Pidilidi

Znají to snad všichni. Každou chvíli se ztratí tužka, sponka do vlasů, jehla nebo krabička sirek. Jsou to drobnosti a kdo by po nich pátral, že? Ten kdo by to udělal by se mohl seznámit s národem malinkých pidilidí. Jsou asi deset centimetrů vysocí, všichni jsou milí, vynalézaví a výborně šplhají. Žijí si ve svých 3+1 pod podlahou a ve skulinách těch našich 3+1. Tak například v domě Lenderových žije se svou rodinou Lusk Clock. Zatímco jeho ženuška se stará o minidomácnost, on se svými dětmi Arielkou a Hráškem vyráží na výpravy do velkého světa (hlavně kuchyně), aby si vypůjčili vše potřebné pro život, třeba tužkovou baterii. Poklidný život obou rodin však naruší podlý advokát Ocious Potter, který zatají závěť, podle níž Lenderovým patří dům, a nechá je vystěhovat. Chce totiž na jeho místě postavit lukrativně extravagantní bytovky. Arielka a Hrášek se rozhodnou, že to tak nenechají, což ovšem není vůbec jednoduché, protože Potter si přivede na pomoc deratizátora Jeffa. Následuje báječné dobrodružství plné napětí, nebezpečných situací, ale hlavně legrace a pohádkové atmosféry.

Jeden z nejdražších rodinných filmů v historii britské kinematografie a současně důkaz, že ještě lze natočit půvabné a osobité dílko, na které je radost pohledět, vznikl v roce 1997. Cesta Pidilidí na filmová plátna ale začala už mnohem dřív a nebyla jednoduchá. Poprvé se objevili v roce 1952 v knize Mary Nortonové, bývalé herečky, která se kvůli rodině vzdala divadla. Původní nápad byl prý dílem jejich čtyř dětí, když s malými malovanými porcelánovými panenkami hrály na podlaze složité hry. Kniha v originále nazvaná The Borrowers (což v překladu znamená Vypůjčovatelé) měla úspěch a tak se brzy objevil zástup nových dílů - Pidilidi na vodě, Pidilidi ve vzduchu a další. Přesto trvalo celých dvacet let, než se Pidilidi dočkali první hrané verze a dalších pětadvacet, aby se dostali na stříbrné plátno. Na počátku pokusů o jejich zfilmování byla na přelomu padesátých a šedesátých let herečka Beatrice Straightová. Z plánu však sešlo a projekt se dostal do rukou filmového křídla televizní stanice CBS. Vznikl scénář, ale než mohlo dojít k natáčení, společnost se dostala do potíží a z filmu zase nic nebylo. V roce 1971 získal práva i scénář producent Walt DeFaria a už se jich nepustil. Se svými tehdejšími společníky nejprve nabídli projekt společnosti 20th Century Fox, která souhlasila, pokud se podaří získat Jacka Lemmona do role Luska. Nepodařilo. Jinde to nedopadlo lépe a tak se deFariovci od velkého plátna obrátili k malé obrazovce. Výsledek byl uveden během Vánoc 1971 a získal nejen velký divácký ohlas, ale v následujícím roce také pět nominací na cenu Emmy, což je taková televizní obdoba Oscara. Blýskat na časy se začalo teprve v roce 1989, kdy producent Grainne Marmion inicioval jednání mezi Working Title Television a BBC, jehož výsledkem byly dvě televizní série šesti Půlhodinových epizod s Ianem Holmem a Penelope Wiltonovou v hlavních rolích. Úspěch byl opět veliký. Série získaly několik cen a konečně došlo i na filmovou verzi.