Pianistka

Elfrieda Jelineková (rozhovor s autorkou románu)
Poprvé je jedno z vašich děl filmově zpracováno. Co Vás vedlo k tomu, že jste přijala návrh Michaela Hanekeho?
-Dlouho jsem váhala než jsem k tomu dala souhlas. Moje próza je silně zaměřená na jazyk, a právě v jazyku obrazy nabývají své formy, jazykem jsou předávany. Nedovedla jsem si představit, že by film mohl přidat něco zásadního. Od začátku bylo jasné, že jsem mohla svěřit právo pouze filmaři jako je Haneke, který mohl rozvíjet jeho osobní tok obrazů a konfrontovat je s textem.

Vy jste Rakušanka stejně jako Michael Haneke . Podobně jako on, nepřestáváte objevovat stinnou a hrůznou stránku lidského srdce. Je třeba k tomu mít nějakou silnou spojitost?
-To je další klišé. Z uměleckého hlediska určitě nejsme lidé s nijak zvlášť "pozitivním smýšlením ". Pro mě i pro Hanekeho je jednodušší kritizovat společnost z negativního hlediska. Pozitivní klišé tak svírají tuto zemi, že jsem vybrala ty, na které je tato zem nejvíce hrdá: na hudbu a její významné skladatele v celé jejich negativitě a odmítání sexuality stovkami žen, které jsou profesorkami klavíru.

Byla jste vychována tyranizující, buržoazní, katolickou matkou, která vám předurčovala kariéru koncertní virtuózky a Váš otec zemřel v psychiatrické léčebně. Do jaké míry je Váš román autobiografický?
- Na tuto otázku bych nechtěla odpovídat a nechtěla bych, aby tento příběh byl chápán jako autobiografie i když obsahuje závažné autobiografické prvky. V tomto příběhu je pro mne důležité, že zde existuje především příklad skluzu jedné z těch žen , která nese sebou tíhu a tradici Alte Schule (kultury vyšších společenských kruhů), tíhu oblasti tak zbožňované a zidealizované, která jí vede ke konci...Její neprožitá sexualita se projevuje jako voyeurismus. Je to žena , která neprožívá ani život ani touhu. Stejně tak i právo pohledu je rezervováno pro muže: tato žena je pokaždé objektem sledování a není tou, která sleduje. V psychologické teminologii se jedná o falickou ženu, která si přivlastňuje právo muže sledovat a která na to doplatí svým životem .

Jak vysvětlujete bláznosvtví Eriky?
-Není bláznivá to určitě ne. Je neurotická, ale není blázen. Jak jsem právě vysvětlila je to pouhý krvavý důsledek - v pravém slova smyslu... Je to skutečnost , že si přivlastňuje to, čeho se jí nedostává a zřídka kdy dosáhne uměleckého uznání. Není ji dopřáno mít právo vybrat si muže a nadto všechno mu přikázat, aby jí mučil, ani dominance v podrobení jí není povolena. Obecně pro ženu skoro všechno, co přesahuje narození a výchovu dětí je považováno jako namyšlenost.

K ženám nezaujímáte příliš něžný postoj...?
-To také není moje role. Snažím se na ženy nahlížet bezúhonně především jestliže jsou spojenci mužů.

Když Váš román vyšel v Rakousku , někteří kritici jej označili za pornografický. Neranilo Vás to?
-Tento román je všechno, jen né pornografický. Pornografie sugeruje touhu všude a v každé chvíli. Román dokazuje , že to neexistuje, že se jedná o pojatý manévr, tak aby ženy zůstaly k dispozici, neboť jsou především ony předmětem pornografie, a muži se na ně dívají a svým pohledem můžou pronikout do jejich těl. Jsem zvyklá, že jsem špatně pochopena. A pak mě viní za to, že mým způsobem psaním jen zkouším analyzovat. To co říkám má určité sdělení. Ale toto sdělení nikoho nezajímá.

Prohlásila jste o Vašich postavách " Udeřim tak tvrdě, aby nemohlo nikde nic růst tam, kde projdou mé postavy". Tudíž neexistuje možnost vykoupení?
-Moje psaní se omezuje na poukazání zla analyticky, ale i polemicky a sarkasticky. Oblast vykoupení ponechávám jiným autorům, mužům a ženám. Můj způsob psaní jsou založeny na kritice nikoli na utopii.

Neskýtá se za tímto popisem patologického případu tvrdá kritika rakouské hudební kultury, která je součástí identity Vaší země?
Ano , přesně tak... je to kritika zbožňování, této "posvaté" hudební kultury, která živí tuto zem, a které jsme dlužni. Nesníme zapomenout, jak se jednalo tehdy s velkými skadateli a jak se jedná dnes se současnými umělci! Jedná se o vztah pána a otroka. Tato "Vysoká Kultura" je pán a učitelé klavíru jsou otroci. Žádná tvořivá sílá jim není dopřána a ani osobní život. V tomto případě jsem dovedla tuto myšlenku do extrému.

Vybrala byste stejnou hudbu jako Michael Haneke?
-O výběru hudby jsme spolu diskutovali a navíc většina hudby je zmíněna v textu.

Podobně jako používá Michael Haneke kameru, vy používáte pero jako skalpel. Existuje zde určité sblížení vašich pohledů ve vašich dílech?
Z tohoto důvodu byl Michael Haneke určen, aby román přenesl na filmové plátno. Oba dva postupujeme stejným způsobem, analyticky a bez vášně, jako vědci, kteří zkoumají hmyz. Z velké dálky si všímáme jasněji mechnismů, než když se nacházíme mezi nimi.

Michael Haneke
Rakouské národnosti. Narozen v Mnichově v roce 1942. Michael Haneke natáčí četné filmy pro televizi a v roce 1992 debutuje svým celovečerním snímkem "Benny's video". V roce 1997 přichází s filmem "Funny Games" (s příběhem o dvou mužích, kteří zmasakrují bezdůvodně celou rodinu), který se stane senzací. V Cannes představuje svůj další film "Code inconnu" ("Neznámý kód") a rok poté se vrací s "Pianistkou", která sklidí několik cen.

Michael Haneke (rozhovor s režisérem)
Váš předcházející film "Code inconnu" byl částečně na zakázku pro Juliette Binonche. Jak to tenkrát bylo s Isabellou Huppertouvou?
Tenkrát jsem ji už nabízel hlavní ženskou roli ve filmu "Funny Games", kterou odmítla. Poté jsme pracovali na společeném projektu, na futuristickém filmu, který se ukázal jako obtížně prosaditelný publiku. Když se začalo hovořit o "Pianistce", tak já jsem řekl, že s tím souhlasím, ale pod podmínkou, že hlavní roli přijme Isabella Huppertová. Četba scénáře ji trochu nahnala strach (smích), ale pustila se do toho.

Při natáčení jste asi musel dodržovat chronologicky natáčecí plán, když se jedná o téma, které je zaměřené na vývoji neurózy.
To nebylo vždy možné. Scény z bytu, které jsme natáčeli v ateliéru, se točili najednou. Začal jsem s scénami lehkčími, abych mohl pomulu postupovat dál. To jsem hercům dlužil (smích).

Prohlásil jste, že jste udělal velmi "rakouský" film, co tím míníte?
Toto hudební buržoazní prostředí, které popisuji v "Pianistce" je velmi vídeňské. Nechtěl jsem natočit film, který by měl etiketu "neurózy střední Evropy", aby si divák myslel, že toto existuje pouze v Rakousku. Toto klima je bezpochyby rakouské, ale já zde hovořím o klavírní disciplíně, která je všude stejná.

Došlo k nějakému rozporu mezi vaším scénářem, inspirovaným románem rakouské autorky Elfriede Jelinek a vašimi francouzkými herci?
Ne, ani ne. Mohl jsem film realizovat s rakouskými herci s vídeňským dialektem,atd. Ale nakonec by to moc nepřineslo. V mé práci je pro mne důležitým parametrem, že film se expportuje.

Podpořil finančně francouzký casting realizaci filmu?
Tyto otázky jsme si položili až o hodně později, když už vše bylo dohodnuto. Přítomnost Huppertové samozřejmě usnadnilo francouzkou kooprodukci, ale to přišlo potom.

Váš casting (Benoit Magimel v roli neobyčejně nadaného mladíka a Annie Girardotové v roli macechy, thcýně) vytváří specifické typy? Proč?
Zbožňuji herce a film dělám pro ně. Nikdy nezapomenu, to čím mne obdařili ve filmu " Funny Games", to opravdu bylo velmi velmi hluboké. Práce s herci je pro mne jediné potěšení na natáčení. Kreativní práce a filmová estetika ta je předem propracovaná. Na place zbývá jen stres a strach z toho, že zkonkretizuji obrazy, které mám v hlavě. Herci mě dovolují, abych si osvěžil duch, to je bezpochyby to, co mi zůstalo z divadla.

Ve vašem filmu dochází k zvláštnímu spojení hudby a násilí.
Hudba sama o sobě je neškodná, způsob,jakým ji používáme může být nebezpečný. Zkoušky a nacvičování jsou etapy, které mohou být velmi násilné na dráze kandidátů. To jsou opravdové nástroje moci.Hudba sama o sobě je velmi vznešená.