fb  Sdílet
   Informace    Komentáře    Obsazení    Hodnocení    Videoukázka    Fotky    Podobné filmy    

74% 659 hlasů
7.4 10 659
film / komedie, drama, romantický, válečný, Česká republika/Slovensko/Německo/Maďarsko, , 120 min., od 12 let
Kinopremiéra v ČR 11.1.2007, DVD od 26.9.2007 Magicbox

Režie:
Herci: , , , , , více...

Ocenění: 2006, Český Lev, Film, Režie (J. Menzel), Kamera (J. Šofr), Herec ve vedlejší roli (M. Huba)


Ukázka
02:20



O muži, jenž toužil naplnit za každých okolností svůj život bohatstvím a krásou, a jehož štěstí bylo vždycky v tom, že ho potkalo nějaké neštěstí.
Kdesi v zapadlém koutě blízko hranic přebývá v opuštěné hájovně muž bohaté minulosti, který tu pracuje jako cestář. Tak se před námi ve vzpomínkách odvíjí příběh pikolíka, který zažil podivuhodný rozmach a sebevědomí české společnosti, okouzlení bohatstvím i karnevalem života v třicátých letech minulého století, stejně jako pád svého charakteru v období okupace za druhé světové války i pokoření v době nástupu komunismu. Jeho rozpomínání na svět žen a na svět bohatství a senzací, na svět zmatení a ponížení je plné fantazie a neuvěřitelných situací - aby na konec, po tom co vše viděl, slyšel a poznal, našel jistotu ve svém srdci a samotě. Hrabalovo dílo a filmový přepis režiséra Jiřího Menzela je velkou metaforou o českém osudu dvacátého století.
Uprav informace o filmu

Komentář k filmu Skvělá česká komedie, i když má pár much. Já jsem si ji užila i po třetí, co jsem ji viděla a musím říct, že má rozhodně něco do sebe. Sice zase nemůžu říct, že by to byl jeden z mých oblíbených filmů, ať už obecně nebo jenom z těch českých, je to dobrý film.
Všechny komentáře k filmu 68+ Napiš komentář k filmu a získej DVD

Web: IMDB, Titulky, Oficiální stránka    Videotéka: přidat si do ní film

Popis filmu Obsluhoval jsem anglického krále

Životní dráha číšníka, který chtěl být milionářem, natočená na motivy slavné knihy Bohumila Hrabala. Číšník Jan Dítě toho v životě prožil mnoho a ocitl se nahoře i úplně dole. Začínal jako prodavač párků na nádraží, ale od chvíle, kdy poznal magickou moc peněz, toužil stát se milionářem. Další jeho štací byl hotel U Zlatého města Praha, kde se scházela honorace a Jan tu poznal řadu zajímavých a užitečných lidí. Například zkušeného cesťáka a velkého labužníka Waldena, který mu dal řadu dobrých rad. Díky němu také nakrátko získá místo v luxusním hotelu Tichota, odkud odejde do pražského hotelu Paříž, bravurně ovládaného vrchním Skřivánkem, vzdělaným mužem, mluvícím mnoha jazyky a hrdým na to, že měl tu čest obsluhovat anglického krále. Také od něj se Jan mnohému přiučí. Když nenápadně podrazí nohu oblíbenému číšníkovi hoteliéra Brandejse, postoupí na jeho místo, což znamená, že k jeho práci patří také obsluha v salónku, kde se scházejí milionáři k opulentním hostinám. Vrcholem jeho kariéry je hostina, kterou uspořádá habešský císař a za niž Jan získá řád místo pana Skřivánka, který je pro císaře příliš vysoký. Stejně jako dřív i v hotelu Paříž přijde o práci vinou ženy. Je vyhozen poté, co se v napjaté politické situaci po zabrání Sudet začne scházet s fanatickou Němkou Lízou. Ta ho jako partnera odmítá, protože není Němec, když si však Jan vzpomene na německé předky, vezme ho na milost a v době, kdy jsou čeští vlastenci popravováni po atentátu na Heydricha, se za něj provdá. Jan se vrací jako číšník do hotelu Tichota, který Němci zabavili a proměnili v podnik, kde mají vybrané Němky počít děti s vybranými vojáky. Zatímco fanatická Líza odjíždí na frontu, Jan sbírá známky, které budou mít po válce velkou cenu, jak mu poradil pan Walden, který skončil v plynové komoře. Zahyne také Líza a Jan si po válce koupí za známky hotel Tichota. Skutečně se stane milionářem, ovšem jen nakrátko. Po únorovém převratu v roce 1948 mu komunisté majetek zabaví a odsoudí ho na patnáct let. Po propuštění pracuje jako cestář v pohraničí a vzpomíná, co všechno prožil.


Rozhovor
Bohumil Hrabal - Jak jsem psal Anglického krále
Odpověď Bohumila Hrabala při besedě v roce 1989
…tam je akumulován lidský hovor, který jsem já vždycky miloval a miluju dodnes, takže dá se říct, že prostě ten proud toho mého hovoru a mého psaní úzce souvisí s hospodou, restauracema, ale vždycky tedy spíš s hospodou. Mí přátelé byli vždycky pinglové, a jsou i dodnes. Moje žena, kterou jsem poznal, moje žena, které říkali Pipsi, tak tu jsem poznal, když byla zaměstnána jako pokladní v hotelu Paříž. Chodíval jsem jí naproti, seděla tam v té kuchyni a všechno, co teklo z kuchyně, tak prošlo pokladnou jí, teda skrz její ruce. Přicházela domů, vzali jsme se, žili jsme spolu pětadvacet let, žena byla nejdřív v hotelu Paříž a potom prodávala kuřata na rohu Jindřišské a Panské ulice, v grilu hotelu Palace, takže já byl neustále ve styku s povědomím, který je napnuto mezi obyčejnou hospodou a restaurací a pochopitelně tam, aniž bych chtěl, vždycky jsem se umazal tím, co bylo vyprávěno.
Můj velký přítel byl pan Vaništa, ten měl hospodu, ale vyučil se v hotelu Paříž, a tak vlastně já od jinošskejch let, kdy jsem chodil do těch nymburskejch hospod až do těch libeňskejch hospod a i potom za ženou do restaurací a potom i do pražskejch hospod, to jest k Tygrovi, ke Kocourovi, k Pinkasům a tak dále, tak za ten řetěz let jsem získal takovejch story, takovejch událostí, takovejch podrobností, že jednou, když jsem šel na pivo do Sadský, to je takový městečko a tam byl hotýlek Modrá hvězda, tak v tý Modrý hvězdě ten, kdo tam byl jako vedoucí, řekl, abychom teď to stáhli a budeme si tak chvilku vyprávět, tak začal vyprávět o tom, jak začínal on. A on začínal jako pikolík, kterej prodával ty párky na nádraží v Čáslavi, no a já jsem přijel v noci domů, druhej den tato drobná událost - to je jako když ťuknete do čínský vázy, ta prasklina oběhne a celý se to rozlomí, stačí jen ťuknout - čili toto ťuknutí u té Modré hvězdy, druhej den jsem sedl ke stroji, nastrčil jsem to tam, začal jsem psát a tak, jak jsem napsal.
Těch prvních deset stránek, tak ty neustále přivolávaly další a další asociace, zas musela k tomu bejt jistá drzost a hlavně záliba v mystifikaci, psal jsem dlouho a protože nikdo ke mně nepřišel, tak jsem psal osmnáct dní a za osmnáct dní to bylo hotovo, pak stačí vzít nůžky a takhle to rozstříhat a sestavit, protože jsem se učil jak snadno a lehce se píše scénář, no a tak vznikl Anglický král. Návod je to velice jednoduchý. Musíte mít prostě obrovskou zásobu těch story, abyste potom je nějak sjednotil a uvedl na společného jmenovatele díky fikci, že ty nehoráznosti, které říkáte, mají smysl a že jsou schopny vytvořit něco, čemu se říká literatura.

Jiří Menzel
o Bohumilu Hrabalovi
Bohumil Hrabal patří bezesporu k největším současným evropským spisovatelům, ale v jeho tvorbě pro mne rezonují i nejlepší tradice české literatury. Způsob, jak Bohumil Hrabal interpretuje svoje vidění světa, ohromil v polovině šedesátých let celou moji generaci. Sedm mladých filmařů vyjádřilo svůj obdiv k panu Hrabalovi, když se rozhodlo podle jeho próz natočit společně povídkový film Perličky na dně. Měl jsem to štěstí být mezi nimi a ačkoli jsem byl proti svým starším kolegům začátečník, byl mi díky úspěchu povídky Smrt pana Baltazara nabídnut k zfilmování rukopis novely Ostře sledované vlaky. Práce na tomto filmu mě s panem Hrabalem úzce spřátelila a umožnila mi spolupracovat s ním i na dalších filmových přepisech jeho díla. Po Ostře sledovaných vlacích, které získaly v roce 1968 cenu Americké filmové akademie za nejlepší zahraniční film i řadu dalších ocenění, následovala v době pražského jara spolupráce na adaptaci povídek z knihy Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet.
Film Skřivánci na niti, který jsme stačili podle Hrabalových povídek dokončit v létě 1969, byl zakázán a nesměl se promítat až do listopadu 1989, kdy byl vzápětí po uvedení do kin oceněn Zlatým medvědem na berlínském filmovém festivalu. Na počátku sovětské okupace nám bylo znemožněno spolupracovat, a tak až v roce 1980 vznikl na motivy novely Postřižiny stejnojmenný film oceněný v Benátkách. Tento film dosáhl ve své době v Československu rekordní návštěvnosti. Výsledkem mé zatím poslední spolupráce s Bohumilem Hrabalem byla opět adaptace povídek z knihy Slavnosti sněženek - film, který stojí trochu ve stínu těch slavnějších, i když si myslím, že svým duchem má k panu Hrabalovi nejblíže. Od prvního setkání s prózou Bohumila Hrabala jsem tohoto autora miloval a ctil. Nikdy jsem však nechtěl převádět na plátno pouhou barevnou ilustraci jeho epiky, ale pokoušel jsem se co nejvíc vyjádřit i uchovat ducha jeho vyprávění a filmovým jazykem tlumočit Hrabalovu poetiku. Chtěl jsem vlastně sloužit velkému autorovi, aby se s jeho dílem mohlo seznámit co nejvíce lidí - filmových a televizních diváků. Už více než třicet let se moje tvorba prolíná s dílem Bohumila Hrabala.
Román Obsluhoval jsem anglického krále je pro mne jedním z vrcholů jeho tvorby. Rád bych jeho obsah - jeden lidský osud, v němž se zrcadlí současný svět a kus dějin dvacátého století, převedl na filmové plátno tak, aby se především zachoval Hrabalův poetický a nesentimentální způsob reflexe tohoto světa.

Jiří Menzel
o filmu Obsluhoval jsem anglického krále
Kniha Bohumila Hrabala Obsluhoval jsem anglického krále patří k vrcholům jeho tvorby. Popisuje životní osudy malého českého číšníka v Čechách v době mezi oběma válkami a dále během druhé světové války až do šedesátých let minulého století. Podle výpovědi autora samého román vznikal spontánně během velice krátké doby a byl jeho reakcí na přetlak pocitů, zážitků a emocí, kterými byl za normalizace vystaven spisovatel v situaci, kdy nemohl publikovat. Do obsáhlého románu zahrnul Hrabal obrovské množství situací, scén, historek a anekdot a protáhl jimi hrdinu své knihy. Podle tak rozsáhlé knihy bylo nutno do scénáře pro film z toho množství pečlivě vybrat to nejzajímavější a nejnosnější tak, aby film měl souvislý děj, byl přístupný a pochopitelný i pro toho, kdo román nečetl.
Scénář filmu sleduje paralelně dva příběhy. První sleduje osudy a postupné zrání malého ctižádostivého pikolíka během předválečných let i během okupace Československa, kdy se jako zamilovaný mladík spíše z hlouposti než z vypočítavosti ocitne v řadách těch, kteří slouží okupační moci. Druhý příběh, který se s prvním prolíná, zachycuje jen krátkou epizodu dozrálého muže, který po letech strávených ve vězení hledá klid v osamělém místě, v bývalé německé vesnici, která byla po válce vysídlena. Jeho klid jen na chvíli poruší přítomnost mladé dělnice, která mu svým mládím a živelností vzbuzuje vzpomínky na jeho erotické zážitky z mládí.

O filmu

Po dlouhých sporech o filmová práva i hledání ideálního režiséra se konečně před rokem rozhodlo o tom, že projekt Obsluhoval jsem anglického krále se vrátí tam, kde původně začal, tedy k Jiřímu Menzlovi. „Mnoho let jsem nechtěl dělat žádný film i proto, že se mi každý další scénář po tom, co jsem prožil skoro dva roky s „Králem“, zdál ve srovnání s Hrabalovou knížkou nedostatečně zajímavý,“ říká Jiří Menzel. „Naštěstí to všechno dobře dopadlo a jsem rád, že se mohu vrátit zrovna Králem.“
První impuls k realizaci filmu přišel předloni v říjnu. Menzel měl tedy šestnáct měsíců na přípravu. „Když jsem psal první a druhou verzi scénáře, tak ji mohl ještě pan Hrabal číst. K první verzi mi řekl nějaké připomínky, tu druhou mi pochválil, ale nejsem si jist, jestli ji četl, protože už byl dost nemocný. Ale řekl mi takovou hezkou věc - Člověk se má objevit tam, kde ho nečekají. A já jsem na tuto větu myslel, když jsem scénář přepracovával.
Román je dost složitý, je to mozaika nejrůznějších historek. Udělat z toho copánek, jak pan Hrabal vždycky říkal - že se musí splíst copánek, bylo nesmírně obtížné. Hlavně také tím, že jsem to dělal bez něj, a ten partner mi strašně chyběl. Proto jsem se s tím trápil dost dlouho. Měl jsem naštěstí pochopení pana dramaturga, Kristiána Sudy, i producentů, že mě nehonili a nechali mě, aby ta látka dozrála.“

Za zásadní věc považuje režisér obsazení rolí. Kvalita filmu podle něj spočívá vedle kvality scénáře hlavně v tom, jací jsou v něm lidé. Při rozhodování dbá na to, aby to byli herci spříznění pohledem na svět a aby měli charisma: „Nevybírám si herce, ale hledám člověka, který má v sobě určitou zranitelnost, budí v divákovi empatii. Tvář člověka, na kterého se máte dvě hodiny dívat, musí být zajímavá. Filmový představitel má mít silné charisma. Nemusí umět hrát, ale má mít v sobě cosi, co vám příběh filmu lidsky přiblíží.“
Hlavní roli číšníka Jana Dítěte ztvární Oldřich Kaiser. „Oldu znám hodně dlouho, překvapil mě ve Žralokovi v hlavě. Myslím si, že je to herec, který dozrál do velkých rolí,“ říká Menzel. Kaiser podle vlastních slov s nabídkou okamžitě souhlasil. „Když mě pan režisér oslovil, nezapochyboval jsem. Vzpomněl jsem si na ty dny, kdy jsem ještě na cyklostylovaném papíře louskal tehdy zakázaného pana Hrabala. Tohle téma je blízké mému srdci.“
Jana Dítěte v mladším věku bude hrát bulharský herec Ivan Barnev. „S Ivanem jsem už spolupracoval a líbí se mi jeho neotřelá tvář, která má svůj půvab,“ dodává Menzel, který před jednadvaceti lety ze stejných důvodů obsadil do filmu Vesničko má středisková do té doby neznámého maďarského divadelního herce Jánose Bána. „Jsem šťastný, že mě pan Menzel pozval do účinkování na tomto filmu. Měl jsem to štěstí pracovat s ním už v Sofii. Ve všech třech divadelních představeních režírovaných panem Menzlem, ve kterých jsem hrál, se mi otevřel nový pohled na vnímání světa,“ doplňuje Barnev.
Hlavní ženskou postavu - Lízu - ztvární německá herečka Julia Jentsch, která v současnosti patří k největším hvězdám německého filmu. Ve filmu se pak objeví celá plejáda slavných českých a slovenských herců včetně Milana Lasici, Martina Huby, Mariána Labudy, Jiřího Lábuse nebo Josefa Abrháma.
Ačkoliv se o Anglickém králi mluví jako o velmi nákladném projektu, nechce Menzel natočit žádný velkofilm. „Bude to drahé, protože je tam hodně různých prostředí, ale já bych chtěl natočit hezký český film. Takový, aby lidem stálo za to věnovat mu dvě hodiny času a jít do kina. Doufám, že se mi to povede.“ Soudě dle předchozích Menzelových filmů (Postřižiny, Slavnosti sněženek, Vesničko má středisková atd.), jejichž hlavní předností je laskavost, upřímnost a jemný český humor, neměl by to být pro režiséra žádný problém.

O tvůrcích

Jiří Menzel
Jeden z nejznámějších a nejúspěšnějších českých filmových režisérů všech dob se již na základní škole zamiloval do filmů Chaplina, Claira, Renoira a dalších. Přesto se původně hlásil ke studiu na divadelní fakultu. Teprve když ho nevzali, zkusil přijímací zkoušky na pražskou FAMU.
Studoval (1958 - 1962) v mimořádně silném ročníku, mj. s Věrou Chytilovou a Evaldem Schormem. Právě jejich ročník je považován za osu tzv. české nové vlny. Spolu s Janem Němcem, Věrou Chytilovou, Evaldem Schormem a Jaromilem Jirešem natočil povídkový film Perličky na dně (1965, mj. cena FIPRESCI na MFF v Locarnu) a hned za svůj samostatný celovečerní debut Ostře sledované vlaky (1966), natočený podle předlohy Bohumila Hrabala, získal kromě řady jiných prestižních cen také Oscara za nejlepší cizojazyčný film. S okupací Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 a následným procesem tzv. normalizace byl ale jako jeden z prvních od filmu odstaven. Komunistickou moc popudila zejména jeho další hrabalovská adaptace Skřivánci na niti (1969), demaskující realitu lidově-demokratického Československa 50. let (snímek mohl mít premiéru až v roce 1990, kdy mj. získal Zlatého medvěda na MFF v Berlíně). K filmové režii se mohl vrátit až v polovině 70. let snímkem z dělnického prostředí Kdo hledá zlaté dno (1974).
Skutečným vysvobozením se ale pro něj stala až možnost vrátit se k hrabalovským adaptacím - Postřižiny (1980, zvláštní cena na MFF v Benátkách), Slavnosti sněženek (1983).
V roce 1986 byl nominován na Oscara za nejlepší cizojazyčný film se snímkem Vesničko má středisková (1985), který natočil podle scénáře Zdeňka Svěráka. Zatím posledním Menzelovým režijním počinem je rozsáhlá evropská koprodukce Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina (1993, zlatá medaile předsedy italského senátu na MFF v Benátkách), adaptace stejnojmenného bestselleru Vladimíra Vojnoviče.

Od té doby se věnuje především divadlu. V Praze nejčastěji spolupracuje s Činoherním klubem, Divadlem Na zábradlí, Divadlem Bez zábradlí a Divadlem na Vinohradech, kromě toho často hostuje na předních evropských scénách (mj. Comédie Francaise v Paříži). Z jeho dalších celovečerních filmů, které režíroval, připomeňme ještě snímky Rozmarné léto (1967, Grand Prix na MFF v Karlových Varech), Na samotě u lesa (1976, Stříbrný Hugo na MFF v Chicagu, Zvláštní cena FIPRESCI na MFF v Mannheimu, cena CIC na MFF v San Sebastianu), Konec starých časů (1989, mj. ceny za nejlepší režii a nejlepší film na MFF v Los Angeles, ceny za nejlepší režii na festivalech Montrealu, Las Vegas a Melbourne), Žebrácká opera (1991, zvláštní cena na MFF v Chicagu).

Z filmů, v nichž exceloval jako herec, zmiňme alespoň tituly Obžalovaný (1964) režisérského tandemu Ján Kadár - Elmar Klos oceněného Oscarem, Spalovač mrtvol (r. Juraj Herz, 1968), 30 panen a Pythagoras (r. Pavel Hobl, 1973), Hra o jablko (r. Věra Chytilová, 1976), Srdečný pozdrav ze zeměkoule (r. Oldřich Lipský, 1982), Upír z Feratu (r. Juraj Herz, 1982), Něžný barbar (r. Petr Koliha, 1989), Marta a já (Martha und Ich, r. Jiří Weiss, 1990), Malá apokalypsa (La petite apocalypse, r. Costa-Gavras, 1992), Útěk do Budína (r. Miloslav Luther, 2002).

Jiří Menzel je členem České filmové a televizní akademie, Evropské filmové akademie a americké Akademie filmových umění a věd. Je držitelem řady prestižních ocenění: mj. nositel francouzského řádu Rytíř umění a literatury a Ceny Akiry Kurosawy za dosavadní životní dílo, která mu byla udělena na MFF v San Franciscu.

Bohumil Hrabal
Jeden z nejvýznamnějších českých spisovatelů 20. století se narodil jako nemanželský syn Marie Kiliánové. František Hrabal, pozdější manžel Kiliánové a správce pivovaru v Nymburce, Bohumila adoptoval. Ačkoliv se Bohumil Hrabal narodil v Brně, dětství prožil v Polné a Nymburce, kde také vystudoval místní reálku (maturita 1935). Poté pokračoval ve studiích na Právnické fakultě UK v Praze, po uzavření českých vysokých škol německou okupační správou prošel řadou profesí - úředník, traťový dělník, výpravčí. Po skončení 2. světové války dokončil vysokoškolská studia, nicméně kariéry právníka se vzdal. V letech 1947 - 1949 pracoval jako obchodní cestující, v roce 1949 nastoupil do kladenských oceláren, kde v roce 1952 utrpěl těžký úraz. Od roku 1954 pracoval jako balič papíru ve Sběrných surovinách a od roku 1959 jako kulisák v pražském Divadle S. K. Neumanna (dnešní Divadlo pod Palmovkou). V roce 1956 se oženil. Jeho žena Eliška je známá z Hrabalových próz jako Pipsi. Od roku 1963 až do své tragické smrti v únoru 1997 působil jako spisovatel z povolání.
Bohumil Hrabal-spisovatel začal tvořit již jako vysokoškolský student, kdy vznikly jeho první básnické pokusy. Sazba jeho první lyrické básnické sbírky Ztracená ulička byla díky komunistickému převratu v roce 1948 rozmetána. Verše psané před válkou a ovlivněné poetismem a surrealismem pak vyšly až v roce 1991 ve sbírkách Básnění a Židovský svícen.
Debutoval tak až roku 1956 Hovory lidí, které vyšly v nákladu 250 kusů jako příloha výroční Zprávy spolku českých bibliofilů. Vydání své regulérní prvotiny se však v roce 1959 opět nedočkal, sazba sbírky povídek Skřivánek na niti byla komunistickým režimem opět rozmetána. Svou první knihu, povídkový soubor Perlička na dně, tak vydal až v roce 1963 ve svých 49 letech! Obrovský ohlas knihy urychlil vydání další - Pábitelů v roce 1964. Svérázné figurky a originální styl vyprávění, použité v prvních dvou knihách, pak Hrabal ještě více rozvinul ve své třetí vydané próze, nazvané Taneční hodiny pro starší a pokročilé (1964), kde v jedné jediné dlouhé větě strýc Pepin (Hrabalův skutečný strýc Josef Hrabal) vypráví o svých životních a milostných zkušenostech. O rok později vycházejí Ostře sledované vlaky a Inzerát na dům, ve kterém již nechci bydlet, kde Hrabal podává syrový obraz společnosti padesátých let. Po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy Hrabal opět nesměl publikovat. Těsně před vydáním byly z tisku staženy jeho knihy Domácí úkoly a Poupata. Přes zákaz publikování vznikly v sedmdesátých letech mnohé z dnes nejslavnějších Hrabalových děl - v roce 1974 román Obsluhoval jsem anglického krále, zobrazující vzestup a pád pražského číšníka a hoteliéra na pozadí společenskopolitických změn první poloviny 20. století; o dva roky později pak Hrabal napsal soubor vzpomínkových próz, kde zachycuje život maloměsta svého mládí a život svých nejbližších - adoptivního otce (Francin), matky (Maryška) či strýce Josefa (Pepin): vznikla trilogie Postřižiny (1976), Krasosmutnění (1979) a Harlekýnovy miliony (1981). Další z Hrabalových vzpomínkových próz je pak Městečko, kde se zastavil čas.
V sedmdesátých létech vznikla též kniha Něžný barbar, Hrabalova osobní vzpomínka na výtvarníka Vladimíra Boudníka, a ve druhé polovině sedmdesátých let pak patrně nejzásadnější Hrabalovo dílo, a to Příliš hlučná samota. Toto dílo je světovou kritikou řazeno mezi dvacet nejvýraznějších literárních počinů 20. století.
Ve druhé polovině osmdesátých let vznikly pak Hrabalovy prózy autobiografické - trilogie Svatby v domě, Vita nuova a Proluky nahlížející na Hrabalův život pohledem jeho manželky Elišky.

Bohumil Hrabal měl zásadní vliv nejen na českou literaturu 20. století, ale i na český film. Povídkový film „o obdivuhodnostech obyčejného života“ Perličky na dně (r. Jiří Menzel, Jan Němec, Evald Schorm, Věra Chytilová, Jaromil Jireš, 1965) je obecně vnímán jako jeden z profilových filmů tzv. české nové vlny. Válečná tragikomedie Ostře sledované vlaky (r. Jiří Menzel, 1966) získala Oscara za nejlepší cizojazyčný film a Skřivánci na niti (r. Jiří Menzel, 1969), poté, co museli ležet 32 let v komunistickém trezoru, Zlatého medvěda, hlavní cenu na MFF v Berlíně. Z dalších nezapomenutelných filmů, které vycházely z Hrabalových předloh, připomeňme alespoň snímky Postřižiny (r. Jiří Menzel, 1980), Slavnosti sněženek (r. Jiří Menzel, 1983) či Něžný barbar (r. Petr Koliha, 1989). Slavnou Příliš hlučnou samotu natočila v roce 1994 ve Francii žijící česká režisérka Věra Caisová s Philippem Noiretem v hlavní roli. Teď se filmové podoby dočká také román Obsluhoval jsem anglického krále.

O hercích

Ivan Barnev
Narodil se 15. července 1973 v Bulharsku. Po absolvování Akademie hereckého umění v Sofii se rychle stal jedním z nejvíce ceněných mladých herců v Bulharsku. Je členem Satirického divadla v Sofii. V poslední době hrál ve filmech Kalabush (režie Adoni Floridis, Theodoros Nikolaidis, 2002), A Leaf in the Wind (režie Svetoslav Ovtcharov, 2002) a Lady Z (režie Georgi Djulgerov, 2005).

Oldřich Kaiser
Narozen 16. května 1955 v Liberci. Vystudoval brněnskou konzervatoř a pražskou DAMU. Po absolutoriu nastoupil do Divadla na Vinohradech. V téže době přesídlila do Prahy Ypsilonka, kam Kaiser nastoupil po sedmiletém vinohradském angažmá v roce 1985. Roku 1993 se stal členem Národního divadla.
Pro film ho objevil Karel Kachyňa ještě na brněnské konzervatoři a obsadil jej do hlavní role snímku Láska (1972). Až do 80. let byl obsazován do rolí romantických mladíků a milovníků (Maturita za školou; Zrcadlo pro Kristýnu; Setkání v červenci). Do 80. let vstoupil hlavní rolí automobilového závodníka ve Snech o Zambezi, která ještě spadala do typu předchozích postav. V Revui na zakázku Zdeňka Podskalského, v níž se objevil na plátně společně s Lábusem, však už zcela převážil jeho komický talent, který ve filmu zúročili také režiséři Vorlíček a Troška. V komediální poloze si zahrál ve filmech Rumburak; Já nejsem já; Velká filmová loupež; Barrandovské nocturno či v závěrečném dílu Troškovy trilogie Slunce, seno, erotika. V 90. letech zaujal v Michálkově debutu Amerika a doslova exceloval, byť na malé ploše, ve Svěrákově Tmavomodrém světě (2001). Ve svém posledním snímku Žralok v hlavě (režie Marie Procházková, 2005) Kaiser dokazuje, že čeští filmaři jeho potenciál stále trestuhodně podceňují.

Julia Jentsch
Narozena 20. února 1978 v Berlíně. V letech 1997-2001 studovala herectví na Hochschule Ernst Busch v Berlíně. V současnosti patří k největším hvězdám německého filmu. Za titulní roli ve válečném dramatu Sophie Scholl (režie Marc Rothemund, 2005) získala řadu ocenění včetně Evropské filmové ceny pro nejlepší herečku a Stříbrného medvěda pro nejlepší herečku na Berlinale. Film Sophie Scholl byl letos mezi pěti filmy nominovanými na Oscara v kategorii nejlepší neanglicky mluvený film. Z dalších filmů: Die Fetten Jahre sind vorbei (režie Hans Weingartner, 2004), Pád Třetí říše (režie Oliver Hirschbiegel, 2004), Schneeland (režie Hans W. Geissendörfer, 2005).

Marián Labuda
Narozen 28. října 1944 v Hontianských Nemcích na Slovensku. Po absolvování divadelní fakulty Vysoké školy múzických umění v Bratislavě nastoupil do Slovenského národního divadla. V roce 1968 byl spoluzakladatelem legendárního generačního Divadla na korze v Bratislavě, odkud přešel po jeho zákazu na Novou scénu. Právě zde se vypracoval od komických a tragikomických typů, které mu mimořádně sedí, také k velkým dramatickým úlohám. Od roku 1990 je členem činohry SND. Hostuje také na mnoha předních českých divadelních scénách (Národní divadlo v Brně, Městské divadlo Zlín, Divadlo na Vinohradech). Počátkem 80. let si jej všimli čeští režiséři. Juraj Herz mu svěřil titulní roli v komedii Buldoci a třešně (1981), s epizodními úlohami přišli Dušan Klein (Radikální řez) a Jiří Krejčík (Prodavač humoru). Jeho nejkrásnější filmovou rolí je ovšem řidič Pávek z komedie Vesničko má středisková. S nabídkou za Mariánem Labudou přišel Jiří Menzel, který vysledoval Labudův talent už v Činoherním klubu při zájezdových představeních, a věděl, že nesahá vedle. Dvojice Labuda-Bán dopomohla výborně napsané a natočené komedii k obrovské popularitě, ale i k nominaci na Oscara.
Pak už přicházely nabídky od českých režisérů jedna za druhou (Anděl svádí ďábla; Dobří holubi se vracejí; Vážení přátelé, ano; Andělské oči) a hlavně další Menzelovy snímky Konec starých časů, Žebrácká opera či Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina. Objevuje se také pravidelně v pohádkách (Pták Ohnivák; Lotrando a Zubejda). Českého lva si odnesl za vedlejší mužskou úlohu v česko-slovenské koprodukci Záhrada.

Milan Lasica
Narozen 3. února 1940 ve Zvolenu na Slovensku. Dramatik, prozaik, textař, herec, režisér, humorista a moderátor. Vystudoval dramaturgii na divadelní fakultě Vysoké školy múzických umění v Bratislavě. Milan Lasica (1940) je neodmyslitelně spjat se svým hereckým partnerem Júliem Satinským, s nímž vystupoval například v představeních Večer pre dvoch (premiéra 1966), Ako vzniká sliepka (1971), Výrobca šťastia (1985) či Náš priateľ René (1991); v televizi realizovali programy Bumerang a Ktosi je za dverami. Společně vydali řadu knih a s hudebním skladatelem Jaroslavem Filipem také natočili tři LP desky - Bolo nás jedenásť (1981), S vetrom o preteky (1982) a My (do tanca a na počúvanie, 1987). V současné době je ředitelem bratislavského divadla Studio L&S.
Lasica si zahrál také v řadě snímcích, pod mnohými jsou podepsáni čeští režiséři. Právě s nimi jsou spojeny jeho nejlepší filmové příležitosti. Prvním z českých filmařů, kdo oslovil dvojici Lasica-Satinský, byl Juraj Herz (Sladké hry minulého léta, 1969). Léta 70. přinesla epizodní roli v Hodinářově svatební cestě korálovým mořem a zejména dětský snímek Nekonečná - nevystupovat v režii Radima Cvrčka. Vzápětí se nabídky z české strany začaly jen hrnout - Buldoci a třešně (režie Juraj Herz, 1981), Srdečný pozdrav ze zeměkoule (režie Oldřich Lipský, 1982), Tři veteráni (režie Oldřich Lipský, 1983), Vážení přátelé, ano (režie Dušan Klein, 1989), Saturnin (režie Jiří Věrčák, 1994), Výchova dívek v Čechách (režie Petr Koliha, 1997), Pasti, pasti, pastičky (režie Věra Chytilová, 1998) a Hanele (režie Karel Kachyňa, 1999).

Martin Huba
Narozen 16. července 1943 v Bratislavě. Významný slovenský herec a režisér a úspěšný vysokoškolský profesor je osobnost známá v Čechách i na Slovensku. Svou štíhlou postavou, ušlechtilým zjevem, jemným chováním, ale především trvalou spoluprací na kvalitních projektech si Martin Huba vysloužil trefnou přezdívku - aristokrat divadla.
Syn herce Mikoláše Huby a operní zpěvačky Mimi Kišonové-Hubové v roce 1964 absolvoval herectví na bratislavské VŠMU. Působil v košickém divadle, poté v Divadle poezie a také v Divadle na korze, odkud přešel po jeho zákazu na Novou scénu Slovenského národního divadla v Bratislavě, kde působil 20 let. Od roku 1999 hostuje na řadě slovenských i českých scén. Věnuje se také divadelní režii. Režíroval v činohře i opeře SND Bratislava a v rámci Letních Shakespearovských slavností v Praze. Ve slovenském filmu začínal malými rolemi, více příležitostí mu poskytuje český film. Připomeňme si například snímek Fany (režie Karel Kachyňa, 1996), Kuře melancholik (režie Jaroslav Brabec, 1999), tragikomedii Musíme si pomáhat (režie Jan Hřebejk, 2001), která se probojovala až k nominaci na Oscara, Horem Pádem (režie Jan Hřebejk, 2004), Krev zmizelého (režie Milan Cieslar, 2005), Štěstí (režie Bohdan Sláma, 2005), Šílení (režie Jan Švankmajer, 2005).

Josef Abrhám
Narozen 14. prosince 1939 ve Zlíně. Po dvou letech studia herectví na VŠMU v Bratislavě přešel na pražskou DAMU, kde absolvoval v roce 1962. Začínal v Divadle na Vinohradech, v téže době hostoval i na scéně Národního divadla. Po ukončení vojenské služby nastoupil do vznikajícího Činoherního klubu, se kterým je spjata stěžejní etapa jeho divadelní kariéry. Roku 1992 přijal angažmá v Národním divadle, nicméně po dvou letech odešel z divadla natrvalo.
Poprvé se před kamerou objevil v roce 1961 v černobílé moralitce Strop - absolventského filmu Věry Chytilové. Současně natočil malou roli v detektivce Vladimíra Čecha Kde alibi nestačí. Další rok mu přinesl už velké příležitosti - rozsáhlou úlohu milovníka v Brynychově Neschovávejte se, když prší a drobnou postavu Datla v následujícím Transportu z ráje. Náročná, nicméně příjemná byla spolupráce s Jaromilem Jirešem na Křiku, a pak už to šlo ráz na ráz. Ztvárnil řadu krásných úloh ve filmech 60. a 70. let: např. Velká cesta (1963), Každý den odvahu (1964), Dita Saxová (1967), Pension pro svobodné pány (1967), Partie krásného dragouna (1970), Holka na zabití (1975). V roce 1976 natočil epizodní roli v komedii dvojice Smoljak-Svěrák Marečku, podejte mi pero!
S ní přišel zásadní obrat k úsměvným snímkům. Titulní a vděčné úlohy hrál v Kulovém blesku (1978), komedii Vrchní, prchni! (1981), rozverné Menzlově adaptaci Vančury Konec starých časů (1989), v Žebrácké opeře (1991), Andělských očích (1994), komedii Stůj, nebo se netrefím (1998).
Získal Českého lva 1993 za nejlepší mužský herecký výkon roku ve filmu Jana Hřebejka Šakalí léta. Z dalších filmů: Všichni moji blízcí (1998), Návrat ztraceného ráje (1999), Pánská jízda (2004) a Hřebejkova Kráska v nesnázích (2006).
Jeho nejznámější TV rolí je záletný lékař a později primář Arnošt Blažej v seriálu Jaroslava Dietla Nemocnice na kraji města.

Jiří Lábus
Narozen 26. ledna 1950. Jeden z nejosobitějších bavičů své doby. DAMU absolvoval v roce 1973 rolí Mackieho Messera v Žebrácké opeře, na jejímž základě byl šéfem liberecké Ypsilonky Janem Schmidem přijat do prvního angažmá. Zůstal mu věrný dosud. Hrál v mnoha inscenacích této komorní scény, nicméně za zmínku stojí v prvé řadě jeho role Bonneaua v Lasicově inscenaci Hlava medúzy (1996), za níž získal prestižní cenu Thálie.
Lábus na sebe upozornil výrazným komediálním talentem, na jehož základě pro něj tvůrčí dvojice Miloš Macourek-Václav Vorlíček napsala roli čaroděje Rumburaka v televizním seriálu Arabela.
V devadesátých letech hrál ve filmu Amerika (režie Vladimír Michálek, 1994), v němž pro mnohé překvapivě ztvárnil vážnou, dramatickou postavu a byl za svůj výkon odměněn Českým lvem. Za zmínku rozhodně stojí i menší, ale pozoruhodně zahrané role ve filmech Spiklenci slasti (režie Jan Švankmajer, 1996), Zapomenuté světlo (režie Vladimír Michálek, 1996), Lotrando a Zubejda (režie Karel Smyczek, 1996), Krev zmizelého (režie Milan Cieslar, 2005), Žralok v hlavě (režie Marie Procházková, 2005).

Podobné filmy

Nacisté před soudem
(Nuremberg - Nazis On Trial) Albert Speer Albert Speer. Byl vzdělaný, kultivovaný, společ...
dnes 10.20
NAHRAT
ZDARMA
ČT2
Láska, děti a velké srdce: Nové cesty
(Liebe, Babys und ein großes Herz: Neue Wege) Antonia a Thomas chystají zpečetit svou lásk...
dnes 10.20
NAHRAT
ZDARMA
Prima
Policejní akademie 2: Jejich první nasazení
(Police Academy 2: Their First Assignment) Čerstvé absolventy akademie čeká první nasazení...
dnes 10.40
NAHRAT
ZDARMA
Nova Cinema
Podobné filmy
Jestli se ti nelíbí naše nabídka podobných pořadů napiš nám.

logo horoskopy
logo humor
logo studentka
logo nejhry
logo najdemese
logo sms
logo tvp
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce... Filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
    Přihlášení
    Registrace


    Středa 24. 7. 2019 Svátek má Kristýna
    Vyhrávej v casino.cz nebo na vyherni-automaty.cz   Prodávej s Plať-Mobilem.cz