Nenápadný půvab buržoazie

Skupina přátel z vyšší společnosti by ráda společně pojedla, toto banální přání se však ukáže jako nesplnitelné. Hosté se sejdou, popíjejí, konverzují, ale ke společnému jídlu nikdy nedojde - a události, které jej maří, jsou čím dál tím bizarnější. Spletitý, hravý příběh graduje v absurdním, snovém finále. Na základě této groteskní zápletky Bunuel se zlomyslným humorem analyzuje povrchnost společnosti i její ideály, přičemž nešetří církevní hodnostáře, vrcholné politiky, revolucionáře, vojáky ani aristokraty. Režisér nabízí pohled do podvědomí znuděných snobů - komické scény střídají zdánlivě nesouvisející situace a pro Bunuela typické absurdní snové sekvence. V duchu surrealistické hry jsou akcentovány motivy snu, sexu a smrti. Hlavní postava (velvyslanec jihoamerického státu, vydělávajícího peníze na výrobě a pašování drog) umožnila režisérovi vyjádřit určitou dobovou levicovou angažovanost, většina kritizovaných společenských nešvarů je však aktuální i dnes. Luis Bunuel (1900-1983) vstoupil do světové kinematografie na přelomu 20. a 30. V této době také poznal francouzského scenáristu Jean-Clauda Carriera. Jejich spolupráce čítá šest filmů: Deník komorné (1963), Kráska dne (1967), Mléčná dráha (1969), Nenápadný půvab buržoazie (1972), Přízrak svobody (1974) a Bunuelův poslední film Tajemný předmět touhy (1977).

Buñuela vždy provokovalo pracovat nejen se snem, ale s nesmyslností jako takovou. Konání jeho postav je totiž především ne-smyslné, nikam nevede a od počátku je odsouzeno k sebezničující cykličnosti. Povrchní figurky mondénní společnosti ve skutečnosti k ničemu nesměřují, „hrají“ své usměvavě snobské party bez špetky sebereflexe (a posléze i studu). Odtud onen vracející se leitmotiv chůze hrdinů po silnici jakoby odnikud nikam. Podle Jiřího Cieslara je totiž tato cesta ve skutečnosti jen „pouhým hybným strnutím.

Metaforicky znázorňuje jedno z mnoha zdání, jimiž se zahltilo dynamické bytí novodobých pseudocestovatelů, těkajících od jednoho »setkání« k druhému, aniž by k opravdovému potkání v silném smyslu slova mohlo dojít. Mánie vytrvale se scházet, přemísťovat se a putovat je tedy pouze povrchní nervozitou, zakrývající v elegantních poutnících úzkostnou vnitřní nejistotu. Jejich nezávazná konverzace, nemizející úsměvy, ustavičná dbalost o upravený zevnějšek a péče o zdání »normálního« chodu událostí tvoří jakousi sebeklamnou diskrétní kontinuitu, pod níž se rozevírá hlubší a pravá diskontinuita jejich »přerušovaných« životů, totálně oddělených od podstatných otázek po smysluplném bytí.“ Buñuel s Carrièrem však nesměřují jen k formalistické hře s vyprávěním jako cyklickým „uvězněním“ postav. Poselství Nenápadného půvabu buržoazie směřuje k vážnějšímu zevšeobecnění. K nelítostně ironické studii „pospolité lidské povrchnosti a úplného »rozmarného« zapomenutí hlubších životních orientací.“