fb  Sdílet
   Informace    Komentáře    Obsazení    Hodnocení    Videoukázka    Fotky    

70% 325 hlasů
7 10 325
komedie / romantický, Česká republika, , 103 min., od 12 let
Kinopremiéra v ČR 24.4.2003, DVD od 31.10.2003

Režie:
Herci: , , , , , více...

Ocenění: 2003, Český Lev, Režie (V. Morávek), Scénář (V. Morávek, J. Budař), Střih (J. Brožek), Herec v hlavní roli (J. Budař), Film


Ukázka
00:50



Komedie navzdory osudu.
„Stando, přijeď příští pátek na večeři a můžeš klidně i přespat, kdybys potřeboval.“ To napsala Olinka Standovi po roční dopisové známosti. Standa to ani tak nepotřebuje, jako chce. Do toho večera vkládají oba velké naděje, ale oba jsou v intimních vztazích úplní nováčci. Nechají si tedy poradit od zkušenějších. Konečně nastane den tolik očekávaného setkání v Brně a my sledujeme, jak se daří našim hrdinům. Většinou ovšem hůře, než by chtěli.
Uprav informace o filmu

Komentář k filmu Nuda v Brně - kdysi mi všichni říkali, jak je to pžasný film, který se zařadí po bok jiných českých velikánů. Já osobně však Nudu v Brně řadím mezi silně přeceňované počiny. samotný film mě nudil, a to si vemte, jaká herecká esa zde hrají.
Všechny komentáře k filmu 50+ Napiš komentář k filmu a získej DVD

Web: IMDB, Titulky, Oficiální stránka    Videotéka: přidat si do ní film

Popis filmu Nuda v Brně

Dva mladí - Standa a Olinka se seznámí na sportovní olympiádě. Protože bydlí každý jinde (Olinka v Brně a Standa v Hlubúčkách), píší si každý den. Po roce této dopisové známosti napíše Olinka Standovi: "Stando, přijeď v sobotu na večeři a pokud budeš chtít, můžeš tady i spát." Do tohoto okamžiku vkládají oba velké naděje. Jenomže ještě nikdy s nikým nespali. Nastupují rady "Jak na to". Začínají se odvíjet i příběhy dalších postav: Jarda - Standův bratr ho učí jak nasadit ochranu a ukazují si spolu v lékařském atlasu. Ženy z domu kde Olinka bydlí - každá poznala ten okamžik trochu jinak. Konečně nastane kýžené setkání.


O filmu

obrazek
Komedie o tom, jak různí chlapíci běhají v noci po Brně, snaží se sehnat nějaké ženy, které by mohli milovat, vyvádět s nimi ve vaně jako takoví veselí tuleni, pít přitom Bohemia sekt. Dopadnou všichni poměrně hrozně.

Ve filmu hrají vedle již známých a oblíbených tváří i vynikající divadelní herci, kteří se sice už zabydleli na scénách Národního divadla, Hadivadla, Klicperova divadla a dalších, ale pro svůj věk budou široké veřejnosti teprve objeveni. Komedie je plná vkusného vtipu okolo sexu a erotiky. Mnoho sloganů filmu se jistě objeví a zůstane ve slovníku diváků. Životní výkon v roli Miroslava Norbachera podal Miroslav Donutil. Písně do filmu nazpívali Eva Urbanová a Richard Krajčo.

O tvůrci

Čestmír Kopecký
Je producentem filmů Petra Zelenky, Saši Gedeona a dalších režisérů. Je dvojnásobným nositelem ceny Producent roku, držitelem Českého lva za film Knoflíkáři, ceny TýTý. V České televizi v jeho skupině vznikly pořady jako Česká soda, Bigbít, Život a smrt Mikiho Volka a mnoho dalších. Na otázku jaký bude tento film? odpověděl : Bude to vkusná komedie o sexu. Ať chceme nebo ne, většina z nás na něj myslí pořád.

Vladimír Morávek (rozhovor)
obrazek Natočil jsi svůj první film. O čem?

Ze všeho nejvíc je to dojemný příběh o lásce. Protagonisty toho filmu jsou Olinka se Standou. Všechny ostatní postavy vytvářejí kontra téma jejich příběhu. Standa je hrozný trouba, a popleta a trdlo. Ale vždycky se ukáže, že jinde je ještě hůř, a to i v nečekaných společnostech. Ten film o tom, jak Standa Pichlík strašně hořce přichází o panictví, jak zradí a jak je mu odpuštěno. Je o tom, jak milují ženy a jak milují muži. Olinka je světlo, smysl toho filmu. Standa se sice po svém zbabělém útěku k ní vrátí, což je taky čin a taky řešení, takové ohražení se vůči mizernosti, ale i kdyby se nevrátil, Olinka mu už předem odpustila. Ona jedná z lásky, je prosycena láskou, zatímco se Standou jen tak mlátí hormony. A navíc, on se strašně bojí, bojí se všeho a nejvíc Olinčiny maminky. Pro něho je to ohrožení života. Má prostě takovou povahu. Bojí se té maminky jako by to byla nějaká bestie. Ale vrátí se. Bezesporu ho k tomu vede láska. Není to ovšem žádná velká sláva. Je z Bruntálu...

Asi se nedá přehlédnout, že protagonisté toho filmu jsou trochu zvláštní, že si nesou do života určitý hendikep, kterému se říká, myslím, mentální retardace. Máš nějakou zkušenost s lidmi toho osudu, co tě vedlo k tomu, že jsi šel v úvahách o protagonistech svého filmu takhle na hranu?

My jsme ty postavy nepsali od začátku jako hendikepované. Nakonec jejich předobrazem je Honza Budař, Čestmír Kopecký a já. Až pak jednou po představení Něžné v divadle v Karlových Varech nám vstoupil do cesty Josef. Ukázalo se, že právě on je ten typ, který s jistou bezostyšností může být současně hrozně dychtivý, hrozně nešikovný, všechno poplete a současně je mu nutné vždycky všechno odpustit. A Honza to uměl zahrát v měřítku 1:1. Takhle nám Standu vnukl nebo vnutil život. Taky to mohlo být tak, že by Standa a Olinka takoví nebyli. Spousta věcí se stane tak, že se mají stát, že se samy objeví. Nebyl to kalkul. Mluvili jsme na začátku o jisté nemotornosti, která, když jsme ji chtěli realizovat, si sama našla svoji tvář. Potkali jsme Pepu Fojta. Vzali jsme ho na festival do Uherského Hradiště. Nejdřív se mu to líbilo, prožíval hroznou euforii, současně byl šťastný a nebyl. Pak chtěl, abychom ho hladili po zádech a říkali mu, že ho máme rádi. Pak nás nechtěl opustit a my jsme ho taky nechtěli opustit, ale současně jsme věděli, že spolu napořád bydlet nebudeme. Ale on s námi dva dny bydlel a tak se mu to zalíbilo, že s námi chtěl bydlet navěky. Nechtěl, abychom na něho zapomněli. A my tedy nezapomněli.

Jak přijala úlohu Olinky Kačenka Holánová?

Řekl jsem jí, že budu točit film a že bych chtěl, aby v něm hrála hlavní roli, ale že nemáme žádné peníze na honoráře. Řekla, že to nevadí. Já jsem jí řekl, že jí přece jen raději pošlu scénář. Ona sice tvrdila, že to není třeba, ale poslal jsem ho a pak se jí zeptal. Měla jedinou otázku: A budu tam nahá? Odpověděl jsem, že ji nikdo nebude nutit, ale že tam nějaké scény, které to předpokládají, jsou. Na to už neřekla nic.

Proč se ten film jmenuje Nuda v Brně?

Příběh toho filmu je, jak už jsem řekl, o velké lásce Standy a Olinky. Standa je ovšem trochu hnán představou, že by už nechtěl být panic a ta ho ovládá s takovou silou, že už ani moc nejde o to, aby o své panictví přišel právě s Olinkou. Kdyby si troufnul, požádal by paní v mlíkárně, aby to nějak zařídila, anebo každou... Protože je tak vyděšený k smrti. To malinké a veliké, co se v tom příběhu, tak jako v životě, sejde, to je dobrá příležitost pro téma malých a velkých pohnutek a malých a velkých motivací. Ideální prostředí pro tenhle příběh je Brno - velkoměsto, ale zároveň takové dojemné seřazení chaloupek. Něco, co by chtělo do noci blikat velkolepými ohňostroji, neóny a světly, ale o půlnoci, když se zhasne, je možné jít z náměstí Svobody na Hlavní nádraží a nepotkat živou duši. Je to trochu velkoměsto a trochu hrozná díra. Pořádají se tu velkolepé Janáčkovské festivaly, a když nasadí Janáčka v divadle, tak ho zahrají čtyřikrát a po páté už není pro koho. Je v tom velký vzryv a velká touha něčím být a hodně důvodů, které ty velkolepé vzryvy zkomplikují a místy obrátí v protiklad původní myšlenky. Tak proto Brno. Je to taková báseň na nerudovské téma "My bychom vzhůru k nebesům a jsme zde zemí jati."

To jsi odpověděl, proč v Brně, ale proč "nuda"? Co je na ní tak napínavého?

To souvisí s tím, co se stane: Zemřel jeden průměrný herec, jeden vyděšený chlapec přišel o panictví, jedna frustrovaná psycholožka si odpustila, někdo prokopl nějaké dveře, někdo si pevně umínil, že se k blbovi nevrátí a jinak se nestalo nic. Jsou to takové malé tragédie, malé komedie, malé příběhy, malé osudy, které dohromady vlastně neznamenají nic velkolepého. Ta nuda není nic pejorativního. Je to takové klidné ulpívání obyčejných věcí bez vzruchu. V Brně je nuda, bezesporu, je horký letní den a nic se neděje. Z toho horkého letního dne tak člověk něco touží, neví přesně co, neví přesně kde a neví přesně jak... Když člověk tomu hledá jméno, tak zjistí, že by nejradši někde... souložil.
Pamatuji si, když jsem byl na vojně, noc mezi jedenáctou a dvanáctou byla nejhorší. Každých deset minut někdo z těch 15 vojáků zařval: "mrdat" nebo "kozy"... Po tom se nejvíc stýskalo. Ale zase ne. Protože potom se třeba ukazuje pravda o milostném životě a je taková dojemná... To je takový protimluv. Ten film se zdá být o sexu, o nešikovném sexu, ale jsem hluboce přesvědčen, že je o lásce. Protože všichni ten sex dělají v takové hrůze ze samoty a z touhy. Sex je prováděcí rituál lásky. Ti vojáci, jak řvali "mrdat", možná chtěli říct: mě se stýská, už mi dva dny neodepsala, a bojím se, co když na mě zapomněla. Je to o hubu, jak se pojí tělesná láska s tou druhou stranou... Kdo ví, kde se přehupuje jedno do druhého?

Co tě na sexu nejvíc zajímá?

Mě konkrétně?

Jsi režisér a spoluscénárista toho filmu nebo ne?

Ve filmu je taková erotická scéna, když konečně dojde k souloži Standy s Olinkou. Honza Budař, který hraje Standu, ji nechtěl vůbec točit. Říkal jsem mu režijní pokyny: "Vy jste teď šťastni, ty budeš ležet a budeš si to užívat, ona na to tobě jako sedí a ty zažíváš to blaho, usmíváš se jako mimino." Přirozeně, tam, kde měla být Olinka, nebyla Olinka - byla kamera. Honza mi ale docela odporoval, že to tak nemůže být, protože muž blaho zažívá, když ženu činí šťastnou. Říkal jsem, že jistě, že rozumím, ale že snad nic nebrání tomu, aby pár minut ležel a nechal se tou ženou různě uvádět do mrákotných stavů. Aby se prostě jen pořád culil. Pro něj to bylo naprosto nepřijatelné. Z toho je asi jasné, co je můj erotický ideál a co Budařův. Mě se líbí, když někdo bezuzdně projevuje oddanost a jemu, když oddanost bezuzdně vyjevuje.
Takové věci jsou ale hrozně intimní a tajné. A jenom proto, že mám v sobě v tomhle ohledu relativní volnost, tak jsem třeba dopustil, aby spousta takových tajných historek, co jsem zažil nebo zaslechl, v tom filmu proběhla. Současně bych nikdy nechtěl v nějakém diskusním pořadu vystoupit na téma, co je pro mě sex.

Podnět pro vznik filmu vyšel od producenta Čestmíra Kopeckého nebo od tebe?

Seděli jsme v Karlových Varech, kde Čestmír dělal ředitele divadla, v Puppu a samou nudou nevěděli, co budeme dělat. Až jsme si řekli, že bychom mohli natočit film. Já jsem vždycky toužil natočit film a Čestmír mi tu a tam řekl, že by mi v tom chtěl pomoci. Tak jsme se o tom pořád dokola bavili. Ale klíčovou postavou, která dala věci do pohybu, byl asi Honza Budař, který měl tu velkou ambici věnovat se filmu. Myslím, že jsme mu to udělali trochu pro radost.

Jak dlouho to celé trvalo ?

Tohle se odehrálo tak před dvěma nebo třemi lety: byla nuda v Brně, přijel ke mně Honza Budař. Napsali jsme první větu: Jde Vlasta Kulková po ulici a nese velký model vagíny - má nějakou přednášku. Významně jsme se scénářem pohnuli, když jsme zkoušeli Něžnou v Karlových Varech. Tam taky byla po zkoušení nuda. Tak jsme šli na počítač a psali. Bylo hrozně těžký začít - kdo první řekne nějakou tu svoji historku, aby to bylo fakt hodně trapný. Po čase jsme v tom našli jisté zalíbení.

Jak moc je těžké sehnat peníze na film a co to reálně znamená mít takhle omezené prostředky?

My jsme napřed napsali takovou první verzi scénáře a tu jsme poslali na Fond pro podporu české kinematografie a na posouzení jsme složili 10 tisíc. V prvním kole jsme tak zvláštně uspěli - nedostali jsme žádné peníze, ale certifikát. Čestmír usoudil, že to je signál, že podruhé už peníze dostaneme. Tak jsme poslali přepracovaný scénář podruhé a přidali ke každému scénáři žárovku. A nedostali nic. Zdálo se, že jsme na konci slepé ulice, ale v tu chvíli Čestmír řekl důležitou věc: že film natočíme "navzdory osudu", že peníze nějak obstará. A taky obstaral. Dostali jsme na materiál, nejdražší položku natáčení. Ale všichni, kdo pro ten film cokoliv dělali, to dělali z čirého altruismu. Všem jsem sliboval, jak jsem si to i myslel, že spolu strávíme při natáčení hezké léto a budeme se chodit koupat. Byla to utopie. Film měl nějakých pětadvacet natáčecích dnů, na podzim jsme pak ještě nějaké přidali. Točili jsme 14 i 16 hodin denně. Točilo se hodně přes noc, od 4 odpoledne, do 6 do rána. První 4 dny jsem se ještě domluvil s kameramanem Divišem, protože se mi to natáčení hrozně líbilo, že se sejdeme ještě ve dvě odpoledne tajně, bez vědomí produkce. Oni totiž věděli, co já ještě ne, že se to nedá vydržet. Taky mě to rychle přešlo a nějaký šestý, sedmý den jsem padal vyčerpáním, nedařilo se mi nějak vstávat z postele. Točit film, to není ani práce, to je úplné šílenství.

Na druhou stranu mě zase potkaly hezké věci.
Celé se to točilo v Hradci, protože tam hraje většina lidí z hradeckého Klicperova divadla. Tím se vyřešil problém ubytování. Na tamějším divadelním Festivalu evropských regionů jsme vyhlásili, že hledáme volný byt. Nikdo se nepřihlásil, protože všichni správně tušili, že kam vejdou filmaři, nezůstane nic na svém místě. Je fakt, že v jednom bytě jsme skutečně prorazili stěnu, aby měl Diviš odstup. Taková trochu demoliční četa to byla. Nakonec jsme natáčecí lokality sehnali tak, že se Honza Budař po představení v klubu trochu opil a po zeptal se jedné slečny - stejně ji spíš tak zkusmo balil - jestli o něčem neví, a ona věděla. Přivedla kamarádku, která taky měla byt, a ta přivedla ještě jednu... tak jsme získali nějaké 4 byty.

Na tom filmu se podílelo hodně lidí z hradeckého divadla. Měli jsme v divadle všechny věci. V takové malé kuchyňce, kde se vaří káva, jsme vařili snídaně. Každé ráno vyběhl David a nakoupil 100 rohlíků a pak je namazal - to byla snídaně. Protože jsme slíbili, že herce budeme živit. Taky jsme měli k dispozici divadelní kostymérnu a rekvizitárnu. Paní, která tu kostymérnu vede, nám taky půjčila svůj byt, u ní jsme toho nakonec natočili nejvíc. Nejhorší vždycky bylo ty věci někam přesunout. Pak jsme přímo proti divadlu objevili dům, který patří rádiu Černá hora a ten dům byl zpola vybydlený, do budoucna v něm má být rozhlasové a dabingové studio. My jsme tam dostali k dispozici dva byty a ty jsme se snažili - konkrétně Miloš Zimula - přestavět a vybavit tak, aby nebylo vidět, že jsme v nich už točili. Ze začátku jezdil Zimula do všech bazarů s nábytkem v okolí, ale časem se zdroje vyčerpaly a skoro všechen nábytek z bazarů už u nás hrál. Proti domu rádia Černá hora - to je ve filmu ten, kde se odehrává většina příběhů - je divadelní ubytovna, a tak jsme si postupně začali půjčovat nábytek tam. Ve filmu hraje postel Filipa Rajmonta a skříň Andrejky Marečkové a sedací souprava Honzy Sklenáře, obývací stěna Davida Steigerwalda... Akorát jsme tam v tom domě všichni chytili vši. Nejhorší byla ta komůrka, která si autenticky ve filmu zahraje, když v ní Olinka uvězní spící maminku. Obyvatelům bytu sloužila současně jako spíž, záchod i koupelna. Objevil ji kameraman Diviš, který mě tam s nadšením a slovy, že našel Lynchův pokojíček, zavedl. Bylo jasné, že tam musíme něco natočit, tak se ještě narychlo upravoval scénář. Do místnosti jsme nandali spoustu ovoce, aby nebyl vidět ten záchod. Natáčení ale nebyl žádný med. Nešlo to jinak, než že se všichni - kameraman, zvukař, asistent zvukaře, asistent kamery, klapka a já - zavřeli s paní Pokornou, která hrála maminku, v té komůrce. Bylo tam za chvíli k nedýchání, protože jak ty reflektory pálily, to ovoce, které tam bylo všude kolem, začalo druhý den hnít... Pokaždé, když jsem řekl "stop", tak šest lidí vyrazilo ke dveřím a utíkalo se nadýchat na chodbu.

Takže ten polystyrén v okně, který maminka rve, aby se vysvobodila ze svého špajzového vězení, je úplně autentický?

No ano. Takhle to tam měli zabedněno na zimu.

Většina herců v tomto filmu jsou herci hradeckého divadla. Kdyby finanční okolnosti nebyly tak tísnivé a kdyby se proto zrovna nehodilo natáčet v Hradci Králové, obsadil bys ten film stejně? Měl jsi ještě jiné důvody pro jeho obsazení?

Byl to účelový tah, ale zase ne docela. Poté, co jsem zjistil, že natočit film znamená skoro umřít pro samou námahu, bylo obsazení jednou z věcí, které mě udržovaly při životě. Mimo jiné proto, že je to film našeho, hradeckého divadla, které už má za sebou různé triumfy. Nejdřív jsme byli chvíli nejlepší ve východočeském kraji, pak jsme byli chvíli nejlepší v republikovém přeboru. Je skoro jisté, že se do budoucna rozjedeme na všechny strany a než by se to mělo stát, tak jsem si hrozně přál, ovlivněn třeba provázkovskou Baladou pro banditu, aby existoval film, tedy něco, co má možnost překonat čas. Aby všechny ty talenty, ti lidé tak krásně sestavení a z celé republiky se sjíždějící do Hradce Králové jenom kvůli tomu, že dohromady jsme to Klicperovo divadlo, aby spolu se mnou natočili film, a ten film aby byl zprávou o tom, jací milí, talentovaní, a zvláštní lidé v ten okamžik, kdy to Klicperovo divadlo bylo tak slavné, byli.

Když se dívám na tváře herců Nudy v Brně, objevuji mezi nimi i několik herců z tvého bývalého působiště, z Divadla na Provázku.

No, je pravda, že já některé lidi tahám všude sebou. Takové to se mnou je, že jsem takový ulpívavý.

Přemýšlím, jestli jsi takový zvláštní patriot, Brňák, nebo emigrant z Brna.

Je pravda, že mi připadá, že Brno je legrační město. Říkám legrační, abych neřekl blbé. Možná se to všechno odehrává v Brně, protože jsem to tam všechno zažil. Přicházení o panictví na koleji na Trnité se hned tak nezapomene: jak jsme lifrovali Hubáčka, jak vyhasl kotel, jak nad ránem v rádiu hlásili, že si Reagan podal ruku s Gorbačovem - a studená válka je tím pádem definitivně u konce.A možná, že i proto se to jmenuje nuda, protože mám k tomu ten hezký vztah.

Díky černobílému materiálu, atmosféře filmu i určitým detailům zažívám při jeho sledování pocit jakési levitace mezi lety 70. až 90. minulého století. Byl to záměr?

No. To je právě vidět, jak jsme to s Budařem psali. Já jsem do toho filmu pořád rval paní v krimplenových sukních, s drdoly vysoko vyčesanými. Honza zas tam cpal mobily a takové ty věty, co by mě nenapadly, protože, když mě napadaly, měl jsem tam přechodníky. A do toho ještě Čestmír dělal docela zmatek, když pořád vyprávěl, jak s klukama v padesátým osmým zavázali Žůrka se Sloupovou nahé do pytle a dívali se, co to s nima dělá. Tak je v tom filmu celá Honzova, Čestmírova i moje zkušenost se ženami - a tím pádem asi i dějiny ČSSR, ČSFR i ČR. Klidně.

Realita našich životů je prostá, obyčejná, trochu banální. Večer dávají v televizi spolehlivě něco, co jakoby žije. V Brně to zdánlivě nežije a to je základní model té filmové situace. Postavy, které si myslí, že nežijí, žijí, a ty které si myslí, že žijí, nežijí.
Taxikář Hebda jede domů šalinou, jako každý jiný Brňák. Přemýšlel jsem, jak Donutil, který ho hraje, k té postavě přistoupil. Hraje herce, který se jmenuje Miroslav, regionálně významného. Hraje sám sebe, kdyby se nestalo to, co se stalo, to znamená, kdyby on v tom Brně zůstal, kdyby z Divadla na provázku, hnán jakousi touhou po kariéře, přestoupil do Národního divadla v Brně a tam by tak slavně hrál různé, někdy pitoreskní role a nic by se nestalo. To je totiž osud relativně dobrých nebo dokonce výborných brněnských herců, kteří, stačilo jen málo a stali by se pražskými herci a všichni by je znali. Ale oni jen proto, že byli nešikovní nebo že, jak říká Mirek, vnitřní brzda je jejich problém, mají pocit, že jim něco uklouzlo mezi prsty. Žijí svůj život, jsou trochu spokojení a vlastně i trochu nespokojení, čím déle to trvá, tím víc jsou nespokojení, protože mají stále silnější pocit, že jim něco totálně uniklo. Jezdí domů šalinou, jejich žena jim nevyhovuje už léta, akorát, že se jí to bojí a trochu i stydí říct. Jejich život jim nevyhovuje už léta. Každé ráno v 9 jsou na zkušebně a secvičují zase nějakou věc, které nevěří, neboť nevěří ani vedení ani dramaturgii, nevěří ani smyslu svých životů, neboť to velké a vytoužené je jinde. A oni to promeškali nebo nechtěli a teď toho litují, jsou z toho trochu otrávení a trochu frustrovaní. Nevěří si, jsou vzteklí, lžou si a pijou. Vyváděj blbosti, a kdo si lže a pije, je většinou na nejlepší cestě se zkompromitovat a ta kompromitace je většinou zábavná a je to živná půda pro komedii. Jak se to v tom filmu říká o Standovi: "Byl nakonec stříbrný, předběhl by možná i Olinku, ale v cílové rovince vypustil." Ti lidé si hodně troufli, pak trochu zabrzdili a pak celý život litují, že zabrzdili, a jenom čekají až zase půjde v něco věřit, aby se tomu odevzdali, a nevšimnou si, že takové věci mají kolem sebe. Oni jen myslí na tu Prahu. Na tu lásku, na tu extázi, na těch 8 orgasmů za noc.

Vlastně tu Prahu a Brno nosíme každý v sobě. Tu malost i tu touhu.

Já mám takový systém, kde důležitou roli hraje Bruntál - to je všechno, co se nepovede, co je trochu teskný, trapný a zoufalý. Moje básnická sbírka, kterou jsem, když mi bylo osmnáct, prosazoval do Profilu, se jmenovala Bruntál, Řím, Benátky, Neapol. A teď jsem pro účely propagace filmu okradl sebe sama, protože jsem napsal Brno, Řím, Benátky, Neapol. Bruntál jsem nahradil Brnem a je to totéž. Bruntál si nosí každý sebou - je to jedno, jestli je to Bruntál nebo Frýdek-Místek. Jsou to dva póly: ideál, ta Moskva z Čechovových Tří sester, a pak to místo, kde žiju, kde se to nedaří, kde se to kurví, ještě to ani nezačalo a už je to špatný. Ale to je jen taková metafora.

Miroslav Donutil (rozhovor)
obrazek Vzpomenete si na tu chvíli, kdy jste si poprvé přečetl scénář Nudy v Brně?

Zcela přesně. Vladimír Morávek mi ho přinesl do divadla, já jsem si ho přečetl a byl jsem nadšen. Je to film, který mezi těmi, které se natáčejí, chybí. Je to film hodně současný a je o tom, jaký život vedeme.

Vláďa Morávek i Honza Budař, spoluautoři scénáře, mluví o autobiografické inspiraci. Když jste zjistil, že budete hrát brněnského herce, napadaly vás také nějaké osobní souvislosti?

My jsme samozřejmě během natáčení ten scénář dotvářeli a vkládali do něj vlastní zkušenosti a vlastní invenci a zážitky. Vycházeli jsme ze společného cítění věcí, kterých se ty scény týkaly.

Jak vnímáte název filmu: Nuda v Brně? Nepřipadá vám trošku nevýhodný?

Mně připadá docela výhodný. Akorát bych změnil předložku - na Nuda z Brna. Zpočátku se o tom i takhle uvažovalo. Jako slogan mi to připadá pěkné a myslím, že se Brňáci neurazí, naopak si uvědomí, jak je to skvěle napsáno a jak to Brno máme rádi, když jsme si dovolili ten děj zasadit právě tam.

Je tedy slovo "nuda" příznačné pro způsob života, který vedeme?

Mám pocit, že jsem se nikdy nenudil. Speciálně v Brně jsem nepociťoval nudu ani na vteřinu. Hrál jsem v divadle, které vznikalo, bylo mladé, nové, bezstarostné... O to víc mě zajímalo, jakým způsobem to ten film řeší.

A co ten váš filmový hrdina, brněnský herec Miroslav Norbacher, jak to má s nudou? Jaký je to vlastně člověk?

Ten je hodně nudnej. Je to člověk - a o to víc mě bavilo ho hrát - který už ztrácí půdu pod nohama, protože se dostal do určitého věku, kdy se to spoustě pánů tak stává. Ale s mým životním pocitem to nesouvisí. Rád si ten pocit zahraju, ale prožívat bych ho nechtěl. Ten pán je nudný tím, jak se rozhodl zbytek svého života prožít, a jaká vnitřní dramata se rozhodl na sebe a na svoji ženu naložit. Jenom proto, že nemá jinou náplň života.

Máte s Vláďou Morávkem zkušenosti jako s divadelním režisérem, jak se vám s ním pracovalo jako s debutujícím režisérem filmovým?

Já se Vláďou Morávkem znám takříkajíc od malička, protože u nás v Divadle na provázku začínal. Dlouho jsme se ke společné práci nedostali. O to víc mě těšilo, že jsme spolu udělali krásnou inscenaci Shakespearova Richarda III. v pražském Globu. Pak jsme se potkali zcela nedávno při inscenaci Romea a Julie v pražském Národním divadle. A co se týče toho filmu a jeho filmového režírování - myslím, že i tady to bude jako vždycky u Vladimíra Morávka: buď a nebo. Průměr u něj neexistuje.

Čím se Morávek liší od jiných režisérů? Co ho na postavách nejvíce zajímá? V čem je spolupráce s ním jiná nebo zvláštní?

Vláďa je člověk plný fantazie. Má svoje představy velice přesně formulovány a určitě si je prožívá dávno dopředu. Díky tomuhle chápání věcí dává prostor herci, aby do věci přinesl vlastní fantazii a mohl ji korigovat s tou jeho. Pro mě je to režisér velmi výhodný. Byl jsem zvyklý z Divadla na provázku pracovat s velmi invenčními režiséry, s lidmi, kteří vždycky dokázali přinést do společné práce spoustu svých znalostí a vlastních poznatků.

Ve filmu je scéna, kdy Norbacher jde po nepříliš vydařených záletech poněkud opilý domů, ke své ženě, která na něho čeká s narozeninovým dortem. Hovoří s ní mobilem, a když manželka, zoufalá z jeho řečí, zavěsí, řeší své problémy dost svérázně s mobilem samotným...

Ta scéna byla ve scénáři od počátku, jen jsme ji dotvořili o ten moment, kdy Norbacher jede domu šalinou a buzeruje celou tramvaj. Vlastně taky díky tomu, že ten mobil nějak nefunguje, že nefunguje spojení s manželkou, které ostatně už nejspíš nefungovalo mnoho let. Mám pocit, že i tohle je situace, kterou kolem sebe i sami od sebe známe, protože mnohdy si s tím mobilním telefonem vyřizujeme spoustu věcí. Mobil vstoupil do našeho života jako určitý fenomén.

Představil jste si někdy, co by se stalo, kdyby jste byl býval zůstal v Brně a hrál nějaké nevýznamné role v nudných inscenacích jako váš filmový Norbacher?

Nevýznamné role ve špatných inscenacích nemusíte hrát jenom v Brně. Osobní prožitky musíte přinést do každé role, kterou ztvárňujete. Každý herec do postavy projektuje sám sebe. Hledá nějaké styčné body mezi postavou a svým životem. Ty mohou být naprosto konkrétní a zřejmé, ale i velmi vzdáleně prožité. Já se v tomhle filmu snažím, aby byly co nejpřesvědčivější.

Humor Vladimíra Morávka je zvláštní: trochu smutný, trochu groteskně zakřivený, úzce souvisí se slůvkem "trapný". Vyhovuje vám?

Mně na něm vyhovuje, že není prvoplánový, že neloudí smích za každou cenu. Právě proto, že v tomhle filmu určité momenty trapnosti jsou, je to dráždivé, zajímavé pro diváka. Každý z nás ty trapné okamžiky zná, zažil je a pokud nezažil, určitě se s nimi potká. Trapas je v životě lidském něco velmi zvláštního. Neštěstí druhého vždycky potěší.

Na první pohled se ten film může jevit jako série nepovedených souloží, nepovedených pokusů o vztah. Jak vnímáte tuto rovinu příběhu?

Ten film by se neměl zužovat na to, že si v něm všichni chtěli nějakým způsobem užít a nikomu s výjimkou jedné mladé dvojice, se to nepovedlo. Ta dvojice byla úspěšná proto, že si nekladla žádné ambice, její nepřipravenost na sexuální zážitek a její neobratnost je až dojemná. A právě v této dojemnosti, si myslím, je největší síla filmu.

Mám pocit, že Nuda v Brně především vypovídá o současném stavu mezilidských vztahů. Je v mnoha ohledech ukázkou toho, jak v životě funguje trapnost. Je to film bolestný, zároveň třeskutě směšný. A provokující. Doba, její chvat a rychlost, povrchnost, nedotaženost - to, co dneska potkáváme na každém kroku, tu hraje nepominutelnou roli.

Jan Budař (rozhovor)
obrazek Chodíte rád do kina? Na jaké filmy?

Do kina chodím moc rád, odjakživa. Nevím přesně, co mě na filmech tak baví, ale jsem v kině úplně jako dítě. Třeba, když nestíhám upoutávky na filmy, co se chystají, jsem rozrušený až bych řekl neposedný. Trochu jako když jsem dostal v pěti letech sadu vláčků. Stál jsem u vánočního stromečku a 15 minut jsem mlčel a zíral na ty vláčky a třásl se vzrušením.

Šel byste na Nudu v Brně? Proč?

Rozhodně bych šel na Nudu v Brně. Už pro ten název a taky proto, že českých filmů v kinech není moc a tak se snažím je vidět a tím podpořit českou kinematografii, zvlášť teď, co vím, kolik úsilí a práce se vejde do jednoho filmu.

Co se vám vybaví, když se řekne Brno?

Moje dětství, celé moje vzdělání proběhlo v Brně, moji bývalí spolužáci kdesi ve světě už rozprchlí se mi vybaví. Učitelky, co jsem tajně miloval, tatínek, co nám se sestrou četl pohádky a proto jsem hercem, tak moc se mi líbil jeho přednes. Koleje na Palackého vrchu, Skleněná louka, kde jsem poprvé uviděl Vladimíra Morávka. Seděl na schůdku v rohu a záhadně se usmíval. Přehrada v Brně, co se o ní pořád říká, jak je špinavá a všichni se v ní furt koupou. Pilíře Hitlerovy dálnice, co stojí v lese opuštěné, děti po nich lezou, nacisti je stavěli a všichni je nenáviděli. A hlavně taková ta milá malost toho Brna, kdy jedete z Bystrce do Janáčkovy opery na koncert Hany Hegerové svátečně oblečený a před vámi sedí pán v montérkách, co ze Žabovřesk veze domů dětem jahody ze zahrádky a manželce tři malé nazelenalé broskve.

Jste spoluautorem scénáře tohoto filmu. Jak se stane, že se herec pustí do psaní filmového scénáře?

Tak se to stane, že jsme se s Vladimírem Morávkem bavili o věčnosti, egu, divadle, o Castanedovi, o ženách, o tom, co je za smrtí a taky o tom, že život je iluze a klam a při tom všem jsme to občas naťukali do maminčina notebooku, tu v sauně, tu zas na Petříně. A tak se toho za dva roky naskládalo, že je z toho teď film.

Vzpomenete si na tu chvíli, kdy vás s Vladimírem Morávkem napadlo téma pro film? O čem jste mluvili...

Tak to vím naprosto přesně. Byli jsme s Vladimírem Morávkem a Čestmírem Kopeckým v Karlových Varech, rozmlouvali jsme v hotelu Pupp při kávě a portském víně. Říkali jsme si navzájem jaké to bylo, když každý z nás přestal být panicem a pak nás to napadlo: že by to mohl být hezký film - o panicích. Nakonec v tom filmu zůstal jen jeden panic - Stanislav Pichlík, ale ten vydá za jedenáct.

Ten prvotní nápad na film se nějak proměňoval? Co vás na tom tématu bavilo nejvíc?

Proměňoval se velmi, vzniklo a bylo předěláno celkem osmnáct verzí scénáře během dvou let. A kromě toho, že to bylo občas ve tři v noci hodně těžký, když už po sté jsme hledali tu nejpřesnější formulaci pro větu " Mirku, pojďme ke mně domů. " kterou říká Pavla Tomicová Mirkovi Donutilovi, tak kromě toho, to bylo taky neskutečně zábavné. Sdělovat si navzájem všechny ty trapnosti a nešikovnosti, které jsme kdy zažili se ženami na různých kontinentech. Smát se sobě navzájem a tím se zbavovat sebedůležitosti. Taky jsme se myslím oba náramně pocvičili v diplomacii, protože ve dvou se na všem shodnout během těch dvou let, to je, myslím vysoká škola komunikace, co jsme prošli.

Myslíte, že se váš film může odehrávat jinde než v Brně?

Náš film se může odehrávat ještě v jednom městě na světě a to je Mexico City. Ale byl by o dvě hodiny delší, protože by dlouho trvalo, než by tam Jarda se Standou našli, kde Olinka bydlí. A taky by byl dražší.

Jak dlouho se vlastně s Vladimírem znáte? Co myslíte, že máte společného? Můžete vaši spolupráci popsat?

Já Vláďu znám od roku 1994, co jsem ho poprvé uviděl na Skleněné louce, ale on tehdy neznal mě. Celých šest let jsem ho znal jen z doslechu. David Smečka mi o něm vyprávěl. Pak v roce 2000 se Vladimír přišel podívat na Pokojíček J.A.Pitínského, co jsme ho v Martě hráli a nabídl mi Laerta v Hamletovi, co dělal v Hradci. Pak jednou přišel před divadlo, já seděl na lavičce, v březnu to bylo. Poslední generálka na Hamleta právě skončila a Vláďa řekl: Dáme tykačku...Vláďa. Co máme společného? Máme rádi portské víno, balkánský jazz a oba milujeme vyšívání na kanavu a nové české filmy.

Vy v tom filmu hrajete Standu Pichlíka. Měla ta postava nějakou předlohu? Psal jste si ji pro sebe?

Tím, jak vzniklo tolik verzí, tak se různé postavy ze scénáře se všelijak vytrácely a zase vracely. Já jsem pochopitelně průběžně tajně pomýšlel vždycky na tu nejvděčnější a nejmilejší. Bál jsem se to říkat nahlas, ale ono stejně vždycky vyšlo najevo. Pak jsem se zase smiřoval s tím, že jsem na tu, či onu postavu moc starý či mladý. No, a nakonec hraju Standu Pichlíka, což je postava milá, dojemná a mám ji moc rád.

Kdo je vlastně Standa Pichlík? Jak ho vidíte?

Standa Pichlík chodil do zvláštní školy. Byl vždycky trochu jiný než jeho vrstevníci. Dost se mu smáli, že je pomalý, že mluví moc rychle, že chodí jako kachna. Jeho bratr Jarda mu vždycky říkal, ať si z toho nic nedělá, a všude ho bránil. Ale občas je to se Standou dost těžký. To když třeba ve Vyškově chtěl kaktus, co ho uviděl kdesi za oknem, a nutil Jardu, aby zazvonil a dojednal mu koupi, popřípadě výměnu. A že nepůjde, dokud ho nebude mít. To už se Jarda fakt naštval, rozdupal tehdy Standovu kšiltovku se srdíčkem a s nápisem Prague. Osm dní spolu pak nemluvili.

Hrajete v současné době v Národním divadle Romea v Shakespearově tragédii Romeo a Julie. Standa je sice hrdina spíše komický a dojemný, ale přesto: mají ti dva něco společného?

Oba touží po lásce, oba přemůžou vlastní strach pro někoho, koho milují.

Absolvoval jste před dvěma roky JAMU v Brně. Od té doby jste si zahrál v divadle několik opravdu velkých rolí, spolupracoval jste s významnými českými režiséry (Morávek, Nebeský, Pitínský) na významných scénách ( Národní divadlo, Divadlo Na zábradlí, Klicperovo divadlo v Hradci Králové), vytvořil jste pro několik inscenací hudbu, a přesto se proslýchá, že je vám herecká profese něčím nepříjemná, že dokonce občas uvažujete o změně povolání. Proč? Co byste dělal, kdybyste nebyl hercem?

Chtěl jsem být hercem už na základní škole, ale tajil jsem to, protože jsem si nebyl jistý jestli to můžu, jestli to dokážu. Když jsem jako kluk viděl film Rain Man, hrál jsem si na toho autistického chlapíka. Byla u toho sestřenice a já jsem najednou pocítil, že to hraní zvláštně funguje. Taky jsme hráli hru, že jsem jako mrtvý. Měl jsem ležet, úplně nehybně a pak otevřít oči. Ležel jsem a poslouchal, jak se kolem baví, jak se dohadují, kdy se už proberu. Nějak jsem věděl, že čím déle budu ležet se zavřenýma očima, tím to bude celé lépe fungovat. Pak jsem otevřel oči a oni začali pištět a utíkat. Myslel jsem, že i oni to hrají. Ale když jsem šel za nimi, cítil jsem, že ze mě mají skutečnou hrůzu. Chtěl jsem tu hru zrušit a zároveň jsem si uvědomoval, že když ji zruším, už to nebude ono. Zjistil jsem, že je to zvláštní pocit, když funguje to, že člověk něco hraje.

Na DAMU mě nevzali, na JAMU ano. Absolvoval jsem, hraju v divadle, ale nedokázal jsem se úplně srovnat s tím věčným opakováním, kdy jedno představení se hraje třeba dva roky i víc. Taky to plánování na měsíce dopředu... Člověk je trochu svázaný, protože ví, že ty a ty dny má představení. Proto mám rád film, ten se natočí a je hotovo, už se k němu není nutné vracet a jde se do něčeho nového. Hudba je taky taková. Tak s tím se teď v sobě potýkám, ale vlastně už jsem to vyřešil. Budu točit filmy. A dělat hudbu.

Jste rovněž autorem hudební koláže a ústřední písně pro Nudu v Brně. Kdy jste složil první písničku? Věnujete se hudbě nějak kontinuálně?

Když mi bylo 16, začal jsem hrát na klavír. Hrál jsem hlavně z takových zpěvníků - Já písnička a podobně. Byly tam akordy a melodická linka. Stejně jsem zkoušel psát i svoje písničky: akordy a melodickou linku. Ta úplně první byla inspirována písní Wabiho Daňka - bylo to o dešti a prostitutkách, a hlavně se mi na tom líbilo to námořnické johoho, to jsem si užil. Písničku pro Nudu v Brně jsem složil někdy o prázdninách 2002, kdy už bylo jasné, že film se bude točit. Vladimír napsal text a řekl, že by to mohlo být tango. Zadržované, dráždivé, erotické tango. Tak je to tango, ale pak se mi to zase trochu svezlo spíš do takového bulisovského šansonu. Ani nevím proč, ale všechny mé písně jsou spíše teskné, křehké, bulisovské. Dělat hudbu je úžasné, je to takové neosobní šimrání éteru.

Jak byste sám sebe charakterizoval?

Já jsem takový vystrašený stopař.

Co je pro vás právě teď v životě nejdůležitější?

Najít to, co jsem skutečně já, poznat vlastní přirozenost, zažívat radost a v neposlední řadě dosáhnout osvícení, rozpustit ego a naplnit své srdce nekonečným soucitem a láskou. To bych rád.

Pavel Liška (rozhovor)
obrazek Jste často obsazován do současných českých filmů: jen namátkou Idiot, Divoké včely, Pupendo a Čert ví proč ... V čem byla pro Vás spolupráce s Vláďou Morávkem jiná, co jste od ní očekával? Znali jste se předtím?

Vladimíra znám už od JAMU, kdy jsem mu žral ty jeho poetický morbiďárny, který vyváděl ze začátku na Provázku. Bylo to divadlo, který ve mně něco vyvolávalo, a to je pro mě nejdůležitější. i když dneska bych se na to možná díval jinak. Bylo to zvláštně krásné. Pro mě se změnil provázkovskou Maryšou, jakoby se stal dospělým a moudrým a hledajícím. Když jsem s ním točil Nudu měl jsem s nim už jednu zkušenost divadelní, dělali jsme Lucernu v Národním. Vladimír je strašně mírumilovný něžný cholerik. Překvapil mě jak fungoval, jako divadelní režisér, při práci s herci jemně a citlivě a to není samosebou. Zvlášť když nejde o klasicky vyprávěný film. Sám nevím kam ho zařadit, bude to takovej" jinej" film.

Zkuste si připomenoout okamžik, když jste poprvé dočetl scénář, co Vás napadlo?

Proboha! Co to je, todle??!

Proč jste roli přijal? Co Vás na ní zajímalo?

Kvůli Vladimírovi. To co bylo v tom scénáři mě celkem mátlo. Říkal jsem si, že na tý chujovině něco je. Bylo to pro mě na strašně tenký hraně, jako něco mezi píčovinou a čurinou. Teprve po rozhovoru s Vladimírem jsem pochopil, že by to mohlo být to druhé a navíc něčím jedinečné.

Co je pro Vás důležité, když se rozhodujete, zda budete hrát v nějakém filmu?

Scénář a lidi, kteří ho dělaj.

Vláďa Morávek i Honza Budař - spoluautoři scénáře filmu, se netají určitými osobními inspiracemi. Nacházel jste i Vy nějaké osobní souvislosti s hrdiny toho filmu? Jaké?

Musel jsem je hledat. Jinak bych to těžko mohl dělat. Chtěl jsem po Vladimírovi všechno vysvětit, co mi nebylo jasný, no a tím vznikala debata a vzájemná inspirace, takže naopak po nás s Filipem Rajmontem, s kterým tam hraju nejvíc,Vladimír loudil naše vlastní zážitky.

Co Vás na té - jak ji Vladimír popisuje - přece jen trochu hektické práci na natáčení toho filmu nejvíc zajímalo, bavilo?

Právě co všechno si můžeme dovolit, kam až zajít a při tom muset být sakramentsky opatrní. Ten film fakt bude něčím jinej. Já jsem na něj strašně zvědavej. No prostě, kdo zná Morávka, tak mě chápe.

Vybaví se Vám - kromě Vaší svatby - která se během natáčení odehrála - nějaký klíčový okamžik té práce?

Nezlobte se svatba je svatba. Jelo se to bez zkoušek a na první a poslední vostrou, takže to nemůže nic přebít.

Jaký je Váš vztah k Brnu?

Miluju ho. Já jsem v Brnu našel domov. Všechno je ale už jinak. A tak to má být.

Jak byste si (někomu) vyložil název toho filmu?

Ono to k Brnu docela tak mile sedí, Nuda v Brně. Brno je prostě obrovská dědina. Všechno se tam odehrává tak pomalu, v klidu a zároveň to svědčí duši. Ideální místo pro život..

Čestmír Kopecký (rozhovor)
obrazek Vladimír Morávek a Jan Budař situují nápad natočit film Nuda v Brně do restaurace hotelu Pupp v Karlových Varech.

Já myslím, že to bylo v Baru "19" v Karlových Varech. V každém případě při zkouškách Dostojevského "Něžné", kterou pohostinsky v místním Městském divadle Vladimír Morávek režíroval a Jan Budař, který ještě tehdy nebyl členem souboru Divadla na Zábradlí, v ní hrál hlavní roli. Jednou večer po zkoušce, někde v baru jsme se začali bavit o ztrátě panictví a filmu. Vyprávěli jsme si svoje historky z ranného sexuálního života a vzpomínali, že to nebyla vlastně vůbec žádná sranda.

Jaká byla cesta k filmu Nuda v Brně dál?

Rozhodující moment asi byl, když nám scénář dvakrát odmítnul podpořit Fond na podporu české kinematografie. Tehdy vznikl podtitul "Navzdory osudu". A já jsem se rozhodnul, že film natočíme za každou cenu.

Kdo Vám tedy nakonec pomohl?

Naštěstí se přidal Jan Štern, producent České televize a Bonton film, tedy Aleš Danielis.

Měli jste dost peněz?

Rozhodli jsem se film natočit za tolik, kolik dáme dohromady. Film produkovala studentka druhého ročníku Katedry produkce FAMU Šárka Dvořáková. Štáb jsme poskládali z lidí, kteří točili z lásky k filmu, z kamarádství a doplnili je normálně najatými profesionály. Paradoxně tak vedle sebe pracovali ti, kteří dostali stěží na svoji životní režii vedle těch, kteří pracovali za stejné honoráře jako u zahraničních štábů.

Samostatnou kapitolou jsou herci. Většina jich točila z lásky k Vladimíru Morávkovi a souhlasili s honorářem ve formě procent z výnosů. Protože Vladimír Morávek jako umělecký šéf soustředil do Hradce skvělé divadelní herce, opírá se film hlavně o tento soubor. Mimochodem, Klicperovo divadlo se stalo třikrát Divadlem roku. Obsazení filmu režisér doplnil Miroslavem Donutilem, který, myslím, vytvořil v Nudě v Brně svoji životní filmovou roli, dále Pavlem Liškou, Jaroslavou Pokornou, Ivankou Uhlířovou, Arnoštem Goldflamem a dalšími. Díky mimořádným nápadům architekta Miloše Zimuly, který našel prázdný dům v rekonstrukci, patřící Rádiu Černá hora, jsme ušetřili peníze i čas. Proto bylo nakonec na všechno základní dost času a peněz. V podstatě k dokonalosti nám chyběl kvalitní filmový materiál /35 mm/, tedy peníze ve výši průměrného grantu.

Hlavními spolupracovníky Vladimíra Morávka byli kameraman Diviš Marek, střihač Jiří Brožek a kostýmní výtvarnicí byla Eva Morávková /režisérova žena/, která všechny kostýmy vybrala v Centru levné módy Průhonice /zapůjčili je sponzorsky/. Slušelo by se říct, že se na natáčení utvořil dobrý kolektiv, ale k tomu myslím nedošlo, protože na to nebyl čas. Točily se samé dlouhé směny.

Jak jste s filmem spokojen?

Naprosto. Jsem jeho nejvděčnější divák. Už proto mi to stálo za to, ho natočit.


logo horoskopy
logo humor
logo studentka
logo nejhry
logo najdemese
logo sms
logo tvp
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce... Filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
    Přihlášení
    Registrace


    Pátek 6. 12. 2019 Svátek má Mikuláš
    Vyhrávej v casino.cz nebo na vyherni-automaty.cz   Prodávej s Plať-Mobilem.cz