Sdílet
drama / povídkový, Česká republika/Francie/Nizozemí, 1999, 80 min.Režie: Vladimír Michálek, Michaela Pavlátová, Martin Šulík, více...
Herci: Karel Roden, Theodora Remundová, Jan Macháček, Jan Kraus, Zbyněk Petráček, více...
Není jedna pravda, není jedna Praha...
"Jde v podstatě o uměle vytvořenou věc, nejde o potřebu lidí dostat dohromady nějaké společné téma," řekl Vladimír Michálek o neobvyklém povídkovém filmu, na němž se sešli čtyři mladí režiséři (Čech, Češka, Slovák a Francouz), aby každý po svém vyprávěli příběh na téma "Láska v současné Praze". K čemuž Michálek s opatrností v hlase dodal: "A v tom je to možná zajímavý."
Povídky:
1. Karty jsou rozdaný ...
2. Absolutní láska
3. Obrázky z výletu
4. Riziko
Uprav informace o filmu
+ Napiš komentář k filmu a získej DVD ZDARMA
Web: IMDB, Oficiální stránka Videotéka: přidat si do ní film
Popis filmu Praha očima / Pražské povídky
Na podzim 1998 skončilo natáčení povídkového filmu "Praha očima ....". Čtyři tečky v názvu představuje jména čtyř režisérů - Vladimíra Michálka, Michaely Pavlátové, Martina Šulíka a Artemia Benkiho. Každý z nich natočil zhruba dvacetiminutovou povídku, jejíž děj se odehrává v dnešní Praze. Společnými motivy jednotlivých povídek jsou osudová zauzlení v milostných vztazích, tragikomické bariéry v komunikaci a nelehké překonávání distance a cizoty.
Čtyři filmaři mladší režisérské generace si svou dosavadní tvorbou vytvořilo pověst kvalitních a nadaných profesionálů. Staly se z nich vyhraněné tvůrčí individuality, které spojuje vzájemná úcta, podobné vnímání citů I vztahů a rozhodná - v dnešní době vyjímečná - ochota ke společnému vystoupení. Přestože takřka všichni z nich učinili důležitou zkušenost se "životem jinde", k české metropoli mají pevný osobní vztah. Proto je provokovala možnost natočit vlastní verzi milostného příběhu situovaného do Prahy na konci tohoto milénia.
Projekt vznikl z iniciativy francouzského producenta Joela Fargese ze společnosti ArtCam International. Myšlenku natočit povídkový film z "nejmagičtějšího evropského velkoměsta" mu vnukly Příběhy z New Yorku režisérů Scorseho, Coppoly a Allena a především slavné Pařížské povídky C. Chabrola. E. Rohmera či J. L. Godarda, z nichž je dodnes cítit osobitá poetika tvůrců I jejich silný vizuální náboj. I v případě snímku Praha očima.. Vstupuje město do příběhu nejen jako malebná kulisa, ale také jako existenciální dějiště pro vazby, touhy a pochyby jeho návštěvníků a obyvatel.
Čtyři filmaři mladší režisérské generace si svou dosavadní tvorbou vytvořilo pověst kvalitních a nadaných profesionálů. Staly se z nich vyhraněné tvůrčí individuality, které spojuje vzájemná úcta, podobné vnímání citů I vztahů a rozhodná - v dnešní době vyjímečná - ochota ke společnému vystoupení. Přestože takřka všichni z nich učinili důležitou zkušenost se "životem jinde", k české metropoli mají pevný osobní vztah. Proto je provokovala možnost natočit vlastní verzi milostného příběhu situovaného do Prahy na konci tohoto milénia.
Projekt vznikl z iniciativy francouzského producenta Joela Fargese ze společnosti ArtCam International. Myšlenku natočit povídkový film z "nejmagičtějšího evropského velkoměsta" mu vnukly Příběhy z New Yorku režisérů Scorseho, Coppoly a Allena a především slavné Pařížské povídky C. Chabrola. E. Rohmera či J. L. Godarda, z nichž je dodnes cítit osobitá poetika tvůrců I jejich silný vizuální náboj. I v případě snímku Praha očima.. Vstupuje město do příběhu nejen jako malebná kulisa, ale také jako existenciální dějiště pro vazby, touhy a pochyby jeho návštěvníků a obyvatel.
 Režie Vladimír Michálek Dost podivný milostný příběh, který se uděje inteligentnímu a úspěšnému žurnalistovi během jednoho dne. Honzův život je uzavřen do koloběhu práce, běžných rodinných problémů a každodenních pitek. V černohumorném, jemně ironickém příběhu o labyrintu jazyků a žargonů hrají novináře - novináři. |
 Režie Michaela Pavlátová Anna i Petr jsou zklamáni. Oba se marně snaží zhodnotit ukončený vztah, popřípadě navázat nový. Existuje ideální partner? Jak se pozná a nemunuli ho právě na ulici? |
 Režie Martin Šulík Za Martou přijíždí ze Slovenska na inspekční návštěvu maminka. Po počátečních rozpacích a řadě absurdních nedorozumění, přijímá stárnoucí učitelka hudby dívčiny nestandartní názory i vztahy tak, jak jsou. |
 Režie Artemio Benki Během jediného dne jeden milostný vztah umírá a druhý vzplane. Francouz Richard přijíždí s přítelkyní Marií pracovně do Čech, ale marně hledá Prahu jakou poznal na začátku devadesátých let. Aniž by si to oba uvědomovali, jejich vztah se pomalu rozpadá a Marie potkává Pavla. |
O hercích
Jan Macháček
Je především hudebník. Působí jako kytarist rockových skupin The Velvet Underground Revival Band a Garage. Také je novinář a redaktor Respektu - proto také i novináře hraje.
|
Karel Roden
Je třetím nositelem známého hereckého jména po dědovi (1891 - 1961) a otci (1914 - 1992). Sám se ale pro herectví rozhodl až během studií na keramické škole v Bechyni. Po DAMU, kde absolvoval v roce 1985, hraje na předních pražských scénách. (Několik let byl také členem Činoherního studia v Ústí nad Labem). Často se objevuje na televizní obrazovce a patří k nejpopulárnějším a nejvíce obsazovaným filmovým hercům 80. a 90. let.
|
Theodora Remundová
Dcera herce a divadelního režiséra Stanislava Remundy a herečky Ivy Janžurové, sestra herečky Sabiny Remundové. Studovala FAMU, ale také se zúčastňovala na přípravě a realizaci zájezdových představení svých rodičů. V roce 1997 strhla na sebe pozornost svým hereckým výkonem v roli Sáši v Čechovova Ivanova, kterého v režii Petra Lébla má stále na repertoáru Divadlo na Zábradlí.
|
Božidara Turzonovová
Otec byl srbského a matka makedonského původu, ale od dětství žila v Bratislavě, kde se již ve školním věku objevila na scéně Slovenského národního divadla. Do jeho činoherního souboru nastoupila hned po ukončení studia herectví na VŠMU v roce 1963.
|
Diana Mórová
Upozornila na sebe už jako studentka herectví na VŠMU, kde absolvovala v roce 1992 a ihned se stala vyhledávanou a hodně obsazovanou členkou činohry Slovenského národního divadla.
|
Laurence Côte
Působí v civilu velice nenápadně - mimořádně štíhlá, pihatá, mladá herečka, jejíž jemné rysy jsou ideálním materiálem pro filmovou kameru. Laurence působí mladistvým dojmem, což se ovšem nevylučuje s jejím maximálně profesionálním přístupem k natáčení. Zatím největší úspěch její kariéry představuje prestižní francouzské ocenění - César - získala ho v kategorii "mladá naděje" v roce 1997 za roli v Téchiného snímku Les Voleurs - Zloději. Do Prahy přijela tato třicetiletá herečka natáčet povídku Jarní tanec, jenž představuje čtvrtinu celovečerního snímku Praha očima.. Jak byste se představila českému publiku? Je mi třicet, narodila jsem se v Lyonu, studovala jsem divadelní školu v Paříži. Svůj první film Travelling - avant jsem natáčela ve dvaceti letech. Hrála v něm spousta již známých herců a pro mou filmovou kariéru byl velice důležitý, protože od té doby se věnuji převážně filmu. Občas natáčím také pro televizi. A proč jste se chtěla stát herečkou? Chtěla jsem mít možnost vyjádřit něco ze sebe, ale také mít známé jméno... To se vám daří. V roce 1997 jste doma získala prestižní filmovou cenu - Césara. Hrála jste ve filmech takových režisérů jako je Téchiné, Rivett či Godard. To je pro mne minulost. Jsou to velcí režiséři a bylo skvělé se s nimi setkat... Hodně jsem se od nich naučila, ale teď mám chuť jít kupředu a ne pořád přetřásat staré příběhy. Znala jste režiséra Artemia Benkiho z dřívejška? Proč jste přijala roli Marie v jeho filmové povídce Riziko? Z Francie jsme se neznali, ale když jsem se s ním setkala, hned jsme si dobře rozumněli. A pak, myslím že jsem pochopila jeho příběh o citových problémech dvou lidí mého věku. Připadal mi jasný a pravděpodobný. Proto jsem měla chuť tehle film dělat. Líbila se mi myšlenka natáčet v zahraničí s mladou generací filmařů, které neznám. Ve Francii také hodně a ráda točím s mladými začínajícími filmaři. |
Arnaud Giovaninetti
Představil byste se českým divákům, kteří vás uvidí v povídce Riziko poprvé?Je mi třicet dva let italské příjmení mám po svém pradědečkovi z tatínkovi strany. Herectví jsem studoval na konzervatoři v Marseille a v Paříži. Tatínek pracoval jako dirigent orchestru v Marseille, takže odtud asi mé umělecké sklony. V Marseille jsem se věnoval spíš divadlu, ale od roku 1989, kdy jsem začal studovat v Paříži, se více věnuji filmovým a televizním projektům. Jak došlo k tomu, že jste přijal roli Richarda v povídce Riziko? Znal jste režiséra Artemia Benkiho z Francie? Ne, Artemia jsem předtím neznal a roli jsem dostal na základě castingu. Myslím, že ani Artemio mne před tímto natáčením neznal a neviděl mou dřívejší práci. Až když si mne vybral podíval se na videokazety se staršími filmy, ve kterých jsem účinkoval. Mně se líbil jeho scénář i možnost znovu se podívat do Prahy. Tenhle projekt je mi blízký, protože v něm cítím určitou podobnost se slavným povídkovým filmem, který se natáčel v šedesátých letech v Paříži. Příběh Benkiho povídky Riziko je jednoduchý a velmi otevřený. Dává hercům možnost vnést do subtilního příběhu také svůj pohled. Tahle volnost dává velký prostor pro zajímavou spolupráci herců a režiséra. Vy jste byl v Praze již dříve? Natáčel jsem tu asi před pěti lety s režisérem Patellierem jeden díl komisaře Maigreta, jmenoval se Cecile est Morte. Filmování pro mne představuje příležitost spojit práci a zálibu v cestování. Při práci poznáte cizí zemi z úplně jiného pohledu než jako obyčejný turista. Navíc se mohu seznámit se zajímavými lidmi, což se potvrdilo i tentokrát. Natáčení začínalo milostnou scénou. Nebylo to v neznámém prostředí s neznámými lidmi příliš? Jsme profesionálové a navíc to asi byl režijní záměr - začínat scénou, kterou začíná celá povídka. Sekvence se nám natáčela dobře. Máme výborného kameramana Igora Luthera, kterému všichni věříme. Režisér nám zjednal tak velké soukromí, jak jen to natáčení umožňuje. V hotelovém pokoji s námi nebyla ani klapka. Pomohl také fakt, že se Laurence Côte známe z dřívějšího natáčení. Asi před pěti nebo šesti lety jsme oba hráli v krátkometrážním filmu Adieu cayenne, takže jsme se v posteli hotelu Paříž neviděli úplně poprvé. |
Přihlášení
Registrace
Úterý 18. 6. 2013 Svátek má Milan