Rodina je základ státu

Autor takových „hitů pro trochu jiného diváka“ jako jsou například „Pravidla lži“, „Muži v říji“ či „Největší z čechů“ Robert Sedláček natočil poněkud rozpačitou temnou komedii „Rodina je základ státu.“ Děj pojednává o tom, nakolik je těžké rozlišit „svini v nás“, protože tu máme jednoho naprosto nevinně působícího civilistu, bankovního úředníka, který podepisoval věci nějak se tvářící, s trochu jinou podstatou. Zapletl se do velkého případu tunelování a rozhodl se nechat ty výslechy stranou a zaměřit se na svou rodinu - základ státu.  
Tempo filmu je velice rozvážné, protagonisti jsou hypnotičtí, svoje repliky odříkávají jako ve snu a navozují tím dosti stísněnou atmosféru. Ta dynamika rozjeté společnosti je pryč, začíná něco nového, zlé časy...  
Bohužel mám s filmem trochu problém, nedokázal mě upoutat ani na okamžik, v podstatě se dá říct, že spíš nudil a nevzbuzoval žádnou naději na stržení jiným, lepším směrem. Je to takové komorní drama o jedné „lepší“ rodince, máme v ní konfrontaci „pepíků“ s moraváky, je tady jakýsi sociální střet vyloženě zazobaných s „pouze“ dobře postavenými. Ale co nám to přináší, to opravdu netušíme. Nemá to žádný společenský nebo umělecký přesah, je to prostě jen zručně řemeslnicky odvyprávěné komorní drama, kterému by slušel takový ten nedělní prime time na veřejnoprávní televizi. Ano – zní to jako televizní inscenace a to je opravdu málo, obzvlášť když uvážíme, kdo je Sedláček a jaký ten chlap má potenciál. Ve změti nanicovatých taky tvůrců dneška je tenhle opravdu vyjímečná osobnost s všeobecným přehledem, přirozená autorita, která nemá potřebu si na nic hrát a předvádí na naše pokleslé poměry velice nadstandartní výkony. U jeho posledních věcí však váhám, protože ony se dají přijmout jen jednou. Obávám se, že reprízu už nesnesou, jelikož tomu chybí širší rozměr, není to plastické, nedá se v tom hledat.  
Samozřejmě, je to alarmující výpověď o současném, velice neutěšeném stavu naší společnosti, samozřejmě, leckdo se v tom pozná, v žádném případě nechci ubírat na významu a vážnosti. Jenže po formální stránce je to příliš nevýrazné a ploché, než aby to mohlo zabírat. Postavy jsou vykresleny uspokojivě, rozumíme jejich motivaci, i když občas krkolomně – viz Eva Vrbková jako manželka Iva Pokorná hlavního (anti)hrdiny (Igor Chmela jako Libor Pokorný je excelentní ve své introverzi a implicitním pojetí) je na první pohled dosti nečitelná a nesrozumitelná persona, žijící jakoby v jiném světě, protože ona se neptá na zásadní a nabízející se otázky a nechá se vláčet po té naší zemičce tak odevzdaně a pokorně, až budí dojem určité nerozpracovanosti. Jejich děti jsou přechytřelé a sebevědomé až to bolí (asi z Prahéé...), ale přitom to nijak zásadně neruší, dokonce je to uvěřitelné a přirozené. Takže upravuji „In god we trust“ na „In our children we trust.“ Dějem se občas mihnou komické figury, jako třeba Marek Taclík v roli policisty (vedle stále stejného a stereotypního Jana Budaře), který svojí přítomností filmu dost přidává, odlehčuje ho. Taclík je komediant tělem i duší a v podstatě nemusí ani tak moc hrát nebo cokoliv deklamovat, on je prostě vtipný už jen svojí přítomností. Jen je trochu únavné smát se furt stejnému fórku o „blbém policajtovi....“ Tady je to na hranici, ještě kousek a scéna upadne na rovinu parodie „kameňákovského“ ražení. Stejně tak Simona Babčáková (kamarádka ze školy Lenka) působí trochu zbytečně, ostatně celé to setkání nepřináší nic valného, děj posuvného či film obohacujícího. Tady dokonce prosvitne vzpomínka na „absurdní“ „Knoflíkaře“ (nevím, nakolik je to původně zamýšlený záměr vzdát hold jakýmsi kinematografickým milníkům), když manželská dvojice ze Strážnice připraví „čecháčkům“ představení na úrovni, které ve filmu Petra Zelenky předvedl Jiří Kodet s Inkou Brendlovou v tzv. „leteckém příspěvku...“  
Musím se též přiznat, že už trpím tou „ohleděností“ a nadužívaností režisérových oblíbených tváří, neustále se opakujících v jeho počinech...  
Další rozměr jsou jakési existenciální sekvence, manželé Pokorní mají „dospěláckou diskuzi“, stojí zprvu ke kameře zády, před obrovskou vitrínou funkcionalistické(?) vily. Řeší nesmírně závažná dilemata a dramaticky přitom koukají průhledem na obzor. To může být opět odkaz na „zlatý fond“, ovšem nedokážu posoudit, poněvadž poslední věci od Romana Polanského neznám. Každopádně jsem byl upozorněn „poučeným“, že vychází právě z této poetiky. Nicméně ale i kdyby tomu tak bylo, nedokážu věc přehodnotit a dát jí kladné znaménko. Stejně jako tomu bylo v případě „Hanebných panchartů“ a podobných projektů nemůžu se oprostit od zažitého vnímání filmu jako ryze autorského díla, které sice může pracovat s nejrůznějšími odvolávkami, ale mělo by fungovat samo o sobě bez ohledu na to předchozí. Celkově tedy hodnotím „Rodinu“ spíše záporně, ne jako totální ztrátu času, ale o bůhvíjak přínosnou záležitost se dle mého soudu skutečně nejedná. 40%.  
 
Ps: umístění reklamy ve filmu vůbec neřeším, do očí bijící loga jako "Husky" nebo "Mercedes" (tzn. symboly "lepších lidí) mě nijak zvlášť nepohoršila, jakkoliv si myslím svoje, ale obšírněji se k tomu raději nevyjadřuji, ostatně udělal jsem tak na toto konto v minulosti. Je mi jasné, že se celá ta sranda musí nějak financovat a často schází granty tak, aby pokryly větší část produkce, takže se logicky musí oslovit "sponzoři." Nicméně zhoubné mi to přijde, obzvlášť, když se tím vlastně nastavuje jakási pomyslná laťka standardu a určuje se, čím se obklopovat. Tehdy nastává tzv. konzumní diktát.