Sdílet
... Jinak příběh velmi zajímavý- sourozenecké pouto mezi mladými přetrvá až do dospělosti, jenže oba se navzájem ničí- konec trochu smutný
.... Velmi doporučuji lidem, co neviděli, protože divák se musí zamyslet, aby vše pochopit a přemýšlí o nich dvou 
|
70. léta. Hustou atmosféru v domácnosti opět rozřízlo svištění otcova řemene - Jana (Monika Hilmerová) dostává kvůli tomu, že chodí doma před nevlastním bratrem tak nestydatě oblečená, Mirek, že jí okukuje a brání, a matka, že se do toho vůbec plete. Nikdo z nich netuší, že tu za chvíli dojde k tragédii... 90. léta. Mirek zcela výjimečně opouští svou komůrku ve věži, kde pracuje jako průvodce muzeem Bohuslava Martinů. K tomu, aby šel do společnosti, ho mohla donutit jen jedna jediná osoba na světě - sestra. Slaví narozeniny a on slíbil, že přijde a seznámí se s jejími přáteli. I tak tady ale sedí jako na trní. Nelíbí se mu, že jeho sestru tak vášnivě líbá nějaký cizí muž, a víc než hlasitě si ulevuje před vedle sedící Janinou kamarádkou Olgou. Ani ve snu by ho nenapadlo, že sedí na sestřině svatební hostině... Jednu velkou devizu je třeba celovečernímu debutu dokumentaristky Andrey Sedláčkové přiznat hned na začátku - je odvážným a velmi nesnadným autorským pokusem o cestu do lidského nitra, jakou svého času podnikly filmy Marian nebo Návrat idiota. Otázky Andrey Sedláčkové, které si filmem Oběti a vrazi klade, jako by tvořily trojúhelník: Kde se v lidech bere láska? Kde se bere sobeckost? A jak to přijde, že původně tak ušlechtilý cit může zmutovat do tak patologicky obludné formy? Z této Pythagorovy věty scenáristce vychází nevšední úvaha o lásce, vášni a smrti, potažmo drsná zpráva o mezilidských vztazích. Film je tvořen mozaikou vzpomínek na léta dospívání, která bratra se sestrou osudově spojila, a současností, v níž oba činí poslední zoufalé pokusy vymanit se ze vzájemné přitažlivosti. Šokující fakta jejich životů jsou líčena věcně až suše, jedna tragická vlna stíhá druhou a celý příběh neodvratně směřuje k jakémusi vyššímu, osudovému finále. |
|
Bohužel, funguje-li film, pak pouze v jednotlivostech. Jako celek se poněkud rozpadá především kvůli tomu, že nefunguje vztah hlavních hrdinů. Nedozvídáme se, co bratra se sestrou tak fatálně k sobě přitahuje, co jejich vztah živí a jak moc si přitom navzájem ubližují. Sedláčková-scenáristka jako by se sama nechtěla příliš pouštět do tohoto rozboru a doufá, že kolekce drsných faktů z jejich života je sama o sobě dostatečně silná, aby o nich učinila autentickou a působivou výpověď. Tuto zamýšlenou "chladnost", jež diváka tlačí do kouta a dalšími a dalšími událostmi mu bere kyslík, ale patřičným způsobem na filmovém plátně nezhmotňuje. Vezměme za příklad úvodní scénu filmu, která je pro další dění do značné míry určující: Není náležitě využito filmové řeči k tomu, aby nám byli představeni jednotliví hrdinové, abychom pochopili jejich konflikt, byli do něj vtaženi, a i proto mohli patřičným způsobem emočně prožít katarzi této situace. Podobné je to i s řadou dalších klíčových scén. Vyprávějí sice o velmi silných věcech, ale divák většinou zůstává jen v roli nezúčastněného pozorovatele.
Určitým záchytným bodem na cestě k hrdinům mohlo být pro diváky i tvůrce ve filmu několikrát zmiňované maloměstské prostředí, které do značné míry určovalo vývoj tohoto komplikovaného mezilidského vztahu. Bohužel, intenzita této dusivé náruče tu není patřičně zobrazena ani vystižena nějakým charakteristickým detailem. Zcela paradoxně se tak do popředí dostává víceméně vedlejší vztah Mirka a Olgy, dvou obětí (a vrahů), kteří ve svém životě vlastně neměli volbu. Dvakrát škoda, protože Oběti a vrazi svůj nepochybný potenciál mají, o čemž svědčí několik velmi vydařených a působivých scén - například první Mirkova "symfonie šílenství" mezi kalužemi nebo Janino nelíčeně osobní přiznání na věži, jak se v ní projevuje ona nepochopitelná nymfomanská posedlost... Ostatně právě Karel Roden a Monika Hilmerová jsou pilíři celého filmu. |
|
Monika Hilmerová svou dospívající Janu dokázala velmi dobře vybavit patřičnou dvojlomností, na jedné straně má Mirka ráda a svým způsobem ho potřebuje jako obdivovatele, ctitele a ochránce, na straně druhé s bezostyšnou radostí využívá a zneužívá své pozice staršího, zkušenějšího a mazanějšího. Relativně dobře do toho pak zasadila i silnou pudovost svého chtíče.
Karel Roden pak vskutku mistrným způsobem popisuje snad až klinickou formu lidského šílenství, které se zrodilo na kořenech čisté lásky a maximálního citového vypětí. Úskočným pohledem, tvrdým, neústupným hlasem a očima zraněného zvířete dokáže velmi přesvědčivě a naléhavě vyjádřit niternost i bolestivost svých vnitřních pocitů a stavů. Troufám si tvrdit, že vzdor silné konkurenci hereckých výkonů ve filmu Musíme si pomáhat bude Karel Roden příští rok patřit k velkým favoritům na Českého lva. Podle mého soudu odvádí zatím nejlepší výkon své filmové kariéry. Oběti a vrazi jsou bezpochyby velmi zajímavým a cenným příspěvkem tzv. filmu vnitřního neklidu, před kterým si naše kinematografie zvykla utíkat ke komediím. Škoda jen, že lepšímu výsledku tentokrát zabránila nezkušená debutantčina ruka, která patřičným způsobem nedokázala vyhmátnout onen silný vnitřní svár příběhu a ve vší síle ho před divákem obnažit. |
Text: Jaroslav Sedláček