fb  Sdílet
   Informace    Komentáře    Obsazení    Hodnocení    Videoukázka    Fotky    

54% 23 hlasů
5.4 10 23
drama, Česká republika/Polsko, , 113 min., od 15 let
Kinopremiéra v ČR 12.7.2012 v SK 11.10.2012, DVD od 20.2.2013 Bontonfilm

Režie:


Ukázka
02:20



To, že hraju sám sebe, ještě neznamená, že to jsem já!
Kolik rolí hraješ, tolikrát jsi člověkem... Čtyři známí čeští herci, spolužáci z brněnské JAMU, Matonoha, Liška, Daniel a Polášek si splnili dávný sen a rozhodli se natočit společný film. Projekt zafinancoval polský koproducent Glowacki, režie se ujal kolega Budař, produkce kolegyně Plod(á)ková a mohlo se začít. Počáteční idyla však rychle vzala za své. Snaha natočit Brno v Krakowě, Poláškova katolická víra, Danielův dvojník Havlát, Liškova špatná výslovnost a Matonohovy finanční machinace proměnily natáčení v boj o holé přežití uprostřed beskydských kopců. Polski film - film o přátelství a absurditě hereckého života, balancujícího mezi realitou a iluzemi.
Uprav informace o filmu

Komentář k filmu "Český film" je v polštině synonymem toho, čemu v našem jazyce říkáme "španělská vesnice". Název "Polski film" je proto sofistikovaným sebereflexivním vtípkem (autoři dostali grant, který musel být utracen v rámci česko-polské spolupráce) - a totéž by se dalo říct o většině scén filmu. Absurdní, ale rozhodně vtipná podívaná.
Všechny komentáře k filmu 12+ Napiš komentář k filmu a získej DVD

Web: IMDB, Titulky, Oficiální stránka    Videotéka: přidat si do ní film

Popis filmu Polski film

Jejich ambiciózní kolega Jan Budař se ujal režie a z Polska dorazily peníze. Počáteční idyla však vzala rychle za své. Liškova špatná výslovnost, Danielův dvojník Havlát nebo Matonohovy finanční machinace proměnily natáčení v boj o holé přežití uprostřed beskydských kopců. Snímkem o přátelství a absurditě hereckého života, který je zároveň vtipnou úvahou o hranicích reality a fikce, představuje režisér Marek Najbrt unikátní žánr "reality film".


Marek Najbrt (rozhovor)
obrazek
Od koho a kdy vzešel úplně první impuls k napsání scénáře Polskeho filmu? Je to tak, že vás oslovili pánové Matonoha, Liška, Daniel a Polášek s hotovým nápadem nebo jste byl od začátku „u toho“?

Když jsem s jmenovanými herci před časem natáčel pro brněnskou televizi pořad Komediograf, ukázalo se, že tihle dávní přátelé a spolužáci z JAMU spolu už dlouho touží natočit film. Vzal jsem to vážně, oslovil producenta Milana Kuchynku a své spoluscenáristy Tučka s Geislerem a pustili jsme se do práce.

Jak moc se původní myšlenka v čase proměňovala?

Na vzniku námětu i scénáře s námi všichni čtyři kluci intenzivně spolupracovali. Absolvovali jsme několik soustředění na chalupě Tomáše Matonohy, vyslechli si mnoho podrobností z jejich životů, vypili dost alkoholu a zažili hodně zábavy, ale třeba i nefalšovanou hádku Lišky s Danielem, jejíž fragmenty se posléze dostaly do scénáře. Zásadní impuls pak do projektu vnesla možnost polské spoluúčasti, kterou jsme využili producentsky i scenáristicky. Problém utrácení polských peněz v Polsku, který plyne ze samé podstaty jakékoliv koprodukce, jsme delegovali na naše postavy, kterým to způsobí potíže. Například jsou nuceny točit brněnské scény svého filmu v Krakowě.

Na začátku popularity Pavla Lišky a Tomáše Matonohy byl Komediograf, komická dvojice Kamil a Michal, jak je zmíněno i v Polskem filmu, najdou diváci ve filmu tenhle svérázný humor?

Tenhle film není komedií v tradičním slova smyslu, ale rozhodně vznikl ze stylu humoru, který je blízký jak nám scenáristům tak hercům. To, co dělají naše postavy, nás baví. Rádi se zabýváme absurditou i mystifikací a obojího je proto v Polském filmu hodně.

Struktura Polskeho filmu je dost neobvyklá, postupně se stírá rozdíl mezi mystifikací a realitou, divák místy těžko rozpozná, kdy herci hrají a kdy je dokumentární kamera zabírá v reálných situacích... Proč jste zvolili právě tuto formu?

To, že ústřední herecká čtveřice, ale i Jan Budař a svým způsobem i Jana Plodková a polská herečka Katarzyna Zawadzka dali k dispozici své identity, je základní deviza celého projektu. Nechtěli jsme natočit jen nějakou nezávaznou taškařici. Naším cílem bylo říct něco o existenci těch lidí, takže kromě fikce je ve filmu i hodně pravdy. I když řečeno s našimi hrdiny: To, že hraju sám sebe, ještě neznamená, že jsem to já...

Polášek, Plodková, Matonoha, Daniel, Budař… jména, která procházejí také vašimi předcházejícími filmy. Rád spolupracujete s heci, které už dobře znáte?

To ano, ale neznamená to, že bychom sázeli na jistotu. Myslím, že naše minulé dva filmy dostatečně dokázaly, že se nebráníme novým možnostem, a nejen z hlediska obsazení nehledáme zrovna snadná a prvoplánová řešení.

Na druhou stranu, v Polskem filmu hrají i polští herci, jaká byla spolupráce s nimi?

Po všech stránkách zábavná a užitečná. Katarzyna Zawadzka vnesla do příběhu půvab a šarm polských žen a oba její kolegové Czeczot s Kobierskym zase energii typickou pro naše slovanské bratry. Celkově pro mě setkání s polským živlem, které začalo před dvěma lety vítězstvím Protektora na festivalu Off plus Camera v Krakowě, znamená velký přínos a nezanedbatelnou životní zkušenost.

Polski film končí vlastně happy endem - parta spolužáků z JAMU si přes hádky a krize splní sen - dostat se společně do filmu. Máte rád šťastné konce?

O štěstí by se v případě tohoto konce dalo diskutovat a to mám právě rád. Skončily ty postavy dobře nebo špatně a jak jsou na tom jejich předobrazy ve skutečném životě? Nevím, ale navzdory tomu mám happy endy vlastně docela rád.

Plakát k Polskemu filmu, stejně jako k Protektorovi, dělal váš bratr Aleš Najbrt. Je to výhoda? Ušetří vám to třeba dlouhé vysvětlování, protože jste zkrátka naladění na stejnou vlnu?

S bratrem se mi dělá dobře, mám u něj jistotu, že nic nepodcení, a věc dotáhne do zdárného konce. Naše vztahy jsou v posledních letech nejlepší za celý dosavadní život a naše spolupráce je toho příčinou i důsledkem zároveň.

Oproti Protektorovi, který se odehrával v období 2. světové války, mohl rozpočet Polskeho filmu vylepšit product placement. Z množství značek nebo názvů firem, které jsou na plátně vidět, se zdá, že producenti této možnosti využili vrchovatě - Moët, Orbit, Ytong... Bylo to tak?

To je jeden z paradoxů současné kinematografie. Samozřejmě počítám s tím, že si spousta diváků při pohledu na nejrůznější loga v Polském filmu pomyslí cosi o okatém product placementu. Ale pravda je taková, že pro náš rozpočet by bylo příliš nákladné všudypřítomné značky ze snímané reality odstraňovat, a tak jsme je tam raději nechali. V tuto chvíli je jediným regulérním sponzorem Moët a i ten se nejdřív dostal do filmu, a teprve pak došlo k dohodě. Třeba Orbit nebo navigace Dynavix jsou v příběhu prostě proto, že patří do života Poláška s Liškou. A to mě na tom právě baví.

Předpokládám, že máte rozpracovaných několik dalších témat, scénářů - o čem tedy pravděpodobně bude váš další film?

Možností je několik. S Geislerem a Tučkem máme rozpracovaný ekoapokalyptický námět s pracovním názvem Přehrada, ale zajímá nás i bouřlivý rok 1938 a společně se chystáme napsat pilotní díl televizního seriálu Casting, který by měl formálně navázat na styl Polského filmu. Nic z toho ale není jisté, takže teprve uvidíme...

Benjamin Tuček (rozhovor)
obrazek
Pod scénářem Polskeho fimu jste tradičně podepsáni tři - spolu s vámi Marek Najbrt a Robert Geisler. Ale do jaké míry do něj zasahovali i hlavní protagonisté, když je vlastně „jejich příběhem“?

Scénář jsme psali pro konkrétní herce v konkrétních rolích, nechávali jsme se jimi inspirovat a vznikající scénář jsme v několika časových etapách společně upravovali. Od začátku jsme věděli, kdo bude ve filmu hrát, řešili jsme jak a proč. Ale to, že Pavel Liška, Tomáš Matonoha, Marek Daniel a Josef Polášek hrají sami sebe, ještě neznamená, že jsou to oni. Pochopení této skutečnosti bylo pro pojetí filmu dost podstatné.

Nebyla práce na scénáři o to komplikovanější? Nebo naopak snazší? Jak konkrétně tahle skupinová tvůrčí spolupráce probíhala?

Psaní scénáře trvalo zhruba dva roky a neskončilo začátkem natáčení. Jsme zvyklí upravovat situace a zejména dialogy i během natáčení, podle potřeb herců. Rozhodujícím impulsem, který dal našim předchozím úvahám o jiném způsobu vyprávění, než jsme byli zvyklí, energii a směr, bylo vítězství Protektora na mezinárodním filmovém festivalu v Krakowě. Peníze a koprodukce s Polskem proces zrychlily. Práce ve skupině se odehrávala po etapách, kdy jsme s čtveřicí hlavních hrdinů hodnotili literární tvar, na kterém jsme pracovali s Markem a Robertem v mezidobí. Herci přicházeli s novými podněty, vzpomínkami a konflikty a tím naši práci okysličovali. Že nepůjde o standardní příběh vyprávěný obvyklými prostředky, jsme věděli od začátku. Společně jsme se posouvali do fáze, ve které všichni zhruba souzněli a začínali tušit, co se chystá. Byli jsme zvědaví, kam až budeme schopní a ochotní zajít.

Jak vzdálená je výsledná podoba filmu první verzi scénáře? A kolik verzí celkem vzniklo?

Ušli jsme dva roky společné cesty a bylo by podezřelé, kdyby se první verze scénáře od filmu nelišila. Podstatné je, že směr jsme udrželi a do cíle všichni došli. Putování na trase Karlovy Vary - Praha - Brno - Valmez - Krakow bylo pro náš filmový štáb s nadsázkou srovnatelné s cestou poutníků do Santiaga de Compostela z filmu Luise Bunuela Mléčná dráha. Doufám, že duch té pouti, kterou jsme ani v nejdivočejší fantazii nemohli vyfabulovat předem, filmem rezonuje. Důležité je, že žádná z napsaných verzí scénáře nepředstavovala konzervu. Díky povaze filmu, důvěře a otevřené komunikaci s herci a producentem a intenzivnímu stylu práce scénář dýchal do okamžiku natočení.

Stejně jako u vašich předcházejících společných filmů Mistři a Protektor jste i tentokrát autorem Filmu o filmu. Pro tento účel jste natočil 50 hodin plných drsných, extrémních i vtipných situací, které diváci ve filmu neuvidí, není to škoda? Neuvažovali jste, že byste je využili i jinak, než ve dvacetiminutovém sestřihu?

Standardní filmy o filmu diváka lákají na to, co báječného v kině zažije. My ukazujeme i temné stránky natáčení. Pro pochopení konceptu filmu Polski film je podstatné, že celý film je hyper dokumentem o akci srozumitelně nazývané „natáčení filmu“. Mým úkolem bylo vytvořit dokumentární linii, kterou film obsahuje už od scénáře. Polski film využívá předem připravené a napsané situace a kombinuje je se situacemi, které se jako dokumentární tváří, ale jsou také inscenované, i když skrytě. K tomu je třeba přidat i třetí rovinu, zcela spontánní, neplánovanou a nenaplánovatelnou, tzv. karnevalovou. Ve dvoučlenném štábu jsme s kameramanem realizovali mnoho scén, které z podstaty velký štáb ani zachytit nemůže. Rozhodující pro kvalitu natočeného a místy dost intimního materiálu byla vzájemná důvěra, nasazení a otevřenost. Natáčení filmu Polski film bylo proto od začátku koncipované tak, že dokumentární linie je rovnocenná linii hrané, ve scénáři jsme to popsali. Rozdíly mezi tzv. hranými scénami a dokumentárními situacemi se stírají. Všechny linie se ve filmu Polski film prolínají, až splynou. Polsky řečeno, linie fabularna i dokumentalna musí sloužit společnému celku, a tím je od začátku Polski film. Jeho narace je celkem komplikovaná a vyžaduje divákovo napojení a soustředění.

A dá se vůbec v tomto případě použít termín Film o filmu, když vlastně samotný Polski film je filmem o filmu?

Polski film má mnoho vrstev, takže se dá říct, že jde o film ve filmu. Materiál, který se nevešel do filmu a zároveň má svoje kouzlo, náboj a jiné neoddiskutovatelné kvality, zavěsíme na náš web a budeme věřit, že tím přispějeme k věhlasu filmu Polski film. Aby divák, který po návratu z kina ještě nebude mít filmu plné zuby a bude chtít dostat přidáno, mohl sledovat odvrácenou stranu filmu Polski film.

Polski film ukazuje divákům zákulisí natáčení filmu. Ze všech profesí, bez kterých se štáb neobjede, jste dali „tváře“ a prostor produkční, producentovi, režisérovi a - cateringu. Proč právě tento výběr?

Chtěli jsme zachytit takzvanou filmovou realitu pomocí jasně určených rolí, aby se to divákovi nepletlo. Ale nenechte se mýlit - režisér filmu Polski film Jan Budař sice hraje ve filmu Polski film režiséra filmu Polski film, ale třeba produkční filmu Polski film Jana Plodková ve skutečnosti není produkční, ale hraje herečku, která ve filmu Polski film hraje produkční. Film Polski film není mystifikace. Točili jsme skutečný příběh o přátelství, herectví a logopedii, o deziluzi, o lásce, víře a krizi, jedna ku jedné, jako ze života, jak říká producent filmu Polski film Tomáš Matonoha, který hraje producenta filmu Polski film.

Co zajímavého vás výhledově, po profesní stránce, čeká?

Od dubna 2009 natáčím dokumentární film Plán o vzniku územního plánu hl.m. Prahy. Loni na podzim vývoj územního plánu zastavila nová koalice na magistrátu, která iniciuje zcela nový Metropolitní plán. Ve filmu chci popsat proces vzniku zásadního dokumentu, jenž ovlivní kvalitu života ve městě na příštích mnoho let, z pohledu občanské společnosti. Zjistit, jestli takzvaný normální občan má šanci účinně promlouvat do procesu utváření města. Důležitá otázka - pane zastupiteli, koho zastupujete? Slovo Plán se ve filmu stává metaforou vývoje společnosti a jejího směřování v 21. století. Tématem je globální kapitál, osobní odpovědnost, vztah k veřejnému prostoru a péče o něj. Je možné svět, v němž žijeme, nejen používat, ale i kvalitativně přispět k jeho stavu? Rád bych realizoval svoji hru Selektor, třeba v Českém rozhlasu. Společně v našem týmu připravujeme scénář dalšího filmu. Půjde o sociální sci-fi z velmi blízké budoucnosti.

Robert Geisler (rozhovor)
obrazek
Scénář k vašemu předcházejícímu společnému filmu Protektor vznikal pět let, jak dlouho to trvalo v případě Polskeho filmu?

V tomto případě jsme byli mnohem rychlejší. Psaní nám trvalo zhruba rok. Ale zase je ten film mnohem delší než Protektor a déle byl ve střižně.

V Polskem filmu se prolíná několik rovin, soukromý a pracovní život hlavních protagonistů, peripetie vzniku filmu od prvního nápadu až po slavnostní premiéru... O čem je Polski film především, viděno vašima očima?

O tom všem na co se ptáte. Dal by se charakterizovat jako reality film s nereálnými prvky o realizaci filmu. Také by se dal charakterizovat jako fikce o reálných lidech. Nebo mnohem jednodušeji: Je to tom, jak se jeden herec, který nemá profesní příležitosti, rozhodne natočit film společně se svými bývalým spolužáky a obsadit je i sebe do hlavních rolí a zoufale se mu to nepovede. Nebo složitěji: Je to film, kde se prolínají reálné motivy ze života čtyř hlavních protagonistů s fabulí tří scenáristů. Nejlépe asi celý projekt charakterizuje věta, kterou v něm říká Pavel Liška: „To, že hraju sám sebe, ještě neznamená, že jsem to já.“ Rozhodně je to film, který diváci ještě neviděli. Já osobně jsem něco takového viděl poprvé.

Polski film je tak trochu „jiný“ film. Jak moc jiná byla práce na scénáři, jehož spoluautory byli sami hlavní protagonisté? A následná realizace?

Nevím, jestli pro mne byla práce na scénáři nějak jiná. Ke scénáři Protektora jsme museli nastudovat období Protektorátu a konzultovat děj s historiky. U Polskeho filmu jsme sbírali materiál přímo od herců, jejich příhody, problémy a zážitky, které byli ochotni „uveřejnit.“ Ty jsme pak přetavili a různě transformovali do nadsazenější polohy a zkomplikovali dějovou linkou. Takže psaní byla větší zábava, protože jsme absolvovali několik soustředění v různých turistických lokalitách i soukromých rekreačních objektech. A hezký chalupy ty kluci maj. Realizace byla odlišná od klasického natáčení. Kromě napsaných scén, byl i velký prostor pro spontánní improvizaci, a v důsledku toho bylo třeba flexibilně přizpůsobovat scénář během natáčení. Takže to bylo poprvé, kdy jsem byl k dispozici během celého natáčení, což trvalo celé prázdniny.

Jak se na scénáři podepsal vstup polského koproducenta?

Na fiktivním natáčení se podepsal nesmazatelně, protože to měl ve scénáři. Na reálném, aspoň podle mého vnímání, nijak. Patrně proto, že to nebyl herec, ale skutečný producent.

Polski film je třetím celovečerním filmem vašeho autorského týmu, projevilo se to nějak nebo pracujete stále stejně?

Vzhledem k tomu, že teď pracujeme na dalších námětech, tak je asi vše při starém.

Jaký další společný námět zraje k realizaci?

Máme jich několik, ale všechny jsou ještě tajné, neboť nejsou zatím dostatečně jasně artikulovány.

Pavel Liška (rozhovor)
obrazek
Je Polski film splněným snem spolužáků z JAMU? Užili jste si společné natáčení náležitě?

Je to tak. Před 15 lety jsme si všichni čtyři společně s Lubošem Balákem založili v Brně vlastní autorské divadlo, aniž bychom si to uvědomili. Bylo to takové divadlo v divadle, náš pokleslý podivný kabaret Komediograf. Vznikl v HaDivadle, kde jsme byli všichni v angažmá a prožili tam zásadní roky.

V čem bylo tohle natáčení z vašeho pohledu jiné? Od práce na scénáři, která byla zřejmě kolektivní, až po samotnou realizaci...

Polski film vychází přímo z nás a našich životních příběhů, nejen v tom smyslu, že tam hrajeme sami sebe, ale je to autorský film a společně s našimi kamarády filmaři, které vlastně taky známe už léta, Markem Najbrtem, Benem Tučkem a Robertem Geislerem, jsme se mohli pustit, ve vší svobodě, do scénáře a pak i do samotné realizace. Cítíme ty věci s klukama podobně a bylo dobrodružství si pouštět fantazii na špacír. U divadla takový přístup bývá příhodnější, přeci jenom tam nejde o takové peníze. Ve filmu lítají milióny a není to samozřejmé. Považuju to za velký dar, takto svobodně vytvořit vlastní autorský film.

Struktura Polskeho filmu je dost neobvyklá, postupně se stírá rozdíl mezi mystifikací a realitou, divák místy těžko rozpozná, kdy herci hrají a kdy je dokumentární kamera zabírá v reálných situacích... Neztrácel jste se občas? Věděl jste, kdy hrát, že hrajete, nebo hrát, že nehrajete...?

Já si často říkám, že herectví je divný zaměstnání - hrát a napodobovat jiný lidi a jejich charaktery... Ale hrát sám sebe mi přišlo až úchylný. Je fakt, že během natáčení Polskeho filmu jsem se sám začal ztrácet, jestli hrát, že hraju, nebo jenom hrát, tedy hrát, že nehraju, anebo nehrát vůbec. V každém případě, my čtyři kamarádi, v dobrém i  zlém, jsme si splnili sen, potkali jsme se s třemi dalšími kamarády a ti nám pomohli natočit náš společný autorský film. Anebo jsme pomohli my jim. Pořád to mám ještě pomotaný.

Ve filmu říkáte: To že hraju sám sebe neznamená, že jsem to já... Jak moc jste to tedy vy? Nakolik jste nechal diváky nahlédnout do svého života?

Hrajeme sami sebe, ale zároveň vlastně i postavy. Ty roviny se ve filmu prolínají. Realita, fikce, dokument, mystifikace... Hodně se odhalujeme, jsme to my, ale někdy si hrajeme sami na sebe a někdy si hrajeme na někoho jiného. Díky tomu jsme se mohli odhalit a pustit diváky tam, do čeho jim nic není a co je jenom naše soukromí, náš život. Divák tak neví, co je pravda, skutečnost. Naše intimnosti schováváme za postavy. Ale často jsme to my. A naopak.

Vzhledem k tomu, že v Polskem filmu hrajete herce Pavla Lišku, byla vůbec nutná nějaká příprava na roli?

Přípravou bylo noření se do formy toho, co nám vznikalo na společných schůzkách. Ten film je na první pohled celkem komplikovaně strukturovaný, ale v podstatě to dává všechno smysl a svobodu.

Komunikace s vaší polskou filmovou partnerkou probíhala bez problémů?

Museli jsme se doopravdy sblížit, se vším všudy! Vyžadoval jsem to jako její hlavní herecký partner a i jako spoluautor tohoto našeho neobvyklého žánru, který se nám nakonec vyloupl. Jel jsem si jí s klukama dokonce do Krakowa i vybrat. Kasia musela pochopit, že mezi fikcí a realitou je v našem případě neidentifikovatelná hranice. Myslím, že jí to nebylo nepříjemné.

Co vás v dohledné době, po profesní stránce, čeká?

Zachovávat si zdravý nadhled a bavit se svojí prací.

Marek Daniel (rozhovor)
obrazek
Je Polski film splněným snem spolužáků z JAMU? Užili jste si společné natáčení náležitě?

Určitě. Básnili jsme o vlastním autorském divadle a nakonec jsme se dostali do HaDivadla - nádhera! Tedy ne celých těch 11 nebo 12 sezon, co jsme tam byli v angažmá, ale dvě třetiny té doby určitě - nádhera, krása, radost!

Toužili jsme po vlastním filmu a je hotovej Polski film a je to bohužel za námi. Tím myslím, že je to prostě hotovo. Točili jsme celé letní prázdniny 2011, kdy nám naše čtyřicetiletá těla dovolila vydržet toho jak za mlada. Naštěstí pro diváka se naše krásné, lety prozkoušené, tělesné schránky o 20 let nazpět opít nedaly, takže díky Bohu divák uvidí syrovou pravdu, o které film především pojednává. Jen Pavel Liška, nevím, jak to dělá, je pořád tak pěkný, že když jsme hráli ve filmu dvacítky, tak on nám to trochu kazil, protože je opravdu pořád tak pěkný. Teď se těším na putování s filmem.

V čem bylo tohle natáčení z vašeho pohledu jiné? Od práce na scénáři, která byla zřejmě kolektivní, až po samotnou realizaci...

Samozřejmě, že je vše trochu jinak, když točíte a spolupracujete na scénáři filmu, který je i o vás. Měli jsme během jednoho roku před natáčením asi tak čtyři velká soustředění, kde jsme se otvírali jak konzervy a posléze vyhazovali nezajímavé linky našich životů a u těch zajímavých jsme hledali, kam až kdo zajde. Poté to vše kluci scenáristi zapracovávali do kostry scénáře, který je zároveň i velkou fikcí našich životů. A takhle se to čtyřikrát či pětkrát událo a už se šlo točit. Při natáčení se samozřejmě víc improvizovalo. Scénář byl nakonec velmi důležitým, ale jen vodítkem pro dané situace a dialogy.

Další nedílnou součástí Polskeho filmuje i film o filmu Polski film, kde se kolikrát mohla urvat fantazie dle libosti a ještě dál. Joj to byly někdy úlety... Krása!

AZ kvíz jste moderoval skvěle, máte rád vědomostní soutěže? Přihlásil byste se?

Děkuji za pochvalu. Byla to pro mě opravdu radost si to ozkoušet. Spolupracovali jsme s režisérem AZ kvízu a řeknu vám, že to bylo velmi technicky náročné. Vejít na správné místo, otočit se do správné kamery, nechat správně průhled jiné kameře na soutěžící, pak spustit uvítací formuli, přivítat soutěžící, poklábosit s nimi a to celé během krátké znělky. Vyčetl jsem, že moderátoři natáčejí během 4 dnů nevím kolik dílů, během kterých položí 4 000 otázek. Ať si kdo chce, co chce o AZ kvízu myslí, já oba moderátory obdivuju. Spolupracovali s námi opravdoví soutěžící, kteří i v opakovaných klapkách, které se z 95 % opakovaly kvůli mně, byli vždy naprosto přirození, i když už znali odpověď. Měl jsem z toho všeho nesmírnou euforii. Také to posílil fakt, že to byly poslední dny natáčení. Sám bych do takové soutěže nikdy nešel. Bál bych se, a vůbec bych nemačkal to tlačítko anebo bych zblbnul i úplně jasnou odpověď. Toho moderátora bych snad zmáknul, ale museli by mě hodně dlouho hejčkat, protože by to se mnou bylo velmi časově náročné, ale soutěžit? Nikdy!

Hrdinové Polskeho filmu opakují, že hrají sami sebe, točí pravdu, 1:1. Do jaké míry je to nadsázka - například ve vás se bijí divadelní herec a televizní moderátor, Jekyll a Hyde - znamená to, že jste někdy zažil nějaké podobné profesní dilema?

No, dilema je, když je hodně práce, že jsem málo doma a tím pádem nefunguju moc jako táta. Ale to je vždy jen v takových ne příliš častých náletech. V profesi nic takového vědomě nemám. Je třeba situace, kdy můžete dostat reklamu, která se má vysílat třeba v Anglii. Což znamená, že v Anglii, kde mě doopravdy nikdo nezná, jsem propagátor třeba zubní pasty a tady to těch pár mých fanoušků (Jirka, Honza, Vraštíkovi, Kamil a Monika, Tománek a Libor) nevědí. Tím myslím, nevědí, že jsem se propůjčil reklamě. Je to dilema? No asi je. To víte, že bych byl šťastnej, kdybych mohl dělat jen věci jako je Polski film a u toho hrát a zkoušet v divadle Komedie, ale bohužel to není tak stálé, abych tím uživil svou pětičlennou rodinu v měšťansko-evropských poměrech, které jsme si se ženou zvolili. Takže vlastně, ano, mám profesní dilema brát plytké profesní věci kvůli prachům, ale bohužel v opravdovém životě jsem v budování Emila Havláta stále v začátcích.

Jak už bylo řečeno, v Polskem filmu hrajete sám sebe. Předcházela tedy samotnému natáčení nějaká příprava na roli?

Pouze Emila Havláta jsme hledali, zkoumali a nakonec i vyvolávali. Sebe jsem si nepřipravoval.

Co vás v dohledné době, po profesní stránce, čeká?

Teď právě v největší eufórii konce končím s divadlem Komedie, které končí 31. 7. 2012 a kde jsem v posledních 2 letech nazkoušel tři inscenace. Pak prázdniny a pak hurá do nějaké nové etapy, protože nevím, co budu dělat.

Josef Polášek (rozhovor)
obrazek
Podle slov producenta Milana Kuchynky scénář k filmu vznikal na popud vás čtyř spolužáků z JAMU, chtěli jste poprvé společně udělat film. Bylo to tedy tak, že jste se sešli se scenáristy Robertem Geislerem, Benjaminem Tučkem a Markem Najbrtem a sdělili jste jim konkrétní představu nebo na začátku byla jen chuť natočit společně film a teprve pak následovalo kolektivní hledání a tvoření konkrétního obsahu filmu?

Pokud si dobře vzpomínám, úplný začátek začátku nápadu se narodil v hospodě v hlavách Pavla Lišky a Marka Najbrta. Pak bylo dlouhé časové nic, akorát jsme se o tom občas společně zmínili, pak to začalo mít obrysy. Marek, Milan a Ben přerušili práci, co právě dělali, začali jsme se scházet a inspirovat se, pracovat na tom.

Spolupráce právě s touto trojicí scenáristů a režisérem Markem Najbrtem byla jednoznačnou volbou? Proč?

Jsme kamarádi. Rozumíme si, už jsme něco spolu udělali. Máme podobné pohledy na věc. A někdy taky ne. Marek poslouchá a slyší podněty druhých a přemýšlí o nich. Jeho konečná rozhodnutí nám pak často přijdou dobré.

Hrdinové Polskeho filmu opakují, že hrají sami sebe, točí pravdu, 1:1. Do jaké míry je to nadsázka? Vy například držíte půst, abyste se definitivně zbavil herectví, marně...

Větička jedna ku jedné se ve filmu objevuje a ve skutečném životě ji použil Tomáš. Klukům se líbila, tak se dostala do filmu. Je to vlastně herecká připomínka: dělej to jako v reále. Půst? Je to křesťanova Bohu libá činnost, která se ovšem někdy užívá k oslnění svého okolí nebo k oblafnutí někoho důvěřivého. Takový podvod vydávaný za pravdu mám rád, když se zobrazí... třeba ve filmu. A nadsázka? Určitě jsme ovšem netočili tak, že bychom si řekli, tak a tady to teď uděláme jako nadsázku. Myslím, že by to nefungovalo, vše musí být prostě jedna ku jedné.

Jak už bylo řečeno, v Polskem filmu hrajete sám sebe. Předcházela tedy samotnému natáčení nějaká příprava na roli?

Scházeli jsme se a jako dědci vzpomínali na minulost. Z toho pak byly inspirace a nápady. Ty jsme pak selektovali. To byla moje příprava. Myslíte, jestli jsem tomu věnoval nějakou pohybovou průpravu nebo běhal po parku? Tak to ne. Ale určitě by to bodlo - nejen kvůli filmu.

V Polskem filmu se po vašem boku v několika záběrech objeví spolu s filmovou i vaše skutečná manželka. Bylo to poprvé, kdy jste stanul před kamerou s členem vlastní rodiny?

Nene, děti se mnou byly ve třech polodokumentárních seriálech Pavla Jiráska Jeskyně, Zahrady II a Na houby, které teď běží. Vždy se objevily v závěrečném díle a podle scénáře byly chudáci vždy na obtíž nám dospělým. A vždy jsme se dušovali, že příště už je s sebou nevezme. Tady to byla ta nadsázka.

Pavel Liška říkal, že občas nevěděl, jestli má hrát, že hraje, nebo hrát, že nehraje, anebo nehrát vůbec... Jak jste se s tímto dilematem vyrovnal vy? Neztrácel jste se občas během natáčení?

Pavlovo dilema jsem neměl, i když dilemata to byly. Řešil jsem, jak to nepřeťapat nebo zas nebýt až moc poddekový. Nepřeinformovat popisným hraním diváka, ale nechat mu prostor pro fantazii... A taky jsme řešili, aby ty figury fungovaly společně vedle sebe. Nejen každá samostatně. Ale to už vlastně neříkám nic nového.

S tvůrci Protektora M. Najbrtem, B. Tučkem a R. Geislerem jste spolupracoval na oceněných Mistrech i Protektorovi. Zaznamenal jste v jejich přístupu, nárocích na herce nějakou změnu, posun? V čem bylo tohle natáčení jiné?

U každého je to proces, je to stále jiné, stále nové.

A užili jste si jej, poprvé v téhle sestavě, náležitě?

Ano užili, velmi náležitě.

Jaké jsou vaše aktuální pracovní plány?

Začíná jaro, půjdu sadit hrášek.

Jan Budař (rozhovor)
obrazek
Jaké byly první reakce okolí po zveřejnění zprávy, že Polski film je vaším režijním debutem? Blahopřání? Údiv?

Blahopřání, údiv i radost.

Byl jste od začátku příznivcem této mystifikace nebo jste se bránil?

Chápal jsem ty důvody, takže jsem se nebránil, ale moc jsem si neuměl představit, co se všechno stane. Jak to pak celý vysvětlíme. Ale myslím, že to dopadlo dobře. Nikoho jsme snad nenaštvali, naopak doufám trochu i pobavili. A já se musím smířit s tím, že až jednou opravdu budu režírovat film, nikdo tomu neuvěří.

Zatímco hlavní protagonisté odhalili detaily ze svých soukromých životů, u vaší postavy to nebylo nutné. Jste tomu rád?

Jsem rád, já bych to ani nechtěl. A Marek Najbrt není žádný diktátor, takže nás k ničemu nenutil. Každý dovolil takový průnik reality do filmu, jaký sám považoval za přijatelný. Navíc jsem si pořád připomínal, že to, že hraju ve filmu sám sebe, ještě neznamená, že jsem to já.

V Polskem filmu hrajete poměrně drsného režiséra, který pro úspěch filmu udělá takřka cokoliv, včetně toho, že v Marku Danielovi záměrně „probudí Krakena“ - televizního Havláta. Zažil jste podobný režijní postup, dostat z herce výkon za každou cenu, v praxi?

Na vlastní kůži ne, znám to jen z vyprávění a nejsem úplně zastáncem těchto metod. Pokud je herec svolný a sám je ochoten pro roli hubnout, přibírat, posilovat, zavírat se do tmy a tak dále, je to úplně v pořádku, ale pokud se mu děje něco, co by si sám nepřál, to je pak trochu divný. Ale režiséři jsou blázni, ti jsou schopni všeho.

Jak moc byl při samotném natáčení určující scénář? Improvizovalo se přímo na place?

Scenáristické trio Najbrt, Geisler, Tuček je nadprůměrně talentované. Oni většinu scénáře měli velmi dobře připravenou, ale nikdy se nebránili cokoliv změnit dle aktuální improvizace, nálady, pocitu. Koneckonců čtveřice hlavních herců výrazně přispívala do scénáře.

S režisérem Markem Najbrtem jste prošel všemi jeho dosavadními celovečerními filmy - Mistry, Protektorem a nyní Polskim filmem. Jak moc se za tu dobu, s věkem a zkušenostmi, změnil jeho přístup k přípravě i samotnému natáčení, hercům apod.?

Myslím, že je lepší a lepší. Já hned při prvním Markově filmu vnímal jeho výjimečnost a myslím, že to tak mají všichni herci, kteří se s ním potkají. Je to přátelský, nekonfliktní, talentovaný režisér, který ví, co chce a i když by takový měl být každý režisér, je to poměrně výjimečné, řekl bych.

Co vás v dohledné době, po profesní stránce, čeká?

Připravujeme s kapelou Eliščin Band nové album. Jmenuje se Lehce probuzený a vyjít by mělo do prázdnin. Bude na něm píseň o nejhezčích lidech planety, o pokojových dravcích, o všech svatých světa i o ježíškovi, který snad přijde už letos.

Jana Plodková (rozhovor)
obrazek
Na rozdíl od hlavních protagonistů v Polskem filmu nehrajete sebe samu - lákalo by vás to?

Proč ne? Zajímalo by mne, zdali bych bojovala se svým obrazem a snažila se ho třeba vylepšit nebo bych byla schopná ustát realitu.

Na druhou stranu, zatímco oni odhalili detaily ze svých soukromých životů, u vaší postavy to nebylo nutné. Jste tomu ráda?

Ano jsem. Rouška tajemství není na škodu.

Vaše produkční Plodáková nakonec natáčení opustí - zažila jste někdy podobnou situaci, kdy jste měla chuť „zdrhnout“ ještě před poslední klapkou?

Dostala jsem se do situace, kdy bylo zřejmé, že projekt nemá budoucnost. A pokud ano, jeho budoucnost není příliš lákavá. Ale pokaždé se nějakým zázrakem dosáhlo výsledku bez útěku. Těžko se vyskakuje z rozjetého vlaku. To už by musel být velký průser, aby se k tomu člověk odhodlal.

Proč právě Plodáková? Je pravda že tuhle modifikaci vašeho příjmení vymyslel Jiří Ornest?

Ano, tenkrát to náhodou panu Ornestovi vypadlo z úst. Pohotově reagoval na můj přeřek, kdy jsem ho oslovila pane Ernste. A chytilo se to natolik, že to kluci použili do scénáře.

Polski film je, jednoduše řečeno, tak trochu jiný film. Bylo jiné i jeho natáčení? Utkvělo vám v této souvislosti něco výrazně v paměti?

Bylo jiné v nuancích, kdy se točí jako film a kdy jako dokument. Trochu schizofrenní natáčení. Silným zážitkem bylo natáčení v Polsku. Ačkoliv jsou nám tak blízko, jejich nátura je velmi odlišná.

Jak moc byl při samotném natáčení určující scénář? Improvizovalo se přímo na place?

Scénář byl jasně daný a fungoval sám o sobě. Nebylo nutné vymýšlet něco navíc. K improvizacím docházelo mimo záběry.

Co vás v dohledné době, po profesní stránce, čeká?

Na podzim točím s Jitkou Rudolfovou a ještě čekám na potvrzení jednoho filmu během léta. Uvidíme.

Katarzyna Zawadzka (rozhovor)
obrazek
Struktura Polskeho filmu je dost neobvyklá - realita, fikce, dokument, mystifikace... všechny roviny se prolínají. Zažila jste už podobné natáčení?

Nikdy před tím jsem se nezúčastnila takhle poskládaného a opravdu zvláštního natáčení, o to cennější zkušenost to pro mě byla.

A jak na něj dnes, s časovým odstupem vzpomínáte?

Určitě nikdy nezapomenu ty fantastické příhody, které jsme během natáčení prožili, ani na výjimečné lidi, se kterými jsem spolupracovala.

Herečtí kolegové i tvůrčí tým si spolupráci s vámi velmi pochvalovali, byl to příjemný zážitek i pro vás?

Pro mě to byl zážitek zábavný, tvůrčí i poučný. Musím říct, že se mi po atmosféře Polskeho filmu stýská.

V Polskem filmu několikrát padne zmínka o českém a polském stylu humoru, co si myslíte vy - smějí se Češi a Poláci stejným věcem?

Myslím si, že jsou tady určité rozdíly, české filmy mají svou typickou charakteristiku, jedinečnost. Zdá se mi, že ty rozdíly vyplývají spíš z jiného pohledu na svět, životní filozofie Čechů a Poláků... Ale nejsou to rozdíly významné, protože jinak by české komedie nebyly v Polsku tak populární. Na place jsme často vtipkovali společně, v polsko-českém společenství.

Co vás v dohledné době, po profesní stránce, čeká?

Určitě nejdůležitější událostí pro mě bude premiéra Polskeho filmu. Kromě toho teď začínám práci v divadle Teatr Stary v Krakově a natáčení filmu „Chce się żyć”, který bude režírovat Maciej Pieprzyca.


logo horoskopy
logo humor
logo studentka
logo nejhry
logo najdemese
logo sms
logo tvp
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce... Filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
    Přihlášení
    Registrace


    Vzhledy:
    Vlastni
    Pondělí 22. 12. 2014 Svátek má Šimon
    Vyhrávej v casino.cz   Ušetři na UkažSlevy.cz   Prodávej s Plať-Mobilem.cz