Purpurové řeky 2: Andělé apokalypsy

V lotrinském opatství Labaudieu je v klášteře montanistů nalezen brutálně zavražděný muž, zaživa zazděný do stěny jedné z cel. Vraždy, které děsí celý kraj přijíždí z Paříže vyšetřit komisař Niemans. Ten se od bratra zavražděného muže dozví o náboženském vůdci, kterému se říká Ježíš. Zraněný blouznící muž vzápětí vběhne do cesty místnímu poldovi, kapitánu Redovi, který ho dopraví do nemocnice. Niemans vypátrá totožnost zraněného a od jeho manželky, která ho už tři měsíce neviděla, získá informace o malém náboženském společenství, jehož členy bylo vedle Ježíše a bohatého Andrého, který pro ně koupil opuštěný klášter, dalších deset učedníků. O Ježíše se zajímá také Reda, který přistihne v jeho nemocničním pokoji muže v kápi, manipulujícího s přístroji. Pokusí se ho chytit, ale neznámý unikne. Když se oba vyšetřovatelé v nemocnic nad Ježíšovým lůžkem setkají, dohodnou se a pokračují ve vyšetřování společně. Pomáhá jim také expertka na religionistiku Marie, která detektivům odhalí mnohé souvislosti. Například po nahlášení dalších dvou vražd to, že povolání a jména všech dosud zavražděných jsou stejná jako u biblických apoštolů. Niemans se pokusí najít a varovat ostatní muže, kteří jsou podle fotografie identifikováni jako učedníci novodobého Ježíše. Nalezne je však mrtvé a při pronásledování muže v kápi, kterého na místě vraždy přistihne, je sám napaden a téměř zavražděn. Uprostřed vyšetřování navštíví opatství německý ministr kultury, bývalý nacista Heimmrich von Garten, který se podezřele dobře zná s místním opatem Vincentem. Niemans s Redou zjistí, že v případu jde podle všeho o legendární poklad, který někde v opatství ukryl jeho zakladatel, král Lothar II. Pochopí, že učedníci objevili tajnou chodbu a museli být zavražděni, protože stáli v cestě někomu, kdo se pokouší poklad najít. A brzy poznají, že ani von Garten není v opatství náhodou a do případu je zapleten mnohem víc než se na první pohled mohlo zdát.

Purpurové řeky podruhé Díky filmu Purpurové řeky z roku 2000 ve Francii úspěšně zdomácněl typicky americký žánr: temný thriller, v němž se od případu vraždy odvíjí spletitá a tajuplná zápletka, řetězící sérii dalších zločinů. Pod režijním vedením Mathieu Kassovitze v něm Jean Reno ztvárnil roli komisaře Niemanse, který spolu s mladým kolegou Kerkerianem odhaloval zločinné podhoubí univerzity v odlehlém alpském městečku. Myšlenka pokračovat v Niemansových dobrodružstvích dalším filmem se zrodila již ke konci natáčení původního snímku Purpurové řeky. Zejména Jean Reno si svého hrdinu velmi oblíbil: "V té době jsem měl radost ze spolupráce s Vincentem Casselem a Mathieu Kassovitzem. Ale ne že bych pomýšlel druhý díl, to mě tehdy vůbec nenapadlo. To Vincent v posledních dnech natáčení přišel nápadem zopakovat si práci v našem tandemu." Ale když pokračování skutečně začalo vznikat, Vincenta Cassela vystřídal v roli mladého parťáka Benoît Magimel. Úspěch prvního filmu inspiroval producenta Alaina Goldmana k natočení celé trilogie: "Rád bych vytvořil podobnou sérii, jaká se zrodila na základě filmu Vetřelec. Čtyři snímky, čtyři různé vize téhož světa. Ridley Scott, James Cameron, David Fincher a Jean-Pierre Jeunet nabídli každý vlastní verzi, postavenou na společné bázi." Také prostřednictvím Purpurových řek chtěl Goldman nabídnout několika tvůrcům, aby jejich příběh interpretovali za pomoci vlastní imaginace. Přitom se měli držet jednoduchých pravidel: zápletka musí začínat vyšetřováním dvou různých případů, které se posléze propojí, hlavním hrdinou musí být komisař Niemans, atmosféra by měla být plná mystiky a temného nebezpečí. (Zatímco druhý díl už vstupuje do kin, třetí díl s pracovním názvem Les Rivières pourpres 3 - les armes de l´ombre je teprve ve fázi příprav. Režírovat by jej měl Florent Emilio Siri.)

Nový příběh, staronoví hrdinové O scénář Purpurových řek 2 se nejprve pokusil duchovní otec prvního filmu, autor románové předlohy Jean-Christophe Grangé. Po několika měsících však oznámil, že nemá žádný vhodný námět na dané téma. Na festivalu v Cannes se o tom producent Alain Goldman zmínil před Lucem Bessonem. Besson se mu za několik dnů ozval znovu a vyprávěl mu příběh, který se Goldmanovi velice zamlouval. Tak Bessonovi připadla role scenáristy a posléze - prostřednictvím jeho společnosti EuropaCorp. - také distributora hotového filmu. Jean Reno o svém hrdinovi říká: "Niemans si v sobě nese část utrpení, kterého je denně svědkem. I když je odhodlán bojovat proti zlu, ví, že nad ním nikdy nemůže zvítězit, nanejvýš může zmírnit jeho následky. Při své práci se často setkává s nejtemnějšími stránkami života a je jimi poznamenán. Čím dál tím víc. Myslím, že tak je tomu u všech policajtů. Člověk si nemůže s odvrácenou stranou světa zahrávat beztrestně. V tomto novém příběhu se postava Niemanse dále vyvíjí. Tváří v tvář událostem získává ještě větší odstup, je ironičtější. A také změnil účes!" Po boku komisaře Niemanse se tentokrát objeví jeho někdejší žák z policejní školy, mladý kapitán Reda. Jeho představitelem se stal Benoît Magimel: "Samozřejmě jsem viděl původní Purpurové řeky a jsem jejich velkým fanouškem. Když mi Olivier Dahan nabídl roli v pokračování, byl jsem nadšený. Snažili jsme se pro mou postavu najít výraz, který by jej odlišil od mého předchůdce Vincenta Cassela. Sám jsem si pro svého hrdinu vymyslel jméno. Snažil jsem se, aby se Reda tak trochu podobal Niemansovi v jeho začátcích," říká Magimel a dodává: "Je to mladý polda, třicátník, a už kapitán, což napovídá, že má velký talent. Strávil jsem dva měsíce odbornou přípravou, abych dokázal věrohodně zahrát policistu. Dokonce jsem byl na několika výjezdech s pařížskou policií." O svém hereckém partnerovi Benoît Magimel říká: "Pracovat s vynikajícím kolegou je vždycky snadné. Jean Reno je velkorysý, jako každý opravdu velký herec. Instinktivně jsme si byli velmi blízcí. Ihned jsme se dokázali sehrát, nechat prostor tomu druhému, když bylo potřeba, a zároveň se jeden o druhého moci opřít."

Režijní pojetí Scénář Luca Bessona nabízel jako východisko velmi silné prvky, například paralelu mezi jednotlivými obětmi vražd a biblickými apoštoly. Režisér Olivier Dahan vyjádřil přání si jej upravit - přizpůsobit svému stylu a rytmu. Zápletka se v jeho pojetí stala ještě temnější a film se žánrově posunul směrem k akčnímu thrilleru. Působivost atmosféry podpořil i výběr neobvyklých exteriérů a dějové motivy na hranici nadpřirozena. Benoît Magimel komentuje: "Je to thriller s fantasticko-esoterickými prvky. Vyšetřování dvou jednoduchých případů nás postupně vtahuje do spletité sítě hrozivých událostí. Přibližujeme se k branám pekla; s každou novou informací tajuplná atmosféra houstne a příběh se ubírá stále temnějším směrem. Ve hře jsou síly, jež nás přesahují, v hmotném i duchovním slova smyslu. Je to vzrušující směs reality a nadpřirozených jevů." Olivier Dahan, už vzhledem k tomu, že původní profesí je výtvarník, usiloval především o vizuální působivost jednotlivých scén. "Olivierova vize je dosti odlišná od přístupu Mathieu Kassovitze, i když moje postava se nezměnila," říká Jean Reno. "Každý z nich vidí svět jiným způsobem. Mým úkolem je oživit Niemanse v obou těchto světech. S Olivierem jsme nepotřebovali mnoho slov, abychom si porozuměli. Podle jeho pokynů jsem pouze dolaďoval detaily." Benoît Magimel, který s Dahanem již v minulosti spolupracoval, dodává: "S Olivierem jsme měli tu výhodu, že jsme navzájem dobře znali své silné i slabé stránky. Sešli jsme se znovu po šesti letech a každý z nás ve své profesi od té doby pokročil. Na tomto filmu jsme měli jedno společné: byli jsme nováčky ve světě, který tu existoval již před naším příchodem."

Jean Reno

Rodák z Casablanky (narozený 30. července 1948 jako Juan Moreno španělským rodičům) debutoval na filmovém plátně v roce 1978 a postupně si budoval renomé ve své vlasti. Je podruhé ženatý a má čtyři děti. Skutečnou popularitu mu přinesl Bessonův kultovní film Magická hlubina (1988), ve kterém ztvárnil roli ambiciózního potápěče Enza. Od konce 90. let pak střídavě pracuje ve Francii (Purpurové řeky, Wasabi, Drž hubu) a v Hollywoodu (Godzilla, Ronin).

Benoît Magimel
Narozen roku 1974. Ve dvanácti letech poprvé přišel na konkurs a získal roli ve snímku La vie est un long fleuve tranquille (1988). Od té doby se před kamerou objevuje pravidelně. České publikum jej poprvé mělo možnost vidět ve snímku Děti století (1999), uvedeném u nás ve videodistribuci. Ztvárnil v něm roli spisovatele Alfreda de Musset; jeho hereckou partnerkou v roli George Sandové byla Juliette Binocheová. (Jejich vztah pokračoval I v mimopracovní rovině a roku 2000 se jim narodila dcera Hannah.) Roku 2000 si zahrál Ludvíka XIV. v historickém dramatu Král tančí (2000), o rok později obdržel na festivalu v Cannes cenu za nejlepší herecký výkon v provokativním snímku Pianistka.

Olivier Dahan
Narozen roku 1967. Původním povoláním je výtvarník: roku 1991 ukončil Marseilleskou školu výtvarných umění. Než se začal věnovat filmu, měl za sebou několik samostatných výstav svých maleb. Režijní zkušenosti sbíral při natáčení videoklipů. K jeho nejznámnějším celovečerním snímkům patří kriminální drama Déja mort (1998), na němž poprvé spolupracoval s Benoitem Magimelem, či Petit poucet (2001), temná a výtvarně stylizovaná adaptace pohádky o Palečkovi či drama s Isabelle Huppertovou Vie promise (2002).