace,“ vzpomíná Miroslav Táborský. „Při natáčení ve Staré oboře na Hluboké jsem viděl stromy, jaké jsem ještě v životě neviděl. Dost často pobývám na Šumavě a tam vidím v rezervaci taky úžasné stromy, ale tak vysoké smrky jako na Hluboké tam nemají… To je na natáčení pohádek nejkrásnější, že se člověk podívá do míst, kam v běžném životě nestíhá zajet a pozná nádherné kousky naší krajiny.“

Každý má rád pohádky

I herečtí představitelé byli kdysi dětmi, jsou i rodiči. Vztah k pohádkám se nezapomíná. „Já jsem pohádky nejprve poslouchal, takže jsem byl spíš posluchač než čtenář - tenkrát se pouštěly z vinylových desek,“ vzpomíná představitel Matěje Jan Dolanský. „Moje oblíbená filmová pohádka je S čerty nejsou žerty,“ říká a přiznává, že v současné době se s pohádkami setkává při čtení svým dětem a favoritem je Karlík a továrna na čokoládu.

„Už jako malý kluk jsem chtěl být hercem a když jsem viděl Pyšnou princeznu, strašně se mi líbil Standa Neumann jako král,“ říká současný pohádkový král Ladislav Potměšil. „To jsem byl opravdu malý a že si jednou zahraju krále v pohádce jsem tehdy netušil.“

„Natočila jsem pár pohádek pro televizi, ale nikdy jsem nehrála takové ty bezproblémové princezny,“ vzpomíná na své pohádkové začátky Taťjana Medvecká. „Třeba jsem hrála princeznu Julišku a ta se změnila v ježka. Nebo v pohádce Krása - tam jsem byla poďobaná od neštovic. Já vůbec měla takové zvláštní pohádkové osudy!“

Kostýmy

Základem pohádky je bohatá výprava. Kostýmy v Nejkrásnější hádance jsou dílem kostýmního výtvarníka Jana Růžičky. „Pohádky dělám hrozně rád,“ říká Jan Růžička, „přece jen se na nich může člověk tak trochu vyřádit. A já mám pohádky rád, doma mám půl knihovny dětských pohádek. U Nejkrásnější hádanky jsme se pokusili, aby kostýmy nebyly přesně dobově určené. Hlavní mantinely byly dané Drdou a tím, že jde o klasickou českou pohádku.“

Nejvíce šatů vystřídaly ve filmu pochopitelně dámy. „Na první zkoušce jsem se trochu vyděsila, protože mě strašně škrtila spodnička,“ svěřuje se Veronika Kubařová. „Bála jsem se, že v šatech celé prázdniny nevydržím a ve štábu mě strašili, že budu mít všude modřiny. Ale upravili mi je úplně úžasně, takže šaty byly příjemné a nosily se moc dobře.“

„Člověka vždycky těší nosit takové nádherné kostýmy, ale má to svá úskalí,“ říká Taťjana Medvecká. „Naštěstí pan Růžička byl tak laskav, že mě nesešněroval do korzetu. Ale po obědě to člověk cítí. A to vůbec nemluvím o tom, co jsem měla na hlavě. Někdy jsem měla na paruce ještě klóbrc a všechno to vážilo přes dvě kila.“