Pád do ticha

Informace Recenze Komentáře Obsazení Hodnocení Videoukázka Fotky

Pád do ticha Čím blíže jsi k smrti, tím jsi schopnější udělat cokoliv pro přežití. 81% 602

81%	602 hlasů

Přehrát ukázku

Zobrazit fotky

Dokument, Velká Británie, 2003, 106 min., od 12 let
Touching the Void
Kinopremiéra v ČR 7.10.2004 s titulky, DVD od 22.4.2005 Intersonic

Film v kinech

Sdílet

Čím blíže jsi k smrti, tím jsi schopnější udělat cokoliv pro přežití.
Tento dokument je kombinace hraných scén a rozhovorů s hlavními dvěma aktéry. Je o velkém kamarádství, o schopnosti člověka napnout své síly a přežít. Je to obhajoba Simona, za to co udělal.
Uprav informace o filmu

Režie: Kevin Macdonald
Herci: Nicholas Aaron, Richard Hawking, Brendan Mackey, Ollie Ryall, Joe Simpson, více...

Komentář k filmu jak lezli na velehory, a popisovali své pocity. Takže jsem si až do posledního nedělního dopoledne myslel, že vím, jak se tam na horách v dobrém i zlém okamžiku člověk cítí. Ale věděl jsem prd. Vím to teď ! A taky konečně vím, jak hrubě jsem podcenil potenciál kolotočové partičky BONEY M !!! :-)

Všechny komentáře k filmu 10 + Napsat komentář k filmu

Web: IMDB, Titulky, Oficiální stránka Videotéka: přidat si do ní film

Recenze

Dokumenty dle skutečných příběhů nemívají tradiční schéma čistě smyšlených filmů, v nichž si scenárista pohrává s diváky, průběžně jim motá hlavy a připravuje je na největší napětí následované rozuzlením v závěru. Přesto podařené dokumentární filmy o síle lidské touhy po přežití, jako je Pád do ticha, dokáží zapůsobit na psychiku člověka mnohdy intenzivněji. Jakmile si totiž uvědomíme, že veškerým strastiplným dějem neprošel pouze scenárista v teple za psacím strojem, ale skuteční horolezci Joe a Simon při zdolávání šestitisícovky v Peru, zatají se nám dech. To všechno opravdu člověk vystaven extrémním podmínkám svede? Adaptace bestselleru Joea Simpsona, hlavního účastníka dramatu v Andách, se ujal zatím nepříliš známý Skotský dokumentarista Kevin Macdonald. A jelikož sám sebe charakterizuje jako typicky městského člověka, chtěl vyzkoušet, zda dokáže natáčet i v nehostinných podmínkách, kde se sám musí stát horolezcem. Macdonald zvolil formu vyprávění příběhu... Celá recenze

vip007, 6 z 10

Popis filmu Pád do ticha

V roce 1985 se dva mladí horolezci, Joe Simpson (21) a Simon Yates (25) rozhodli zdolat vrchol 6365 metru vysoké Siula Grande v Peru. Výkon, o který se již mnoho lidí pokusilo, ale zatím ho ještě nikdo nezvládl.
Simon a Joe se ze základního tábora vydali pokořit vrchol, což jim trvalo několik dní. Po strastiplné cestě byla hora přemožena.
Při sestupu se však stalo neštěstí, Joe spadl a zlomil si nohu v koleni. Navzdory tomu, co to pro oba dva znamenalo si Simon připnul Joea a ze šestitisícového vrcholu ho spouštěl dolů. Téměř na konci sestupu se ovšem Joe dostal pod převis a Simon musel lano odříznout a s ním i svého nejlepšího přítele.
Joe padal do hluboké prázdnoty a Simon se musel smířit s tím, že Joe je mrtvý a sám se vracel do základního tábora.
Joe však pád přežil a s ohromnou houževnatostí a s vypětím všech sil se doplazil do tábora.

O filmu

Tento film je kombinací hraných scén s rozhovory s hlavními aktéry příběhu. Dokument je o velkém přátelství "na život a na smrt", o schopnosti člověka bojovat o holý život a přežít.
Dokument je též obhajobou Simona Yatese, který se po zveřejnění svého činu potýkal s několika obviněními ze zrady, která se dle "horolezeckých" pravidel neodpouští.

Ukázka
Drama se odehrálo při sestupu S hřebenem Siula Grande 6356m po úspěšném prvovýstupu Z stěnou.

Prudce jsem popojel dolů a rozhoupal se na laně. Když jsem se podíval na stěnu, uvědomil jsem si, že znovu sestupuji dolů. Simon mě začal spouštět. Trhl jsem hlavou, abych odehnal letargii. Neměl šanci. Bylo mi jasné, že doufá, že mě spustí až dolů dřív, než se dostane k uzlu. Tajně jsem věřil, že se mu to podaří, ale s jistotou jsem věděl, že se to podařit nemůže. Zakřičel jsem do noci varování, ale odpověď žádná nepřišla. Můj sestup pokračoval. Podíval jsem se dolů a uviděl pod sebou trhlinu. Viděl jsem ji zcela jasně. Při pohledu nahoru jsem už horní hranu stěny nerozeznal. Lana se ztrácela ve vírech sněhu. Ucítil jsem v laně slabé trhnutí, pak ještě jedno a potom jsem se konečně zastavil.

Uplynulo půl hodiny. Přestal jsem na Simona volat. Věděl jsem, že je ve stejné situaci jako já, že se nemůže ani pohnout. Zemře buďto v posedu nebo bude stržen dolů váhou mého těla. Stane se to, jakmile ztratí vědomí. Napadlo mě, jestli zemřu dřív než on. Na laně jsem visel mimo dráhu největších lavin. Simonovi však musí být ještě větší zima než mně.

Každá myšlenka na smrt, ať moji nebo jeho, postrádala jakékoliv emoce - bylo to velice věcné uvažování. Byl jsem příliš unavený, abych si dělal starosti. Napadlo mě, že bych snad tvrději bojoval, kdybych byl vystrašený, ale pak jsem tu myšlenku zamítl. Při navazování smyček jsem vystrašený byl a pranic mi to nepomohlo. Toni Kunz, který umíral ve stěně Eigeru, bojoval a bojoval. Nikdy bojovat nepřestal a pak se najednou, stále bojující o život, zřítil mrtvý do lana. Zachránci viděli, jak umíral. Bylo zvláštní být teď ve stejné situaci a přitom nebýt vyvedený z míry... je to snad mrazem? Už to nepotrvá dlouho. Nevydržím do rána... slunce už také neuvidím. Doufám, že Simon nezemře, je to zlé... on by neměl kvůli mně zemřít ...

Opět jsem ucítil trhnutí v laně. Nekonečné myšlenky bez ladu a skladu ustoupily vzteku na to, co se stalo. Zařval jsem do větru. Nadával jsem a řval až do ochraptění. V poslední etapě spouštění a po vší té bolesti. "Do prdele! Ty zatracený hajzle!"

Slova, která nebyla nikomu určená, se ztrácela ve sněhu a větru. Šlo jen o projev vzteku a lítosti. Hloupá slova nedávala žádný smysl, stejně jako vítr, který svištěl okolo mne. Ovládl mě vztek a množstvím sprosťáren a slz mě zahřál, otřásl mnou a odehnal chlad. Brečel jsem a nadával na sebe. Všechno na mne spadlo. Bylo to moje koleno, které se zranilo. Já jsem spadl a já spolu se Simonem umíral.

Lano popojelo. Sjel jsem pár centimetrů a pak znovu. Že by se uvolnil uzel? Znovu jsem popojel. Zastavil. A pak už jsem věděl co se stane. Strhávám ho. Zůstal jsem viset bez hnutí a čekal, co se stane. Každou minutou, každým okamžikem ...

O natáčení

Nehty jsem měl kolem rozdrásané do krve a měl jsem pocit, že o ně přijdu, můj obličej byl, jako kdyby mne někdo drhnul pískem, rty jsem měl úplně vyschlé a rozpraskané. A každý můj pohyb byl doprovázen zoufalým nedostatkem kyslíku.

Musím říci, že natáčení ve výšinách peruánských And nebylo žádnou zábavou, jak tomu bývá u jiných filmování. Moje "rozpadající se" tělo nebylo jediným problémem. Nízká teplota nám neustále přinášela další a další problémy. Baterie v kamerách nám velice brzo docházely, řešení jsme nalezli až časem, a to takové, že jsme zahřívali kamery vlastním tělem ve spacáku, a navíc se nám na objektivech tvořila neustále vrstva ledu.

Nastalo nemálo okamžiků, kdy jsem sám před sebou zpytoval svědomí, proč jsem se k tomuto projektu nechal přemluvit. A zjistil jsem že jsou čtyři hlavní důvody, proč jsem do toho šel, tady jsou:

1. Jsem vyloženě městský člověk, nikdy jsem nebyl dále než 600 yardů od nějaké restaurace. Takže jsem chtěl vyzkoušet, jak dokážu přežít v "divoké" přírodě, kde nejbližší obydlí od sebe máte tři dny chůze

2. Mojí pracovní náplň je převážně natáčení dokumentu, byl jsem zaujat, že jdu točit příběh, který se skutečně stal. Chtěl jsem, aby film působil, co nejvěrohodněji. Viděl jsem několik děl o horolezectví, které se natáčely ve studiích a které pak nepůsobily reálně. Takže jsem se na chvíli musel stát jedním z horolezců

3. Třetí důvod byl jednoduchý, udělat film, který by nepůsobil jako klišé

4.Nakonec jsem chtěl pochopit smýšlení svých hlavních hrdinů, jejich uvažování a jejich myšlenkové pochody, a ty nemůžete pochopit nikde jinde lépe, než v prostředí, kde se drama odehrávalo.