| 67% | 599 hlasů |
|
Přehrát ukázku
Zobrazit fotky
![]() ![]() ![]() |
|||
Sdílet
so. 2.6. Filmbox Plus 17.10, po. 11.6. Filmbox Plus 12.00|
Brad Silberling, kterého známe především jako režiséra milostné romance Město andělů s Nicolasem Cagem a Meg Ryanovou, natočil příběh plný jímavosti a humoru Půlnoční míle. Hlavní role svěřil Jakeovi Gyllenhaalovi, Dustinu Hoffmanovi a Susan Sarandonové, která byla rovněž jedním z vedoucích výroby filmu. Dalších rolí se ujali Holly Hunterová, Ellen Pompeoová a Dabney Coleman. Silberling se ujal nejen režie, ale je rovněž autorem scénáře a podílel se (v rámci své nové produkční společnosti Reveal Entertainmnet) i na produkci snímku spolu s Markem Johnsonem (mj. Dobré ráno, Vietname, Bugsy, Rain Man). Komediální situace přirozeně vycházející z dramatických, dokonce tragických událostí - to je typ vyprávění, který režiséra Brada Silberlinga vždycky mimořádně zajímal. Věnoval mu prostor jak ve své bohaté televizní práci, tak ve svých předchozích dvou filmech: zaznělo totiž jak v rodinné podívané o přátelském duchovi Casper (1995), tak především ve volném remakeu Nebe nad Berlínem Wima Wenderse nazvaném Město andělů (1998). Také v příběhu o andělovi, který se kvůli své lásce ke smrtelné ženě vzdá své nesmrtelné podstaty, hrála klíčovou dramatickou roli smrt - událost, jejíž "definitivnost" se pokoušíme obcházet nebo si ji nepřipouštět. Právě o tom vypráví prostřednictvím obou svých příběhů Silberling, kterého v roce 1989 postihla těžká ztráta v podobě smrti jeho přítelkyně Rebeccy Schaefferové, herečky, kterou zastřelil jeden z jejích obdivovatelů. V případě Caspera šlo o úsměvně melancholický příběh ducha malého chlapce, který navazuje přátelství s holčičkou, která se přistěhovala do strašidelného domu. V Městě andělů vyprávěl režisér story o vztahu lékařky-operatérky a nesmrtelné, nezranitelné bytosti, která se pod vlivem milostného citu stává člověkem, ale která je nucena přijmout i následky své volby v podobě smrti milované bytosti. |
|
Také v případě Půlnoční míle otevírá předčasná, tragická smrt mladé dívky jednotlivým postavám prostor k tomu, aby prožily něco nového a vyzkoušely si jaksi "nanečisto" vztahy, které je (pokud je rovnou neočistí) nabídnou možnost poznat lépe samy sebe. Na základě "neuvěřitelného", absurdního prvku ovšem Brad Silberling (podobně jako ve svých předchozích filmech) buduje realisticky laděné vyprávění o lidech, kteří se pokoušejí vyrovnat s minulostí, smířit se s novými, tragickými skutečnostmi svého života a začít zbivu. Příběh Půlnoční míle je přitom podle režiséra ovlivněn hned dvěma duchy tragicky zemřelých mladých lidí: Dianou a Bertiiným přítelem Calem, jehož přítomnost si dívka evokuje nepříliš známým songem Rolling Stones z alba "Sticky Fingers", která dala zároveň název celému filmu: "Moonlight Mile". "Přítomnost duchů" se ve filmu prolíná i do dalších prvků. Jedním z nich je i samotná doba, v níž se vyprávění odehrává. Rok 1973, kdy bylo samotnému režisérovi devět let, je érou, kdy Amerika prožívala těžké období deziluze: válka ve Vietnamu právě neslavně skončila a zasadila tak vážnou ránu národnímu sebevědomí a zemi postihla energetická krize. Tradiční ekonomická struktura i konzervativní myšlení, jehož součástí je podnikatel Ben Floss, byly na ústupu i v tak malém městě, jakým je smyšlené Cape Anne v Massachusetts. V osudech Jakea i rodiny Flossových se tak odráží krize, kterou procházely celé Spojené státy. |
|
Producent Mark Johnson přiznává, že při četbě Silberlingova scénáře myslel na svůj oblíbený film - klasickou tragikomedii Absolvent, kterou v roce 1967 natočil Mike Nichols s Dustinem Hoffmanem v titulní roli. Nabídka, aby si Hoffman, kterého jsme v našich kinech v poslední době viděli ve filmech Vrtěti psem, Johanka z Arku a Chladnokrevně, zahrál roli otce, bylo pak součástí šťastných a logických voleb, které Johnson učinil během příprav na natáčení. Postupoval tak v souladu se Silberlingovými představami: ten si totiž při psaní scénáře v rolích rodičů představoval právě Hoffmana a Susan Sarandonovou, dvě herecké hvězdy s mimořádnou vnitřní autoritou, které mají na svém kontě dohromady patnáct oscarových nominací a tři Oscary (Hoffman za rodinný příběh Kramerová vs. Kramer - 1979 a za drama Rain Man - 1988 a Sarandonová za vězeňské drama Mrtvý muž přichází - 1995). Vidět tyto herce pohromadě a sledovat, jak slaďují své specifické rytmy a vyjadřovací prostředky byl pro něj splněním letitého, pečlivě hýčkaného snu. Pro Hoffmana a Sarandonovou, kterou producenti oslovili jako první z hvězdné herecké dvojice a kterou jsme v poslední době viděna videu ve filmu Kdykoli, jen ne tady a v kinech v komedii Jako kočky a psi, bylo velmi zábavné zahrát si na stříbrném plátně manžele zvyklé na dlouhé roky strávené bok po boku a zároveň čelící první skutečně velké krizi. Manželé Flossovi jsou přitom sice povahově velmi rozdílní, společně však vlivem dlouholetého soužití tvoří pevně spojený pár, který se dlouho soustředil především na společný rodinný prostor: Ben je puntičkářský, nenápadný a trochu uzavřený, kdežto JoJo je ironická, navenek mnohem otevřenější a energičtější. Rozhodnutí "adoptovat" Joea je ovšem jejich společným činem vycházejícím z jejich momentální nejvnitřnější potřeby zaplnit prázdné místo ve svém životě. |
|
Pro roli vnitřně nejistého mladíka, který se místo rozchodu s přítelkyní sváže těsným citovým poutem s jejími rodiči, se ukázal být ideální Jake Gyllenhaal - mladý herec, který je bratrem herečky Maggie Gyllenhaalové. Gyllenhaal má však za sebou i úspěchy v u filmech October Sky a Donnie Darko (nominace na Independent Spirit Award). Právě Jake, na kterého Silberlinga upozornil režisér filmu Na pokraji slávy, Cameron Crowe, se producentům zdál být ideální volbou. Jeho Joe je zpočátku vnitřně nejistý a možnost stát se "synem" JoJo a Bena a najít v jejich domě nový domov přijímá se skrytou úlevou: zdá se totiž, že jeho předchozí život byl naplněný především špatnými rozhodnutími a že se vlastně nemá kam vracet. Zároveň si však stále víc uvědomuje, jaké závazky na sebe vzal, i to, že jim patrně nebude schopný dostát, protože se mu stále výrazněji jeví jako absurdní. V okamžiku, kdy potkává spontánní Bertii a zjišťuje, že se citově přestává vázat k mrtvé Dianě, musí Joe udělat první velké rozhodnutí svého života, i když ví, že tím své "rodiče" zraní. Potíže s rozhodováním patří k jeho slabým stránkám: neustále v sobě totiž cítí klíčící revoltu, málokdy to však dokáže dát najevo. Pro roli dívky, která Joea donutí se konečně vyjádřit, si producenti filmu vybrali začínající Ellen Pompeoovou, která se už mihla ve Spielbergově komedii Chyť mě, když to dokážeš. Vedle talentu a půvabu jejich rozhodnutí ovlivnila i skutečnost, že postava Bertie měla do vyprávění vnést svěží a znepokojivou atmosféru, kterou málo známá herečka v divákovi nutně musí vzbuzovat. Také pro Jakea Gyllenhaala byla Ellen jasnou volbou, ovšem z roztomile iracionálního důvodu: několik týdnů před tím, než přišla na konkurs, se s ní totiž seznámil v jedné restauraci ve West Hollywood, kde obědvala s přáteli, a prohodil, že spolu možná jednou budou pracovat. |
|
Pompeoová cítila, že Bertie je příležitostí, kterou musí využít co nejlépe. Přestože patří spíš k vedlejším postavám, představuje v prostředí, kde všichni něco předstírají, jedinou upřímnou a otevřenou bytost. A právě Bertiina čistota se nakonec stává hybatelem událostí. Zahrát si po boku Sarandonové, Hoffmana a stále známějšího Gyllenhaala pro začínající herečku přitom znamenalo velkou událost v jejím profesionálním životě. Další z hvězd, která se však spokojila jen s vedlejší rolí, se stala Holly Hunterová - herečka, která získala Oscara za hlavní roli v Pianu Jane Campionové a kterou si pamatujeme z komedií bratrů Coenových Zmatky v Arizoně a Bratříčku, kde jsi? či z dramat Vysíláme zprávy a Firma (za obě získala nominace na Oscara) či z thrilleru Vraždy podle předlohy. Ve filmu svého dlouholetého kamaráda Brada Silberlinga se ujala partu Mony Campové, právničky, která se stává svědkyní událostí v rodině Flossových a pokouší se vybalancovat svůj profesionální postoj tak, aby nikomu neublížila. Pohybuje se přitom v prostředí, které je emocionálně mimořádně nestabilní a jehož protagonisté jsou naprosto dezorientovaní, co se týká vlastní situace. Také dalších rolí ve filmu se ujali zkušení profesionálové dotvářející prostředí, v němž se hlavní hrdinové pohybují: postavu Tyho ztvárnil Richard T. Jones, kterého známe např. z Telefonní budky Joela Schumachera, partu Stana Michaelse se ujal Allan Corduner a Mikea Mulcaheyho si zahrál Dabney Coleman. |