fb  Sdílet
   Informace    Komentáře    Obsazení    Hodnocení    Celý film zdarma    Videoukázka    Fotky    Podobné filmy    

71% 52 hlasů
7.1 10 52
film / thriller, drama, Česká republika/Slovensko, , 146 min., od 12 let
Kinopremiéra v ČR 4.2.2010 v SK 11.11.2010, DVD od 6.12.2010 Bontonfilm

Režie:
Herci: , , , , , více...

Ocenění: 2010, Český Lev, Scénář (O. Štindl), Herec v hlavní roli (O. Malý), Režie (R. Špaček), Film, Kamera (J. Kačer)


Celý film zdarma
02:26:00
Ukázka
01:55



Thriller o temnotě a lásce, zničení a osvobození, vězení a útěku.
Československo, rok 1982. Tomáše zmáhá únava. V odporu proti režimu již nenachází nějaký praktický význam, nevidí možnost „vítězství“ a s ním související osobní perspektivu. Dobové poměry navíc žádný nový začátek neumožňují - kromě emigrace. Únik hledá v mimomanželském vztahu s Klárou.
Uprav informace o filmu

Komentář k filmu Ondřej Malý a jeho geniální koncert. Tleskám. Ale jinak emočně jeden z nejhnusnějších příběhů a charakterů ever. Pamatuju si tuhle psychodobu.
Všechny komentáře k filmu 18+ Napiš komentář k filmu a získej DVD

Web: IMDB, Titulky, Oficiální stránka    Videotéka: přidat si do ní film

Popis filmu Pouta

Československo, 1982. Totalitní režim se zdá jako nekonečný a neukončitelný. Antonín, příslušník tajné policie, je vnitřně neklidný, možná až psychopatický násilník, plný neartikulovaného vzteku a zoufalství. Znuděný vším okolo sebe nasměruje své démony ke zdánlivě čistému, spíše ale neuchopitelnému bodu - k mladé ženě Kláře. Není to láska ani jiný druh čisté vášně - pouze spalující touha po iluzi útěku z šedivé klece a nudy. Antonínova nesmyslná snaha získat Kláru pro sebe ho obrací nejen proti tradičním nepřátelům režimu, ale i proti vlastním lidem a systému samotnému. Pokud ale Antonín porušuje pravidla organizace, jíž slouží, není to gesto občanské nebo dokonce politické - je to vzpoura čistě osobní a zběsilá.


Radim Špaček (rozhovor)
obrazek
Své předcházející filmy jste nejen režíroval, ale byl jste i autorem námětu a scénáře. Producent Pout za vámi přišel s hotovým scénářem Ondřeje Štindla. Váhal jste, zda nabídku přijmout? Co vás na scénáři zaujalo?

Neváhal jsem ani vteřinu. U těch předchozích filmů jsem byl scenáristou spíše z donucení - psaní mi nejde a ani mě to nebaví. Už dlouho jsem ale tušil, že musím časem narazit na poutavý text, který mě dostane a bude zfilmovatelný. Stalo se. Se scénářem souzním v jeho přímočarosti, důrazu na věrohodnost, ale zároveň nejednoznačnost charakterů postav, oslovila mě i ta poněkud stísněná atmosféra, která ke každému thrilleru patří.

V čem je režijní práce jiná, když nerealizujete vlastní scénář?

Přítomen je zejména stálý strach, abych tu skvělou předlohu nepokazil. Daleko častěji, než když realizuje svůj původní nápad, téměř nepřetržitě, se člověk sám sebe ptá, jestli něco nedělá blbě, jakou zvolit míru, jestli všemu ze scénáře dokonale rozumí a jak to má interpretovat. Ovšem ty základní věci - spolupráce s herci, počasím, kameramanem a ostatními profesemi - zůstávají samozřejmě stejné. Stejně nelehké.

Pouta jsou filmem týmovým, vy osobně jste si pochvaloval především spolupráci s kameramanem Jaromírem Kačerem, proč?

Jaromíra jsem poprvé potkal před dvaceti lety, kdy jsem se mihnul ve filmu Vojtěch, řečený sirotek, který snímal. Jako režisér jsem s ním však spolupracoval poprvé a přestože jsme zpočátku k sobě museli možná trochu komplikovaně hledat cestu a já jsem se během natáčení přímo na place vzdával jedné své představy za druhou, čím dál častěji jsem začal cítit, jak jsou ty mé představy banální a povrchní. Jaromír mi zkrátka ukázal jiný pohled na svět kolem mne. Bylo to dobrodružství se vším všudy a tak to mám rád. Nic by nám to ale nebylo platné, kdybychom neměli podobně inspirativní a pohodový vztah i s ostatními spolupracovníky. Jo, myslím, že ta podvědomá sázka na dva solitéry obklopené skvělými týmovými hráči producentovi vyšla.

Pouta se odehrávají v 80. letech minulého století, ve filmu se neobjeví ani jeden zjevný symbol té doby, žádná rudá hvězda... byl to záměr? Jak vy osobně vnímáte dobu, ve které se Pouta odehrávají a jejich příběh?

V roce 1982 mi bylo devět let, bydleli jsme na pražském sídlišti a pomalu jsem již začal vnímat klasickou schizofrenii té doby, kdy se jiné řeči vedly doma a jiné ve škole. Byl jsem úspěšně masírován dobovou propagandou, nadšeně hltal majora Zemana a nevěřil spolužákům, že Prahu kdysi sovětské tanky nejen osvobodily, ale i okupovaly. Z Dismanova rozhlasového souboru, kam jsem chodil, vyhodili kamarádku, jejíž máma byla mluvčí Charty (což byla ovšem v naší dětské fantazii tajná policie proti Husákovi) a já jsem byl smířen s tím, že nikdy neuvidím moře a nikdy nebudeme mít barevnou telku. Soudím, že zejména ten pocit smíření se s podmínkami, ve kterých jsme žili, to, že jsme tu nenormálnost vnímali jako normalitu a že ty komunistické symboly a hesla nikoho nevyváděly z míry, že je všichni již brali jako přirozenou součást okolí, nás vedlo k tomuto poněkud dietnímu přístupu a pokusili jsme se jistou tísnivost té doby vyjádřit jinými vizuálními prostředky.

Realizaci filmu předcházely rok a půl trvající castingy, jak probíhaly?

Bylo to vyčerpávající, ale velmi příjemné. Studoval jsem kdysi herectví, jsem komunikativní extrovertní člověk a rád se seznamuju s novými lidmi, takže jsem byl jako ryba ve vodě. Za den jsem se seznámil s 15-20 herci a herečkami, případně pokecal se starými známými, hovořili jsme nejen o našem chystaném filmu, ale i o osobním a profesním životě jednotlivých adeptů, pak jsme si společně sehráli několik etud na motivy konkrétních scén. Herci castingy nijak nemilují, je to někdy i dost ponižující, ale i když jsem večer už padal na hubu, snažil jsem se, aby na to alespoň nevzpomínali s hořkostí.

Pouta jsou hotová, cítíte úlevu, očekávání nebo pochybnosti?

Přestože jsme si jisti, že jsme nic neodbyli a k celému filmu přistupovali co nejpoctivěji, jisté napjaté očekávání přece jen cítím. Zejména jsem zvědav, jak Pouta zarezonují v té části publika, která už dlouho volá po filmu nerozplizlém žánrově ani výpovědí či řekněme filmu, který nehraje na retro strunu a zároveň má ambice vztahovat se k minulosti jinak než smířlivě.

Jaké jsou vaše aktuální pracovní plány?

Snad neprozradím žádné tajemství, když napíšu, že Ondřej Štindl má hotový další scénář...

Ondřej Štindl (rozhovor)
obrazek
Tak dlouho jste o filmech psal z pozice novináře, až jste nakonec sám napsal scénář. Jak dlouho ve vás chuť k tomuto činu zrála?

Nebylo to vysloveně tak, že bych si jednoho dne řekl, že nebudu psát jenom o filmech a zkusím si napsat vlastní film. Napadl mě prostě ten příběh. Jednou, když jsme s kamarádem šli z kina ze Scorseseho Casina, jsme se nezávazně bavili, o čem by asi byl podobný film, kdyby byl český. Z nudy jsem o tom přemýšlel a napadl mě ten úplný základ příběhu Pout. Pak jsem si pár roků říkal, že bych tu historku mohl sepsat, no a pak jsem ji skutečně napsal. Uvědomoval jsem si, jak často se v reakci na filmové kritiky ozývají věty typu „ať si ten nýmand zkusí udělat svůj film a teprve potom něco říká...“, a že možná tím svým pokusem dám lidem, kteří takové věci říkají, munici. Ale nakonec mi došlo, že je mi to vlastně úplně jedno.

Jak dlouho trvala práce na scénáři?

První verzi jsem měl hotovou na konci roku 2002. Pak jsem ji ještě mockrát přepisoval, snažil se ji vylepšit - příběh sám se během té doby zas až tak moc neměnil. Některé věci, například dialogy v některých obrazech, jsem přepisoval ještě během natáčení, třeba kvůli tomu, že se měnila lokace, člověk taky získal jasnější představu o tom, co je hercům blízké a tomu původní text přizpůsoboval. Poslední změny jsem dělal ještě po natáčení při postsynchronech. Scénář, tak jak byl nakonec natočený, vlastně v psané podobě nemám. Ty změny ale nebyly nijak zásadní.

Proč jste příběh zasadil právě do doby tuhé totality, když zdůrazňujete, že nejde o film politický?

V osmdesátých letech jsem dospíval, v tom věku má člověk jakousi citlivost, všechno vnímá silněji, takže jsem tu dobu docela hodně prožíval - třeba způsob, jímž lidi ubíjela, ale nejenom to. Nějak ve mně zůstala. No, a když jednoho napadne příběh, ve kterém hraje důležitou úlohu estébák, moc období na výběr nemá. Nakonec jsem se rozhodl pro první půli osmdesátých let, čistě proto, že si ji poměrně dobře pamatuji, mohl jsem si představovat, že někde v těch ulicích, kudy chodí hrdinové, chodím taky já. Mimochodem, ve filmu je scéna, kde Klára jde kolem partičky kluků a holek, kteří zapalují popelnice. Vznikla tak, že jsem si řekl, že do scénáře musím sám sebe vepsat přímo - takže jsem jeden z těch kluků. Jednu z holek zase hraje moje dcera.

Jsou Pouta inspirována osudy konkrétních lidí?

Ne, nejsou, jsou to originály, alespoň doufám. Párkrát jsem ve scénáři použil větu, kterou jsem třeba od někoho slyšel, do konečné verze se ale prakticky žádná nedostala. Vlastně jenom povídání o účinku sýru romadúr na opičáky v zoologické zahradě. Ani nevím, jestli to skutečně funguje tak, jak Martin Husár ve scénáři říká. Přiznávám, že jsem to neověřoval.

Pouta jsou prezentována jako temný thriller, temná byla pro mnohé určitě doba, ve které se odehrávají - 80. léta, v čem ještě spočívá „temnost“ příběhu?

V hlavní postavě. Antonín má skutečně temné srdce. Ale zase je to srdce, není to kus bakelitu… Jeho posedlost je soustředěná a cílevědomá, bezohledná vůči všem včetně jeho samého. Je to strašný chlapík, dělá hnusné věci, nechtěl bych ho potkat. Ale má v sobě určitou tragičnost, jíž se z té nicotnosti kolem vymyká. Máme to s ním všichni trochu složité…

Byl jste aktivním účastníkem celého procesu realizace vašeho scénáře, což v českém filmu nebývá právě obvyklé, která fáze vás nejvíce a naopak nejméně bavila?

Přemýšlení nad látkou, diskutování o ní, vymýšlení si věcí - to mě bavilo hodně. Bohužel ale nejsem typ autora, který sype s lehkostí slova z rukávu, takže při psaní samém jsem někdy hodně úpěl. Občas se sice člověku poštěstí, že všechno najednou jde rychle a on vidí, že je to dobré, jenže daleko častěji to je, jak se říká, porod (matky snad prominou). Člověk bojuje i s tím, aby nějakou scénu napsal alespoň blbě a díky tomu pokročil dál s tím, že se k ní časem vrátí. Jinak samo natáčení pro mě bylo skvělé. Člověk při projekcích denních prací sledoval, jak film roste, občas přišel na plac, kibicoval při průběžných diskusích ostatních a nemusel přitom vstávat v nekřesťanské hodiny a mrznout někde na place. Docela pohodička. Debaty o střihu, hudbě a zvuku jsem si docela užíval.

Jaromír Kačer
obrazek
Fázi, ve které jsem dostal příležitost do přípravy filmu Pouta vstoupit, již mnohé předcházelo. Rozhodně lze prohlásit, že tento snímek má k „rychlokvašce“ opravdu daleko. Producent ví své a nutno ocenit jeho odvahu a potažmo důvěru, se kterou realizační tým trpělivě sestavil. Oporou mu jistě byl zajímavý a vyladěný autorský scénář. Pouta pro mne byla výjimečná právě prací s textem, jeho transformací z literární do filmové podoby. Jsou to jistě věci navýsost subjektivní a každý zúčastněný je může vnímat rozdílně a dokonce výrazně jinak, ale já osobně si nejvíce cením prostoru, který režisér vytvořil - lépe řečeno, který se mu podařilo ve výrobní mašinérii uhájit, takže scénář zůstal textem živým, nestal se konzervou pro rutinní otevření a hladké přežvejkání výrobou. Během četných schůzek, při ladění technického scénáře, ruku v ruce s hereckým obsazením a výběrem lokací, zůstával stále prvotní ohled na obsah a smysl. Při záběrování jsme se často vrátili k předpokládanému minimálnímu počtu záběrů a nedrbali si ega, jak pěkně jsme to nad papírem zvládli. Lze to nazvat jakýmsi přesahem do příběhů synchronicity, kdy následné improvizace na place nejsou pak „vařením z vody“, ale vytěžením toho všeho, co se „právě teď, v tuto chvíli“ nabízí a nad papírem nevysedí. Občas nervy pracují, žaludky se trochu kroutí, ale to asi patří k věci.

Téma filmu je zasazeno do počátku osmdesátých let, a ačkoliv jde o dobu nepříliš vzdálenou, tak při realizaci tato drobnost přinesla mnohá překvapení. Najít sídliště či ulici dobově odpovídající je již samo o sobě prací mravenčí, ale pak ještě ta následná prozření, že za pár týdnů i za pár dnů může být všechno jinak! Tu nové garáže, tu plastová okna či zateplování fasád... zkrátka lokační si s námi celkem užili. Postprodukční počítačové zázraky jsme programově odmítali.

Takto s odstupem, kdy nervy se již zklidnily a slepené obrázky mluví a hrají, mohlo by se zdát, že natáčení Pout byla příjemná procházka s prima lidmi a i temnější to struna tématu dala zažít též situace veselé, neřku-li humorné. Nicméně ten balvan nebyl vůbec nejlehčí a nikterak se nevalil s furiantskou lehkostí, „lidského sádla“ padlo dost.

Nelze jinak, než touto formou poděkovat vlastně všem, kdož na filmu pracovali a na vzniku se podíleli. Pouta zalezla pod kůži a doufejme, že tomu tak bude i u obce divácké.

Vratislav Šlajer (rozhovor)
<>Obrázek nenalezen<> Producent je u zrodu filmu od začátku do konce. Která fáze vás nejvíce a naopak nejméně bavila? Byla i nějaká krizová místa? A jste s výsledkem spokojen?

Výsledek dost odpovídá mojí původní představě, takže jsem určitě spokojen. S hotovým filmem se plně ztotožňuji. Práce na Poutech trvala skoro sedm let, intenzivně pak poslední tři roky. Občas to byla dost náročná práce, vždycky ale stála za to. Výborně fungovala spolupráce mezi scenáristou, režisérem a producentem. Velkým přínosem byl samozřejmě i kameraman Jaromír Kačer a ostatní spolutvůrci. Myslím, že jsme se filmu věnovali důsledně a poctivě a je to na něm snad vidět.

O Poutech hovoříte jako o filmu scenáristickém - co si pod tím představit? Co vás při prvním čtení scénáře Ondřeje Štindla zaujalo? Jak dlouho trval proces tvorby -od nápadu po poslední klapku? Změnil se mezitím příběh Pout nebo jste se výrazně neodchýlili od prvotní představy?

Pouta stále zůstávají jedním z nejlepších scénářů, které jsem kdy četl. Byl to skvěle napsaný příběh, strhující a emotivní. Ondřej Štindl má rád filmové žánry a to bylo na scénáři znát. Nebyl důvod příběh jakkoliv měnit, naší snahou bylo co nejlépe ho převézt z textu do filmového vyprávění, všichni jsme k Ondřejově příběhu přistupovali s velkým respektem.

Film je záležitostí týmovou, jaký byl váš producentský vklad do výsledné podoby Pout?

Sestavil jsem hlavní tvůrčí štáb, spojil scenáristu, režiséra, kameramana, účastnil se castingů a debat nad scénářem a práce ve střižně. Snažil jsem se vytvořit co nejlepší podmínky pro společnou práci a držet nad filmem ochrannou ruku, aby mohl vzniknout bez kompromisů. Prosadit Pouta nebylo jednoduché, pár let to trvalo, občas jsme měli vysloveně smůlu - např. když se během natáčení rozpadla mezinárodní koprodukce. Díky vzájemné důvěře a víře ve výsledek se nám ale vždycky podařilo problémy překonat.

Ve filmu odehrávajícím se v době minulé, byť ne příliš vzdálené, hrají významnou roli exteriéry, kde jste hledali - a našli - vhodné lokace?

Natáčeli jsme ve třech městech - v Praze, Ostravě a Bratislavě. Ze tří různých měst jsme skládali potřebnou atmosféru našeho československého velkoměsta.

Pouta jsou skvěle obsazená, jak náročný byl výběr herců?

Casting trval přibližně rok a půl a probíhal v Čechách a na Slovensku, měla ho na starosti castingová režisérka Kateřina Oujezdská. Společně s režisérem a scenáristou jsme pak absolvovali spoustu setkání s herci. Snažili jsme se najít neokoukané a přitom skvělé herce, a to se myslím povedlo.

Jaké jsou další pracovní záměry vaší produkční společnosti Bionaut Films?

Připravujeme celovečerní film s Václavem Švankmajerem Podivný víkend, filmy Wolta a Vendeta. Od 2. ledna pak každou druhou sobotu v České televizi děláme živý noční pořad Hotel Insomnia. A dokončujeme dokument Martina Ryšavého Medvědí ostrovy.

Ondřej Malý (rozhovor)
obrazek
Hrajete Antonína, příslušníka tajné policie s psychopatickými sklony, nepředvídatelným chováním, mocí, kterou mu do rukou dala organizace, kterou reprezentuje, muže, který své okolí udržuje v neustálém napětí... Jak vy sám vnímáte osobnost Antonína?

Jako člověka, který jde z jedné místnosti do druhé a otevírá dveře, za kterými myslí, že najde uspokojení, štěstí a klid. Ale čekají ho jen další a další nepokojné místnosti, a proto jde v očekávání dál a otvíráním dalších a dalších dveří ubližuje nejenom sobě, ale i čím dál většímu počtu lidí. A není pro něj polehčující okolností ani to, že je nemocný, i když on sám si toho není až tak docela vědom.

Předcházela natáčení nějaká specifická příprava (např. fyzická, studium dobových materiálů apod.)?

Ne, nic zásadního. Jenom jsem se sešel s kamarádem, který pracuje jako lékař u záchranné služby, a ten mi popisoval fyzické příznaky pacientů při hyperventilaci, kterou Antonín trpí.

Antonín je vaší první velkou filmovou rolí. Měl jste prostor vstupovat do realizace se svými nápady?

Samozřejmě, Radim Špaček i Ondřej Štindl byli v tomto ohledu velmi vstřícní.

Zůstal vám v hlavě z natáčení Pout nějaký zásadní zážitek?

Zásadním zážitkem pro mě bylo poznání, kam až dokáže postava Antonína zabloudit, kam až může spadnout, co všechno se otevírá. Intenzivních dojmů bylo mnoho. Dvouhodinová operní árie Luboše Veselého v našem estébáckém žigulíku. Slzavé údolí Kristíny Farkašové na našem společném rande. Tvrdost hlavy a zad Martina Fingera při výslechu a bitce. Historky a domácí slivovice Lukáše Latináka. Společná polévka s „blbou paní“ Natálkou Drabiščákovou. Tovární hala vítkovických železáren. A zvracení po vykouření třetí cigarety na mém prvním natáčecím dni. Ale hlavně krásná práce a výborná partička lidí kolem.

Jaké jsou vaše aktuální pracovní plány?

To bych taky rád věděl.

Luboš P. Veselý (rozhovor)
obrazek
V Poutech hrajete Pavla, sofistikovaného umělce, disidenta, který je současně i policejním donašečem. Jak vy sám vnímáte osobnost Pavla?

Neodpovím hned úplně přímo. Vzpomínám si na tu dobu docela dobře. Vzpomínám si také na dobu Cibulkových seznamů a paniku, kterou vyvolaly. Mám mnoho přátel, kteří takzvaně spolupracovali a vedle toho dělali výborně práci ve svém oboru. Mnohokrát ta práce byla na hraně legálnosti vůči tehdejším zákonům a moci. Mnoha lidem dodávala sílu a optimismus a smysl nebo návod k žití v tom šedivém pachtění. Sám jsem měl tu čest pobýt několikrát na „Bartolomějské“ a samozřejmě jsem vždy podepsal záznam z výslechu. A pak si představte, že by mi po těch několika hodinách sezení někdo podstrčil něco, co bych si nepřečetl a já to podepsal a později by se tenhle podpis objevil na něčích seznamech… Je jasné, že co se týká této věci, jsem sám před sebou čistý. Ale představa, že to někomu budu muset vysvětlovat… Mnoho lidí bylo ke spolupráci krutě dohnáno. Často i pod pohrůžkou kriminálu nebo jiné likvidace a nejen jich samotných. Ano, měli volbu a ta volba nebyla snadná. Na to se někdy zapomíná.

Tyhle zkušenosti mých přátel a známých musely ovlivnit i můj přístup k roli Pavla. Takže jsem si do jeho minulosti dosadil vážné „prohřešky“, na které ho STB utáhla. Pak se snažil to ukočírovat tak, aby nikomu neuškodil. Způsobem jemu vlastním se mu v tomto tanci na ostří začalo i líbit. Největší trest ho však teprve čeká. Tomu se brání a nepřipouští si ho. Není to trest odsouzení společností, ale trest ztráty sebe sama. Byla to jeho volba a on za ni zaplatí…

Tvůrci zdůrazňují, že Pouta nejsou filmem politickým, totalitní doba, ve které se odehrávají, pouze vyhrocuje dilemata, která musí hrdinové řešit. Vnímáte to stejně?

Ano, naprosto.

Jak se vám hrálo v kostýmech, kulisách 80. let minulého století?

Jo, dobře. Mám rád „dobovky“. Jen mě překvapilo, že už je to vlastně dávno, kdy jsme s maminkou pašovali z NDR dederonky a záclony omotané na holém těle. Kdy jsme si s klukama vyměňovali kalendáře Sazky s polonahotinama... Nebyla to moc pohodlná móda. Každý na bony neměl, ale snad v každé domácnosti byl šicí stroj.

Vaše filmografie je pestrá výčtem filmů i režisérů, se kterými jste spolupracoval. Jak vzpomínáte na natáčení, tvůrčí tým Pout?

Je to první film, do kterého jsem byl obsazen na základě kamerových zkoušek. Do té doby a ani po tom jsem nikdy nebyl tak „úspěšný“ co se týká obsazení.

Všechno se vším souvisí, a to, že se Pouta točila téměř rok, se nakonec ukázalo jako dobré. Po nocích jsme dopisovali a měnili scénář, zkoušeli jsme před i během natáčení a všem šlo o nás samotné, na pití taky vybyl čas… Já si v tom vlastně ještě pořád frčím a čekám, že mi zítra Lukáš zavolá a „pokračujem“! Ale asi už je to hotové, že jo? Na tuhle spolupráci nezapomenu. Bylo to víc než dobré!!!

Jste často obsazovaný divadelní i filmový herec. Kde se cítíte přece jen o něco lépe - na divadelních prknech nebo před filmovou kamerou?

Jak malej kluk! Vždycky toužím po tom, co zrovna nemám. O něco lépe se cítím tam, kde se cítím o něco lépe....

Lukáš Latinák (rozhovor)
obrazek
V Poutech hrajete roli Martina Husára. Estébáka, Antonínova „parťáka“ v práci, který se s ním nakonec dostane do zásadního střetu. Jak vy sám vnímáte osobnost a charakter Martina?

Martin Husár je pro mě víc neosobnost než osobnost. Vyhovuje mu přítomnost vůdce a autority Antonína, aby se sám mohl cítit autoritativnější. Sám od sebe by neublížil, ale pokud by to dostal rozkazem, neměl by s tím problém. Kde vítr, tam plášť. Strach, nerozhodnost, nejistota v sebe samého - to vše se snaží zakrýt pochybným humorem, aby ho nikdo potom neobviňoval, co řekl. Nejen lidská a sebe(ne)vědomá slabost ho nakonec přivede tam, kam nechtěl… K vlastnímu rozhodnutí: musí se rozhodnout sám za sebe! Podržet někoho, či zradit? Husár nemusí rozmýšlet - to mu vyhovuje a jeho alibismus nerozlišuje - rozkaz zněl jasně!

Jaký byl pro vás návrat do tuhé totality, do doby Československa 80. let minulého století? Připravoval jste se na roli nějak zevrubněji?

Návrat se udál především v našich hlavách, hlavně hlavách členů štábu. Rekvizitáři přinesli hrníčky a polovina lidí řekla: takové jsme měli doma, babička měla, u sousedů…. Kostymérky se těšily: Fuj to je příšerné, to jí dáme, to bude krásné! A tohle si pamatuješ, jak to smrdělo a jak se v tom člověk potil? To je úžasné! Každý si našel svoje, ale i přes nepříjemné věci, o kterých film hovoří, v zákulisí se každý snažil natáčení ulehčit právě humorem a „průpovídkami“ z dětství. Pro mě to byl návrat do této doby, ale ne zrovna s nejveselejšími vzpomínkami. Nijak jsem se nemusel speciálně připravovat: zopakoval jsem si Práci čest!

Co vás zaujalo při prvním čtení scénáře?

Věci, o kterých jsem nevěděl nebo se o nich nehovořilo. Antonín je vlastně osamělý a nešťastný člověk, naplněný neskutečnou nenávistí, která se nejednou vyrovná lásce, jež nás drží při životě. Zarazila mě absurdita systému. Systému založeného na strachu. Komu to prospělo? Aby si naši mohli zakřičet „Vydrželi jsme to“!?

Zůstal vám v hlavě z natáčení Pout nějaký dominantní dojem nebo zážitek?

Velký dojem dělají „velcí“ lidé, tak se doufám ostatní neurazí, když je všechny nevyjmenuju, a řeknu jen Ondřej Malý. Dojmy: osobní setkání se starším nenápadným pánem ráno při cateringu, ze kterého se během hodiny vyklubal Oldřich Kaiser. Než se nasvítilo a prošli jsme si text, byl milý a vtipný, jakmile se ale ozvalo „generálka“ nebo „ostrá“, už tam seděl major Janeček. Odpadl jsem z něho. I Husár měl na mále. Jinak jsem si musel zvykat na hyperaktivního, pobíhajícího šílence, kterým nebyl nikdo jiný než režisér Radim Špaček, ale rychle jsme si padli do oka. A velkou radost, a to nejen mně, udělala na place přítomnost maskérky Janky Dopitové.

Jaké jsou vaše aktuální pracovní plány?

Plány? Výrobu seriálů i chod divadla Astorka „ohrozil“ jeden nenápadný celosvětový projekt pojmenovaný Zimní olympijské hry Vancouver 2010. Na „vině“ je Teatro Tatro, které sdružuje herce, výtvarníky a režiséry z různých divadel. Teatro Tatro se bude účastnit olympijských her s projektem The Magical Theatrical Vending Machine - Zázračný divadelní hrací automat. Myšlenka, jejímiž tvůrci jsou divadelní režisér Ondrej Spišák a výtvarník František Loptám, má velmi jednoduchý zaklad. Divák si může vybrat kteroukoliv zimní olympijskou disciplínu a automat, pokud je správně navolený, mu ji zahraje. Maringotka položená na autě je nejen výtvarným počinem, ale také plně funkční pojízdnou divadelní scénou s vlastním osvětlením a ozvučením. Máme velkou radost, že se nám dostalo od kanadského olympijského výboru takové přízně a důvěry. Takže celý únor strávíme ve Vancouveru. Potom pěkně domů, kde hned vpluju do zkoušení Platonova. Nejradostnější zprávou by ale pro mě bylo děťátko. Ano, pochopitelně s mou současnou manželkou! To jen aby bylo jasné, že jsem poprvé ženatý.

Kristína M. Farkašová (rozhovor)
<>Obrázek nenalezen<> Ve filmu hrajete Kláru, mladou jeřábnici nezakořeněnou ve velkém městě, milenku ženatého disidenta Tomáše a předmět touhy estébáka Antonína. Jak vy sama vnímáte osobnost Kláry?

Klára je mi sympatická. Žije si ve svém vlastním, uzavřeném světě, nikým se nenechá moc ovlivnit. Je ráda, že je ráda a nic moc neřeší. Chtěla bych mít její vnitřní klid. Ten jí závidím. Společně s Radimem Špačkem a Ondřejem Štindlem jsme Kláře vymysleli i příběh z minulosti, který nám pomohl ztvárnit její současnost. Před tím, jak ji vidíme v příběhu Pout, to neměla v životě lehké...

Ve filmu řídíte jeřáb v rozlehlé tovární hale, kromě zvládnutí této dovednosti, připravovala jste se na roli ještě nějak?

Absolvovala jsem rychlokurz u paní jeřábnice, která měla „můj“ jeřáb na starosti. Byl to takový její pokojíček, ale byla ochotná zasvětit mě do tajů tohoto „vysokého“ řemesla. Není to až tak náročná práce a tak dvě hodiny mě to i bavilo. Moje maminka je ráda, že jsem si konečně sáhla i na nějaké normální řemeslo.

Jak jste se cítila v kulisách temných 80. let minulého století?

Kulisy mi nijak zvlášť nevadily. S retro stylem se setkávám poměrně často, vždyť i v Bratislavě máme několik kouzelných míst. Hodně mě bavily dobové kostýmy, hlavně, když se z kostymérského autobusu vyrojil komparz - dav lidí z jiné doby. Kalhoty, které měly pas až někde pod žebry, mi byly hodně nesympatické a špatně se v nich dýchalo. Moc příjemné nebyly ani boty, ve kterých jsem si v červnu hrála na pozdní podzim. Ale aby se neřeklo, přívěsek na krk a prstýnek byly originály z osmdesátých let, po mojí mamince a babičce. Hlavně, ať se móda té doby nevrací - je to hrůza! Ale z rekvizit měl celý štáb radost. Našim úžasným rekvizitářům se podařilo najít opravdové skvosty.

Zůstal vám v hlavě z natáčení Pout nějaký dominantní zážitek?

Celé natáčení, celá zkušenost, všecko kolem bylo obrovským zážitkem, jsem za něj velmi vděčná. Zůstali mi dobří kamarádi, na které jsem opět měla štěstí... Zůstala mi také spousta dojmů, které se mi určitě naplno vybaví, až všichni společně uvidíme hotový film. Na to se těším. Například si přesně vzpomínám, kterou scénu jsme točili, když přišla zpráva, že zemřel Michael Jackson....absurdní, co?

Jste všestrannou uměleckou osobností, úctyhodnou ženou mnoha aktivit. Kromě herectví se věnujete také dramaturgii, zpíváte, malujete naivní obrázky, fotografujete, moderujete.... Co vás nejvíc baví?

Baví mě to kombinovat, protože pak mě žádná z mých aktivit nenudí a z každé změny mám velkou radost, takže se raduji i několikrát denně. Jsem také náruživá turistka, miluji Tatry a naše psy - na tom zatím nevydělávám.... jen duševně. Už delší dobu se zabývám také líčením, například nevěst. Hrdě hlásím, že se všechny vdaly, přestože jsem si na ně kreslila.

Jaké jsou vaše aktuální pracovní plány?

Jsem na volné noze, takže přicházejí různé nabídky, poslední dobou hlavně na moderování. Kromě jiných příjemných pracovních povinností aktuálně zkouším v Radošínském divadle program, se kterým jedeme vystupovat na zimní olympiádu ve Vancouveru. A píši také komiks o domácím násilí pro studenty středních škol. Ale kdyby mě někdo chtěl obsadit do filmu, ráda přijímám!

Martin Finger (rozhovor)
obrazek
Ve filmu hrajete Tomáše, nevěrného manžela, pronásledovaného disidenta, na kterého donáší StB jeho blízký kamarád a který se nakonec rozhodne pro emigraci. Jak vy sám vnímáte osobnost, charakter Tomáše?

Tomáš je muž, kterému disidenství poznamenává život - jeho i celé rodiny. Osobní statečnost a pevnost postoje nutná pro jeho ilegální činnost jsou vykoupeny pochybnostmi, jestli to vše má smysl a jestli kvůli tomu mají trpět i jeho nejbližší. A aby toho tlaku nebylo málo, souběžně udržuje milenecký vztah s Klárou, ve kterém nalézá svůj momentální kousek štěstí, ale i vlastní výčitky. Proplouvajíc těmito životními peřejemi se mi jeví jako spousta jiných smrtelníků - charakterní i slaboch, upřímný i lhář, ochránce i zraňovatel, pomocník i sobec, člověk s nějakým směřováním i úplný ztracenec.

Řešil jste někdy podobně zásadní dilemata, jako právě Tomáš?

Ne.

Jak jste se připravoval na roli ve filmu odehrávajícím se v 80. letech minulého století?

Plánovali jsme setkání s disidenty v hospodě, ke kterému nakonec bohužel nedošlo. Ale za vnějškovou přípravu lze rozhodně považovat jeden a půl roku trvající růst mých jinak hodně krátkých vlasů. Nikdy v životě jsem tak dlouhé vlasy neměl a vzhledem k jejich řídnutí už asi ani mít nebudu.

Jste uznávaným divadelním hercem, Tomáš je vaší první velkou filmovou rolí. Jak na tuto práci vzpomínáte?

Jsem velmi vděčný za tu příležitost. A ačkoli nemám žádné velké srovnání s jinými natáčeními v takovém rozsahu, troufám si tvrdit, že probíhalo v příjemném klimatu, což nebývá při filmování pravidlem.

Jaké jsou vaše aktuální pracovní plány?

Momentálně dokončujeme film Davida Jařaba Hlava-ruce-srdce, kde jsem opět dostal velkou hereckou příležitost. Na dalším filmovém projektu se podílím i autorsky a snad se podaří jej dovést do zdárného konce. Jinak mám v této sezóně spoustu divadelní práce v Divadle Komedie. Budu také zkoušet v Činoherním klubu a možná ještě i jinde....

Barbora Milotová (rozhovor)
<>Obrázek nenalezen<> Ve filmu hrajete Silvii - manželku disidenta Tomáše, inteligentní a pohlednou ženu, které je její muž nevěrný. Jak vy sama vnímáte osobnost Silvie?

Silvie je silná žena, ale tak nějak obyčejně, jedná přirozeně, intuitivně, je mi blízká právě svou „normálností“.

Jak jste se cítila v kostýmech, kulisách tuhé totality 80. let minulého století?

Ve filmu mám dvě děti a holčička je přesně ve věku, v jakém jsem byla v osmdesátých letech já. Pro mě to byl návrat domů, do pokojíku s hračkami, se kterými jsem si jako dítě hrála... Docela zvláštní pocit, otevřela jsem ledničku a v ní bylo to, co jsme doma také mívali, pila jsem z hrnečku s hruškou, který máme doma dodnes. Kostýmy, ty byly autentické, se vším tím silonem a dederonem, co vás koušou všude. Prostě návrat do minulosti.

Jste oblíbenou divadelní herečkou, Silvie je vaší první velkou filmovou rolí. Jak vzpomínáte na natáčení, spolupráci s tvůrčím týmem Pout?

Natáčení bylo příjemné, zajímavé a hlavně klidné, což mě hodně překvapilo. Čekala jsem stres, chaos. Jsem moc ráda, že moje první role přišla právě s Pouty, že mě kluci obsadili. Protože takovéhle filmy se mají točit, ty mají smysl. A dominantní dojem? Právě ten návrat do minulosti, takový zážitek bych přála každému.

Jaké jsou vaše aktuální pracovní plány?

Mám před sebou letos ještě dvě premiéry a přála bych si nějaké natáčení, asi stejně jako každý herec či herečka.

Podobné filmy

Babička (2/2)
Jarmila Kurandová a Libuše Šafránková ve slavném televizním filmu podle románu Boženy Němc...
dnes 14.20
NAHRAT
ZDARMA
ČT1
Mumie se vrací
(Mummy Returns) Osudy lidstva visí na vlásku a zachránit ho mohou jen Brendan Fraser a Rac...
dnes 17.35
NAHRAT
ZDARMA
Nova Cinema
Vzkaz v láhvi
(Message in a Bottle) Kevin Costner nechá vkročit do svého života novinářku. Ale musí se n...
dnes 20.00
NAHRAT
ZDARMA
Nova Cinema
Podobné filmy
Jestli se ti nelíbí naše nabídka podobných pořadů napiš nám.

logo horoskopy
logo humor
logo studentka
logo nejhry
logo najdemese
logo sms
logo tvp
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce... Filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
    Přihlášení
    Registrace


    Pondělí 22. 4. 2019 Svátek má Evženie
    Vyhrávej v casino.cz nebo na vyherni-automaty.cz   Prodávej s Plať-Mobilem.cz