fb  Sdílet
   Informace    Komentáře    Obsazení    Hodnocení    Videoukázka    Fotky    Podobné filmy    

63% 507 hlasů
6.3 10 507
film / hudební komedie, Francie/Kanada/Belgie, , 79 min.
The Suicide Shop
Kinopremiéra v ČR 8.11.2012

Režie:
Herci: , , , , , více...


Ukázka
01:00



Nečekejte na konec světa!
Představte si město, kde se žije tak smutně, že lidé ztratili veškerou chuť k životu. Představte si město, kde prosperuje jediný obchod - ten, který prodává jedy, provazy a další sebevražedné pomůcky. Majiteli tohoto obchodu se právě narodilo dítě, které je ztělesněním životního optimismu. Rozklad rodinné živnosti pomalu začíná.
Uprav informace o filmu

Komentář k filmu Na tomto filmu se mi asi nejvíce líbila animace a vůbec obrazové pojetí, které je bizarní, vtipné a celé působí takovým dosti "frantíkovským" dojmem. Ale třeba oproti estetice takového Tima Burtona působí přesto výtvarná stránka filmu jako slabší odvar. černohumorových animovaných filmů ale moc není, takže fajn, každý pokus se počítá.
Všechny komentáře k filmu 6+ Napiš komentář k filmu a získej DVD

Web: IMDB, Titulky, Oficiální stránka    Videotéka: přidat si do ní film

Popis filmu Obchod pro sebevrahy

Zdá se vám někdy, že je váš život smutný, prázdný a bezútěšný? Tak si zkuste představit město, v němž jsou lidé z každodenního klopotění tak otrávení, že nejpříjemnějším řešením může být... otrávit se. Důkazem hloubky všudypřítomných depresí budiž fakt, že jediným skutečně prosperujícím obchodem v kraji věčné šedi je krámek, nabízející stovky a stovky zaručeně smrtících pomůcek pro aspirující sebevrahy - zručně uvázanými oprátkami počínaje, přes elegantně zabalené jedové karafičky pro dámy až po samurajské meče pro opravdové drsňáky. Jednoho dne se ale spokojeně pochmurný život majitelů obchůdku začne komplikovat, když do jejich rodiny přibude podvratný element v podobě synka, který je učiněným ztělesněním radosti ze života...


O filmu

obrazek
Snímek Obchod pro sebevrahy je prvním animovaným filmem renomovaného francouzského režiséra Patrice Leconta.

V poměrně uhlazené filmografii Patrice Leconta představuje Obchod pro sebevrahy extrémní výjimku - za základní jmenovatele tohoto filmu můžeme totiž označit morbidnost a černý humor. Premisa filmu je poměrně jednoduchá - v šedivém městě současnosti vládnou totální marasmus, apatie a deziluze a nejoblíbenější kratochvílí obyvatel tohoto města je sebevražda. Tam kde je poptávka, musí být i nabídka a oázou pro všechny ztracené duše se tak stává obchod pro sebevrahy, rodinný podnik vedený otcem Mishimou a matkou Lukrécií nabízející nekonečnou škálu možnosti jak ukončit trudnou pozemskou pouť. Jednoho dne se však šťastným manželům narodí třetí dítě, syn Alan, který se od prvního okamžiku raduje ze života a široce usmívá - rozklad živnosti právě začíná…

Film je postaven na precizní kreslené animaci, jejíž výtvarná kvalita a různorodost (setkáme se například se scénami přímo citujícími Dalího surrealismus) je v současném filmu plném prázdných 3D efektů naprosto výjimečná. Vzhledem k tématu ve filmu převládají tmavé a depresivní (ne)barevné tóny, Leconte a jeho tým animátorů dovedně pracují s kontrasty (pastelově barevný obchod pro sebevrahy představující pro obyvatele šedi města oázu), různorodým výtvarným ztvárněním (optimistická postava Alana je nakreslena záměrně jednoduše, až primitivně) či citacemi jiných výtvarných děl (již zmíněná snová scéna citující Dalího surrealistické obrazy či De Chiricovy metafyzické krajiny). Výrazný vizuální styl filmu připomíná nejvíce tvorbu dalšího Francouze, Sylvaina Chometa, jehož snímky Trio z Belleville a Iluzionista se také vyznačovaly specifickým autorským stylem staré dobré kreslené animace.

Černý humor prostupující celý film zase upomíná na proslulé morytáty Tima Burtona (především jeho animovanou Mrtvou nevěstu), Leconte však daleko více akcentuje aktuálnost tématu společenské a finanční krize a možného konce světa. Jeho film je ve svém černohumorném pohledu na sebevraždu nesmlouvavý od samého začátku, přičemž toto depresivní téma se ve snímku objevuje v celé škále variací, od chytrých narážek (jména hlavních hrdinů dle slavných sebevrahů historie: Yukio Mishima, Lucrezia Borgia, Vincent van Gogh a Marilyn Monroe) až po naturalistické scény, v animovaném filmu málokdy vídané. Četná muzikálová čísla pak působí jako katalyzátor děje a dovedně odlehčují naléhavost tématu filmu.

Snímek je adaptací francouzského knižního bestselleru Jeana Teulého, který česky vyšel pod názvem Potřeby pro sebevrahy.

Patrice Leconte (rozhovor)
obrazek
Četl jste knihu Potřeby pro sebevrahy JeanaTeulého už v době, kdy vyšla?

Já čtu všechno, co Teulé napíše, stejně jako čtu všechno od Jeana Echenoze, Douglase Kennedyho nebo Patricka Modiana …Takže ano, Potřeby pro sebevrahy jsem četl nedlouho poté, co se objevily v knihkupectvích. Říkal jsem si, že je to svérázné dílko plné kousavého humoru, a okouzlila mě jeho upřímnost a nápaditost. Nabídku na zfilmování jsem vlastně dostal už tehdy, ale odmítl jsem ji, protože jsem si filmovou adaptaci takové předlohy nedovedl představit. Jak převést Teulého bizarní, nekonvenční svět do podoby hraného filmu? Pokud nejste Tim Burton, a to já bohužel nejsem, nemůžete na něco podobného ani pomyslet.

Ale za pár let přišel telefonát, který všechno změnil.

Telefon zazvonil asi před čtyřmi lety (jednou za čtyři roky mi obvykle někdo volá). A na druhém konci se ozval Gilles Podesta, s nímž jsem se tehdy vůbec neznal. Ale pozve-li mě na kávu někdo, kdo mi má co nabídnout, rozhodně neřeknu ne. Jakmile jsem ovšem uslyšel, že koupil práva na zfilmování Potřeb pro sebevrahy, okamžitě jsem ho přerušil a oznámil mu, že tenhle projekt jsem už jednou odmítl. Jenže on povídá: „Nenechal jste mě domluvit. Já chci, aby to byl animovaný film.“ Najednou se mi rozsvítilo. Takhle to někdy funguje - inspirace občas přichází zvenčí. Někdo vás vezme za ruku a dovede vás přesně k tomu, co jste potřebovali, abyste se vydali správným směrem. Gilles Podesta vyslovil kouzelné slůvko „animace“ a v tu chvíli jsem měl jasno! S animací se dostanete za hranice reálného života, můžete si vytvořit jiný, výstřední svět plný bláznivin a podivností. Kreslené filmy nejsou naturalistické - odehrávají se ve smyšleném světě. Gillesova nabídka navíc nemohla přijít v lepší čas. Krátce předtím jsem se totiž dozvěděl, že z filmu, který jsem měl točit, nakonec nic nebude, a zčistajasna jsem neměl do čeho píchnout. Vzal jsem si na rozmyšlenou asi 48 vteřin a potom jsem s radostí prohlásil, že začnu třeba hned, když na to přijde.

A jak se zrodil nápad dát vašemu filmu muzikálovou podobu?

To mě napadlo okamžitě. Muzikál jsem chtěl točit už dlouho a tenhle projekt mi pro muzikálové zpracování připadal ideální. Díky písňovým číslům mohl vzniknout velmi temný film, který je zároveň plný radosti. Když se zoufalec loučí se životem s písní na rtech a vzápětí vypije ampulku s jedem, je to báječně děsuplné. Spojení hudby s animací vám dává velkou volnost: politická nekorektnost je v téhle formě mnohem přijatelnější. Představte si, že by v hraném filmu podrážděný otec nabádal svého sedmiletého syna, aby začal kouřit, protože kouření může vést k rakovině plic - to by zkrátka nešlo! Ale tady to jde, protože svět kresleného filmu není skutečný.

A je to svět, který důvěrně znáte, protože jste se zabýval komiksy.

V mládí jsem hltal jeden komiks za druhým. A kromě toho jsem vždycky rád kreslil. V tomto ohledu jsem samouk. Jako teenager jsem natočil krátký animovaný film s pomocí postaviček vystřižených z papíru. Protože jsem snil o režírování filmů, přestěhoval jsem se do Paříže. Vystudoval jsem filmovou školu a potom pět let pracoval pro časopis Pilot. Kreslil jsem obrázky a psal k nim příběhy. Dnes je komiksů tolik, že o nich ztrácím přehled.

Ale animovaný film miluju pořád. Filmy s Wallacem a Gromitem jsou půvabné a scénář studia Pixar k Příšerkám s.r.o. by se měl vyučovat na filmových seminářích. Na Valčíku s Bašírem je zase obdivuhodná odvaha tvůrců použít animaci k zobrazení světa dospělých. A pak jsou tu samozřejmě Ukradené Vánoce, což je mistrovské dílo prodchnuté ohromující invencí, jehož odkaz může být až svazující. Ale přestože jsem byl pod vlivem všech těchhle předchozích snímků, chtěl jsem natočit animovaný film a muzikál v jednom, podvratný a rodinný zároveň, politicky nekorektní a přitom vhodný pro každého bez ohledu na věk.

obrazek
Jean Teulé prý předpokládal, že filmový konec se bude od knižní předlohy lišit.

Je to zvláštní, protože když jsem tu knihu četl, připadal mi její konec naprosto v pořádku. Ale když jsem se k ní vrátil a četl ji znovu očima režiséra, který pomýšlí na filmovou adaptaci, úplně jsem se zhrozil. Najednou se mi zdálo, že když tenhle kluk celou dobu bojuje proti sebevraždám, nemá logiku, aby se na samém konci rozhodl přidat k opačnému táboru. Říkal jsem si, že ani v animovaném filmu nemůžeme deprimovat obecenstvo pohledem na kluka, který si dobrovolně vezme život. A výsledkem byl obrat o sto osmdesát stupňů. Napadlo mě, že by konec mohl být paradoxní, až kýčovitě optimistický, a to do té míry, že by se celá scéna rozzářila štěstím jako v nějakém veselém, přeslazeném kusu.

Určitě jste musel vysvětlit týmu animátorů, jak si mají tu kterou postavu představit. Pamatujete si, jak jste je popsal?

Otec Mišima Neužil je příjemný muž s úzkým knírkem a vzhledem holiče. Jeho žena chodí vždycky nastrojená, s namalovanou pusou a vlasy vyčesanými do dokonalého drdolu. Jsou to vynikající obchodníci, úslužní k zákazníkům, vždycky perfektně upravení a určitě i navonění. A děti? Vincent je trochu nemastný neslaný, věčně letargický zevloun. Marilyn je pubertální gotička, která se považuje za ošklivku, možná má pár kilo navíc a ještě netuší, že může být přitažlivá - i když to se brzy změní. Jakmile zohledníte tyhle nedostatky, jednotlivé postavy začnou okamžitě dostávat konkrétnější podobu. Nejsložitější to bylo s Alanem, protože je tak jednostranně optimistický. Nechtěl jsem, aby vypadal jak z reklamy na pacholíky, ani aby byl karikaturou pařížského uličníka, ale musel mít ducha rebela se sklonem k výstřednostem. Také Alanovo pozitivní naladění je patrné už z jeho vzhledu: pusa roztažená do širokého úsměvu, posazená na drobném tělíčku.

Neužilovi rozhodně nejsou bez chyby, ale je vidět, že jste si je doopravdy oblíbil.

Však taky Mišima chodí na psychoterapii, která mu poskytuje jisté vykoupení. Kdyby tenhle pár neměl žádné chyby, pochybnosti a slabosti, bylo by to příšerné! Mišima se zhroutí a na Lukrécii je toho najednou také moc. Má dobré srdce a coby majitelka obchodu je velice schopná. Skvěle by se hodila do pohřebního ústavu. Chce vyhovět zákazníkům, a tak jim pomáhá skoncovat s jejich problémy…

Ve filmu hrají velmi pozoruhodnou roli krysy.

Ano, krysy představují řecký chór, který komentuje dění a podtrhuje tragické okamžiky. Ukazuje nám, že v tomhle hrůzyplném městě je někdy lepší být krysou než člověkem.

Jak jste nalezl filmovou podobu pro město a obchod?

Na první pracovní schůzce mi umělečtí vedoucí Régis a Florian předestřeli své návrhy. Představovali si jakési futuristické pestrobarevné velkoměsto a oproti tomu šedivý, hrozivě vyhlížející krámek. Ale já je požádal, ať udělají pravý opak. Ať nakreslí město nezařaditelné do žádné konkrétní epochy, omšelé a hrůzyplné - něco mezi 13. pařížským okrskem a Severní Koreou. Krátce řečeno zoufalý svět, v němž je jedinou oázou, jediným barevným oživením právě obchod pro sebevrahy.

Ve městě jsou vysoké, hrůzu nahánějící domy, které do ulic nevpouštějí sluneční světlo. Přiznávám, že to není zrovna originální. Nechtěl jsem točit orwellovskou vizi, která by říkala: „Takhle bude vypadat svět za dvacet let. Pozor na to, přesně k tomu směřujeme!“ Trval jsem na tom, aby město působilo povědomě, aby se s ním diváci mohli snadno identifikovat. Obchod musel být atraktivní - jako krámek se suvenýry nebo galanterie v Bastile - se spoustou barev a lákavých předmětů. Venku děs, uvnitř pohoda! Ale protože davy lidí jsou noční můrou animátorů, obchod není nikdy napěchovaný zákazníky. Jsou tu ovšem jiné postavy, například pán, který bydlí v patře pod střechou a vypadá jako kýbl s pomejemi. Není na něm nic vyloženě směšného (co může být směšného na kýblu s pomejemi, který chce spáchat sebevraždu?), ale celé je to natolik přehnané, že se přesto smějete.

obrazek
Režie je opravdu výrazná. Hned se pozná, že jste na tomhle filmu pracoval s chutí.

Byla to radost. Stejně jako u hraného filmu jsme i tady rozhodovali o střihu a konečné podobě záběrů. Jenže v tomhle případě bylo všechno snazší, protože jsme si mohli dovolit věci, které jsou při běžném natáčení velmi nákladné, kdežto nás nestály nic. Například záběr na slepou uličku - za deště a z nadhledu -, na jejímž konci se objeví obchod s rozsvícenými světly. Na to byste v hraném filmu potřebovali obrovský jeřáb, povolení od místní radnice a umělý déšť. A museli byste točit v noci. Bylo by to nákladné, náročné a složité. Ale my nikoho obtěžovat nemuseli, stačilo celou scénu nakreslit! Na druhou stranu si musíte dát pozor, abyste se nenechali unést a nepřehnali to. Jestliže chcete, aby příběh neztratil věrohodnost, nesmíte ho nikdy pustit ze zřetele a přehlušit něčím jiným. Ale Régisovi s Florianem se přesto podařilo dostat do každého ze záběrů množství detailů. Všechny ani nezaznamenáte, protože je jich tolik a obraz se rychle mění. Já sám vždycky objevím něco nového, kdykoli si zastavím nějaký konkrétní záběr. Film netrvá ani hodinu a půl. Animované filmy bývají kratší než hrané. Snad je to proto, že byly původně určené dětskému publiku. Jsou kratší, aby děti vydržely se soustředěním. A já jsem rád, protože tahle délka mi vždycky vyhovovala.

Vraťme se na chvíli k režii. Je nějaký rozdíl mezi prací na hraném filmu a kresleném filmu?

V podstatě ne: napíšete scénář, vyberete herce, režírujete je, rozmyslíte si záběry, vyberete kulisy, kostýmy, světla, řešíte střih, mixáž… Vlastně je to úplně totéž jako u „normálního“ filmu, až na to, že netočíte. Díky tomu se vyhnete potížím s nepříznivým počasím, nemusíte jíst v kantýně, zabývat se rozmary herců a zůstávat na place do noci.

Nejdůležitější, ale také nejúnavnější fází je animace. Je to vlastně rychlý sled jednotlivých obrázků. Tehdy poprvé „vidíte“ první verzi svého filmu. V tom spočívá největší rozdíl oproti hranému filmu, kde postupujete záběr za záběrem. Jakmile natočíte jeden záběr, máte ho hotový a můžete jít dál. Kdežto u animovaného filmu vidíte pouze svůj záměr. Jestliže si chcete v duchu promítnout, jak to bude vypadat doopravdy, musíte mít velmi živou představivost. Vyberete si, co přidáte a co odstraníte, kde je třeba ubrat a kde zrychlit a jak to zařídit, aby film lépe vyjadřoval, co máte na mysli. V téhle fázi pracuje na filmu jen několik lidí. Ale jakmile je animace schválená, dostane se do produkce studia s velkým týmem pracovníků, kteří z první verze udělají film. Je to něco podobného, jako když z textu plného škrtů a poznámek vznikne zredigovaná verze připravená do tisku. A trvá to dva roky, což na mě bylo strašně dlouho. Ale s tím člověk nic nenadělá. Naštěstí jsem mezitím dostal možnost režírovat jiný film a jednu divadelní hru. A taky jsem napsal román.

Jakým způsobem probíhalo skládání písniček?

Písňové texty jsem neskládal poprvé. S Etiennem Perruchonem jsme dokonce napsali celou operetu, takže jsem věděl, že je pro tenhle projekt tím pravým. Umí skládat nestárnoucí melodie, které se přesně hodí k tomu, co chce film vyjádřit. A kromě toho má smysl pro humor - smějeme se týmž věcem. Lepšího spolutvůrce bych nenašel! Když jsem psal scénář, nejdřív jsem si jen poznačil, kam písničky vložím a o čem každá z nich bude. Texty jsem vymýšlel teprve poté, co byl scénář hotový a schválený. Tehdy jsem také začal spolupracovat s Etiennem. Vyměňovali jsme si nápady tak dlouho, dokud jsme oba nebyli spokojení s výsledkem.

Zdá se, že jste vybíral herce především podle toho, jestli umějí zpívat.

Vybral jsem herce, kteří možná nejsou příliš proslulí, ale jejichž práci dobře znám a vážím si jí. Herce, kteří jsou nápadití, temperamentní a při hraní přesní - a kteří také dovedou zpívat. Zdá se mi, že slavní herci by v tomhle filmu působili rušivě. Obraz by nešel dohromady s hlasem a dopadlo by to tak, že by se diváci nesoustředili. Herci navíc nemohli mluvit svými „normálními“ hlasy. Museli je maličko pozměnit, aby ladily s kreslenými postavičkami. Jediného herce, kterého jsem vybral pouze podle hlasu, je představitel Alana. Všiml jsem si ho, když hrál mladého Gainsbourga ve filmu Joanna Sfara. Kromě toho ztvárnil roli dítěte ve dvou skvělých filmech Ursuly Meierové (Domov a Sestra). Jeho hlas má zvláštní kadenci, díky níž zní velmi roztomile. Hlasy musíte mít vybrané už před animací, protože jazyk těla se musí přizpůsobit mluvenému slovu. Záleží na tom, jestli mluvíte rychle nebo pomalu, vesele nebo smutně, klidně nebo vyděšeně. Hlas udává rytmus a náladu celé scény. Nakonec zjistíte, že v animovaném filmu režírujete herce stejně, jako kdybyste točili rozhlasovou hru.

Když jste režíroval animovaný film, neměl jste pocit, jako byste točil vůbec poprvé?

Přesně tak! Šel jsem do toho se stejným nadšením, jako když jsem režíroval svůj první film, a objevoval jsem, jak ve skutečnosti vypadá tvůrčí proces. Kreslený film byl pro mě něčím novým. A jestliže se pustíte do něčeho, o čem nic nevíte, užijete si spoustu zábavy. Najednou je v tom svěžest a bezstarostnost. Začít s projektem, přestože nemáte páru, jak budete postupovat, je úžasný zážitek. Doufám, že brzy dostanu příležitost natočit další animaci.

Etienne Perruchon o vašem filmu řekl, že má grády, a Jean Teulé prohlásil, že je to bomba, co vy na to?

To je od nich pěkné. Já bych řekl, že je to film podvratný a politicky nekorektní, ale také nesmírně legrační. Doufám, že jsem se nenechal příliš ovlivnit Timem Burtonem. Někdy bych mu tenhle film rád ukázal.

Jean Teulé (rozhovor)
obrazek
Jak vlastně vznikl nápad obchodu s potřebami pro sebevrahy?

Psal jsem tehdy zrovna román O Verlaine!, který pojednává o posledním podzimu básníkova života, kdy se o něj starali studenti v Latinské čtvrti. V průběhu studia dobových reálií jsem opakovaně narážel na zmínky o skupině gymnazistů, kteří sepsali sbírku básní nazvanou Potřeby pro sebevrahy. Kdykoli jsem o sbírce zaslechl, říkal jsem si, že to je sakra skvělý název. Ti kluci byli taková gotická mládež své doby, jejich výplod je dnes ztracen, ale nejspíš to byla variace na téma „život je obnošená vesta…“. Mému synovi bylo tehdy dvanáct a prožíval těžkou pubertu. Na všem viděl jenom ty temné stránky a tak mě napadlo, že použiju název a obrátím tu situaci naruby. Vytvořím zlověstný, temný svět a ponurou rodinu a doprostřed toho všeho hodím kluka s nezdolnou chutí do života.

Dalo by se říct, že to byl pro vás takový oddych od historických románů?

Přesně tak! Mé historické romány jsou náročné na čas a vyžadují důkladné studium pramenů. Mezi romány Je, François Villon (Já, François Villon) a Le Montespan (Pan Montespan) jsem opravdu potřeboval vydechnout. Tak jsem se rozhodl napsat takovouhle legrácku. A stala se z toho moje nejúspěšnější kniha vůbec. Z toho vidíte, že na světě není žádná spravedlnost! (Kniha byla vydána již ve dvaceti zemích.) Vydavatel mi řekl, že dát do titulu knihy slovo „sebevrah“ není dobrý nápad. Prý to lidi odpuzuje. „Nepotáhne to, ale dělej, jak myslíš.“ Sám pak jako první přiznal, že se mýlil… Sebevražda je ve skutečnosti univerzální téma. Jen je třeba to pojmout trochu jinou, bizarní optikou. Proto je na přebalu knihy ten reklamní slogan z nákupní tašky obchodu: „Neuspěli jste v životě? S námi se vám zaručeně podaří zemřít! Neužilovi - odborníci na sebevraždy již po deset generací!“ Tenhle slogan udává tón… Jejich heslem je: „Kdo nezaklepe bačkorama, má nárok na vrácení peněz!“ Práce nad touhle knihou byla prostě radost. Smál jsem se celou dobu, co jsem ji psal.

Jak se rodily jednotlivé postavy a podle čeho jste je pojmenoval?

Tuvache (v českém vydání Neužil) je skutečné příjmení, je překrásné a už jsem ho jednou použil v románu Darling. Obchod se nachází na Boulevardu Bérégovoy (Pierre Bérégovoy - francouzský politik, v roce 1993 nalezen se dvěma průstřely lebky, případ uzavřen jako sebevražda. Pozn. překl.) a vede ho temná a pochmurná rodina, jak se na podnik tohoto druhu sluší a patří. Dál jsem hledal křestní jména, která mají nějakou spojitost se sebevraždami. Otec se tak jmenuje Mišima, matka, která v komoře míchá jedy, je Lukrécie, podle Lukrécie z rodu Borgiů. Děti se jmenují Marilyn, podle Marilyn Monroe, Vincent je podle Van Gogha, a konečně Alan je pojmenován podle Alana Turinga, vynálezce počítače, který skoncoval se životem tak, že snědl jablko, které předtím napustil kyanidem… Pak jsem si vyhrál s jejich klientelou. Někteří jejich zákazníci jsou tak chudí, že si nemohou dovolit vůbec nic - těm Neužilovi velkoryse poskytují nákupní tašku s logem obchodu a kus lepicí pásky, aby se mohli udusit. Děti si do obchodu chodí pro prázdné sáčky od žvýkaček… Dostanete tu provaz k oběšení, nebo jedy s nejroztodivnějšími názvy. No a pak mě napadlo, že se jednoho dne Neužilovi, kteří ovšem nemohou vyzkoušet své zboží, protože by to nepřežili, přece jen rozhodnou otestovat propustný kondom - specialitu pro zákazníky, kteří by chtěli spáchat sebevraždu tak, že se nakazí pohlavní chorobou. Ejhle, kondom vskutku propouští, a tak přijde na svět jejich třetí dítko. A to je učiněná pohroma, protože Alan je ztělesněním životního elánu. Na svět se dívá přes růžové brýle, ustavičně se směje, utěšuje zákazníky a rodiče tím přivádí k zoufalství: zkrátka had na prsou.

Na rozdíl od filmu Patrice Leconteho vaše kniha nemá šťastný konec…

Vydavateli se ten konec krutě nelíbil (že bych změnil vydavatele…?). Má partnerka Miou-Miou byla rozhořčena a spousta lidí mě v dopisech napadala, že nemám právo Alana zabít! Jako kdyby to byl skutečný žijící člověk… Všechno se to přitom odvíjí od poslední věty, kde Alan visí ve vzduchu a končí to tím, že rozevře dlaň. Můžete si to vykládat jako nadějné znamení - rozevírá dlaň, aby ho rodina mohla zachránit. Anebo naopak - Alan byl anděl seslaný na zem s nějakým úkolem, který splnil, a tak se vrací, odkud přišel. Chtěl jsem, aby ta poslední věta byla dvojznačná. Na tomto zakončení jsem trval, protože v té knize se o sebevraždě dočtete všechno možné kromě toho, jak zasáhne pozůstalé. Protože když někdo spáchá sebevraždu (a pár takových případů kolem mě bylo), většinou je to pro vás naprosto nečekané. Říkáte si, vždyť jsme spolu byli ještě minulý týden na obědě, vůbec na to nevypadal. Chtěl jsem, aby až čtenář dočte poslední větu, hned obrátil stránku s očekáváním, že přijde vysvětlení - a ono tam nebude, nic, ani slovo! Jen ohlušující ticho, a teď si s tím nějak poraď sám. U každé adaptace, ať už je to film Patrice Leconteho, komiks, muzikály nebo divadelní dramatizace mě zajímá jenom jedno: zachovali jste konec? A odpověď je pokaždé ne. Ale mně to nevadí. Koupili si práva na adaptaci, tak ať si s tím dělají, co chtějí. Můj román to konečně nijak nezmění, tak co. Doposud po celém světě vzniklo osm divadelních adaptací. Od května se jedna z nich hraje v Soulu a následně vyrazí na pětileté turné po Číně. Předpokládám, že děj se odehrává v tom obchodě. Ale nevím, adaptace nečtu a nemluvím do toho. Proto mě všichni mají za milého člověka…

Co říkáte na film?

Předně mám velmi rád Patrice Leconteho. Známe se už delší dobu, posílám mu každou novou knihu. Mám rád jeho snímky. Jsem velmi poctěn, že se rozhodl podle mé knihy natočit film, a k tomu animovaný! Když jsem na ten film šel, rozhodl jsem se, že ho nebudu posuzovat jako adaptaci. Svou knihu přece znám nazpaměť, mám ji doma, mohu si ji kdykoli přečíst. Šel jsem prostě na nejnovější film Patrice Leconteho, a ten mi vyrazil dech. Z kina jsem odcházel s tím, že něco takového jsem ještě neviděl. Má tam pár odvážných nápadů, které v předloze nebyly, například když otec nutí syna kouřit, nebo jak se děcka dívají, jak Marilyn předvádí striptýz, nebo ten Roschachův test u cvokaře… a ty písničky jsou skvělé! Celý film je bomba. Je to opravdu režisérský film, plný života a nápadů, každý záběr doslova jiskří, kamera dělá divy - asi je to tím, že v animovaném filmu má daleko víc svobody, než když snímá reálnou akci.

Podobají se postavy tomu, jak jste si je představoval?

Ne. V mých představách vypadala Lukrécie jako Miou-Miou, a Mišima jako Jean-Pierre Bacri. Ale to město má velmi blízko k tomu, jak jsem ho viděl v duchu. To prostředí je neuvěřitelné - postavy, které se snášejí ze střech jako déšť… Leconte tam použil hudbu Charlese Treneta (Y’ade la joie), já bych asi vybral něco jiného, ale Trenet se k tomu hodí ještě lépe. Ten humor a bizarnost tak jasně vyniknou už od začátku. Vážně, ten film vás rozseká… což není od věci, když vezmete v úvahu název.

Etienne Perruchon (rozhovor)
obrazek
Pro Patrice Leconteho skládáte hudbu pravidelně. Jak vypadá vaše spolupráce?

Za ta léta už jsme jedna ruka, Patrice mě zná a důvěřuje mi. Práce pro něj mi tak dává velkou svobodu. Například nikdy neozvučuje film provizorním hudebním podkresem, aby mi naznačil, jak si hudbu představuje. Zaplaťpánbůh, že to nedělá, protože v takových případech se režisér od té pracovní verze obvykle nedokáže odpoutat a skladatel riskuje, že bude nucen tu provizorní verzi napodobovat. Patrice naopak řekne: tak ukaž, co máš! Jakmile pak uslyší něco, co se mu líbí, vezme to a nechce po mně, abych zkomponoval tři další verze, aby si mohl vybírat. Ví, co chce. To je vzácnost. Patrice hudbu miluje a umí komunikovat se skladatelem. Umí najít ta správná slova a motivovat mě. Také umí svoji představu vyjádřit a hudbu často popíše už ve scénáři. Ve scénáři k Obchodu pro sebevrahy například v jednom místě píše: „Hudba hřmí jako hrom, pak najednou jako po špičkách.“ To je celý on!

Obchod pro sebevrahy je muzikál se spoustou písní, takže vaše role je naprosto zásadní. Jaký jste zvolil přístup?

Hned zpočátku, ještě před začátkem práce na animaci, bylo třeba si ujasnit, jaká hudba, tedy písně, nejlépe poslouží obrazové složce. Po dokončení animace následovala práce na partituře. Partitura a písně do sebe musí přesně zapadat, obojí musí vytvářet jediný svět - svět filmu. Bylo zapotřebí najít tu správnou tóninu pro jeho černý a přece veselý humor. Je to potřeštěná tragédie, jako všechny nejlepší veselohry. Když jsem četl scénář, říkal jsem si, že Leconte v sobě konečně nechal promluvit humanistu.

Jak byste popsal roli hudby ve filmu?

Hudba vyvolává emoce a její rolí je dotvářet zážitek každého jednotlivého diváka. Nemá jen doplňovat obraz, má vyvolávat emoci, která diváka filmem provází. Snažím se dostat do prostoru mezi hledištěm a plátnem, mezi příběh, který vypráví film, a pocit, jímž na diváka působí. Snažím se pracovat s emocí, kterou v publiku hudba vyvolá. Je to jako opera: tam se v hudbě také odehrává něco trochu jiného než na jevišti. Pro tento film jsem složil devět písní, devět hudebních motivů, které tvoří základ partitury filmové hudby. Je tam snad jeden nebo dva okamžiky, kdy hudba ilustruje dění na plátně. Celkem je v osmdesátiminutovém filmu asi sedmdesát minut hudby…

Bylo to poprvé, co jste pracoval na animovaném filmu. Jak se taková práce liší od té na hraném filmu?

V animovaném filmu není nic skutečné, kromě hlasů herců. Aby člověk dodal animovanému filmu pocit reálna, musí použít reálné nástroje. Právě zvuk tam musí vnést ten pocit hmatatelného. Všechny syntetizátory musí jít pryč. První píseň, kdy se divákovi představí ten obchod, je píseň rodiny Neužilů. Podobně jako v opeře tady představuje jakousi předehru. Má diváka uvést do filmového světa, připravit ho na to, že bude temný a zároveň legrační. Ten pocit poněkud zvráceného humoru je výsledkem spojení obrazu a hudby. Ale hudba je zde primární. Postavy berou samy sebe smrtelně vážně.

Jak vypadala vaše práce v praxi?

Vzhledem k tomu, že já žiju v Annecy a Patrice v Paříži, tak jsme prakticky pracovali po telefonu. Díky tomu, že Patrice přesně ví, co chce, poslechne si demosnímek po telefonu a hned mi dokáže říct, zda jdu správným směrem, nebo jsem úplně mimo. Je velmi otevřený. Počká, s čím přijdu, a na tom staví. U tohoto filmu jsem se například rozhodl použít orchestr bez klavíru. Symfonický orchestr umožňuje přechod od intimity k obrovskému rozmachu během vteřiny, kdežto klavír má tendenci všechno změkčit a příliš romantizovat. Klavír se také špatně míchá tam, kde je hodně dialogu. A Patrice souhlasil, až na tu scénu s Alanem, kde o samotě stojí tváří v tvář svému osudu - tam to klavírní sólo vyjadřuje velmi krásně. Ale Patrice nikdy nic předem nezavrhuje. Pro motiv pana Neužila jsem například sáhl po varhanech a cembalu. Patrice vám nikdy neřekne: „propána, jenom ne cembalo.“ Nejdřív si to poslechne. A tenhle barokní styl, výstřední a temný zároveň, se mu líbil, přesně to totiž Neužila vystihuje - klasa horor…

Nejprve tedy přišly na řadu písně…

Začali jsme u scénáře, abychom měli přesnou představu, kam jednotlivé písně zapadají. Pak jsem skládal na texty - duety, tria atd. První verzi jsme skládali s klavírem, já zpíval. Pak jsme písně nahráli. Obsadili jsme herce, kteří dovedou zpívat, a ne naopak. Hra herce totiž vždy odstiňuje jeho hlas. Herec se umí vcítit do postavy, dokáže udržet její náladu v každém okamžiku. Pak nastoupila práce s animací, to probíhalo jako na každém jiném filmu - rozhodujete se, kde bude hudba a proč. Po této fázi se ptám, jak bude vypadat orchestr, kolik použiju hudebníků. Pro tento film jsem si představoval velký orchestr, osmdesát hudebníků s velkou dechovou sekcí, spoustou perkusí atd. Jak jsem již říkal, Patrice mi dává naprostou důvěru a jen zřídkakdy se objeví na nahrávání. Ví, že pro orchestr skládám už čtyřicet let. Nejradši hudbu slyší teprve, když je hotová. Nechodí hudbu komentovat a schvalovat, těší se na ni jako na dárek, jako na krásné překvapení. Myslím, že v tomto případě se povedlo.

Podobné filmy

Discopříběh
Tatínek se zbláznil, zakoukal se do vychytralé striptérky! Ale jeho už ženatý a usazený sy...
ne. 26.8. 17.05
NAHRAT
ZDARMA
Nova
Discopříběh
Tatínek se zbláznil, zakoukal se do vychytralé striptérky! Ale jeho už ženatý a usazený sy...
út. 28.8. 18.20
NAHRAT
ZDARMA
Nova Cinema
Jestli se ti nelíbí naše nabídka podobných pořadů napiš nám.

logo horoskopy
logo humor
logo studentka
logo nejhry
logo najdemese
logo sms
logo tvp
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce... Filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
    Přihlášení
    Registrace


    Pondělí 20. 8. 2018 Svátek má Bernard
    Vyhrávej v casino.cz nebo na vyherni-automaty.cz   Prodávej s Plať-Mobilem.cz