fb  Sdílet
   Informace    Komentáře    Obsazení    Hodnocení    Videoukázka    Fotky    

drama, Česká republika, , 90 min., od 15 let
Kinopremiéra v ČR a SK 10.10.2019 dabováno s titulky

Film v kinech
kina  
BrnoLucerna 18:00


Režie:
Herci: , , , , , více...


Ukázka


Příběh filmu Pražské orgie nás zavádí do Prahy poloviny 70. let, kam přijíždí slavný americký spisovatel Nathan Zuckerman - často využívané spisovatelovo alter ego - aby odvezl rukopis povídek napsaných v jazyce jidiš, jejichž autor byl zavražděn nacisty. Pro Zuckermana je pražská návštěva bizarním střetem s totalitou ovládaným národem a podivuhodným uskupením režimem umlčovaných umělců. Díky hledání rukopisu se seznámí se svéráznou a nezkrotnou Olgou a pronikne na vyhlášené večírky, na nichž každý hledá únik ke krátké svobodě po svém. Zuckerman se stane divákem i účastníkem dekadentního představení plného zmařených snů.
Uprav informace o filmu

+ Napiš komentář k filmu a získej DVD

Web: IMDB    Videotéka: přidat si do ní film

Popis filmu Pražské orgie

Příběh filmu Pražské orgie nás zavádí do poloviny 70. let. Slavný americký spisovatel Nathan Zuckerman - často využívané alter ego Philipa Rotha - přijíždí do Prahy, aby zachránil a odvezl rukopis zakázané knihy napsaný v jidiš. Díky hledání díla se seznámí se svéráznou a nezkrotnou Olgou a pronikne na vyhlášené večírky, na nichž každý hledá únik ke krátké svobodě po svém. Výstřední spisovatelka, pro niž jsou provokování a nevázané vztahy formou vzpoury proti nesvobodnému způsobu života, jaký lidem vnutil totalitní režim, Zuckermana přitahuje svou tajemností i děsí bezostyšnou otevřeností. Postupně se proti své vůli stane nejen divákem, ale i účastníkem dekadentního představení, v němž mnozí hrají falešně, a nikomu nelze věřit. Zuckermanova pražská návštěva, plná bizarních setkání s podivuhodným uskupením různorodých lidí se brzy stane téměř dobrodružnou a nebezpečnou misí. Zuckerman si nakonec není jistý, kdo je přítel a kdo je provokatér a donašeč. Kdo jsou lidé z dekadentních orgií v domě syna slavného malíře? Kdo je vyplašený student, který ho upozorňuje, že musí okamžitě opustit Československo? Kdo je jeho průvodce normalizačním peklem, vyhozený divadelní režisér a nyní údržbář v kotelně muzea? A kdo je jeho Olga: skandalistka a rebelka nebo hráčka dvojité hry? V ohrožení se ocitá nejen Zuckermanova svoboda, ale možná i jeho život.


O filmu

obrazek
Film byl natočen v angličtině pro zachování autenticity, hlavní hrdina je cizinec a místní lidé v Praze s ním komunikují v jeho řeči. „Od počátku se mi líbilo, že jde o pohled cizince, Američana, který proniká do české mentality. Proto pro mě bylo důležité ve filmu udržet jeho podhled na určitý výsek tehdejší československé společnosti, na to, jak se jednotliví lidé byli schopni zachovat a vyrovnat se situací, která zde v 70. letech panovala,“ říká režisérka. Také dva hlavní představitelé jsou zahraniční herci. Jonas Chernick je velmi úspěšný kanadský herec, scenárista a producent, který se podílel na desítkách kanadských a amerických televizních seriálů a filmů. Hrál ve více než 60 filmech a získal mimo jiné ocenění Canadian Screen Awards pro nejlepšího herce. Roli Olgy hraje cenami ověnčená rodačka z Petrohradu Ksenia Rappoport, která pravidelně natáčí ve Francii a hlavně v Itálii, například s takovým režisérem jako je oscarový G. Tornatore. V Itálii také získala mnoho cen, mezi nimi cenu pro nejlepší herečku roku a na filmovém festivalu v Benátkách Volpiho pohár pro nejlepší herečku.

Irena Pavlásková (Rozhovor)
obrazek
Nelze, než začít od začátku, tedy od Philipa Rotha. Proč jste si ke zfilmování vybrala právě Pražské orgie?

Knihu jsem přečetla jedním dechem a nejen proto, že je útlá. Bavil mě pohled takové významné literární veličiny na náš tehdejší život a na lidi, které potkal. Zajímaly mě všechny podoby lidského vyrovnávání se s tíživou realitou - a to tak, jak to vnímal Philip Roth. A v neposlední řadě mě fascinovala hlavní ženská postava Olga. Nekonvenční, nespoutaná, provokující, drzá, zraněná, konfliktní, zklamaná - a vlastně zábavná postava, nebýt toho, že je současně ztělesněním smutku a bolesti té doby.

Zdá se to trochu jako pohádka - česká filmařka napíše držiteli Pulitzerovy ceny, že chce adaptovat jeho knihu… Chtělo to asi odvahu ho oslovit, byť prostřednictvím agentury?

Byl to takový zázrak, oslovit tak významného spisovatele a být úspěšným. Necítila jsem se být odvážná, ale velmi přesvědčená a odhodlaná. Možná ten můj zápal pro věc, to moje zanícení pro tuto knihu sehrálo velkou roli v tom, že jsem se odhodlala k oslovení pana Rotha.

Setkání s velikánem americké literatury jste již popsala mnohokrát, ale kdybyste měla vybrat jeden moment, který nikdy nezapomenete, který by to byl?

Nebyl to jeden jediný moment, který by nějak převážil jiné. Byl to celkový dojem ohromného charismatu, který z pana Rotha doslova čišel. Byl přátelský, otevřený, provedl nás s mým synem Davidem celým domem, zahradou i pracovnou, kterou měl v samostatném domečku v zahradě. Vyprávěl o svém příteli Arthurovi Millerovi, který také do Československa v 70. letech jezdil.

Prostřednictvím svého alter ega - Zuckermana - se Roth zdá být na jedné straně trochu upjatý i nejistý - působil tak i ve skutečnosti?

Já jsem jej poznala jako člověka s uhrančivým pohledem a očima, které umí poslouchat. Na jednu stranu budil respekt, na druhou byl úplně bezprostřední. Byl vážný, a přitom se člověk s ním člověk necítil spoutaně. Jeho postava Nathana Zuckermana, která prochází několika jeho knihami, je sice jeho myšlenkovým alter egem, ale v každé knize je trochu jiný a není to přesný Roth. Philip Roth rozhodně upjatý nebyl a nejistý také ne. Byl to gentleman s bouřlivým nitrem. Ale já jsem ho poznala na jeho území, zatímco Zuckerman je vržen do cizí, ne zcela srozumitelné země. A ještě ho navíc všichni upozorňují, že jsou všude mikrofony a kamery. Není divu, že se v takové situaci bojí podléhat svodům přitažlivých dam.

Myslíte, že kromě toho, že si nechal poslat vaše filmy a probral s vámi i vaši představu o tom, jak knihu uchopit, hrálo roli i to, že Pražské orgie chce zfilmovat právě český tvůrce? Že tam bude ten zajímavý kontrapunkt pohledů Američana v Praze a Češky na příběh Američana v Praze?

Philip Roth měl opravdu Prahu a Československo rád. Pomáhal, jak mohl. A i přes dílčí poděkování se mu myslím nedostalo opravdu zásadního poděkování za to, co dělal pro naše zakázané spisovatele. Ale pan Roth ze skromnosti nikdy svoje zásluhy nevyzdvihoval. Myslím, že to určitě sehrálo svoji roli, že o práva žádá český tvůrce. Ty naše pohledy ale nejsou v kontrapunktu, vnímali jsme věci stejně nebo velmi podobně, v souladu.

Zásadní bylo určitě obsazení hlavních rolí? Jak jste našla Jonase, který má s Rothem i jistou fyzickou podobnost? Bylo toto důležité?

Nemusel mu být vyloženě podobný, ale aby byl blízký svým typem, to ano. Hledala jsem také herce, který by sám byl hloubavý, a to jsem v Jonasovi našla. On sám je i scenárista, knihy Philipa Rotha velmi dobře znal a měl velkou potřebu studovat reálie a pochopit dobový kontext své postavy. Navíc je to to skvělý herec s hlubokým myšlenkovým ponorem a současně s lehkostí projevu. Je bezprostřední a hned si získává sympatie. Jeho postavu můžeme i trochu politovat, že vlastně nasazuje krk pro zcela nejasný a nejistý výsledek, že si nechá od Olgy na sobě skoro dříví štípat a že si není jistý, kdo je kdo a co za dekadentní „komedie mravů“ se kolem něj roztáčí.

Odnesla jste si ze setkání s Rothem třeba něco, co jste pak využila při práci s Jonasem na roli Zuckermana - gesto, výraz?

Já jsem Jonase nenutila napodobovat Rotha, anebo aby se příliš stylizoval do nějaké polohy. Chtěla jsem, aby byl přirozený, aby na sebe nechal působit peripetie příběhu a život té doby. Sám Jonas mi říkal, že si pouštěl interview Philipa Rotha, aby slyšel jeho mluvu a více procítil třeba jeho způsob vyjadřování.

obrazek
Oproti úspornému výrazu Jonase Chernicka bylo třeba jako protipól najít živelnou Olgu. Jak jste našla Ksenii a co vás - kromě toho, že je skvělá herečka - přesvědčilo, že bude tou správnou Olgou?

Hledala jsem herečku, která má silnou osobnost, je v ní hloubka, je mnohovrstevnatá a přitom přitažlivá. Která ani v momentech, kdy říká přisprostlá slova není vulgární, která má šarm i ve chvílích, kdy není zrovna v nejlepší formě. Která když vyzývá muže, aby s ní šel do postele, tak to není vlezlost či pusté koketování, ale je to výzva na souboj. Hledala jsem vynikající herečku. A našla ji.

Také ve svých dřívějších filmech jste točila o osobnostech, které měly reálný předobraz - Havel v Zemském ráji nebo Saudek ve Fotografovi a Zuckerman je přiznané alter ego Rotha. Jak vybíráte představitele osob, které vlastně všichni znají? Co je určující?

V Zemském ráji mi kladla Tereza Boučková na srdce, že ta zmíněná postava se jmenuje Jan Pavel a abych se neptala, kdo byl inspirací. I když to bylo jasné. Roli jsme nabídli Ondrovi Vetchému, tedy fyzicky protitypu, ale stejně do té postavy Havla všichni dosazovali. Inspirace Janem Saudkem byla přiznaná, on byl spoluautor scénáře, bylo to o jeho životě a tvorbě, ale opět fyzická podoba nebyla důležitá. U Saudka bylo důležité předat tu živelnost, energii, tvůrčí zanícení, originalitu, fascinaci ženami. Postava Zuckermana, která se objevuje v několika Rothových knihách, je pokaždé trochu jiná. V Pražských orgiích je to empatický člověk, který se z citlivého pozorovatele stane aktérem děje, ocitá se kvůli své iniciativě ohledně získání vzácných povídek v nebezpečí a má co dělat, aby situaci zvládnul.

V Pražských orgiích se Zuckerman setká s českými spisovateli, kteří jsou zase takovými alter egy Havla a Vaculíka - vybírala jste i zde herce tak, aby jim byli podobní a divák je tedy jasně a okamžitě identifikoval? Třeba u Viktora Dvořáka je to nepřehlédnutelné a konec konců si roli Havla zopakuje…

Já jsem měla Viktora Dvořáka už v Zemském ráji a už tenkrát jsem všem říkala, že je velmi podobný Havlovi. Ve filmu máme scénu, kdy se Zuckerman s těmito spisovateli setká - u nás jsou ale pod pozměněnými jmény, takže jsem Viktora hned obsadila. Byl přesvědčivý, takže si jej na doporučení mého pomocného režiséra pak pozvali na jiný projekt o Havlovi. Musím ale zdůraznit, že náš film není o disidentech. Je zde ukázán výsek společnosti podle výběru Philipa Rotha.

Hlavní českou postavou ve filmu je Bolotka v podání Pavla Kříže, vyhozený režisér, který píše sám na sebe zprávy pro Stb za svého neschopného udavače. Ta postava je hodně symbolická a Pavel ji drží na pomezí humoru a hořké rezignace…

Ano. Tak to je. Jeho postava je takovým glosátorem, tíživou pravdu vyslovuje s lehkostí a se zdánlivě cynickým humorem, ale je velmi trefný. Pavel svoji postavu zahrál neuvěřitelně přesvědčivě, pracovalo se nám moc dobře.

Film se natáčel v angličtině - bylo pro vás jako pro režiséra složitější vysvětlit svou představu v jiném, než rodném jazyce, respektive přecházet v komunikaci s herci mezi několika jazyky?

Já mám angličtinu omezenou, takže ta komunikace nebyla pro mě lehká. Navíc mám takový blok, že se stydím za chyby a to mě brzdí. Zajímavé je, že jsem se nestyděla mluvit před Jonasem nebo v užší skupince lidí, ale před celým českým štábem mi to nebylo příjemné. Spolupracovníky do štábu jsem si vybírala kromě jejich kvalit také podle jejich znalosti angličtiny. A u mladých lidí je ta angličtina na úplně jiné úrovni. Takže mi velice na place pomáhal můj pomocný režisér Vlasta Kadeřábek, který ty hlasité pokyny říkal. A já mohla své pokyny Jonasovi říkat intimněji. S Ksenii jsme mluvily rusky, ruštinou vládnu volně.

Orgie - byť se ve filmu záběry z extravagantních večírků objeví - jsou spíš nějakým symbolem - touhy po svobodě, vzpoury, útěku z reality. Je možné to takto vnímat?

Ano, určitě. I ten večírek je trochu stylizovaný. Philip Roth to ve své knize neuvádí explicitně, ale podle vyprávění pamětníků víme, že popisované večírky jsou inspirované bujarými večírky u Jiřího Muchy, syna Alfonse Muchy. Tam si každý našel, co chtěl a co potřeboval. Od normální zábavy a pocitu volnosti až po organizované sexuální hrátky. Které byly také často náhražkou opravdové svobody. Do té společnosti chodili různí lidé - umělci, i ti režimní, chodili tam spisovatelé, velmi mladé dívky, občas i diplomaté. Společnost byla prošpikovaná tajnými - takže to byl takový trochu bizarní svět. A často ty večírky měly takovou stylizovanou až divadelní podobu - včetně strojení se do dobových košilek a zvláštního oblečení.

Právě u scén nekončících mejdanů bylo jistě důležité dávkování. Bylo třeba odhadnout množství a otevřenost zobrazovaného tak, aby to nebylo samoúčelné a prvoplánové. Je to tak?

Ano. Určitě. Já na takových večírcích nikdy nebyla, ale nechala jsem si všechno podrobně od pamětníků vyprávět. Ve filmu jsme mnohem cudnější proti tomu, co se na nich občas odehrávalo, ale to nebyl můj cíl ukazovat erotiku. Ta je v druhém plánu. Na večírku vlastně sledujeme hlavně rodící se vztah - nevztah dvou hlavních hrdinů.

Jonas Chernick (Rozhovor)
obrazek
Můžete, prosím, zavzpomínat, jak došlo k vaší spolupráci na filmu Pražské orgie?

Scénář k filmu Pražské orgie jsem dostal na jaře roku 2018 a myšlenka na adaptaci filmu podle knihy Philipa Rotha mě nadchla, protože Roth je jeden z mých nejoblíbenějších spisovatelů. Četl jsem předtím mnoho jeho knih, včetně příběhů Nathana Zuckermana, ale Pražské orgie ne. Zjistil jsem, že to je fascinující příběh, s hrdinou, jehož chápu a rozumím mu. Je z mého vesmíru. Takže jsem se docela přirozeně na ten charakter napojil a po přečtení prvních deseti stran scénáře jsem se rozhodl roli vzít. Pustil jsem si Ireniny filmy, viděl jsem čtyři a řekl si, že tenhle film chci dělat. Kombinace charakteru postavy, Ireny a pobytu v Praze na dva měsíce… Byl jsem tu před deseti lety a Prahu si zamiloval. Možnost se sem vrátit a pracovat v jednom ze svých nejoblíbenějších měst na skvělém projektu, podle výjimečné knihy, to je jako když se vám splní sny!

V čem vám byla postava Nathana Zuckermana nejbližší a v čem jsou rozdíly?

Rozumím mysli spisovatele, protože sám píšu. Ale tím všechny podobnosti končí. I přes to, že mám docela úspěch, nejsem tak slavný jako Nathan Zuckerman. On je ve svém psaní velmi kontroverzní, sexuální a politický. Je to ale také velmi konzervativní muž, na to že se narodil v New Yorku a žil v době, kdy působila vlna hippie. Navíc je velice upřímný. Musel jsem najít cestu, jak s ním vyjít. Já nejsem zdaleka tak distingovaný a občas říkám i nevhodné věci. Musel jsem prostě najít cestu, jak to nezkazit  Zuckerman je opatrný v tom, co říká, nejdřív přemýšlí, a pak mluví a koná. Než něco řekne, vše zanalyzuje. A já jsem impulsivnější.

Jaká byla vaše spolupráce s režisérkou?

Zábavná a fascinující. Poprvé jsem spolupracoval s někým, jehož rodná řeč není stejná jako má, ale s Irenou jsme si dobře rozuměli. Našli jsme jako herec a režisér takový vzájemný komunikační kód. Je to velmi úsporná cesta, jak sdělit to, co chcete. Než jsme začali natáčet, vedli jsme dlouhé rozhovory o roli, jak budeme zkoušet a o naší představě, jak by měl film vypadat. Irena je neuvěřitelný spolupracovník. Je otevřená nápadům, ale zároveň ví, co chce. Tato kombinace je nejlepší vlastností režiséra. To bylo opravdu úžasné!

V Čechách jste asi také natáčel poprvé?

Ano. Nikdy před tím jsem nenatáčel v Evropě. Pracoval jsem v Maroku s převážně americkým týmem, ale poprvé jsem točil s evropským štábem. Takže jsem byl trochu nervózní, jak to bude probíhat. A při práci jsem zjistil, že sety jsou vlastně všude na světě stejné. Stejně řízené, stejně organizované. Jasně, jsou třeba rozdíly v počtu kameramanů na place v Torontu a v Praze, ale to jsou skutečně drobnosti. Byl jsem úplně nadšený z toho, jak byli všichni profesionální, a to jsem pracoval s mnoha štáby v Severní Americe. Tenhle štáb bych zařadil mezi top. Každý byl profesionál, měl respekt k práci ostatních, zároveň byli všichni neuvěřitelně kreativní. Byl to možná ten nejlepší štáb, se kterým jsem kdy pracoval... Byla to neuvěřitelná zkušenost a já za ni moc děkuji.

Věděl jste něco o době, v níž se film odehrává?

Neřekl bych, že jsem věděl dost o komunismu, nebo sovětské okupaci v Československu. Ale pustil jsem se do téhle historie díky českým filmům a literatuře. Pokoušel jsem se porozumět tomu, co se tu stalo a porozumět i reflexi Nathana Zuckermana a jeho zkušenostem. Jedna věc je vědět a rozumět na intelektuální bázi a jiná věc je být tu, vidět to a cítit. A tím jsem chtěl projít. Chtěl jsem vědět, jak se lidé cítili, znát jejich pocity, chutě a pachy. A tak jsem vlastně já, Jonas, herec, který přijel do Česka, procházel ve filmu tím stejným jako Nathan Zuckerman. Co si musel asi Philip Roth představovat, když přijel v sedmdesátých letech do Československa. Pro mě bylo úžasné bavit se s lidmi, kteří to zažili. A ve štábu jich bylo opravdu hodně. Provedli mě okupací a pozdějšími osmdesátými a devadesátými lety. Dozvěděl jsem se, jaké to tady bylo, jaké bylo natáčet v totalitě filmy a uvádět je do kin. Samozřejmě jedním z nich byla Irena, která na to vše má velmi specifický a moc zajímavý pohled. Bylo to neuvěřitelně poučné.

Film zobrazuje dobu velmi důsledně…

Irena se štábem vytvořili naprosto přesnou kopii téhle doby, celá výprava byla velmi odpovědná. Když jsem ráno přišel na plac, cítil jsem se najednou jako na úplně jiném místě, na ulicích byla dobová auta, vybrali komunistickou architekturu, na jejímž pozadí se to odehrává, a herci, kteří hráli tajnou policii, měli všichni děsivý výraz a účes ve stylu té doby. A já jsem do tohohle prostředí spadl rovnýma nohama a cítil jsem to stejně jako herec může cítit prostředí, které je vytvořeno pro něj. Nevěděl jsem nic o životě v totalitním režimu. Nevím nic o životě v zemi, kde se musíš otáčet, kdo jde za tebou, musíš být příznivcem určité konkrétní politické strany, abys unikl kontrolám, pronásledování a výslechům. Díky natáčení tohohle filmu jsem do toho alespoň zběžně nahlédl.

V čem byla největší výzva vaší role?

Vždycky je pro herce výzva, v jakékoliv roli, zabydlet se ve scénáři a najít emoční spojení. A byla to výzva, protože jsem nikdy nežil v komunistické zemi, kde bych byl sledován na každém kroku. Jako herec se musím ptát sám sebe: Jonasi, co ty víš o tom, jaké to je být sledován? Co ty víš o tajemství? Co víš o strachu? A věřte mi, já vím spoustu o těchto věcech, protože už nejsem mladík. Takže vím, co je to mít strach. Vím, co znamená strach z autority. Vím, co znamená zjistit, že to, co jsem si myslel, bylo ve skutečnosti úplně něco jiného. A tyto zkušenosti dokážu aplikovat na scénář, najít si v něm cestu a zhmotnit svoji postavu.

Čím vás okouzlila Praha?

Byl jsem tu před deseti lety na pět dní, a pak jsem každému vyprávěl, jak je Praha úžasná. Před tím jsem hodně cestoval. Byl jsem v Evropě i v Africe. Byl jsem na Blízkém Východě, procestoval celou Severní Ameriku. Nejradši jsem měl Jižní Ameriku, ale pak se tím místem stala Praha. Takže jet do Prahy a vyprávět tenhle velký příběh ve městě, které milujete, to je přeci skvělé. A žít tady dva měsíce, je prostě sen! Je rozdíl, když navštívíte Prahu jako turista, a když tu žijete a zažijete tu skutečnou Prahu. To je nepopsatelně krásné. Mám strašně rád české jídlo, kulturu i lidi. Je tu neuvěřitelná architektura a já cítím propojení s tímhle místem. A víte co, já se určitě vrátím.

Ksenia Rappoport (Rozhovor)
obrazek
Proč jste přijala nabídku na roli ve filmu Pražské orgie?

S potěšením jsem nabídku Ireny hrát v jejím filmu přijala. Jde o vynikající literaturu a velmi dobrý scénář, který Irena napsala. A role Olgy je naprosto úžasná. Takže jsem po přečtení scénáře neměla žádné pochybnosti. Mám ráda, když jsou věci složité, když dělám něco, co jsem doposud nedělala, když se musím něco nového naučit, když musím vynaložit úsilí - to je vždycky to nejzajímavější.

Znaly jste se i Irenou z dřívějška?

S Irenou se známe dlouho, víc než 16 let, kdy měla točit v Rusku film o druhé manželce Stalina a kde si mě obsadila do jedné z rolí. Měly jsme společně jen jeden natáčecí den, bohužel z toho filmu z finančních důvodů sešlo, ale mezi námi s Irenou se vytvořilo vzájemné porozumění. Jsem šťastná, že si mě Irena z té doby zapamatovala. Když mi Irena po létech nabídla roli v jejím filmu, cítila jsem s ní vnitřní spojení a souznění. Pustila jsem se do tohoto dobrodružství, kde jsem měla hrát českou ženu v angličtině a trochu i česky, protože jsem měla k Ireně plnou důvěru.

Jak byste tu komplikovanou postavu Olgy popsala?

Moje role Olgy je složitá, nejednoznačná, nebyly v ní žádné jednodušší momenty. Olga existuje a pohybuje se na hraně provokování, šílenství, zoufalství. Je to osobnost, která má nestejnoměrné emoce, motivy jejího chování nejsou vždy uchopitelné Je opilá, konfliktní, agresivní a také slabá a zraněná, v různé momenty vyvolává různé pocity. Někdy soucit, někdy pohoršení, neustále provokuje své okolí, dělá to upřímně a ze zoufalství. Prožívá hluboce, co se děje v zemi. Její protest - to není povrchní, bláznivá idea: „pojďme se oddávat neřestem“, je to z přesvědčení, je to zoufalý protest a hledání aspoň nějakého území, kde by byli lidi svobodní.

To, jaká Olga je, je do velké míry dáno i dobou, v níž žila…

Olga prožívala tu dobu v té podobě, která byla vlastní její extravagantní povaze, její ženské podstatě. Organizovala divoké večírky v domě svého vlivného milence, kde si vytvořila malé území svobody alespoň v oblasti volných vztahů, což ji udržovalo nad hladinou… V druhém plánu tušíme, že ji nejspíš nabízeli spolupráci s StB, ale tuto oblast jsme s Irenou neprohlubovaly. Když Olga říká větu, že „svoboda v sexu je jediná svoboda, kterou nám nesebrali,“ - to nejsou slova nějaké zhýralé či příliš odvázané ženy, ale slova plná bolesti.

Co vás zajímalo na Olze víc - politická nebo osobní linie?

To nejde u mé postavy oddělovat, protože v tomto člověku je to těsně propletené. Společenské klima je součástí příběhu, lidé byli zastrašení, ve vzduchu lítala podezíravost a nedůvěra a není divu, že se z toho člověk chtěla aspoň na chvíli vymanit. Ona má také osobní trauma, které v sobě nezpracovala, že ji opustil manžel. Ona se s tím nemůže vyrovnat - a cítí to tak, že ji ponížil. To je ten důvod, proč ty povídky nechce Zuckermanovi dát a současně důvod, že mu je nakonec předá. Je to neukončený vztah, který ona mučivě prožívá v osamocení dál. Protože on je s jinou ženou. A Olga s ním pokračuje sama uvnitř sebe vést dialog. V tomhle směru se Zuckerman trefuje do toho jejího nejbolavějšího místa.

Jak se vám spolupracovalo s hereckým partnerem Jonasem Chernickem?

Jonas je výtečný herec, filmový a divadelní, je také scenárista, člověk s velkou zkušeností, neuvěřitelně taktní, skromný, náročný sám k sobě. Mám takové partnery jako je Jonas moc ráda. Takové, se kterými můžeš nad rolí hloubat, polemizovat, nacházet něco…Jeho pojetí postavy Zuckermana je velmi přesvědčivé, on je velmi niterný a přesný herec.

Jak se vám v Praze natáčelo?

Skvěle. Štáb byl výborný, práce na place bezvadná, a když to porovnám se svými jinými zahraničními zkušenostmi, tak na vysoké profesionální evropské úrovni. Všichni se o mě krásně starali, hýčkali si mě tam. Všichni jsme pracovali upřímně, od srdce a naplno. Nikdo během natáčení v žádné z profesí nebyl lhostejný… Musím ocenit, že jsme natáčeli scény podle jejich chronologie, což je dnes velká vzácnost. Obyčejně se točí tak, aby to bylo výhodné pro producenty, tady to bylo jinak a všem to dává možnost lépe vystavět scény, posbírat emoce a souvislosti z předešlých obrazů. My jsme ke konci natáčení měli tudíž s Jonasem tu možnost znát historii vzájemných vztahů našich postav ve filmu, dostali jsme se jim přirozeně pod kůži, protože jsme mohli vycházet z předešlých scén.

Jak se vám pracovalo s Irenou Pavláskovou?

My si s Irenou vzájemně velmi dobře rozumíme, cítíme věci stejně. Já jsem taková herečka, že se pořád hlásím se svými návrhy. Některé Irena přijala hned a byla za ně ráda, jiné nepřijala. Je to normální a správný proces, když můžeme o věci diskutovat a my jsme měly velmi plodnou a tvůrčí spolupráci. V tom nasazení jsme si s Irenou podobné. Byly momenty, kdy už i Irena byla spokojená, a já požádala ještě o jednu klapku. Ten perfekcionalismus je část naší profese, bez které se nelze hnout. Naopak mě děsí to, když se po natočeném záběru hned řekne: „perfektní, jdeme dál!“ Mně se líbí, když režisér něco chce, usiluje o to, bojuje, chce to říct přesněji. Vidí, kde to jde udělat ještě lépe, to je skvělé. Jestli mě Irena ještě po této bouřlivé spolupráci pozve k dalšímu filmu, budu šťastná.

V rozhovoru pro Rádio svobodná Evropa - Svoboda jste dostala i tuto otázku: Rok 1976, do kterého jste se na dva měsíce ponořila, je to období po sovětské invazi, kterou Češi nazývají normalizací. Podobá se to nynější situaci v Rusku v tom smyslu, že jde o dobu temna, když se po společenském vzedmutím bylo všechno zakázané a země ztratila budoucnost. Vidíte podobnost mezi současným Ruskem a dobou normalizace v Československu?

To je složitá otázka, protože nejsem znalec té doby v Československu. Ale u nás v Rusku cítím, že se budoucnost nějak scvrkla. Na rozdíl od devadesátých let, když jsme dýchali naplno, hltali jsme vzduch plnými doušky. Měli jsme pocit, že přichází něco nového a překrásného, že se nám všechno podaří, nehledě na to, že je všechno složité a těžké. Teď probíhá proces hermetického uzavření. Postupně vyrůstají různé zdi, nejprve nízké ploty a když se otočíš, tak už ti zeď sahá k pasu a najednou přes tu zeď už nevidíš vůbec nic.

Pavel Kříž (Rozhovor)
obrazek
Když jste dostal nabídku na roli v Pražských orgiích, znal jste knihu Philipa Rotha?

Knihu jsem znal. Četl jsem ji několik let předtím, než přišla nabídka od Ireny Pavláskové. O to větší jsem měl radost, že můžu být součástí takového projektu.

Jak jste po přečtení scénáře viděl svou roli?

Bolotka je komentátor a Zuckermanův průvodce normalizační Prahou. Je oběť režimu, ale uchoval si svůj sarkastický humor. Bavilo mě, že pod svým cynismem ukrývá smutek.

Filmu se vrací do období komunismu, které jste sám zažil. Jak jste to nyní vnímal?

Já jsem tehdy byl v úplně jiném věku, než moje filmová postava, a navíc, pro mě to tímto způsobem nefunguje. Soustředil jsem se na postavu v příběhu a situaci, kterou jí předepisuje scénář. Žádné asociace jsem neměl. Samozřejmě jsem využil zkušenosti, které jsem si pamatoval, ale Bolotka a Pavel Kříž opravdu nemají mnoho společného. Nejsem tak odvážný jako on.

S Irenou Pavláskovou se znáte mnoho let, ale poprvé jste měli možnost spolupracovat. Jaká byla ta spolupráce?

Úžasná. Já jsem samozřejmě viděl její předchozí filmy, možná ne všechny, ale většinu, a vždycky se mi líbily. Proto jsem se na spolupráci těšil. Jak jsem říkal, s Irenou se znám od doby, kdy jsem byl na konzervatoři a ona na FAMU, máme společné kamarády a víme o sobě spoustu let. Takže je vlastně zvláštní, že k naší spolupráci došlo až teď, což je moje chyba! Doufám, že to není spolupráce poslední, protože mně se s ní dělalo skvěle. Vidíme věci hodně podobně a jsme přátelé i v osobním životě.

Lze říci, která scéna pro vás byla nejnáročnější, emočně nejvypjatější?

Pro mě není jednodušší nebo složitější, náročnější scény, každá má stejnou důležitost. Takhle to nedokážu rozlišit.

Vašimi partnery byli dva zahraniční herci, Jonas Chernick a Ksenia Rappoport, jak se vám spolupracovalo?

S Ksenií jsem neměl tolik scén jako třeba Jonas, ale musím říct, že je to naprosto výjimečná herečka. To byla od Ireny šťastná volba, byla radost se s někým takovým při práci potkat. Jonas je velmi milý člověk. Bylo od začátku jasné, že hlavní postavu musí dělat Američan nebo Kanaďan a já myslím, že na roli je typově velmi přesný. Práce s oběma zahraničními kolegy byla radost.

Klára Issová (Rozhovor)
obrazek
Jak byste nám představila hrdinku, kterou ve Pražských orgiích hrajete?

Moje postava, Eva Kalinová, je bývalá herečka a ve filmu je emigrantka žijící v New Yorku. Nachází se v takové přechodové fázi v životě, kdy nemůže dělat svoje povolání, zároveň v Americe začíná nový život, ale ještě se nevyrovnala s minulostí. A další věc - je v komplikovaném osobním vztahu. Jako pro herečku pro mě bylo lákavé si zahrát herečku, a navíc je to herečka, která se vyrovnává s tím, že o všechno přišla - o slávu, o svoje postavení, o to kdy byla zvyklá, že ji lidé obdivovali, chválili, tleskali jí. Samo o sobě je těžké, když člověk tohle ztratí, a i když si třeba může tisíckrát říkat, že bude v pohodě, jde dál … tak to s ním zamává. Eva se snaží jít dál, je v ní odvaha a odhodlání, ale pořád ji něco stahuje zpátky. Protože vztah, ve kterém je, je nezdravý. Myslím, že ta postava se nachází na rozhraní, kdy dělá nová rozhodnutí v životě a mně se líbilo, že má v sobě to odhodlání, i když ji strhává velký smutek.

Film vznikl podle románu Philipa Rotha, znala jste jeho knížky?

Musím se přiznat, že neznala, a vůbec jsem neznala román Pražské orgie. Příjemně mě překvapilo, že se mi ta knížka četla hrozně hezky, vtáhla mě, a především se mi líbilo, že Roth dokáže popsat charaktery velice lidsky, se všemi protiklady, které lidi mají… Že i hodný člověk má svoje stinné charakterové stránky, nebo takzvané kostlivce. Jeho postavy jsou dobře okoukané ze života, věrohodné. Ta kniha není velká epická věc, ale velice mě to vtáhlo. Díky tomu, že jsem ji vnímala přes svoji postavu, líbil se mi pohled, kdy v knize jsou ukázané obě strany - lidi, co emigrovali a i ti, co tady zůstali. A na obou barikádách to měli těžké a zároveň se obě ty barikády vzájemně kritizovaly, že jedna to má horší nebo lehčí. Philip Roth mi přijde nestranný, což se mi vlastně hrozně líbí. On opravdu dokáže lidi popisovat a ztvárnit bez hodnocení a nechává prostor čtenáři, aby se ztotožnil nebo měl pochopení pro každého a pro jeho jednání. Vlastně ukazuje, že každý člověk má nějakou svoji pravdu v uvozovkách a za tu bojuje a té věří. A samozřejmě často v různých obdobích a za různých režimů se to střetává, lidé si nerozumí, navzájem se kritizují, a to pak tvoří to drama a ten život tady na Zemi.

Jak se vám spolupracovalo s mužskými partnery - Jonasem Chernickem a Jiřím Havelkou?

S Jirkou Havelkou i Jonasem Chernickem jsem se potkala poprvé a jenom na pár dní… Moje role není rozsahově veliká, měla jsem ji za pár natáčecích dní hotovou, ale my jsme si sedli, jako kdybychom spolu strávili půl roku. Okamžitě to bylo nabité jiskřením a humorem, až jsem byla překvapená, že dokážeme vystoupit z role hned po tom, co skončí záběr a konverzovat a dělat vtípky, a pak zase naskočit do rolí, kdy se převážně hádáme a je to vážné. Takže pro mě to bylo osvobozující a blažené. A byla to velká radost s oběma pracovat a moc jsem si to užila. Je fajn se hádat s někým, s kým jinak máte kamarádské vztahy a rádi se vidíte.

Jak vnímáte dobu, kdy se film odehrává?

Jsem ročník 1979, a v mých deseti letech už byla revoluce. Vyrůstala jsem kousek za Prahou, takže jsem byla holka z vesnice, kde jsem si užívala velké svobody v přírodě a tyhle věci řešit nemusela. Navíc můj tatínek byl jiné národnosti, takže jsme mohli cestovat, jezdili jsme do Sýrie a necítila jsem se úplně odříznutá. Ale tu dobu já hodnotit nemůžu. Je proto fajn, že tenhle film vzniká a vlastně ji mapuje z různých úhlů. A že tam je ten cizí článek, americký spisovatel, který to z venku sleduje a popisuje. Jsou v něm lidi, kteří emigrovali a je to pro ně těžké, i když jsou na svobodě, a lidi, co tu zůstali a snažili se s tím poprat. Stejně jako spousta lidí, co se smířili a žili obyčejným životem. Pro mě je fajn se na ten film podívat, vidět dobu a mít z ní nějaký prožitek, že si můžu vyzkoušet, nacítit a prožít spoustu věcí, které člověk za jeden život nestihne. V tom je to kouzlo, film dokáže přenést do jiné doby a lidé si skrze něj můžou ledacos uvědomit.


logo horoskopy
logo humor
logo studentka
logo nejhry
logo najdemese
logo sms
logo tvp
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce... Filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
    Přihlášení
    Registrace


    Úterý 15. 10. 2019 Svátek má Tereza
    Vyhrávej v casino.cz nebo na vyherni-automaty.cz   Prodávej s Plať-Mobilem.cz