Pánská jízda

Hlavní postavou situační komedie je Viktor, ve své profesi schopný a úspěšný muž, který však po nenadálé smrti své manželky zůstane sám se svým devatenáctiletým synem Petrem. Ačkoli jim postarší soused Lupínek, který se stará o čtyři vnoučata, nabízí pomoc, jsou oba sebevědomí muži přesvědčeni, že vše zvládnou sami. V perfektně zařízeném moderním bytě však čeká mnohem víc nástrah, než si kdokoli z nich dokázal představit. Třeba taková konzerva s párky se ukáže stejně nedobytná jako bankovní trezor, a tak se musí k večeři spokojit pouze s chlebem namazaným máslem. A to je teprve začátek.

Další den totiž nezvládnou spořádaný odchod do práce a do školy. Nejenže vyběhnou na poslední chvíli, ale navíc se Petr vypraví do školy v papučích. Před kolegy, spolužáky a kamarády se sice tváří, že vše je v pořádku, ale už další večer se ukáže, že opak je pravdou. Viktor nedokáže uvařit večeři ani s pomocí kuchařky a tak vše končí tradičním chlebem s máslem. Další katastrofa se v bytě odehraje ve chvíli, kdy Petr zjistí, že už nemá co na sebe a rozhodne se vyprat. Jediné co se mu podaří, je obarvit všechno prádlo sobě i otci, který mezitím bezradně bloudí supermarketem, protože chleba už došel. Situace se ještě zhorší, když se pokusí pracovat na své kondici a téměř přitom zdemolují svůj byt.

Katastrofu dovrší Viktorův bratr Artur, kterého vyhodila manželka Věra a který se k Viktorovi na čas nastěhuje. Je ženatý, ví jak to v domácnosti chodí, a nabídne svou pomoc. Výsledkem jeho kutilských snah je dovršení demolice bytu. Je jasné, že v domácnosti chybí ženská ruka. Artur si proto dá seznamovací inzerát, místo uchazečky se však v bytě objeví Věra, která si chce s Arturem promluvit a možná mu i odpustit. Artur ji však nepozná a výsledkem je facka a zřejmě definitivní rozchod. V nouzi nejvyšší se muži obrátí s prosbou o pomoc na pana Lupínka, který své čtyři vnuky i domácnost zvládá s obdivuhodnou lehkostí.

Je to proto, že jejich výchovu i péči o domácnost pojímá jako bojovou hru. Než jim však stačí pomoci, dojde k nehodě a trojice musí pana Lupínka, který spolkl svou píšťalku, odvézt do nemocnice. A na krku tak najednou mají nejen svou domácnost, ale také Lupínkovy vnuky včetně jednoho miminka. A ti když vidí, jak ukázkově neschopní jejich noví dočasní opatrovníci jsou, rozhodnou se vzít jejich výchovu pevně do rukou.

Jak vznikl nápad na pánskou jízdu ? Režisér Martin Kotík si údajně naprosto přesně pamatuje, že první nápad natočit Pánskou jízdu dostal loni na chatě při jarním sekání trávy. Což je jedna z mála manuálních činností, která ho baví a nic si při ní neudělá. Scenárista a režisér Kotík v jedné osobě doslova vypráví: "Sluníčko nádherně svítilo, tráva voněla, pod plotem hučel jez Sázavy a žena na mne zrovna volala, ať dělám, že za chvíli bude svačina. Byl jsem v tu chvíli asi v nějakém zvláštním rozpoložení, protože jsem si říkal, že život je krásnej. A právě z té úvahy, že by to všechno mohlo být i jinak, se zrodil nápad na tenhle film." Samozřejmě, že se scénář filmu nezrodí z nápadu přes noc. Nicméně hlavní myšlenka filmu byla režisérovi i spoluscenáristům Petru Nepovímovi a Tomáši Končinskému jasná hned. A navíc jim příběh filmu byl všem velice blízký - "tak jako každý totiž máme za sebou spoustu různých více či méně vážných karambolů." Zní to jako pohádka, ale je to pravda. Den potom, co Martina Kotíka na chatě napadlo téma filmu, měl domluvený oběd s Josefem Nepovímem, šéfem výroby řady českých filmů, a jen tak mezi řečí se mu zmínil o nápadu na Pánskou jízdu. "Na to se Pepa na mne obrátil a mezi soustem s kusem knedlíku a svíčkové pronesl: ,Tak to natočíme, ne?´A než jsem stačil spolknout, abych mu odpověděl, zavolal z mobilu pár lidem a během chvilky ležel přede mnou na kusu umaštěné účtenky seznam několika lidí do štábu a možných partnerů. Neříkám, že jsem nebyl zaskočen, ale cítil jsem, že jediné, co mohu říci, je: ,Tak jo.´ Na o od té chvíle to všechno začalo a do teď to neskončilo."

Hned od začátku bylo všem třem scenáristům jasné, že celá komedie bude stát na hereckých výkonech. "Mám za to, že situační komedie se nedá psát bez představy o hlavních hercích. Z jejich projevu totiž vychází postoj k uchopení jednotlivých situací, což ovlivňuje výstavbu scén i dialogů. Také nevěřím, že herec může být vtipný v poloze, která mu není bytostně vlastní. Každý herec je totiž vtipný jen tehdy, když je autentický a přesvědčivý. A my museli najít takové herce, kteří by svojí komikou zapadli do našeho příběhu. Kdybychom je nenašli, byl jsem rozhodnut Pánskou jízdu netočit a pustit se do něčeho jiného.", tvrdí Martin Kotík. Psát scénář proto začali, až když Martin Dejdar, Josef Abrhám i Miroslav Škultéty přijali role. Někdo by třeba řekl, že to bylo vlastně dost velké bláznovství a taky troufalost, oslovit je bez scénáře. Ale z nějakého zvláštního důvodu to prostě vyšlo. "Již při rozepisování scén do dialogů a situací jsme s kolegy mysleli na konkrétní herce, neboť komedie, kterou děláme, se jinak tvořit ani nedá. Takže když jsem pak příběh filmu vyprávěl panu Abrhámovi a panu Dejdarovi, myslím, že se tam našli, pochopili můj záměr a zalíbilo se jim to. Měl jsem zkrátka štěstí.", dodává režisér. Jak bude již při prvních záběrech zřejmé, zavedené klasické způsoby vyprávění berou při Pánské jízdě za své. "Já jsem sice vystudoval FAMU a znám klasické postupy, ale chci ty příběhy vyprávět jinak. Jsou to postupy, se kterými takoví herci jako je pán Abrhám, Dejdar či Ondra Vetchý nemají naštěstí žádné problémy, spíš naopak. Podstatně se na scénáři filmu v průběhu natáčení podíleli a obohacovali ho svými nápady, a myslím si, že to je i věc ,která je zaujala a strhla k tomu, že na tom projektu chtěli pracovat i když neviděli předem celý scénář," říká Martin Kotík. Josef Abrhám si dokonce připsal jeden obraz navíc, a ten nakonec patří k jednomu z nejlepších.

Herecké obsazení Pánské jízdy je beze vší pochybnosti hvězdné. Zejména na to, že je pro Martina Kotíka celovečerním debutem. A že herce "nutil" k mnoha hodinám zkoušek. Komika je totiž podle něj především věcí míry a načasování, takže je nutné se na vše pekelně soustředit a do detailu zvládnout vše, co má daná herecká akce splňovat. To ovšem není mnohdy vůbec jednoduché ani pro ty nejlepší a hodně zkušené herce. Zajímavé je, že ne vždy se osobní pocity herce shodují s tím, jak zrovna působí. Někdy se třeba i stalo, že si některý z herců připadal jako idiot, zatímco celý štáb se náramně bavil. "Proto rád pracuji s herci, kteří si ze sebe nebojí dělat legraci. A ne náhodou to bývají právě ti nejlepší", říká také Martin Kotík. Natáčení bylo specifické tím, že probíhalo relativně malý počet natáčecích dnů, takže tempo práce bylo nezvykle vysoké a nároky na disciplínu herců i štábu odpovídali nárokům na vrcholové sportovce. Nebylo proto výjimkou, že herci, kteří točili jen pár dnů, se na závěrečném večírku teprve s některými členy štábu seznamovali, neboť z natáčení si pamatovali jen režiséra, maskérku a hotelovou postel. "Ve světle způsobu natáčení řada herců zpětně pochopila, a myslím, že i ocenila, ty hodiny zkoušek, které natáčení předcházeli. Zkoušeli jsme totiž každý detail od zavazování kravaty po sypání prášku do pračky, což ve zkušebně připadalo mnohým zbytečné. Ovšem při natáčení v ateliéru jsem si pak gratuloval, přestože mi bylo jasné, že jsem musel na zkouškách připadat ostatním jako naprostý pošuk", přiznává režisér a dodává:

"Ze samotných zkoušek jsem byl mile překvapen. Nejen, že řada scén skutečně fungovala, ale bylo znát, že herci příběhem opravdu žijí a čím větší kus filmu byl za námi, tím přínosnější byly jejich postřehy a připomínky". Jak již bylo výše řečeno, Josef Abrhám si například vymyslel celý nový obraz. Martin Dejdar se zas rozhodl, že kvůli roli přibere 15 kilo, aby se mu nemuselo dělat umělé břicho. A jako pravý profesionál to dodržel. "Jenže natáčení bylo natolik náročné, že po 10-ti dnech to zase shodil, takže jsme mu ho stejně museli udělat. Ve zkušebně bylo zkrátka jasně cítit, že všichni jedeme na stejné vlně. Určitě k tomu přispělo, že jsme měli pro zkoušení výborné podmínky a cítili jsme se tam jako doma. Celý tým castingové agentury Storm Bohemia za to zaslouží dík a uznání". Když byly pohromadě všechny klíčové role, bylo třeba se věnovat se stejným úsilím výběru vedlejších a epizodních postav. Vybrat je pro komedii nebyla překvapivě žádná legrace. Každý z nich musel být naprosto přesný tip, jinak by ta jeho jedna replika, kterou taková role většinou má, vůbec nevyzněla. "Složitě jsem proto vybíral i třeba takové hasiče, o kterých jsem věděl, že je divák uvidí v dýmu se špinavými obličeji a ještě budou mít na hlavách helmy. Pro roli doktora jsem zase oslovil svého strýce Ilju Kotíka, dodnes známého jako osobního lékaře bývalého prezidenta Havla. Pro roli modelky, kterou jsem chtěl jako opravdu sexy blondýnu, jsem získal Jitku Kocurovou, která tuto představu naplnila dokonale a navíc byla vážně vtipná. Nicméně myslím, že by nikdo z nich roli nepřijal, kdyby tušili, že budou odvezeni do ateliérů ve Zlíně, kde budou kvůli miminu a trikařům čekat na svůj výstup víc jak pět hodin a při zpáteční cestě chytnou sněhovou vánici, která jim protáhne cestu až do rána. Strýc se například nechal odvézt rovnou do nemocnice, kde jen tak tak stihl začátek nové služby".

"Považoval jsem za malý zázrak, když se to všechno rozběhlo a skutečně jsme začali točit. Jak víte, filmy se v Čechách nerodí snadno. Nicméně musím říct, že v našem případě uběhlo od rozhodnutí film natočit k první klapce necelých půl roku ", říká Martin Kotík. Že natáčení Pánské jízdy bude neobvyklé, pochopil prý celý štáb hned při ubytování v hotelu, kde v pokojích na stropech visela veliká zrcadla, stěny byly růžové a lampičky svítily červeně. O tom, že bydlí v bývalém bordelu, totiž majitel hotelu předem neinformoval. Překvapivě to lidi ze štábu nijak zvlášť nezaskočilo. Zřejmě to u Pánské jízdy považovali za normální. Film se točil ze sedmdesáti procent v ateliéru, proto bylo velmi důležité, že scény připravoval skvělý architekt Ing.Petr Smola. Ve zlínském studiu se točilo za dost tvrdých podmínek. Denně se muselo stihnout tak 50-60 záběrů. Vše muselo být hotovo za 18 dní. Hektickým natáčecím dnům ale předcházela několikanásobně delší příprava. Herecké zkoušky či pilování scénáře trvalo asi čtvrt roku. To od herců vyžadovalo ohromné množství času na herecké zkoušky a učení textu. Hlavně u Martina Dejdara panovaly obavy, že to neprojde, protože je neuvěřitelně aktivní a jeho diář je vytížen na 20 hodin denně. "Když mi pak potvrdil přes 60 hodin zkoušek a ostatní herci také, upřímně jsem si na chvilku oddechnul. Ano, přesně na chvilku, protože pak mi došlo, jak velký to pro mne představuje závazek", přiznává Martin Kotík. "Víte, v celém štábu jsem byl a stále jsem jediný debutant, takže tím, že mám kolem sebe řadu zkušených filmařů, nemusím ve všech směrech objevovat Ameriku.", říká dále Martin Kotík, když vychvaluje svůj štáb.

Kameraman Čvorsjuk ke skončenému natáčení řekl: "Na tomhle filmu bylo úžasný, že ty lidi co se sešli, to chtěli dělat a že je to baví. Šli do toho s plným nasazením i přesto, že se zkoušelo perně a dlouho a nedostali za to žádný velký prachy. Na dotočný jsem viděl, že ty lidi byli sice hrozně unavený ale takový spokojený, šťastný a říkali, že to bylo fantastický. Já jsem podobnou atmosféru zažil po dlouhých třinácti letech, kdy jsem dělal na Vrať se do hrobu, v době, kdy bylo víc peněz, více času, ale podstatný bylo, že ti lidi to tenkrát dělali se stejnou chutí". Kupodivu prý nenastala pověstná " ponorka". Vzhledem k tomu, že byli všichni zavřený ve Zlíně, to zní až neuvěřitelně. Vše potvrzuje vyprávění o jednom z nočních či brzkých ranních natáčení. Martin Dejdar se měl otočit na mikrovlnku, která bouchne. V jednu v noci se nechal více jak třikrát ožehnout a ještě si přál trochu víc přičoudit. Kameramany, kterým se záběr stále nelíbil, neposlal někam. Naopak po vteřinách do detailu rozebral, co v příští chvíli udělá a potom to ve čtvrt na dvě v noci úplně přesně tak udělal. Pan Abrhám, který trpělivě a už velmi dlouho čekal na svou noční scénu, nakoukl dovnitř a místo hudlání, že už by měl přijít na řadu, řekl svým úžasným typickým způsobem: "Já vás chlapi obdivuju" a celý štáb byl nejen klidný, ale i šťastný.

Děti na place
Natáčení s dětmi se po množství katastrofických historek o dětských hercích i praktických zkušenostech báli ve štábu prakticky všichni. Ale nejvíc ze všech pan Abrhám, který hrál jejich dědečka. Když tu roli bral, svěřil se prý režisérovi, že s dětmi v životě netočil, neboť se tomu celou dobu úspěšně vyhýbal. Teď mu však bylo jasné, že uniknout nemůže. "Svoje obavy mi často připomínal a cítil jsem, že vidina spolupráce s dětmi ho opravdu trápí. Já jeho obavy zdaleka nesdílel, ale postupně jsem zjistil, že jsem ve štábu jediný. Ukázalo se také, že jsem s dětmi jako jediný netočil.", vypráví Martin Kotík.

Děti jsou postrachem všech režisérů. Martin Kotík si "troufl" hned na čtyři najednou. Ale prý taky měl čtyřnásobný strach! Při konkurzu byly proto děti vybírány velice pečlivě a to nejenom kvůli jejich fotogeničnosti a talentu, ale také i smyslu pro disciplínu. Josef Abrhám se měl chodit dívat na castingy dětí, aby viděl, jestli mu děti svým temperamentem vyhovují či ne a zda má smysl posílat je do dalších kol. Jenže v prvním kole jich přišlo téměř 300, a tak po prvních dvou dětech to raději nechal na režisérovi. Na vybraných dětech se ale nakonec naštěstí dokonale shodli a děti se dokonce s herci náramně sblížily. Zkoušelo se i s dětmi, aby měly scény zažité, seznámili se s herci a otrkali se. Když pak hned na první zkoušce mávali na pana Abrháma a křičeli: "Ahoj, dědo! Jak se máš? Včera jsem tě zase viděl v televizi!" bylo všem z okolí jasné, že je ruka v rukávě, byť zaskočenému panu Abrhámovi chvilku trvalo, než se chápavě usmál a broukl si pod vousy: "No, vlastně proč ne."

Když bylo toto nebezpečí zdárně zažehnáno, ukázala se v plné čáře obtíž největší. "Co mne fakt zaskočilo, bylo natáčení s miminkem. Tušil jsem sice, že to bude složitější, než s malými kluky, ale na to, že někdo bude moje pokyny naprosto ignorovat a já k tomu budu zcela bezmocný, jsem vážně připraven nebyl. Představte si, že dvě hodiny připravujete složitý záběr s noční atmosférou a náročnou hereckou akcí, a když je všechno připraveno a nazkoušeno, oznámí vám maminka, že dítě právě usnulo a máte s ním na další dvě hodiny utrum. Nebo si připravíte dokonale scénu krmení, ale mimino zrovna v tu chvíli nemá hlad a nikdo vám nedokáže říct, kdy ho mít bude. Nebo naopak chcete natočit, jak spí, a než záběr připravíte, zasvítíte a nazkoušíte, dítě se probere a je zase konec. Nejvíc zvláštní však bylo, že přestože jsme miminko podezřívali, že zkouší hranice naší trpělivosti, po každém povedeném záběru jsme se z něj všichni mohli zbláznit blahem". Nicméně to bylo občas skutečně krušné. S materiálem se muselo samozřejmě šetřit. Točilo se na Kodak a ten je hodně drahý. Proto také maminka musela být blízko, aby dítě bylo hodné (nejen kvůli tomu, aby kontrolovala co všechno s ním kdo provádí a zprávy z placu hovoří o tom, že vydržela až překvapivě téměř všechno. Miminko taky.

"Maminka byla výborná, tu jsme dávali před kameru, za kameru, vysazovali na štafle, seděla pod postelí, ale i téměř na kameře, aby jí miminko vidělo. Přesto se stalo, že když miminko chtělo spát, tak se točit nedalo. A všichni čekali až se vyspinká. Nebo potom zase brečelo, když se mělo zrovna smát", líčí kameraman Čvorsjuk. Nakonec však i miminko podlehlo tvůrčí atmosféře a i diváci si ve filmu mohou všimnout toho, jak se v jedné ze scén pustí do povídání s Martinem Dejdarem, ačkoliv to vůbec nemělo ve scénáři.

Zajímavostí také je, že prostřední dítě, Tomáše, doporučila Petra Špalková, která s ním hrála ve filmu Smradi, a byla již tehdy ohromena jeho bezprostředností a autenticitou.

Martin Dejdar (rozhovor)
Jak Vás Martin Kotík přesvědčil, abyste vzal roli v Pánské jízdě?
Martin mě v podstatě nemusel přesvědčovat. Poměrně dlouho jsem čekal na pěknou filmovou roli, a tak jsem byl velmi napnutý, co mi nabídne. Při naší první schůzce jsem pochopil, že je to člověk mojí krevní skupiny. Když mi vyprávěl, jak nejdřív dělal veselé věci a potom si řekl, že to nejde, že musí být seriozní a umělecky uvědomělý a začal psát hluboké pravdy. Ale nakonec mu to do té srandy stejně vždycky sklouzlo a po letech se rozhodl, že dobrá legrace je vlastně velké umění a že chce točit veselé příběhy. V tu chvíli to byl můj člověk. No a po přečtení scénáře, vlastně už druhý den, jsem byl rozhodnutý stoprocentně.

A jaký je podle Vás Martin Kotík režisér, potom, co skončilo natáčení?
Já ještě nevím, jaký je režisér, film ještě není hotov. Ale cítím z něho něco dobrého a mé pocity mě většinou nezklamou. Domnívám se, že od začátku měl jasnou představu, kam celý příběh dovést. Ale není despotický, má schopnost naslouchat a když někdo přinese nápad, který je třeba lepší než ten jeho, akceptuje ho a rád ho přijme.Taky je klidný. Umí diplomaticky jednat s lidmi, myslím, že i štábu se s ním dělalo dobře. Kdybych měl přesně popsat můj pocit z něho, tak bych to přirovnal asi tak, že bych si přál, abych byl Peter Sellers a on mým Blakem Edwardsem.

Co byste řekl o svojí roli?
Viktor je člověk, který až do chvíle, kdy začíná náš příběh, absolutně nevěděl, jak funguje domácnost. Co je žehlička, mikrovlnka, pračka, cokoliv praktického mu bylo cizí. Byl úspěšný v práci, jistě umí vydělat peníze, je spíš technokrat než bohém a jejich rodina měla mezi sebou velmi dobré vztahy. Ale ve vteřině se vše hroutí a začíná nový život. A jak si s tím poradí? To nebudu prozrazovat.

Jak moc je Vám filmový Viktor podobný?
Moje žena by řekla, že jsem to celý já, ale já to rezolutně popírám. Prostě to byl správný herecký protiúkol.

Jaké bylo pro Vás natáčení?
Hned po několika stránkách neobvyklé. Neobvyklá byla hlavně příprava. Ještě jsem u filmu nezažil, abych zkoušel a ještě k tomu víc dní, než jsem natáčel. Za druhé jsme točili asi 19 dní, což je skoro neuvěřitelné. Za třetí, poprvé v životě jsem točil tak, jak jsem o tom snil. Předem jsem si v divadle domluvil, že v době natáčení nebudu hrát, a tak jsem neměl absolutně žádný stres, že když všichni končí, já musím letět do divadla. Za čtvrté, je to první role, kdy už mám tak velkého syna. Za páté, i když se točilo většinou přesčas, bylo to v pohodě. Za šesté, ve Zlíně to bylo super.

Zůstal Vám nějaký moment jako jedinečný? Jaký a čím?
Asi čtyři. A to vždycky, když mě rejža pochválil, že to dělám dobře. Co může být jedinečnějšího?

Čím Vás Pánská jízda překvapila nejvíc? A čím režisér Martin Kotík?
Já zatím moc a moc věřím,že mě Pánská jízda teprve překvapí.A pozitivně.A to samé čekám od Martina.

Vladimír Škultéty (rozhovor)
Jak Vás Martin Kotík přesvědčil, abyste vzal roli v Pánské jízdě?
Upřímně řečeno mi zalichotilo, že jsem se nemusel účastnit žádného konkursu. Martin mě viděl ve filmu Brak a věřil v můj komický talent chvílemi víc než já sám.

A jaký je podle Vás Martin Kotík režisér, potom, co skončilo natáčení?
Nekonečné zkoušky před natáčením se vyplatily, pak na place jsme už věděli, co po nás Martin bude chtít, aniž by nám to musel zdlouhavě vysvětlovat.

Co byste řekl o svojí roli?
Doufám, že ten klučina bude divákům sympatický tak jako je mně. Je to inteligentní mladík, kterému štěstí zdaleka nepřeje, tak jak by potřeboval.

Jak moc je Vám filmový Petr podobný?
Co se manuální šikovnosti týče, jako by mi z oka vypadl ...

Jaké bylo pro Vás natáčení?
Můžu říct, že natáčení bylo pekelně náročné. Směny delší než 12 hodin byly na denním pořádku. Obdivuju malé kluky, že to zvládli, oni si na rozdíl od dospělých nemůžou dát cigáro a pořádný kafe, aby nepadli.

Zůstal Vám nějaký moment jako jedinečný? Jaký a čím?
Náš zvukař, Robert Slezák, jednou vyčerpáním usnul těsně před "ostrou". Tu jsme natočili, ale slyšet byl Ondra Vetchý z chodby ateliéru, i když v tom záběru vůbec nehrál. Když se Martin Kotík ptal, co to má znamenat, Robert se svým moravským stoicismem odpověděl: To je jedno, šak sem to stejně nejel - sem usnul a jakto, že ste vůbec jeli, když sem neřek ,jedu´?

Světlana Nálepková (rozhovor)
Z těch nemnoha, co ještě nehotovou Pánskou jízdu viděli se jasně rýsuje jeden fakt: Mirka je nejoblíbenější postava u mužů a nejméně u žen.
Já myslím, že ji to úplně vystihuje (smích). Mirka není literární postava, je to žena ze života...Takové ženy ve skutečnosti existují, můžeme se s nimi setkat. A takové postavy jsou vděčné na hraní, protože mají mnoho vrstev. Nejsou ani záporné, ani kladné, jsou něco mezi tím. To je pro herce vždy dobré. Bylo by ale škoda ukazovat Mirku jako zcela zápornou, má totiž i své lidské záchvěvy, a to ji činí zajímavější.

Mirka stačí vystřídat kostýmů.Včetně vlasů a brýlí ...
Původně jsme zkoušeli s mými kudrnatými vlasy. Jenže Martin Kotík říkal:"To nejde, vy jste takhle moc sympatická a jste potom skoro sympatičtější než ten Martin (Dejdar)". Takže až asi týden před natáčením jsme se s režisérem sešli a on řekl: "Budete mít brýle." Myslím si, že to nakonec vyšlo docela dobře. V každé scéně mám jiné brýle a ty dokonce myslím napomohly změnit i charakter té které scény.

Martin Kotík většinu herců překvapil množstvím a důkladností zkoušek před natáčením. Zkoušeli jste také jízdu na bruslích?
Ne, ne. Zkoušeli jsme i tuhle scénu, ale spíš jak ji zaranžovat. Bylo to o textu, o roli. Na natáčení jsme pak museli zvládnout všechno za jeden den.Tam nebyl, jak se říká, čas na hrdinství, tam jsme museli dělat. Já jsem se vlastně poprvé setkala s tím, že se zkouší film. Když se něco zkouší tak divadlo, nebo televizní inscenace, ale že by se zkoušel film, to jsem nikdy nezažila.To bylo překvapující. Martin je šíleně pečlivý a maximalista, přesto nebyl nějak pedantický. Bylo to v takovém přátelském duchu, jako kdyby o nic nešlo.

Martin Kotík říká, že už když tu roli psali, tak měli přesnou představu, že je pro Vás. Čím Vás přesvědčil?
To je docela pikantní. Když mi zavolal a říkal: "Já jsem Martin Kotík připravuji film, jmenuje se Pánská jízda a já bych vás chtěl do něj obsadit", tak jsem si myslela, že mi volá skrytá kamera. Už jsem se skoro smířila s tím, že už nikdy žádný film nenatočím. Proto jsem si myslela, že to je nějaký vtip. Jenže on mluvil velmi seriózně. Tak jsem si říkala, uvidíme, jestli se ještě ozve. Říkal mi nějaké termíny natáčení a já říkala "jo, jo budu tady", ale pořád jsem to brala jako nějakou srandu.
Když se ozval podruhé a dali jsme si schůzku, tak jsem pochopila, že to bude asi vážný. A to mě překvapil znovu. Takhle režiséři prostě nevypadají. Martin Kotík totiž klame zjevem. Vypadá jako nesmělý student, takový korektní perfekcionista. Na druhé straně z něj ale máte také představu, že ví přesně, jak to chce natočit. Je velmi schopný. Je to člověk, který nejen ví, co chce, ale on přesně ví, co chce. A při natáčení se ukázalo, že měl přesnou představu dokonce o každé scéně a postavě. Velmi lapidárně to sdělil a mně bylo hned jasné, co se ode mne očekává. Takže mé pocity v prvních chvílích, kdy jsem si říkala: "proboha, jak si tenhle étericky působící člověk získá autoritu u štábu", se brzy změnily. Režiséři většinou řvou, jsou takoví spíše panovační a agresivní a když najednou vidíte člověka, který je úplně opačný, tak máte až strach, aby ho štáb bral, aby ho nepřeválcovali. Ukázalo se ale, že autoritu měl a má - to bezpochyby.

Co je podle Vás Pánská jízda za film?
Je to takový typ komedie, který tady na našem trhu není. Máme tady spíše intelektuální projekty, nebo potom zase až bulvární záležitosti. Tohle je taková velmi vkusná záležitost, která je založena na situační komice.Takové věci se dělají hodně v Anglii. Je tam spousta mimoverbálních gagů . Myslím, že to by mohlo být pro diváky zajímavé, že to je trochu jiné, než na co jsme tady normálně zvyklí.

Všichni zatím vyprávěli o natáčení ve Zlíně s nadšením, o partě, která ani při nočních natáčeních neztrácela humor. Jak to tam působilo na vás?
Já jsem tam trochu byla mimo sebe. Přijela jsem ráno a večer jela domů. Měla jsem dost práce, abych se soustředila na každou scénu, na každý ten převlek a podobu. Takže já jsem nejdříve neměla pocit skoro žádný... Když jsem pak seděla v autě, tak někde u Uherského Hradiště mi vlastně došlo, co se dělo. A když o tom přemýšlím, bylo tam přes tu hektičnost moc příjemně.

Petra Špalková (rozhovor)
Jak Vás Martin Kotík přesvědčil, abyste vzala roli Věry?
Už první rozhovor s ním byl velice příjemný, upřímný a navíc se mi zdálo, že přesně ví, co chce točit. Že přitom není nějaký přehnaně ambiciózní člověk, přesto velice věcný a zároveň otevřený. Asi vždycky nejvíc dám na to, jaká je s tím kterým režisérem domluva, protože od toho se pak odvíjí i podoba další spolupráce. Navíc komediální žánr mi zatím jak v divadle tak ve filmu pořád nějak záhadně uniká a já sama si připadám z větší části mnohem více jako komik než jako tragéd. Jako by si mne vážné, hluboké existenciální hry vybíraly samy a já přitom pořád prahnu po nějaké čisté, čistokrevné komedii.

Jak myslíte, že diváci a speciálně Vaši příznivci přijmou takovou proměnu?
Ti, kteří to nepřijmou, tak asi nechtějí přijmout jednu z mých stránek, takže se to aspoň vytřídí... Cítím to tak, že já mám smysl pro humor a myslím, že i pro to hrát v komediích a dokonce dělat i fóry jako chlap (smích). To mě moc těší.

A nebála jste se režiséra - celovečerního debutanta?
Nebála, vůbec ne. Já v něj spíše vkládám velikou naději, protože má ten nezkalený pohled člověka, který začíná, který dokáže i rozbít naše zaběhlé představy o tom, jak se co má dělat. A navíc já osobně moc oceňuji to, že jsme tak zkoušeli. To mě moc potěšilo. Často režiséři slibují, že budou probíhat herecké zkoušky - jenže to je to první, co obvykle při finančním či časovém stresu odpadá, sice to chápu, ale myslím si, že je to velká škoda. Takže jsem z nich měla velkou radost.

Co byste řekla o své filmové postavě - Věře?
Věra má takovou tu typickou krizi po třech letech manželství, zjišťuje, že svého muže Artura jen těžko změní podle svých představ. Má své klasické představy o vztahu, o dítěti a podobně, a když se jí ne zcela naplňují, vezme si takový ten časopis, kde radí, abyste mu přestala vařit, když on nechce uklízet a snaží se to řešit podle podobných takových stupidních rad. I když Pánská jízda je přeci jenom komedie, takže ukazuje spíše ty humornější a světlejší stránky podobné situace, není to nějaká psychologická studie.Věru jsem se ale snažila hrát poctivě, tak aby to byla normální ženská, není to dokonalá, bezvadná bytost a nezvládá všechno s úsměvem dokonale upravená jako manželky v reklamách. Přestože je to postava z komedie, myslím, že je mnohem blíž pravdě, než všechny ty okolní iluze o kráse, o úspěchu... Vždycky mi přišly nejvtipnější běžné okamžiky ze života, že když jdete ven s košem a máte na sobě vytahané tepláky, jde zrovna kolem vaše vysněná platonická láska. To se přece děje nám všem.

Přidala jste si k Věře něco po domluvě s režisérem sama navíc?
Já jsem mu jenom řekla, že Věra a její kamarádka Vlasta, se kterou všechno"řeší" by měly být takové starší obdoby Hany a Hany z Reflexu - i když jsou spolu, stejně se hlavně baví o chlapech. Je zkrátka cítit takový to prázdno, když ten chlap tam chybí. S kamarádkou nechodíte do kina, na výlety, na večeře. Sedíte a kecáte. Připadalo mi také dobré, aby se obě při rozhovoru dívaly na televizi a vůbec se nedívaly jedna na druhou. A Martinovi Kotíkovi se to zdálo dobré také, takže to vzal.