Pusinky

Iška, Karolína a Vendula rozhodně nechtějí skončit ve stereotypu všedního života a navíc se nedostaly na vejšku. Tak naplánovaly super cestu - Holandsko, farma, louky, krávy, svoboda. Chtějí si pořádně užívat a občas (možná) i trochu pracovat.

Vyrážejí na konci prázdnin. Cestu jim ale zkomplikuje Iščin aktivní čtrnáctiletý bratr Vojta, který měl ségru na otcův pokyn hlídat. Postupně začíná tušit, že Iška si nevyjela na žádný malý trip. Visí na holkách jako klíště a jen tak se setřást nenechá. Takže se přesouvají od místa k místu ve zvláštní čtveřici.

Holky pohoršují Vojtu množstvím vypitého alkoholu, nárazovými milostnými zkušenostmi i svým slovníkem. Sice o nich neměl moc iluzí, ale až takhle si je nepředstavoval! Na cestě všichni potkávají ulítlé i zajímavé týpky a když už se jim někdo připlete do cesty, holky si nenechají ujít příležitost, aby jim jejich situaci ještě trošku nezamotal. Na druhou stranu, proč ne. Mají chuť zkusit všechno a docela se jim to daří.

Dynamická road-movie mladé režisérky Karin Babinské je filmem o mladých holkách, do kterých neustále někdo hučí, aby dospěly. Jim se ale ještě nechce. Nechce se jim spěchat do vězení povinností, do světa pravidel, ve kterém je přitom stejně „všechno zmatený“. Příběh boří tabu, vypráví o holkách, které nemají chuť nic předstírat a hrát si na tiché, mírné, křehké bytosti. Chtějí samy nakládat se svým životem - ne podle nějakého manuálu rodičů. Umí si prostě užívat a ledacos vyzkoušet.

Marie Doležalová (rozhovor)
V čem se nejvíc lišilo natáčení od vašich představ?

Bylo to moje první filmové natáčení, takže jsem si toho předem moc nepředstavovala. Překvapilo mě, jak intenzívní to byl zážitek.Taky mě překvapilo, jak velká byla zima, když jsme zrovna měly podle plánu kraťásky, a taky jak hrozný bylo vedro, když jsem na sobě měla mikinu. Taky mě překvapilo, že mi nedělalo problém stát se upírem, přes den spát a v noci točit. Až do tohoto natáčení jsem si myslela, že jsem ranní ptáče -takže asi jak kdy.

Jak se podle vás změnily hrdinky během té cesty za dospělostí a zakázaným jablkem poznání?

Když jsem si přečetla scénář, sice se mi líbil, ale celý ten příběh mi pořádně nedošel. Něčím se mi postava Išky intuitivně moc líbila, i když jsem netušila, co tam budu hrát. Takže před začátkem to byla pro mě sympatická slečna, a ke konci ta nejbližší osoba, vlastně já sama.To, co v příběhu hledá a najde Iška, to jsem hledala - a taky našla - i já, i když trošku v jiném smyslu. Zatímco na začátku jsem její příběh pozorovala, na konci jsem ho znala odvnitřku, se všemi pocity a myšlenkami.

Jak se pracuje s Karin?

Karin ví, co chce, ví, proč co dělá, přesně vždycky vycítila, kdy jsme falešné a kdy ne, a to i když jsem měla pocit, že do mě přece nemůže vidět. Musím přiznat, že stejný "šestý" smysl používal i Martin Douba, kameraman. Sledovat je, jak spolupracují, bylo skvělý, taky proto, že jako herečka jsem vlastně odevzdaná do rukou režisérů, a tak když vidím takhle precizní práci, jsem uklidněná. Nevím, možná že ten klid je pro herce jedna z nejdůležitějších věcí, aby vůbec mohl podávat nějaký výkon. Pro mě určitě byla.

Nezlobila jste svého filmového brášku - Oldřicha?

Spíš než že bych Oldu zlobila, zlobila jsem občas S NÍM. Byli jsme dva nejmladší členové štábu a opravdu jsme se k sobě chovali jako sourozenci. Sice jsme nikdy nic nepodnikli, ale spřádali jsme plány o tom, co komu provedem, aby byla sranda.

Která konkrétní scéna vám dala nejvíc zabrat?

Když jsem se musela někde svlíkat, tak mi bývalo už den předem špatně. Záměrně jsem vytěsňovala a vytěsňovala, že takový den přijde, a až nebylo zbytí,došlo mi, že je už půlka filmu natočená a Karin na tom stále ještě trvá, takže asi budu muset....Taky jsem mezitím pochopila, proč, takže nakonec mi to vlastně bylo fuk.V maskérským autobuse jsme se tomu smály a taky jsem málem napsala knihu "Jak ztratit stud v deseti dnech".

Proč by měli vaši vrstevníci a vrstevnice jít na Pusinky do kina?

Spíš neexistuje žádný rozumný důvod, proč na Pusinky nejít!!

V hodnotící skupině mladých diváků, kterým byl film promítán, jeden mladík po zhlédnutí Pusinek konstatoval, že hoky mají někdy větší koule než kluci. Co vy na to?

No jasně, stoprocentně, holky toho vydrží daleko víc a ještě u toho hezky vypadají, kluci jen dělají ramena, ale těch opravdových je pořád míň a míň.

Sandra Nováková (rozhovor)
V čem se nejvíc lišilo natáčení od vašich představ?

Představovala jsem si bujaré večírky s lidmi ze štábu...Nakonec jsem se po každém natáčecím dnu zmohla na jedno Frisco a v komatu upadla do postele.

Změnily se nějak oproti scénáři vaše hrdinky v "terénu" - tedy když jste s nimi strávily celou tu dobrodružnou cestu?

Konečně oživly.

Jak se pracuje s Karin?

Mám pocit, jako kdyby nás po celý čas hypnotizovala a my tak naprosto plynule a bezbolestně mohly plnit její přání. Byla to neuvěřitelná zkušenost, která mi dala víc, než čtyři roky studia konzervatoře. Karin je čarodějka.

Nezlobili jste moc Oldřicha?

My?! My jsme ho milovaly a on miloval nas! Která konkrétní scéna vám dala nejvíc zabrat?

Točila jsem scénu, ve ktere jsem měla téměř plakat, být emocionálně na dně. A tak jsem se na to pořádně vyspala, dala si dobrou snídani...to bylo to nejhorší, co jsem mohla udělat. Byla jsem tak odpočatá a vnitřně spokojená, že jsem se nemohla ponořit do požadovaného stavu. Naštěstí Karin použila své „velké umění” a zanedlouho mi tekly slzy proudem.

Proč by měli vaši vrstevníci a vrstevnice jít na Pusinky do kina?

Road movie o třech mladých holkách? Byl by hřích nechat si takový film ujít.

V hodnotící skupině mladých diváků, kterým byl film promítán, jeden vtipálek po zhlédnutí Pusinek konstatoval, že hoky mají někdy větší koule než kluci. Co vy na to?

Trochu mě jeho výrok děsí. Mám ve filmu jednu scénu, ve které se svléknu do naha...

Která z hlášek z filmu má podle vás šanci na zlidovět?

To si netroufam tipnout. Moje nejoblíbenějsi věta zazní z úst Venduly: „Kruci chlapi, kde jste?!”

Karin Babinská (rozhovor)
Snowboarďáci, Rafťáci, Experti, Panic je nanic - teenagerovské komedie s dominujícími klukovskými hrdiny ovládly plátna našich kin. Chtějí být Pusinky dívčí variantou na tenhle atak?

Pusinky nechtějí být ničí variantou. Pusinky jsou originál! První verze filmové povídky vznikla už v roce 2001, tedy dávno před filmem Snowboarďáci, který odstartoval průvan teenagerovských komedií. Ale určitě je pravda, že v těchto filmech byly zatím dívky jen jakési křoví, které je nutné dostat do postele. V Pusinkách jsou hlavními postavami tři holky, které se rozhodnou jet do Holandska. Každá z nich je úplně jiná.

Projekt Pusinek existuje už delší dobu. Proč se dočkaly realizace až nyní?

O film se producentsky několik let staral Negativ. Natáčení se dvakrát odložilo, protože film nebyl finančně zajištěný. V roce 2005 se pak podařilo dát peníze aspoň částečně dohromady, ale pro obrovské realizační neshody mezi mnou a producenty byl projekt zastaven týden před natáčením. Všechno zlé je k něčemu dobré... Požádala jsem o pomoc Viktora Schwarcze ze Cineartu, který projekt producentsky převzal a podařilo se mu jej znovu oživit. Dali jsme do kupy peníze a loni v červnu začali točit.

Pro vyznění filmu je podstatné obsazení tří hlavní hrdinek. Kde jste je našla?

Holky jsou výsledkem tříletého hledání. S Láďou Ondráčkem z Locallcastingu jsme viděli snad 700 hereček. Holky naprosto odpovídají mým představám o postavách, někdy mám pocit, že ony prostě těmi postavami jsou. Takže jsem role herečkám nijak nepřizpůsobovala, nebylo to potřeba.

Co vás zaujalo na scénáři Petry Ušelové, že jste se rozhodla právě Pusinkami debutovat v hraném celovečerním filmu?

Od samého počátku, už od prvního nápadu s Petrou na scénáři spolupracuju. Vyvíjel se a byl upravován pět let a to je opravdu dlouhá doba. Je v něm z naší strany hodně osobního. Ten scénář mám ráda pro jeho přímost a otevřenost, pro schopnost bořit tabu a ukazovat svět holek takový, jaký opravdu je. S ničím se nepárat, před ničím nezavírat oči - ale to vše zároveň s humorem, pochopením a velkou láskou k postavám.

Větší problémy jste měla s obsazením mužských rolí…

Za tu dobu, co se realizace odkládala, se leccos změnilo. Museli jsme hledat třeba nového představitele čtrnáctiletého Vojty, jiní herci zase už měli nové závazky. Jsem ráda, že z původního obsazení zůstal v roli Beďase Matěj Ruppert. Do herecké sestavy přibyl Filip Blažek. V dalších mužských rolích je pak skvostný Mario Kubaš a Erik Kalivoda.

Jaké zkušenosti jste si odnesla z natáčení svého celovečerního debutu a co bylo oproti očekávání horší?

Točili jsme v červnu a červenci šest týdnů na severu Čech a musím říct, že už si to teď s odstupem času vybavuji jen matně. Vím, že to bylo velmi náročné. Náš film je road movie, tak jsme se i my neustále přesouvali z místa na místo, často jsme točili i několik lokací za den. Na všechno bylo málo času, ale to je asi vždy. Peněz nebylo mnoho, což způsobovalo stres.

Ke konci jsem byla hodně vyčerpaná a říkala jsem si, jestli mi to natáčení filmů vůbec stojí za to, z jakého důvodu bych se do podobné akce pouštěla znovu. Proč to ti filmaři dělají? A pak mi došlo, že je to jako s porodem. Prostě na tu bolest zapomenete, abyste byly schopny rodit znovu. No vidíte, a já zapomněla. Zůstal ve mně jen pocit, že to snad všechno mělo smysl.

Váš film je road movie, kde hraje velkou roli krajina, prostředí příběhu, atmosféra místa. Když třeba Jan Svěrák natočil Jízdu, vybral si k tomu malebné lokality jižních Čech. Proč jste vy vyslala své hrdinky do nemalebné průmyslové krajiny severních Čech?

Ale mně se ta krajina nezdá nemalebná. Je to industriální romantismus, svým způsobem mě to fascinuje. Navíc holky jedou do Holandska, takže to mají na trase.

Už jste se scenáristkou Petrou Ušelovou mluvily o tom, nakolik jste naplnila její vizi?

Na scénáři jsme spolupracovaly tak dlouho, že se za tu dobu naše vize vzájemně prolnuly, takže doufám, že je s výsledkem spokojená.

Bylo něco, k čemu měla zásadnější výhrady?

Nebylo nic, říkala, že si to přesně takto představovala.

Kdo jen něco málo ví o režii a herectví, tuší, že asi nebylo moc jednoduché hodit čtrnáctiletého kluka - myslím tím Oldřicha Hajlicha - do klubka starších dívek. Mohl být z toho holčičího světa dost vyděšený, ne?

Olda se s tím popasoval skvěle, i když musím říct, že za těch pár týdnů prošel obrovskou proměnou, dospěl. Určitě to byla slušná průprava do budoucna…

Jak se vám s mladými herci pracovalo?

Holky i Olda mě svým přístupem k práci překvapovali každý den. Precizně se připravovali, byli velmi soustředění, disciplinovaní, chovali se naprosto profesionálně. Pracovalo se mi s nimi lehce a dobře. Velmi citlivě reagovali na všechny moje připomínky a byla s nimi legrace. Ani na okamžik jsem nezalitovala toho, že jsem si je vybrala.

Podstatnou součástí každého filmu pro mladé publikum je hudba. Na jakou jste vsadila vy?

Zkomponování filmové hudby i celková hudební dramaturgie byla věcí Jana P. Muchowa.

Před natáčením jste uvažovala o hiphopové muzice - proč jste se od ní nakonec odvrátili?

S Honzou jsme se domluvili, že oslovíme několik kapel a požádáme je, zda nemají nějaká dema. Písničky jsem totiž potřebovala už do střižny, protože ve filmu je řada pasáží, které bylo nutné stříhat na hudbu. Honza oslovil i hiphopové skupiny a někteří slíbili, že něco dodají. Ale čas plynul a nic, jiné kapely zaplňovaly místa určená pro hiphop a my postupně zjistili, že je to takhle lepší. Tak to prostě někdy chodí…

Jak se vám pracovalo s kameramanem Martinem Doubou?

S Martinem spolupracujeme už dlouho a oba víme, co můžeme od toho druhého čekat. Naše spolupráce je ideální, protože máme velmi podobné vidění světa, takže potom dochází k opravdu tvůrčí symbióze.

Petra Ušelová (rozhovor)
Jako absolventka scenáristiky na FAMU už za sebou máte zkušenosti z rozhlasu, spolupracujete na televizním seriálu Ulice a nyní vznikl podle vašeho scénáře celovečerní film. Jaký pocit ve vás převažuje - radost, nebo obavy, jak bude váš příběh přijatý diváky.

Samozřejmě, obavy jsou součástí mých pocitů, a bylo by asi divné, kdybych je neměla. Přece jen, Pusinky jsou můj filmový debut. Na druhou stranu jsem na něj čekala poměrně dlouho. Často se v takových případech mluví - už trochu otřepaně - o „těžkém porodu“, já bych to přirovnala spíš k příliš dlouhému těhotenství. Takže ve mně teď převažuje velká radost, že je to „dítě“ na světě a nadšení, že ho konečně můžu předvést.

Tenhle scénář měl dost složitou genezi a jeho realizaci provázely různé peripetie. Můžete je pojmenovat z vašeho pohledu?

Zážitky z posledních pěti let, kdy jsme na scénáři s Karin pracovaly a zároveň se ho snažily dovést k realizaci, se mi teď vybavují jako neustálé kolísání mezi nadějí a zklamáním. Ale to je asi normální pocit každého člověka, který se v Čechách pokouší dělat film. Největší šok přišel poté, co původní produkční společnost zastavila natáčení asi týden před první klapkou. Tehdy jsem si začala říkat, že mi ten film prostě „není souzen“. Kdoví, možná tyhle úvahy byly nesmyslné, fatalistické, ale mně pomohly dospět k určité pokoře. K vědomí, že nemusím mít všechno a za každou cenu.

Nakolik se konečná verze příběhu liší od té úplně první?

Úplně první verze vznikla v lednu 2000. Napsala jsem příběh nejdřív jako filmovou povídku. Zdá se mi totiž, že tenhle tvar na pomezí literatury a filmu mě ještě tolik nesvazuje. V povídce si můžu dovolit čistě literární metafory a popisy - a to mi pomáhá, abych se dostala blíž k postavám. V té povídce byl zárodek budoucího scénáře. Postavy, všechny klíčové, silné scény, a náčrt toho, odkud kam se příběh ubírá. Tedy to, co chci vyprávět, o kom, jaká bude nálada… A mezi touhle a poslední verzí byla spousta klasické scenáristické práce.

Jak probíhala spolupráce s režisérkou Karin Babinskou? Je výsledná podoba scénáře kompromisem vašich představ, nebo výsledkem tvůrčího dialogu?

Spolupráce s Karin je vždycky tvůrčí dialog! Známe se už dlouho, setkaly jsme se poprvé už na škole, nejdřív jen letmo na společném semináři. Potom Karin hledala látku pro svůj celovečerní debut a dozvěděla se o mém absolventském scénáři Jahodový křik. Na něm jsme také pracovaly několik let. Bohužel se nám ho nepodařilo realizovat, ale zase - spoustu věcí jsme se naučily a také jsme se hodně dobře poznaly. Pro mě je to podstatné. Píšu dost osobní věci a vůbec si neumím představit, že by Pusinky realizoval někdo jiný. Karin přesně věděla, co znamená každá jednotlivá replika, každý motiv. Nikdy jsem neměla dojem, že mi ten scénář „bere“, že se k němu chová necitlivě. Do poslední chvíle, i během postprodukce, se mnou mluvila o každé změně. Od kamarádů scenáristů vím, že tohle vůbec není běžný režisérský přístup. Takže si toho dost vážím.

Mluvila jste Karin do výběru herců, nechala jste to úplně na ní, nebo jste hledaly hlavní hrdinky společně?

Já jsem scenáristka, Karin režisérka. Nemám režijní ambice a myslím, že by nebylo dobré, abych se Karin pletla do jejích režijních pravomocí. Takže herečky hledala Karin, ale jak už jsem říkala - ukazovala mi sestřihy z castingu a radila se se mnou.

Jak často jste byla na place při natáčení. Byla Karin případně přístupná vašim připomínkám?

Ani nevím, jestli se mám přiznat, ale na natáčení jsem byla jen jednou. Trochu se omlouvám tím, že bylo léto, prázdniny a já se musela starat o pětiletého syna, který by asi při natáčení nevydržel potichu. Ovšem hlavní důvod je ten, že jsem introvert a v tom ruchu na place jsem si připadala docela ztracená. A hlavně neužitečná. Snažila jsem se především nepřekážet a jít z cesty, ovšem jako „čumil“ jsem se necítila moc dobře. Když Karin třeba chtěla probrat nějakou scénu, zavolala mi. Nestalo se to mockrát. Byla připravená, měla svoji vizi, viděla jsem, jak se maximálně soustředí a ví přesně, co chce… zase mě to jen utvrdilo v pocitu, že ten scénář je v pravých rukou.

Pusinky jsou příběhem dívčího přátelství, které je vystaveno drsné zkoušce „dospělé reality“, prvních lásek, sexu, hledání sebe sama… A taky konfrontací se světem kolem, který má k idyle daleko. Čím hlavně jsou Pusinky pro vás?

Pusinky, to je svět mých osmnácti let. A nezáleží myslím na tom, že já jsem maturovala před patnácti lety a hrdinky Pusinek teď. Že s mými „pusinkami“ jsme chodily do pověstného pražského klubu Bunkr, který dneska už neexistuje. To podstatné zůstává, pořád se opakuje. Intenzivní zážitky, všechno buď černé nebo bílé, buď - anebo, všechno naplno… A to „naplno“ je úžasný, i když někdy dost bolí.

Jan P. Muchow (rozhovor)
Jste autorem hudby k řadě filmů (Samotáři, Šeptej, Grandhotel, Jedna ruka netleská)... Dělá se vám muzika tím lépe, čím víc vás film zaujme jako diváka?

Ano, rozhodně je to mnohem jednodušší. Když mě vtáhne vyprávěný příběh (a styl onoho vyprávěni), tak se mi mnohem snadněji daří vystihnout to, co chce režisér říct.

Čím hlavně vás inspirovaly Pusinky?

Především svojí autenticitou. A pak také tím, jak Karin šla za svým cílem. Vznik Pusinek rozhodně nebyl jednoduchý. Karin přesto nikdy nepochybovala a všem byla svým přístupem inspirací.

Měli jste s režisérkou přibližně stejnou představu o muzice, nebo se vaše představy zásadně lišily?

O hudbě jsme se poprvé začali bavit asi tak dva roky před první klapkou, ale přesto jsme od začátku oba měli o scénice stejnou představu. Jen výběr použitých skladeb se postupem času měnil.

Jak byste charakterizoval hudbu, kterou diváci ve filmu uslyší?

Hudba ve filmu se skládá ze dvou množin. Hudba od kapel, které napsaly skladby přímo pro film, je nejčastěji použitá jako hudba přirozená ději filmu (hudba na diskotéce, v autě, apod.). A pak hudba scénická, která je záměrně křehká a využívá především akustických nástrojů a lidského hlasu Ridiny Ahmed. Použitou hudbou navozujeme atmosféru, scénickou vyjadřujeme city.

Ve filmu zazní písničky kapel Roe-deer, Toneless, Le Pneumatiq a Photolab. Co mají tyto kapely společného - nakolik je to výběr váš a nakolik Karin?

Já jsem z „demáčů“ předvybíral, co se dostane Karin do ruky. Tyto výběry jsem nosil Karin do střižny. Ona si pak se střihačem vybírala, co se jim do filmu hodí, a to jsme následně konzultovali.

Co bude obsahovat soundrack k filmu?

CD verze soundtracku bude obsahovat všechny použité písně z filmu a původní scénickou hudbu. Dialogy z filmu na CD nebudou.

Marie Doležalová
Narodila se 24. ledna 1987 v Karviné. Pendluje mezi Trutnovem, kde bydlí o víkendech, a Prahou, kde žije během týdne. Je posluchačkou 4. ročníku Pražské konzervatoře. Zahrála si princeznu v televizní pohádce Lojzička je číslo a epizodní roli v seriálu Ordinace v růžové zahradě.

Sandra Nováková
Narodila se 15. 4. 1982 v Praze, vystudovala konzervatoř, hostovala například v divadle Rokoko.

Karin Babinská
Absolventka pražské FAMU - obor filmová a televizní režie. Během studia natočila několik krátkých filmů, z nichž Jakub a Veronika získal řadu ocenění na mezinárodních filmových festivalech. V pátém ročníku natočila pro ČT tři povídky do cyklu Bakaláři. Věnuje se režii TV spotů. Pusinky jsou jejím celovečerním hraným debutem.