Příliš dlouhé zásnuby

Film Příliš dlouhé zásnuby je jedním z nejambicióznějších a nejneobyčejnějších projektů současné francouzské kinematografie, jehož realizace zabrala Jean-Pierre Jeunetovi více než deset let. Jeunet četl Japrisotův román poprvé v roce 1991 a od samého začátku byl naprosto pohlcen neobyčejností tohoto milostného příběhu, zejména pak jeho hrdinkou Mathildou, a záhy začal snít o tom, převést román na plátno. "Když jsem ji poprvé otevřel, nedokázal jsem ji odložit, dokud jsem ji nedočetl, " vzpomíná. "Hned napoprvé se do vás tento milý, silný a originální příběh o dívce, která navzdory všemu odmítá uvěřit zprávě o snoubencově smrti, zakousne. A za druhé jsem v románu objevil spoustu mých vlastních předsudků či zájmů, které se vztahují k první světové válce a Paříži ve 20. letech 20. století. Celou tu epochu prostupuje směs nevinnosti a fantazie, jakkoli se neustále utkává se závažnými dějinnými událostmi." Jeunetovi se zdála odhodlanost hlavní hrdinky nesmírně zajímavá. Jeunet říká: "Vše vychází z ní. Motto Japrisotovy knihy je z Carrollovy Alenky v Říši divů ... Schopnost, která některým umožňuje vidět to, co jiní nevidí - a nebo naopak - nedívat se na to, na co hledí celý svět, mě velmi dojímá. Mathilda je hluboce přesvědčená, že je na správné cestě, ať už o tom ostatní říkají cokoliv. Má pocit, že stojí proti celému světu. A i když i ona občas zaváhá, vždy najde sílu ostatní přesvědčit - a nakonec zvítězit.

Tomuto stravujícímu žáru mysli a této svéhlavosti velmi rozumím. Je to velmi podobné zkušenosti někoho, kdo chce natočit film, ale má tu smůlu, že pochází z prostředí, které jej naprosto zbavuje odvahy. "V té době Jeunet natáčel svůj první film Delikatesy. Když se tento relativně neznámý autor dozvěděl, že studio Warner Bros. vlastní práva na zfilmování, naznal, že svůj sen uskuteční jen stěží, a cele se vrhnul na své "divoce imaginativní" projekty. O deset let později, po celosvětovém úspěchu Amélie, se jeho situace změnila. Jeunet zjistil, že práva stále vlastní Warner Bros. a plánuje filmovou verzi. Jeho touha adaptovat Japrisotovu knihu byla opětována a jeho nadšení ještě vzrostlo, když objevil ideální představitelku Mathildy: Audrey Tautou. "Když jsem poprvé četl knihu, říkal jsem si, kdo by asi mohl hrát Mathildu, ale nikdo mě nenapadl. Když jsem se seznámil s Audrey, svitlo mi, ´Tu máš Mathildu, stojí přímo před tebou. ´" V ten sám večer, kdy byla Amélie horkým želízkem v oscarové výhni (nominována v kategoriích Nejlepší zahraniční film, Nejlepší scénář, Nejlepší kamera, Nejlepší výprava) režisér Jeunet požádal "svou Amélii", zda by s ním šla do natáčení dalšího filmu. Tehdy mu odpověděla: "Jasně, pokud je to se stejným štábem!" Tato odpověď jej jen utvrdila, že jeho volba byla správná. Jeunet si u studia Warner Bros. vymínil, že film Příliš dlouhé zásnuby natočí ve Francii, ve francouzštině, s francouzskými herci i štábem. Studio souhlasilo. Projekt získal 35% svého finančního krytí od Warner Bros., zbytek je od francouzské produkční společnosti 2003 Productions, kterou Francis Boespflug založil speciálně pro tento film. Tyto dvě společnosti se již spolupodílely na produkci filmů L'ex-femme de ma vie od Josiane Balasko a Le Carton Charlese Nemese. Sen se začal pomalu uskutečňovat ...

Scenárista Guillaume Laurant uvádí: "Způsob, jakým nás Japrisotův román vtáhne do sebe, je udivující. Při psaním nám šlo zejména o to, abychom zachytili onu rovnováhu mezi prozářenou milostnou romancí a jejím ďábelským kontextem. Na příběhu Příliš dlouhých zásnub je krásné právě to, že hrdinčina houževnatost, síla vůle a víra překonává všechny hrůzy války." Na to Jeunet reaguje: "Naším prvním úkolem bylo rozložit komplikovaný ´stroj ´příběhu na součástky, jako když se rozebírá motor, abychom viděli, jak funguje. Zpočátku jsme pracovali společně, abychom se dohodli na tom, co v příběhu musí zůstat a co může padnout pod stůl, pak jsem napsal třicetistránkovou synopsi a na jejím základě napsal Guillaume první verzi scénáře. A poté následovalo hlemýždí posunování tam a zpět, než vznikla finální verze." Při adaptování románu museli scenáristé zvážit i to, že vlastně vytváří verzi pro plátno - tudíž kinematografičtější. Jeunet s Laurantem tedy museli najít způsob, jak převést jednotlivé epizody příběhu do filmové podoby. Velmi komplikované to bylo zejména v otázce ryze literárního elementu, který je v románu užíván velmi často - odeslané či přijaté dopisy. "Některé z dopisů jsme zachovali pro vizuální poetizaci," říká Jeunet, "mnohé jsme však transformovali do podoby setkání mezi Mathildou a literárním příjemcem dopisu. Využil jsem tak možnosti do příběhu inkorporovat pár mých nápadů. Řekněme, že Mathilda je ve filmu trochu aktivnější a tráví čtením mnohé méně času než v knize." Další podstatnou změnou oproti knižní předloze bylo, že se scenáristé rozhodli neumístit Mathildu na křeslo pro postižené, ale Mathilda jen kulhá.

"V románu čtenář na konci dočista na křeslo zapomene, "podotýká Jeunet, "ale na plátně...by to asi šlo dost těžko." Scenáristé také používali starých kreseb, dobových zpráv a dokumentů, aby se přiblížili světu, který mohla vídat i Mathilda, vědomě se vyhýbajíce filmům ("Jen nemnoho je dobrých, snad kromě Kubrickových Stezek slávy a Milestoneova Na západní frontě klid," říká Jeunet). "Pro Jean Pierra je velmi důležité, aby byl každý detail na svém místě," říká Laurant, "takže jsme museli věci řádně probádat, abychom se co nejvíce přiblížili možné realitě." "Zdaleka největší výzvou bylo zbudovat bojové linie a zákopy s ostnatými dráty," říká vedoucí výroby Jean-Baptiste Bonetto. "Zákopy jsou mnohem méně předvídatelné. Všechno ostatní bylo buď postaveno ve studiu a nebo venku (a s tím už máme dlouhodobé zkušenosti), zákopy však mají svá specifika. Nejprve jsme museli najít ideální místo, kde je postavit. Samozřejmě to nemohlo být na těch samých místech, kde se odehrály reálné boje 1. světové války - dnes jsou to památníky a hřbitovy. Nešlo to ani v žádné zemědělské oblasti, neboť naše "hraní na válku" by zem na dost dlouho znečistilo. Po dlouhém průzkumu jsme se vybrali širé prostory vojenské základny v Poitiers. "Jean-Pierre potřeboval mezi zákopy vytvořit velmi specifický plac," pokračuje Bonnetto, "takže jsem se pokoušel představit, jak by se asi vojáci v takovém terénu pohybovali a kolik tunelů by bylo potřeba.

Udělal jsem si několik skic a společně s Jean-Pierrem jsme je pilovali k dokonalosti. Pak jsme si nechali vytvořit sedmimetrový model, na kterém jsme simulovali všechny možné situace a snažili se předvídat všechny technické problémy, které by nás mohly potkat. Natáčet mezi ostnatými dráty je velmi komplexní záležitost. Jsou hluboké, úzké a obvykle plné vody a bahna. Navíc musely vydržet pětitýdenní deště. Nemohli jsme riskovat, že by se na nás zákopy zřítily, takže jsme je museli podřídit obvyklým stavebním standardům." Stavební tým pracoval po dobu šesti týdnů na ploše 20 hektarů, přičemž vyhloubil a vybavil 200 metrů zákopů. "Každý čtvereční centimetr zákopů byl vymodelován, nabarven, ba téměř vybroušen a vyleštěn. Vyhloubili jsme krátery po granátech, kolem vysázeli nízké keře a na horizont jsme umístili pár desítek stromů. A když bylo natáčení u konce, produkční tým nechal celé území zrekultivovat. Když Jean-Pierre přijel k bojovým liniím a já ho viděl, jak leze nahoru a dolů a evidentně se mu vůbec nechce ven, měl jsem velmi dobrý pocit." Podobným způsobem Jeunet spolupracoval s Madeleine Fontaine i na kostýmech. "Požadavky Jean-Pierra jsou vždy velmi konkrétní," říká Fontaine. "Má dopředu vyjasněno, kterým směrem se ubírat - a naším úkolem je co nejvíce se přiblížit jeho vizi a udělat cokoliv, abychom co nejvíce rozvinuli jeho svět a postavy. Největší výzvou v tomto případě bylo, že produkční požadavky dosahovaly enormních rozměrů a musely být velmi autentické - zvláště kvůli tomu, že z tehdejších módních trendů těžila celá první polovina 20. století.

Amélie byla umístěna v jakémsi bezčasí, byl to spíše alegorický film, tento je umístěn ve zcela konkrétní epoše. Zároveň jsme se však chtěli vyhnout neživotné historické rekonstrukci. Šlo hlavně o atmosféru a její citlivé vyjádření." Pro velké scény - jako například v Place de l'Opera - musel tým kostymérů vytvořit téměř 400 různých rób. Některé z nich byly originály z Francie, Anglie a Španělska, jiné byly jejich kopie. Fontaineová brzy zjistila, že bude-li chtít vytvořit požadovaných 200 uniforem, bude muset objednat dva a půl kilometru modré látky, z nichž oblečení hlavní postavy zabíralo jen deset metrů. Takové množství látky umožnilo filmařům ukázat jejich postupný rozpad ve válečné vřavě. Fontaineová si také dala velmi záležet na kostýmu hlavní představitelky. "Nevíme přesně, z jakého je sociálního zázemí, každopádně se nacházíme v jakési přechodné epoše, zvláště pro ženy, neboť pojednou odhazují psaná i nepsaná pravidla minulosti, " říká Fontaineová. "To ve druhém plánu hodně ovlivnilo jejich přístup k vlastnímu tělu a dalo jim jistý smysl lehkost a svobodu. Toto všechno jsme vzali v úvahu, a navíc jsme byli během dvouměsíčních příprav v úzkém kontaktu s Audrey Tautou. Je to velmi citlivý, vnímavý a inteligentní člověk, který se spolupodílí na vašem ´zkoukání´ a projevuje uznání k práci druhých," říká. "Jean-Pierre byl při šití kostýmů často přítomen, dodává Fontaineová, "vždy když se zastavil u nás v krejčovské dílně, bylo na něm vidět, že chce nasát a objevit, co je v látkách a užitých materiálech. A to mu pomohlo zkonkretizovat jeho představy." "Laťka byla tentokrát mnohem výše než na jakémkoliv jiném filmu," říká Yves Domenjoud, specialista na zvláštní efekty. Zejména v případě scén ze zákopů a bitev, kde bylo třeba skoro půl tuny výbušnin a desítky vývěv, které v deštivých scénách chrlily zkrápěly terén, až byl úplně nasáklý vodou. "Jean-Pierre pochází ze světa animovaného filmu, proto se velmi zajímal o speciální efekty, ať už mechanické a nebo digitální," pokračuje Domenjoud, "je si velmi vědom toho, jak je na placu potřeba každé ruky. Stejně tak ví, jaký efekt vznikne, když se zkombinují dvě techniky. Myslím, že jeho oddanost filmu se projeví na výsledku."

Audrey Tautou (rozhovor)
Kdy vám Jean-Pierre Jeunet poprvé řekl o filmu Příliš dlouhé zásnuby?
Bylo to v Los Angeles, krátce před oscarovou ceremonií, kde byla Amélie nominována v kategorii Nejlepší zahraniční film. Detaily příběhu jsem tehdy ještě neznala. Nejprve mi poslal knihu Sebastiena Japrisota a poté scénář. Mathildin osud mě hned napoprvé velmi zasáhl. Jakkoli vše nasvědčuje tomu, že její boj je marný, stále věří. Osobně bych asi nebyla takového vypětí jako ona schopná. Byla jsem velmi ráda, že mohu s Jean-Pierrem opět spolupracovat.

Mezi Amélií a Příliš dlouhými zásnubami se dost změnil váš herecký status. Byla jste si toho při natáčení vědoma?
Ani ne. O těchto věcech moc nepřemýšlím. Nejvíce mi záleží na mém hereckém růstu. Spolupráce se slavnými režiséry jako Stephen Frears, Cédric Klapisch a Alain Resnais mě velmi obohatila, ale navzdory tomu mám stále pochybnosti! Před natáčení Amélie jsem se nejvíce bála, že nenaplním Jean-Pierrovy očekávání a že zklamu jeho důvěru. U Příliš dlouhých zásnub jsem cítila, že nemám na to představovat tuto výjimečnou hrdinku, které vlastně mnohé závidím. Postava Mathildy je vnitřně velmi bohatá - a během příběhu je to čím dál zřetelnější. Existují tisíce možných způsobů, jak to zahrát. Hodně sázím na přípravu před natáčením, chci se postavě dostat pod kůži, zkouším rozdílné přístupy, než najdu ten pravý.

Byla to bolestná zkušenost?
Jsem povahou veselý a pozitivně smýšlející člověk, ale během natáčení jsem byla jakoby v bublině. A skrz ní ke mně nikdo neměl přístup. Naprosto jsem se ponořila do své role. Postava Mathildy ovlivnila můj přirozený temperament a během natáčení jsem byla spíše vážná a samotářská. Bylo to vůbec poprvé, kdy jsem si uvědomila, že postava ovlivnila i mé chování na place. Jakkoli jsem si natáčení velmi užívala, cítila jsem se po skončení natáčení opět naprosto svobodná ... ba téměř zproštěná břemene.

Řekněte nám něco o spolupráci s Jean-Pierre Jeunetem.
Oba jsme na stejné vlnové délce. Doslova si čteme myšlenky. Natáčení probíhalo v atmosféře důvěry a vzájemného závazku. Oba jsme totiž perfekcionisté!

Jak přistupuje k hercům?
Jednou z jeho nejvýraznějších schopností je čich na herce. V zásadě režíruje jen ve stádiu příprav. Jakmile v hercích zahlédne to, co chce, už vám pak na placu nedává spousty instrukcí. Ví přesně, kam směřuje. A to dodává odvahu.

Mathilda má fyzický handicap - kulhá. To vám věc příliš neulehčilo.
Tento aspekt její postavy pro mě nebyl problém. Nosila jsem výztuhu nohy a mé tělo je docela ohebné. Problém spočíval spíše v Mathildině psychologii. Vzpomínám si na slova, která zazní v monologu mimo obraz: "Pokud Manech nežije, Mathilda by to cítila!" Když pak přijde oznámení o úmrtí, upne se na svou intuici jako na tenké vlákno. A pokaždé když praskne, zase ho naváže. Nikdy se nevzdává naděje. Tohle je její nejsilnější vlastnost. Říká si, že i když ji vlákno nedovede zpět k jejímu milému, pro ni se nic nezmění. Tento obraz jsem měla před očima po celé natáčení. Dobře totiž vystihuje její odhodlání.

Pomohly vám kostýmy vžít se do její postavy?
Mathilda pochází ze skromných poměrů, byť je pravda, že není úplně bez zdrojů, protože nějaké peníze zdědila. Kostýmy tuto skutečnost musely zohlednit. Jsou střídmé, ale vždy mají svou eleganci.

Na filmu jste spolupracovala se spoustou různých herců. Měla jste s některým z nich nějakou výjimečnou zkušenost?
Na to je těžké odpovědět. S každým z herců byla má zkušenost jiná. Ale zároveň musím říci, že kdybych si z natáčení mohla odnést jedinou vzpomínku, byla by na Ticky Holgada. Byl tak vtipný a okouzlující. Pro nás všechny bylo na konci natáčení velmi zvláštní přerušit s ním ty báječné chvíle.

Jak byste popsala film Příliš dlouhé zásnuby?
Především je to milostný příběh dvou lidí, které rozdělila válka. Síla filmu vychází z napětí mezi Mathildinou houževnatostí - udělá vše pro to, aby našla svého milého, kterého už všichni pohřbili - a brutalitou historického kontextu. Snažili jsme se, aby v emocích na plátně nebylo nic plačtivého či prázdného. Skrze tento milostný příběh můžeme lépe pochopit hrůzu a odsouzeníhodnost války.

Jean-Pierre Becker (rozhovor)
Váhal jste ohledně spolupráce se stejnými herci jako ve filmu Amélie z Montmartru? Ve svém novém filmu jste dal Audrey Tautou opět hlavní roli.
Ne. Pro roli Mathildy byla naprosto ideální. Nedokázal jsem se té myšlenky zbavit! Mimo jiné musím říci, že pracuji velmi pomalu. Za chvíli tomu budou tři roky, co jsem dokončil předchozí film. A to je zároveň dostatečně dlouhá doba na to, aby na nás publikum pozapomnělo. Ale kdo ví? Možná se těší na to, s čím jsme přišli nyní. Po pravdě řečeno, doufám v to. Však už to brzy zjistíme najisto.

Necítil jste po onom obrovském úspěchu Amélie z Montmartru tlak očekávání?
Když se z Amélie stal hit, ptali se mě lidé: "Neleze vám ten úspěch na nervy?" Opravdu z toho nemám těžké spaní. Asi proto, že stojím nohama pevně na zemi, a úkaz typu Amélie se vyskytne jednou za život - zvláště ve světě uměleckého filmu. Vím, že příběh Sebastiena Japrisota je úžasný. Již netrpím takovou úzkostí, jakou jsem měl před premiérou Amélie, kdy jsem si říkal: "Koho to jen bude zajímat?" Otázkou pro mě spíše zůstává, zda se lidem bude na takový film chtít a zda vůbec ocení, jak jsem knihu zadaptoval. To taky brzy zjistíme. Kostky jsou vrženy. Celkově však mohu říci, že úspěch mi otevřel mnoho nových možností a dal mi větší svobodu. Umožnil mi získat práva na adaptaci této krásné knihy, přinesl mi možnost spolupracovat se studiem Warner Bros. a vůbec získat zdroje, které by mi pomohly natočit film přesně tak, jak jsem si to vysnil. Úspěch mi prostě nahrál do karet a spoustu věcí zjednodušil.

Co se vám nejvíce na románu Sebastiena Japrisota líbilo?
Mathildino sebeurčení. Na něm všechno stojí a padá. Japrisotovu knihu uvozuje citace z Alenky v Říši divů od Lewise Carrolla. "Na cestě nikoho nevidím," říká Alenka. "Kéž bych měl oči k vidění," dí Král. Schopnost, která některým umožňuje vidět to, co jiní nevidí - a nebo naopak - nedívat se na to, na co hledí celý svět, mě velmi dojímá. Mathilda je hluboce přesvědčená, že je na správné cestě, ať už o tom ostatní říkají cokoliv. Má pocit, že stojí proti celému světu. A i když i ona občas zaváhá, vždy najde sílu ostatní přesvědčit - a nakonec zvítězit. Tomuto stravujícímu žáru mysli a této svéhlavosti velmi rozumím. Je to velmi podobné zkušenosti někoho, kdo chce natočit film, ale má tu smůlu, že pochází z prostředí, které jej naprosto zbavuje odvahy.

V čem se podle Vás Audrey Tautou od Amélie nejvíce změnila?
Je mnohem zkušenější a vyspělejší. Přistupuje ke svým emocím s lehkostí - což je zcela zásadní - protože postava Mathildy se nechává vést jen emocemi. Je to velmi obtížná role. Během natáčení se Audrey naprosto promítla do své postavy. Byla vnitřně velmi soustředěná a zaměřená na stoprocentní výkon, což ji bylo neustále stěžováno naší přítomností. Když je na place tak upovídaný člověk jako Albert Dupontel, jde se soustředit velmi těžko. Samotné natáčení Příliš dlouhých zásnub probíhalo oproti Amélii dost odlišně. Již z povahy příběhu je jasné, že bylo mnohem méně uvolněné. Tu starou známou Amélii jsem v Audrey Tautou měl možnost zahlédnout jen tehdy, když jsme netočili scény, které jsou hereckou výzvou ... vlastně jen v čistě technických scénách. Její postava je mnohovrstevná a proto jsme museli úzce spolupracovat, před natáčením stále dokola nacvičovat všechny scény a do hloubky vše prodiskutovat. A pak už vše bylo jen na ní. Když byla občas vydaná napospas emocím, nemohl jsem víc než být jí nablízku. A mohu vám říci, že jsem dosud neviděl nic magičtějšího a silnějšího, než když Audrey na tváři ožívaly Mathildiny emoce.

Co je její nejsilnější stránkou?
Dokáže zahrát všechno. Od těch nejkomplikovanějších scén, až po ty s jemnými emocionálními záchvěvy. To sami znáte ze své zkušenosti - když stále dokola v jakési smyčce opakujete jedno a to samé slovo, skončíte s tím, že se význam slova naprosto vyprázdní. A ještě obtížnější je to při nacvičování pro plátno. Audrey to zvládá bez větších problémů a i po úmorném opakování je schopná ve slovech ještě něco nového najít. Skvěle ovládla technickou stránku herectví, vnesla do něj lehkost a humor ... a to jí napomohlo naučit se roli opravdu prožívat. Má prostě vše!

První světovou válkou jste fascinován již dlouho. Čemu to připisujete?
Ani nevím. Je to opravdu velmi zvláštní, protože ačkoliv jsem vyrůstal v blízkosti bojišť v Lorraine, tyhle hrdinské příběhy na mě tehdy neměly moc velký vliv. Nikdo z mých rodinných příslušníků se války přímo nezúčastnil, takže mi tyhle příběhy nepředali. Ale jako adolescent jsem hltal všechno, co se tohoto tématu týkalo, knihy jako Les Croix de Bois, Le Feu, La Peur, Orage d'Acier ... Občas z legrace říkám, že v minulém životě jsem zemřel v první světové válce! A pravdou je, že když sem si během natáčení poprvé nasadil helmu či se zadíval na zákopy s ostnatým drátem, které oddělovaly francouzské a německé linie, měl jsem důvěrně známý pocit ... Tahle válka byla ohavná! Nemůžete ji než odsoudit. Stejně jako všechny ostatní války.

S pomocí digitálních technologií jste znovu postavil Paříž dvacátých let 20. století. Baví vás tento aspekt kinematografie?
Naprosto. Vždy jsem snil o tom, jaké by to bylo, kdybych se mohl vrátit v čase a vstoupit do dané epochy. Digitální technologie to umožňuje. Ještě před pár lety bychom to nezvládli - přinejmenším se stejným realismem. Bez digitálních technologií by to bylo naprosto nemožné, považte jen, jak se změnila architektura a to, jak vypadá dnešní ulice. Všude kolem nás jsou věci, které nás upomínají na epochu, které jsme sami součástí! Diváci však nejsou hloupí a ukázat Louvre a Place de la Concorde nestačí. Když však stvoříte Palais du Trocadéro, jak vypadal v roce 1900, nebo velké záplavy v Paříži v roce 1910, pařížskou Les Halles, když byla ještě velkou zastřešenou tržnicí, a nebo nádraží Gare d'Orsay, když ještě sloužilo svému účelu, vzniká cosi magického. Znovu vytvářet tyhle věci mě opravdu baví. Rád fušuji jiným do řemesla. Miluji na kinematografii to "hračičkovství".

Film Příliš dlouhé zásnuby je nejrozsáhlejší projekt, který jste kdy dělal. Pokud ne ve smyslu rozpočtu, pak jistě vzhledem k neúprosnému natáčecímu plánu a počtu komparsistů. Bylo pro váš těžké zvládat stres?
Obecně řečeno, tento druh tlaku na mě nijak zvlášť nepůsobí. Vždy chci udělat co nejlepší film, abych s ním byl spokojen. Myslím, že mnohem větší tlak i rozpočet byl u filmu Vetřelec: Vzkříšení. Řekněme, že je na vás větší tlak zodpovědnosti. Musíte pracovat ještě tvrději. To pro mě není problém, protože já tvrdou práci miluji. Dává to smysl mému životu. Ba co víc, každý, kdo na tomto filmu dělal, se mnou sdílel to samé nadšení, protože je to vizuálně velmi ambiciózní záležitost. Bylo to enormní vypětí, naprosto kolosální, chvílemi to dokonce vypadalo, že to nikdy neskončí. Ale nutno říci, že to pro nás všechny byla slast. Příležitost podílet se na takovém filmu nepřichází ve Francii každý den. Co se týče scénáře, herců, natáčení a postprodukce, měli jsme naprostou tvůrčí svobodu. Mí spolupracovníci na filmu a já jsme více méně ze stejné generace. Vyrůstali jsme spolu, začínali spolu, byli jsme jako psí smečka ... U tohoto projektu jsme měli vzrušující pocit, že hrajeme velmi vysokou hru. Jestliže byla Amélie testem odolnosti, pak jsme filmem Příliš dlouhé zásnuby složili zkoušky z dospělosti. Všichni jsme na vrcholu sil a musíme toho rychle využít, protože dříve nebo později začne sestup! Ať tak a nebo onak, navzdory spoustám problémů jsme si to celé dobrodružství velmi užili.

Co na filmu bylo největší výzvou?
Pokaždé když čtu knihu - a Bůh ví, že tomu bylo mnohokrát - na konci se rozpláču. Při natáčení jsem si říkal: "Musím vystihnout ducha této pasáže. Jestliže podělám konec, podělám celý film. Pakliže se diváci nerozpláčou, pak jsem selhal." To pro mě byla nervy drásající představa.

Kdybyste si měl z natáčení odnést jedinou vzpomínku, která by to byla?
To je opravdu těžko říci ... (uvažuje). Když jsme každé ráno přijeli k zákopům, právě vycházelo slunce a všechny jeřáby trčely k nebesům. Jeden s obrovským reflektorem osvětloval celou scénu, jiný simuloval déšť, a opět jiný byl pro kamery. A tak dále. Ten les jeřábů, který se tyčil na rozbombardovanou "zemí nikoho", je pro mě nejvýstižnějším vyjádřením podstaty kinematografie.