Ostrov

Kim Ki-dukovy filmy útočí na imaginaci tím, co by se dalo nazvat poezií či metaforikou bolesti (korejská informativní brožura o režisérovi nabízí paralelu s Antoninem Artaudem). Od diváka přitom chtějí, aby si k jejich obrazům a emocím našel co nejdůvěrnější a nejdůvěřivější vztah. Jádro Kimových příběhů je vždy velmi prosté, ba až triviálně melodramatické, avšak důležitá je v nich potlačená zuřivost, blízká citu, pro nějž má korejská kultura pojem "han" - "pocit hluboké křivdy, hněvu a současně bolesti z bezmoci tento hněv svobodně vyjádřit," jak tuto tradiční estetickou kategorii definovala překladatelka moderní korejské poezie Ivana Gruberová. Už prvý z autorových filmových hrdinů, řečený "Krokodýl", přebýval jako parazit při kalných vodách řeky Han, jež protéká Soulem, a živil se okrádáním mrtvol sebevrahů. Galerie uražených a ponížených prozatím vyvrcholila postavou zamilovaného pasáka z filmu Drsňák. Energie vzteku, smutku a touhy v Kimových filmech exploduje výtrysky brutality, uvolňujícími rvačkami, masturbačními aktivitami, masochistickými akty a sebevražednými pokusy. Za ústřední motiv své tvorby považuje režisér "únos někoho jiného, než jsem já, do prostoru, který považuji za svůj". Svým interpretům vychází vstříc pojmem "semiabstraktní film", který definuje jako "touhu ukazovat hraniční linii, kde se potkává bolestně skutečné s nadějně imaginativním", a jindy jako "připojení citů a myšlenek k viditelnému světu". Synopse Ostrova působí kýčovitě: krásná a dobrovolně němá Hui-džin pracuje jako převoznice na jezeře: přes den prodává rybářům přebývajícím v barevných hausbótech občerstvení a v noci svoje tělo. Jednoho dne se v jedné z plovoucích chatek ubytuje bývalý policista Hjon-sik, jenž zabil svou přítelkyni i jejího milence a nyní je na útěku. Hui-džin muže pozoruje, zachrání ho před sebevraždou, rozličnými projevy pozornosti se s ním sbližuje a stává se stále závislejší na jeho lásce: nepřímo způsobí smrt prostitutky, která za ním jezdí, a zlikviduje i jejího pasáka. Hjon-sik chce uprchnout jak ze šíleného vztahu, tak z jezera; vodní žena však ví, jak použít udici s háčkem, aby ho přitáhla zpět. Ve scéně objetí spolu oba milenci (alespoň dle autorova výkladu) zešílí a jejich pomatenost symbolizuje žluť, kterou si poté natřou svůj příbytek...

Kim Ki-duk

Je jedním z nejpozoruhodnějších korejských režisérů mladé generace. Ve svých filmech se zaměřuje na postavy, které se těžko smiřují se společenskou konvencí a mají problémy se zapojením do normálního života. Mistrně zvládá ztvárnění překvapivých situací a náhlých zvratů, jimiž jsou jeho filmy často vypointovány. Jako režisér debutoval v roce 1996 filmem Ag-o (Krokodýl). Následovaly snímky Yasaeng dongmul bohoguyeog (Divoká zvířata, 1997) a Paran daemun (Hostinec u ptačí klece, 1998), jenž byl uváděn na řadě významných mezinárodních filmových festivalů včetně MFF Karlovy Vary, kde byl promítán v sekci Jiný pohled. Snímek Ostrov (2000) na své premiéře v soutěži MFF v Benátkách doslova šokoval veřejnost. Dalším režisérovým filmem je Soochwieen bodmyung (Adresa neznámá), jehož uvedení budou zřejmě provázet podobně bouřlivé reakce, jako tomu bylo v případě Ostrova. Zatím posledním Kim Ki-dukovým snímkem je Nabbeun namja (Bad Guy, 2001), který byl v následujícím roce zařazen do soutěžní sekce Berlinale.