fb  Sdílet
   Informace    Komentáře    Obsazení    Hodnocení    Videoukázka    Fotky    Podobné filmy    

65% 101 hlasů
6.5 10 101
film / drama, Řecko/Itálie/Německo/Francie/Rusko, , 125 min., od 15 let
Trilogia II: I skoni tou hronou
Kinopremiéra v ČR 26.3.2009 v SK 10.9.2009

Režie:
Herci: , , , , , více...


Ukázka
02:49



Pan A. - americký režisér řeckého původu se vrací do filmových studií v Římě, aby dokončil natáčení filmu, které z neznámého důvodu přerušil. Hlavní hrdinkou je žena, jejíž příběh je inspirován osudem režisérovy matky. Až do konce svého života miluje dva muže, kteří jí lásku opětují. Postavy ve filmu se navzájem ztrácejí a znovu nalézají, míjejí se v čase, prostoru i v běhu nejdůležitějších událostí druhé poloviny 20. století: na Sibiři, v severním Kazachstánu, Itálii, Německu i Americe. Od smrti Stalina přes aféru Watergate a válku ve Vietnamu až po pád berlínské zdi, začátku nové éry i traumatického odmítnutí snů o lepším světě na přelomu tisíciletí. Jako ve snu si A. vybavuje lidi a příběhy minulosti, které je nucen znovu bolestně prožívat. V prázdných berlínských ulicích na úsvitu 21. století se bezhlučně snáší sníh na dobu minulou, přítomnou i na celý okolní svět.
Uprav informace o filmu

+ Napiš komentář k filmu a získej DVD

Web: IMDB, Titulky, Oficiální stránka    Videotéka: přidat si do ní film

O filmu Prach času

obrazek
Theo Angelopoulos o svém filmu

Můj vztah k filmu se zrodil v nočních můrách. Bylo to v roce 1946 nebo 1947, už přesně nevím. Každopádně v poválečných létech, kdy do kina chodila spousta lidí. My, děti, jsme vždycky proklouzly mezi dospělými, kteří se tlačili ve frontě na lístek, a zmizely v kouzelné tmě balkonu. Tehdy jsem viděl mnoho filmů, ale ten úplně první byl od Michaela Curtize a jmenoval se „Angels With Dirty Faces“ (Andělé se špinavou tváří).

Ve filmu je scéna, kdy dva strážci vedou hlavního hrdinu k elektrickému křeslu. Jak se pomalu přibližují, jejich stíny, které dopadají na zeď, jsou stále větší a větší. Najednou se ozve výkřik: Nechci umřít! Ještě hodně dlouhou dobu po shlédnutí toho filmu mě ten výkřik budil ze spaní. Film do mého života vstoupil jako stín, který je stále větší a větší, a jako zoufalý výkřik.

Začal jsem psát již ve velmi raném věku, uchvácen bouřlivými událostmi a city, které ve mně probudila Historie té doby. Válečné sirény ve čtyřicátém roce. Příchod německé okupační armády do opuštěných Atén. První zvuky, první obrazy. Pak občanská válka roku 1944. Masakr. Můj otec odsouzen k smrti. Matčina ruka třesoucí se v mé dlani, když jsme na poli společně hledali otcovo tělo mezi desítkami jiných. Potom, o hodně let později, od něj přišel dopis. Jednoho dne se vrátil, zrovna pršelo. První příběhy, první setkání se slovy, slova a hledání jejich obrazu. Tehdy jsem to nechápal. Pochopil jsem to až o mnoho let později, když jsem napsal první slovo svého prvního scénáře. To slovo bylo: Prší.

Když jsem chodil do školy, povinně jsme se učili o Homérovi a dalších antických básnících. Dodnes žijeme v mýtech a ony v nás. Žijeme v zemi plné vzpomínek, starodávných kamenů a rozlámaných soch. Veškeré současné řecké umění nese jasné stopy této symbiózy.

Cesta, kterou jsem si vybral, a směr, kterým se začaly ubírat mé myšlenky, byly těmito okolnostmi samozřejmě ovlivněny. Slovy básníka: „Vynořily se ze sna, zrovna když jsem do něj upadal. Naše životy se spojily a bude převelice těžké jejich cesty zase oddělit.“ Už od dětství jsem se zajímal o literaturu a poezii, což mě přivedlo ke zkoumání jazyka i estetiky modernismu. Později, na počátku šedesátých let v Paříži, v době vyhroceného politického aktivismu, se klíčem pro vyprávění příběhů stalo Brechtovo epické divadlo, jež do jisté míry vyvracelo Aristotelovu definici dramatického umění. Trvalo několik let, než jsem se opět vrátil k Aristotelově definici tragédie: „Tragédie je napodobením slavných a význačných osobností a dokonalé události…“ Až po mnoha letech jsem zjistil, že Mollyin monolog v poslední kapitole Joyceova Odyssea je vzdáleným echem úchvatné definice Achillových zbraní z Homérovy Iliady.

Můj první film Reconstruction (Rekonstrukce) se zrodil v době armádní totality jakožto pokus o složení celé mozaiky pravdy jen z jejích útržků. Rekonstrukce není cílem, ale cestou. Drobné příběhy, které odráží a zároveň utváří velká Historie. Otec coby symbol přítomnosti i absence, coby metaforický koncept i jediný výchozí bod. Putování, hranice, exil. Lidský osud. Věčný návrat. Témata, která mě pronásledovala a pronásledují doposud. Veškeré mé touhy a posedlosti pronikají do mých filmů a zas je opouštějí, stejně jako se rozeznívají a umlkají jednotlivé nástroje v orchestru. Jsme odsouzeni k životu se svými touhami i posedlostmi. Za život natočíme jen jeden film, napíšeme jen jedinou knihu. Variace a fugy na stále stejné téma.

obrazek
Mnoho z těch, kteří mi udělali tu čest a hodnotili mou práci, si myslí, že způsob mého psaní je důsledkem politického rozhodnutí či výběru. Není to úplně pravda. Jistě, když jsem za totality točil film Days of 36, který pojednával o totalitě, nemohl jsem na ni odkazovat otevřeně. Musel jsem v něm vyvinout tajnou řeč. Aluze na Historii; „mrtvý čas“ konspirací; útlak, eliptická mluva coby estetický princip. Film, ve kterém jako by se všechny hlavní události děly mimo záběry kamery. Ale má obliba dlouhých záběrů nepramení z těchto okolností. Nebylo to logické rozhodnutí, ale přirozený výsledek mé potřeby zachytit ve filmu časoprostorovou jednotu. Potřeby zachytit takzvaný „mrtvý čas“ mezi akcí a jejím očekáváním, čas, který střihači většinou bez milosti vystřihnou. Ale tento čas má své opodstatnění, stejně jako pauzy v hudebním díle. Koncept záběru jako živoucí buňky, která se nadechne, předá význam a vydechne. Úchvatné a zároveň velice nebezpečné rozhodnutí, kterého se však držím dodnes.

Od chvíle, kdy jsem začal točit filmy, spolupracuji se stejnými lidmi. Já znám je a oni znají mě. Za ty roky se z nich stala moje rodina. Při práci se často pohádáme. Ale když nepracujeme, stýská se mi po nich. Když se k našemu týmu přidá nový technik, jsem z toho často nesvůj, protože mám pocit, jako by všechno viselo jen na něm. Svěřuji se jim se všemi svými plány i obavami. Přesto, že jsme spolu tolik let, pořád cítíme stejnou nejistotu, stejné vzrušení, stejnou potřebu být si nablízku, zadržet dech a čekat, než skončí záběr.

Cesty, loučení, toulky. Auto, které mlčky řídí kamarád kameraman. Velmi často mě napadá, že můj jediný domov, jediné místo, kde cítím klid a vyrovnanost, je auto, které řídí můj přítel. Otevřená okna, ubíhající krajina.

Na těchto cestách se rodí obrazy. Nemusím si psát poznámky. Rodí se siluety, často už mají barvu, styl, osobitý pohyb před kamerou, estetické vyvážení, své světlo. Paměť mi nahrazují stovky fotografií. Nic nekončí, dokud se nenatočí poslední záběr. Během natáčení se všechno rodí znovu, znovu vymezené novou realitou. Herci, nečekané události, šťastné i nešťastné, okamžité nápady. Stejně se o všem rozhodlo již dávno. Ve chvíli, kdy se z ničeho nic zrodil nápad na film.

Svůj první film jsem natočil již téměř před třiceti lety. Mohl bych parafrázovat Elliota a říct: Tak jsem tady, v půli cesty. Ztratil jsem většinu svých let v bouři Historie, ale pořád se učím využívat její obrazy. Každý můj pokus je úplně novým začátkem a svým způsobem i prohrou, protože doopravdy učit se můžeme jen tehdy, když už netoužíme po tom se vyjádřit. Každé další dobrodružství je novým začátkem ve všeobecném zmatku a nejistotě pocitů. Nepoddajné shluky emocí. Nálet na nevyslovitelné. Pokus napravit vše, co bylo ztraceno, znovu nalezeno a opět ztraceno. Pokus napravit… V mém konci je i můj začátek.

O postavách

obrazek
„A“

Americký filmař řeckého původu, je na pokraji nervového zhroucení. Chystá se natáčet film o svém životě a životě svých rodičů. Během natáčení ale pomalu přestává „žít“ v realitě a přesouvá se do fiktivní „reality“ svého filmu, ve které spolu se svými rodiči prožívá poslední dny jejich života. V této jiné „realitě“ také „ztrácí“ svou dceru Eleni, která je potomkem zničeného rodu a jejíž postava představuje jediné pojítko mezi oběma režisérovými světy. Je to právě dcera Eleni, která nakonec musí nést břemeno kruté minulosti.

Spyros

Je A-ovým otcem. Miluje jeho matku Eleni od chvíle, kdy spolu poprvé tančili na oslavě u řeky za městem Thessaloniki. Odjíždí ale do Spojených států a ztrácí s ní kontakt. Eleni je totiž z politických důvodů zatčena. Spyros ji neúnavně hledá a konečně i nachází, v den Stalinovy smrti, v zapadlém městečku v Kazachstánu. Záhy je však zatčen sovětskou policií, která Eleni posílá na Sibiř. Díky tomuto krátkému setkání Spyrose s Eleni se o devět měsíců později narodí A. Jeho rodiče se však opět jeden druhému ztrácejí. Nacházejí se až o dvacet let později ve Spojených státech. Spyros je ženatý, ale kvůli Eleni svou manželku opouští. Představuje však archetyp vykořeněného člověka, a proto s Eleni nedokáže žít. Po smrti své manželky zakončuje film gestem, které je otevřené různým interpretacím: překračuje práh A-ova bytu ruku v ruce se svou vnučkou Eleni.

Eleni

Nedlouho po prvním setkání se Spyrosem, když spolu tančili u řeky, odjíždí Spyros do USA a Eleni je zatčena. Podaří se jí utéci z vězení a hledá útočiště v Sovětském svazu. Právě tam, konkrétně v Kazachstánu, ji Spyros po tříletém hledání opět nalézá. Jejich shledání však trvá jen velice krátce. Eleni je opět zatčena a následně deportována na Sibiř. Devět měsíců po setkání se Spyrosem se jí narodí syn, A, kterého ještě ve velmi raném věku posílá do Moskvy. Eleni je heroinou klasické řecké tragédie a emblematickou postavou celého filmu. Její smrt jako by byla posledním vydechnutím kolektivní historie plné utrpení a bolestných setkání.

Jacob

Je německý Žid a Spyrosův přítel. Stejně jako on je zamilovaný do Eleni a miluje ji až do konce svého života. Není odsouzen žít sám, jeho osud je však mnohem krutější - žije s někým, koho nikdy nemůže mít. Dlouhá léta doprovází Eleni na jejích cestách, jen aby byl nakonec svědkem toho, jak se shledá a usmíří se Spyrosem. Po posledním tanci se definitivně rozhodne spáchat sebevraždu. Skočí do řeky a zanechává po sobě jen deštník: symbol smutku a osamění. Jacob umírá stejně, jak žil - sám.

Podobné filmy

Svět podle Garpa
(The World According to Garp) Jenny Fieldsová už od útlého mládí opovrhuje muži a systémem...
dnes 10.15
NAHRAT
ZDARMA
Nova Cinema
Rohožka
Kdo sousedu jámu kope... Povídka z cyklu Bakaláři (1973). Hrají: B. Záhorský, M. Brožová a...
dnes 13.50
NAHRAT
ZDARMA
ČT1
Naděje má hluboké dno
Jana Dítětová a Vlastimil Brodský v příběhu ženy, která se musí vyrovnat se složitou život...
dnes 14.05
NAHRAT
ZDARMA
ČT1
Podobné filmy
Jestli se ti nelíbí naše nabídka podobných pořadů napiš nám.

logo horoskopy
logo humor
logo studentka
logo nejhry
logo najdemese
logo sms
logo tvp
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce... Filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
    Přihlášení
    Registrace


    Čtvrtek 22. 8. 2019 Svátek má Bohuslav
    Vyhrávej v casino.cz nebo na vyherni-automaty.cz   Prodávej s Plať-Mobilem.cz