Drama / komedie, Česká republika, 2008, 110 min.
Příběh filmu vychází ze zdánlivě banální situace. Syn jde na procházku se svým otcem... Syn je zralý čtyřicátník a žije spokojeně se svou přítelkyní. Otci je přes sedmdesát. Je bývalý vědec-biolog. Klasický intelektuál v dobrém slova smyslu. Zdánlivě jediné, co tyto dva muže spojuje, je to, že se jdou jednou za měsíc společně projít Prahou. Nicméně jsou svázáni poutem čtyřiceti let společného života. V brilantně vedeném dialogu se před námi odkrývají dějiny dvacátého století a všechny absurdity s ním spojené. Odhalují se ta nejhlubší místa lidských vztahů. Odtajňují se staré resty, trápení a radosti. Na scéně se objeví Vnuk, o kterém Syn neměl přes dvacet let ani tušení. A některé chyby se opakují znovu a znovu.
Tahle procházka funguje v podivných sinusoidách. Divák je místy uchlácholen až téměř k nudě, aby pak střih a obrat o 180 stupňů zapůsobily až téměř neuvěřitelně. Nicméně, mám velmi rád filmy, které závěr nepodsouvají, neřkuli nenutí, a nechávají na nás jak to dopadne. Jak chceme, aby to dopadlo. Jak momentálně chceme, aby to dopadlo... "Dialog je iluze, každý mluví jen o tom svém!"
Co je to za ptáka, co zpívá?"Nevim," řekl jsem nepřítomně. Právě jsem se totiž v duchu zaobíral tou obrovitou harpunou ze Zemanova Barona Prášila, tou harpunou, velkou jako dopravní letadlo, kterou trosečníci v břiše velryby zpozorují, až když k nim vjede dovnitř skrz žebra netvora. Myslel jsem na to, že je to při vší naivitě přesný obraz té chvíle, na kterou odjakživa čekám. Chvíle, kdy se protrhne šedý zákal zvyku, kdy se konečně stane něco, něco. Samozřejmě, že se nedočkám. Nikdo se nedočká. Protože všechno, co se nakonec stane, na sebe okamžitě vezme rysy všednosti. A mozek, to spokojené hovado? Ten kašovitý domácí pán? Ten krasoduch? Ten Oscar Wilde mé hlavy? Ten se vším, co je nové a neznámé, ihned odmítne zabývat. Život nám ujíždí pod zadkem jako autobus s řidičem, raněným mrtvicí, ale mozek k tomu umí dodat jenom: "Olala! No toto! Já se divim!" Bylo by hrozně jednoduché napsat něco velkohubého na způsob: "Tak takový je Emil Hakl, sžíravý, (sebe)ironický, místy až sarkastický,...
O realizaci
Nápad na natočení filmu O rodičích a dětěch vznikl poté, co si režisér Vladimír Michálek koupil
stejnojmennou knížku Emila Hakla. „U knihy O rodičích a dětech mě zaujalo to, s čím se v české literatuře příliš
nesetkávám - jak dobře je tam veden dialog mezi otcem a synem,“ vzpomíná režisér, jehož nadchla už Haklova
první, povídková kniha Konec světa. „Ten dialog byl pro mě tak zásadní, že mi vzadu v hlavě začal vrtat červ, který
mi neustále našeptával, že by nebylo špatné O rodičích a dětech nafilmovat. Příběh je ovšem psán tak, že sedmdesátiletý
otec jde se svým čtyřicetiletým synem na procházku a v jejich dialogu se probírá historie celé rodiny, Čech, Evropy. Vůbec mi
nebylo jasné, jak by se to dalo natočit. Nicméně ten červ tam stále hlodal.“
Vladimír Michálek proto oslovil svého téměř souseda Emila Hakla, aby se s ním o hlodajícího červa
rozdělil a časem se začala klubat spolupráce. Po několika měsících se Michálek s Haklem pokusili
napsat několik verzí scénáře. „Když se do toho pustíte s autorem, je to obzvlášť těžké,“ vysvětluje režisér.
„Scénář oproti knize musí být přece jen trochu obnažený a je to jako byste jej nutili kuchat vlastní dítě.“ Oslovili několik
příznivců knihy s prosbou o jejich verze, ale vždy z toho vyšlo to, co nechtěli. Nikdo jako by nedovedl
najít správný klíč. A tak se Vladimír Michálek rozhodl oslovit svého dlouholetého spolupracovníka,
scenáristu a spisovatele Jiřího Křižana, který napsal mimo jiné Českým lvem oceněný scénář
k filmu Je třeba zabít Sekala. „Křižan si přečetl Haklovu knihu, nekompromisně udělal brutální zásah a poslal
nám - k našemu překvapení - dvacet stránek textu. Emil Hakl se zhrozil a já jsem zajásal, protože jsem okamžitě věděl,
že tam je ta kostra a na tu jsme mohli začít nabalovat náš příběh.“ Psaní scénáře trvalo další rok, nicméně
dospělo do úspěšného konce. Ve chvíli, kdy se scénář zdál být připraven k realizaci, nastal druhý
kámen úrazu. Kdo bude ve filmu hrát? „Jsme malá země, máme málo herců a těchto málo herců hraje všude,“ říká
režisér. „Věděl jsem, že ten text je tak náročný, že ho nemůže hrát jen tak nějaký herec, ale že to musí být velký herec.
A věděl jsem také, že celý film se musí odvíjet od postavy otce. Jediný, kdo mě napadl, že by to mohl patřičně zvládnout,
byl Josef Somr.
Od roku 1968 v podstatě neměl ve filmu hlavní roli, naposledy v Jirešově Žertu,“ vzpomíná Michálek
a vypráví, jak poslal Somrovi scénář a čtrnáct dní v hrůze čekal na jeho odpověď. Kdyby herec
odmítl, naprosto netušil, kdo by měl úlohu převzít. Josef Somr měl za sebou delší hereckou pauzu
způsobenou zdravotními problémy, v níž odešel i z angažmá v Národním divadle. „Už jsem si myslel, že
svíce takřka dohořely,“ přiznává Josef Somr a pokračuje: „Přiznám se, že mě jednak lákala osobnost režiséra Michálka
a jednak se mi scénář na první přečtení velmi líbil. Na to následovala četba samotné knížky a to mě natolik zaujalo, ba
přímo uchvátilo, že jsem přikývl, byť s velikánským rizikem, že se toho natáčení třeba ani nedočkám. A vidíte, stačily dva roky a ono se to povedlo.“ Herec přiznává, že leccos, co se objeví ve filmové postavě otce, měl prožité
s vlastním otcem. „Můj otec byl stejně tak laskavý jako byl prchlivý, stejně tak byl dobrý, jako mě seřezal. Myslím, že
veškeré problémy vztahů v dětství, dospívání i zralém věku mám ale odpozorovány nejen od svého otce, ale ze svého okolí.
Ty situace ve filmu jsou tak životné, že jsou všem pochopitelné a dobře se i hrají,“ odkrývá trochu herecké zákulisí
Josef Somr.

Režiséra čekal úkol vybrat k němu partnera pro postavu syna. Šlo nejen o herecké schopnosti, ale
i o určitou genetickou výbavu, podobnost. Nakonec se rozhodl pro Davida Novotného z Dejvického
divadla. „Ta postava se rodila docela dlouho, protože film byl takové odkládané miminko, ale my se přesto stále scházeli
a hledali, jak by to mělo vypadat,“ doplňuje režiséra David Novotný. Herec kdysi při jednom rozhovoru
zmínil, že takzvaně nehraje na herecké vzory, ale kdyby měl skutečně vybrat jednoho jediného, jehož
by chtěl považovat za vzor, bude to Josef Somr. Nyní se stal jeho filmovým synem. „Musel jsem vynaložit
veškerou energii, kterou mám na to, abych se alespoň nějakým způsobem přiblížil k energii, kterou vydává on,“ říká. Josef
Somr a David Novotný se však nesetkali poprvé - v rozhlasové práci byli otcem a synem například
v Mackbethovi, nebo se potkávali jako mladší a starší verze jedné postavy - například v dramatizaci
knihy Umberta Eca Jméno růže. „Nedá se nic dělat, jsme si nějakým způsobem nalosovaní,“ hodnotí to Novotný.
„David, kromě toho, že je výborný herec, je i fajn kluk, takže se to s ním dalo docela dobře vydržet,“ usmívá se Josef
Somr. „Kdyby pořád neměl v ruce mobil, který neustále musel obhospodařovat, řekl bych, že to byl přímo vzorový kolega.“
Třetího člena rodiny našel Vladimír Michálek v Bratislavě, vnuka hraje Luboš Kostelný, který jako
by z oka vypadl Davidovi Novotnému. „Krásně se mi uzavřela rodinná větev,“ dodává režisér s uspokojením.
Podoba obou herců je skutečně neuvěřitelná a David Novotný doplňuje jednu perličku. „Luboše
Kostelného jsem daboval do češtiny v seriálu Záchranáři, který Vladimír režíroval. Takže jsem o něm věděl „vopred“. Zatímco
on mě v ničem nedaboval, protože já na Slovensku prostě neběžím… Naše první setkání se odehrálo asi takto. Luboš se
na mě podíval, strnul, otočil se na Vladimíra a nesouvisle pravil: Čo toto toto? No toto! No to si zo mňa robíš...“

Martu, synovu přítelkyni a ženu, která zamotá rodinnými vztahy hraje psycholožka Mariana
Kroftová, kterou Vladimír Michálek objevil prostřednictvím castingové agentury. Film se skládá
z řady epizod, v nichž se objevují další zajímavá herecká jména Zuzana Stivínová, Lenka Vlasáková,
Jiří Lábus…
Natáčení probíhalo v dubnu a květnu 2007 v pražské Stromovce, Troji, v Holešovicích, pro
retrospektivní scény si filmaři zajeli i do slovenského Martina nebo do Beskyd.
„Myslím, že se podařila jedna věc. Samotná kniha popisuje procházku, která samozřejmě je také hlavním motivem filmu.
Ale do filmu se podařilo dostat i specifický, jemný a neprvoplánový humor. Celý tvar tak vyznívá velmi přívětivě a doufám,
že divák bude příjemně překvapen tím, jak se dá také natočit zábavný film,“ říká režisér. Spolupráci s ním si
pochvalují zase herci. „O Vladimírovi není těžké mluvit hezky,“ říká David Novotný. „Chodí do divadla, točí dobré
bijáky. Když vás osloví takovýhle režisér, navíc se scénářem, který vás zaujme, tak to už si balíte kufříčky a kartáčky na zuby
a oznámíte rodině, že půl roku nebudete doma a vyrážíte do světa. Prostě to tak mělo být.“