Purpurové řeky

Z Paříže přijíždí do odlehlé alpské oblasti slavný specialista komisař Pierre Niemans, aby pomohl místním policistům při vyšetřování podivné brutální vraždy. Její obětí se stal Rémy Caillois, odborný asistent zdejší památné univerzity. Jeho zohavené tělo našla mladá horolezkyně Fanny Ferreirová na nepřístupném místě vysoko na skále. Niemans zjistí, že byl muž před smrtí podroben krutému mučení, že má po těle řezné rány, odborně amputované ruce a vyříznuté oči. Při seznamování s prostředím se od místních četníků dozví, že univerzita je velmi stará a její rektor nejmocnějším mužem v okolí, který prakticky ovládá nejen univerzitu, ale také přilehlé městečko. Navštíví bývalého univerzitního profesora, od kterého získá řadu dalších důležitých a svým způsobem šokujících informací o životě v údolí a na univerzitě. O dvě stě kilometrů dál, v podhorském městečku Sarcaz je mladý policista Max Kerkerian pověřen vyšetřováním vandalského činu, při kterém kdosi zhanobil hrob desetileté Judith, kterou v roce 1982 zabil na dálnici kamion. Současně policista vyšetřuje také podivné vloupání do místní školy. Zjistí, že se tu ztratily materiály týkající se právě Judith. Niemans provázející Fanny, která otevřeně pohrdá univerzitou i policisty, objeví v ledové jeskyni další mrtvé znetvořené tělo. Je to lékař místní porodnice Philipp Sertys, který je podle vyšetřování Maxe hlavní podezřelý ze zhanobení Judithina hrobu. Oba policisté se náhodou setkají v jeho bytě. Společně pokračují v dalším pátrání a společně také objeví další zmučené tělo, které patří místnímu očnímu lékaři. Vrah je ještě v domě, ale přes snahu obou policistů jim uteče. Další vyšetřování přinese překvapivé zjištění. Podle daktyloskopů byla vrahem údajně mrtvá Judith. Další pátrání je přivede ke Cailloisově k nedokončené rigorózní práci o vytvoření dokonalého člověka. Ve chvíli, kdy se před nimi začne vynořovat možné pozadí zločinů, pokusí se je na dálnici zabít těžký kamion. Policisté se s vypětím všech sil ubrání a útočníka zabijí. Ukáže se, že jím byl rektorův syn. Max vzápětí vysloví své podezření nejen pokud jde o totožnost vraha, ale také motiv jeho činů. Potvrdí se jejich podezření?

Román Purpurové řeky, dnes třicetiletého spisovatele Jeana-Christopha Grangého vyšel v lednu roku 1998 a ve Francii měl doslova fenomenální úspěch. Každý den se prodalo několik tisíc výtisků. Souběžně s tímto úspěchem se začali nakladateli Albinu Michelovi ozývat filmaři s žádostí o odkoupení práv. Nejvyšší nabídka přišla od producenta Alaina Goldmana. V jeho prospěch hovořilo i to, že jeho představy o adaptaci se shodovaly s autorovým názorem, souhlasil, aby Grangé pracoval na scénáři a dal mu volnou ruku. Přitom ale už v tomto stadiu měl jasno, že by režisérem měl být mladý, ale velmi úspěšný režisér Mathieu Kassovitz. Ten si knihu přečetl počátkem roku 1999 a přijal nabídku, že bude podle ní natáčet film. Během následujícího léta pracovali Grangé s Kassovitzem na scénáři. Některé scény však režisér dotvářel ještě při natáčení, aby získaly větší spontaneitu. Oba autoři si při práci nezvykle porozuměli a sám Grangé pro film měnil pořadí událostí a vyřazoval některé postavy, což je pro autora - spisovatele dost neobvyklé. "Nemám s tím problém, " vysvětluje Grangé. "Adaptace románu je samostatné dobrodružství. S knihou to má jen málo společného. Film je jeden a půl hodiny dlouhý příběh, který musí být jasný a dynamický a účinkovat sám o sobě. Už jsem pár scénářů napsal a vím, že musí být jednodušší než kniha. Zároveň respektuji názor režiséra. Měl jsem pocit jakoby jsme si s Mathieuem předávali štafetu."

Jednou ze základních změn oproti knize byla postava druhého policisty. Původní osoba - Karim, který je Arab s výraznými rysy, se proměnil v Maxe, kterého hraje Vincent Cassel, který má typicky evropský, jemnější výraz. Jak spisovatel říká, věří, že fyzické detaily nebyly hlavní prostředkem, jak Karima charakterizovat. Tato postava měla v sobě především znak určitého rebelství. Stává se policistou především proto, aby unikl svému osudu a aby pokračoval v životě v nebezpečí.

Producent Alain Goldman "skromně" přiznává, že pro práci na filmu Purpurové řeky, se podařilo dohromady sestavit skutečný "dream team". Goldman říká: " Někdy prostě nemáte dost štěstí, abyste na palubu dostali každého, koho chcete. Já jsem to štěstí měl. Pro producenta je to báječná věc, když se mu podaří uskutečnit to, co je pro budoucí film nejlepší možností." I přesto, že není příznivcem toho, aby se autor literární předlohy podílel na scénáři, svěřil tuto práci spisovateli Jaenu-Christophemu Grangému, který působil i jako novinář pro řadu tiskových agentur, je autorem dobrodružných a vědeckých materiálů, které publikoval ve francouzském i zahraničním tisku. Jako scenárista spolupracoval se známými francouzskými režiséry Alainem Berbérianem nebo Regisem Vargierem. "Způsob, jakým je ta kniha napsána, mě přesvědčil, že její autor je i dobrým scenáristou. Když ji čtete pozorně, zjistíte, že je doslova nabitá dialogem, je vystavěna pomocí rovnováhy mezi dvěma příběhy, má zvláštní rytmus. Není to tradiční román a to se netýká jen příběhu. Kostra knihy Jeana- Christopha vytvořila základ, který mohl být přenesen do scénáře."

Všichni zúčastění se shodují na tom, že pro hlavní postavu-komisaře Niémanse byl už od literární předlohy doslova předurčen herec Jean Reno. "Nechci, aby mé postavy připomínaly nějaké herce. Niémans je člověk, do nějž jsem vložil hodně ze sebe, pro mě je skutečný. Přesto, pokud byste se mne již tehdy zeptali, kdo by ho měl hrát, řekl bych: Jean Reno. Jsou si podobní nejen fyzicky, ale i tím, jak si podmaňují své okolí. Oba pod tvrdým zjevem skrývají něco velice lidského," říká Jean-Christophe Grangé. "Že bychom si byli podobní? Nevím, protože se na sebe nedívám, " poznamenává Jean Reno. " Je jednodušší dívat se na druhé než na sebe sama. Četl jsem knihu Puprurové řeky, myslím, že je báječná. A je o policistech, kteří jsou ale víc lidmi než policajty a to je na tom to zajímavé. Nedávno jsem o tom mluvil se svými dvěma přáteli, kteří se jako policisté pohybují velmi blízko slavným osobnostem. Hovořili jsme o tom, že někteří policisté jsou víc policajti než lidi a z toho mohou pramenit chyby. Ale Niémans takový není."

Příběh Purpurových řek je situován na tajemné místo ukryté kdesi v Alpách. Proto i natáčení v horách kladlo vysoké nároky na štáb, na herce i na techniku. Závěrečná scéna se filmovala v nadmořské výšce přes 3000 metrů. Někteří členové štábu omdlévali. Protože slunce zapadalo brzy, mohlo se točil jen tři hodiny. Navíc přístroje v třicetistupňovém mrazu zatuhovaly, film praskal, takže se některé scény musely měnit, protože technika je prostě nezvládla. Veškeré přístroje včetně jeřábů se dopravovaly do hor vrtulníkem. Tvrdé zkoušce režisér vystavil také herce. Jean Reno a Nadia Fares sestupovali do čtyřicetimetrových trhlin na ledovci. "Trvá roky, než se naučíte lézt," vzpomíná na výcvik Jean Reno. " S námi naštěstí pracovali horští vůdci ze Chamonix, kteří jsou zvyklí na všechno. Nejen, že nás naučili výjimečné věci, ale naučili nás i skromnosti. Jste-li pečlivým a poslušným žákem, můžete rychle zvládnout některé věci, které by vás jinak učili v dlouhém výcviku." Reno říká, že stejně náročné byly noční automobilové honičky, ale Vincent Kassel si odnesl i nepříjemnou vzpomínku na scénu napadení skinheady, když mu jeden z nich zlomil nos a on byl 15 dní mimo natáčení. Nadia Fares se připravovala se specialisty šest měsíců a přiznává, že nejtěžší nebyl trénink sám o sobě, i když předtím o horolezectví netušila zhola nic, ale obtížné bylo zvládnout hrát ve vysokých nadmořských výškách, kde je řídký vzduch a její srdce často bušilo mnohonásobně rychleji než obvykle a pociťovala nedostatek kyslíku. "To, co je jednoduché, je nudné," namítá producent Alain Goldman na to, že film obsahuje mnoho nebezpečných scén, jejichž natáčení bylo na vrcholu obtížnosti. "Pro producenta je skvělá věc být konfrontován se situacemi, které jsou nové. Myslím, že jsem natočili první akční thriller v opravdu francouzském stylu. Dosáhli jsme americké výkonnosti, ale image tohoto snímku je typicky francouzská. Jsem přesvědčen, že jsem udělali film, jaký ve Francii ještě nikdy nebyl." V průběhu letošního roku by měl Goldman produkovat další snímek pro Grangého románu.

Mathieu Kassovitz (režisér)
Syn režiséra Petera Kassovitze, v jehož filmu Room For Tomorow (1981) se poprvé objevil na plátně jako herec. Od té doby se stal nejen v rodné Francii uznávaným a oceňovaným scenáristou, režisérem a hercem. Viděli jsme ho například ve filmu Luka Bessona Pátý element (1997). Získal Césara pro nejlepšího mladého herce za svůj výkon ve filmu Jacquese Audiarda Regards les Hommes Tombe a zaujal ve filmu téhož režiséra A Self Made Hero.