Růžový panter 2

Jedině inspektor Clouseau dokáže zastavit nepolapitelného lupiče, který si říká Tornádo. Po letech se znovu objeví obávaný a nikdy nepolapený lupič, který si říká Tornádo. Jeho vizitky zůstávají jako jediná stopa na místech, odkud krade vzácné historické památky nedozírné ceny, jako je třeba Turínské plátno, Magna charta z Britské knihovny nebo císařský meč z japonského Kjóta. Pod patronátem francouzské vlády je sestaven mezinárodní tým detektivům, kteří ho mají společně odhalit, najít a dopadnout. V jejich čele má přes protesty šéfinspektora Dreyfuse stanout inspektor Clouseau, který v tu dobu na jeho příkaz pracuje jako obyčejný pochůzkář. Než však stačí detektiv odletět, ukradne Tornádo slavný diamant Růžový panter, a tak se vyšetřovací tým přesune do Francie. Tvoří ho Kendži Mazuto, technický expert z Japonska, Angličan Randal Pepperidge, domýšlivý Ital Vicenzo Brancaleone a také atraktivní Sonia Solanders, která sice není detektiv, ale jako novinářka je expertem na Tornáda, o jehož zločinech napsala knihu. Vyšetřování se také účastní jako Clouseaův pomocník policista Ponton, který se po rozchodu s manželkou nastěhoval do jeho bytu. Stopy vedou do Itálie k překupníkovi Avellanedovi, který je jedním z podezřelých a podle některých stop by právě on mohl být Tornádem. Situace v týmu není právě přátelská. Sebevědomým detektivům se nelíbí ztřeštěný popleta Clouseau a tomu se zase nelíbí Vicenzo, který se otevřeně dvoří jeho milované Nicole. Té se pro změnu zase nelíbí, jak otevřeně Sonia nadbíhá Clouseauovi. Návštěva u Avellanedy nepřinese žádný užitek, jen další porci inspektorových trapasů a navíc vzápětí Tornádo tým zesměšní, když ve Vatikánu ukradne papeži přímo z prstu jeho prsten. Noviny se netají výsměchem na adresu neúspěšného týmu a trefují se zejména do Clouseaua. Po řadě dalších trapasů s ním ostatní odmítnou spolupracovat a vzápětí informují veřejnost, že případ je vyřešen. Tornádo je mrtev a ukradené předměty nalezeny a vráceny, s výjimkou diamantu, který však byl podle všeho zničen. Clouseau však s ostatními nesouhlasí. Podaří se mu dokázat, že má pravdu? Odhalí skutečného pachatele? Někdy stačí k velkým činům jen drobný postřeh a malý notýsek.

Poté, co se Steve Martinovi podařilo v roce 2006 úspěšně znovuoživit legendární sérii příběhů o Růžovém panterovi, měl velkou radost z toho, že bude moci natočit pokračování. „Zbožňuji roli Clouseaua,“ přiznává Martin. „Musel jsem trochu oprášit jeho přízvuk, ale jinak to bylo jako setkání se starým známým. Tahle role mi umožňuje využít opravdu širokou škálu komediálních prvků. Clouseau je velice přehnanou postavou, je nevinný a dětinský. Současně se ale domnívá, že má neustále vše pod kontrolou, což je podle mého názoru legrační naprosto kdykoliv. Takže když se objevila možnost natočit pokračování, samozřejmě jsem přikývl.“

Producent Robert Simonds připouští, že Martin je hlavní devizou filmu. „Steve tu postavu dokonale vystihuje, dodává jí mnohem více, než je ve scénáři - a protože se na scénáři podílel, je tam toho docela dost,“ soudí. „Pokud bychom neměli Stevea, netočili bychom pokračování. On Clouseauovi rozumí. Píše pro něj. Tvoří jeho svět. Jedním z problémů s natáčením pokračování je, že musí být velkolepější, lepší, zábavnější a svěžejší než minulý díl. Snažili jsme se velice usilovně o to, abychom postavy, humor a všechno ostatní, co se nám na minulém dílu líbilo, posunuli ještě o kus dál.“

„Steve dodává Clouseauovi velice zajímavou kombinaci zranitelnosti a sebejistoty,“ pokračuje Simonds. „Má pro grotesku talent, ale je současně humoru velice dobře rozumí. Má neuvěřitelně vytříbený smysl pro humor. A co víc, jeho vtipy jsou ironické a chytré, ale nikdy ne zlomyslné. Zdrojem veškerého humoru v sérii Růžový panter je Clouseau, který se zkrátka snaží jen o to zachovat si důstojnost. Díky Steveově výkonu není ten film jen legrační, ale diváci současně s Clouseauem soucítí.“

„Skvělé je, že Steve se nesnažil napodobovat Petera Sellerse, ale pokoušel se zachovat ducha postavy a ponechat z ní to nejlepší - její podstatu,“ zamýšlí se Alfred Molina, který ve filmu hraje roli Pepperidge, jednoho z týmu detektivů, pověřeného dopadením zloděje nejvzácnějších světových šperků. „Vzal tu postavu a to, jak si ji pamatujeme, a na tom vystavěl svou verzi Clouseaua.“

Ne každému ale postava nešikovného inspektora učarovala. „Znal jsem v Anglii lidi jakou Clouseau,“ říká John Cleese. „Jsou to pravé opaky paranoiků. Myslí si, že je všichni mají rádi a jsou na jejich straně, ačkoliv pro to neexistuje sebemenší důvod. A Clouseau je podle mého přesně takový. Clouseau nemá nejmenší tušení, že ho lidé nemohou vystát - nedochází mu, že je na zabití.“

Jen těžko lze popřít, že přehnaně snaživý Clouseau je skutečně řadě lidí trnem v oku, ale herec, který ho hraje, je mezi svými kolegy naopak velice oblíbený. „Se Stevem pracuji moc rád,“ svěřuje se Simonds, se kterým Martin spolupracoval i na filmu Dvanáct do tuctu. „Je to skvělý člověk. Je chytrý, čestný, pracovitý, a ze všech sil se snaží o to, aby byl každý vtip tak neotřelý, jak to je jen možné.“

„Nevracel jsem se jen kvůli Clouseauovi a kvůli mé roli Pontona, ale i kvůli mému přátelství se Stevem Martinem,“ přiznává Jean Reno. „Je to skvělý herec, člověk a filozof, vlastně je to skutečný umělec. Dokonale se vyzná v herectví a v tom, jak lidi rozesmát. V prvním dílu jsme byli skvělý tým, takže jsem se těšil na to, že s ním budu moci znovu točit, že se budu jako Ponton znovu podílet na jeho příhodách.“

„Myslím, že Steve je ten nejkomediálnější člověk, jakého jsem kdy poznal,“ soudí John Cleese. „Když jsem stříhal Rybu jménem Wanda, přišel na jednu z projekcí a když jsme pak spolu šli na oběd, dal mi ten nejlepší seznam připomínek, jaký jsem kdy od někoho dostal. Takže tenhle člověk má rozhodně obrovský smysl pro komedii. Každou chvíli se divíme tomu, jak přednesl nějakou repliku a jak stvořil doslova magický okamžik, kdy se zasmějete a vlastně nevíte proč.“

Tvůrce napadlo zdůraznit Clouseauovo podivínství tím, že by ho zasadili do týmu špičkových detektivů z celého světa. „Myslím, že Clouseau je nejlegračnější tehdy, pokud je obklopený ohromně schopnými a doopravdy chytrými lidmi,“ míní Simonds.

„Všichni zúčastnění herci byli velice šťastní, že se mohou na něčem takovém podílet,“ prohlašuje Jean Reno. „Všichni jsme byli naladěni na stejnou vlnu, všichni jsme se snažili vydat ze sebe maximum.“ „Byla to velice kooperativní atmosféra,“ přitaká Alfred Molina. „Když někoho něco napadlo, hned to všichni chtěli zkusit.“

Pro tvůrce filmu bylo velice důležité, aby se do druhého dílu vrátili herci, představující Pontona a Nicole, Clouseauovy nejbližší společníky. Jeho vztah k nim byl v prvním díle jasně definován a v pokračování se zábavným i dojemným způsobem dále rozvíjí. „Ačkoliv se Jean ani Emily neproslavili jako komici, oba jsou v tomto žánru jako doma,“ soudí Steve Martin.

Reno tvrdí, že zápletka Růžového pantera 2 nabízí pro vztah Pontona s Clouseauem celou řadu zábavných možností. Když Pontona vyhodí žena z domu, protože má dojem, že se stará víc o práci než o svou rodinu, nastěhuje se do Clouseauova staromládeneckého bytu (i se svými dvěma syny a psem). „Najednou se tu ocitáme v situaci podobné filmu Podivný pár,“ hodnotí Reno. „Někdo se k vám nastěhuje se dvěma dětmi a psem a naprosto vám převrátí život naruby. Ale myslím, že Jacquesovi Clouseauovi nikdo vlastně život naruby převrátit nedokáže. Ponton ví, že to je třeba respektovat, jinak pomine kouzlo Jacquese Clouseaua, který je nedotknutelný.“

Ačkoliv jistě vzbuzuje svou postavou respekt, je Reno svými kolegy považován za jednoho z nejpříjemnějších a nejlegračnějších herců, kteří se na filmu podíleli. „Po prvním díle jsme zůstali s Jeanem Renem dobrými přáteli. Mám ho moc rád,“ přiznává Martin. „Je to skvělý člověk, který neustále vtipkuje a dělá legraci.“

„Každý den mě ráno japonsky zdravil - umí japonsky docela dost,“ podotýká Matsuzaki. „Jean je v Japonsku velice slavný, je považován za klasického akčního hrdinu, ale on je to vlastně hrozně milý a zábavný člověk. Dokud se neozve 'Akce', snaží se nás neustále bavit, abychom se uvolnili.“ Emily Mortimer se vrací v roli Nicole. Její vztah s Clouseauem je ve druhém dílu velice napjatý, jednak proto, že se do ní zakouká Vicenzo, ale současně také kvůli pocitu zrady, který Nicole cítí, když vejde do inspektorovy kanceláře a najde ho tam, jak objímá Soniu (i když ji jen utěšoval!) Mortimer říká, že zahrát Nicole je pro ni snazší, než dává najevo. „Najít ve mně mou vnitřní Nicole je až nepříjemně snadné,“ míní. „Rozhodně mám v sobě něco z její povahy, ačkoliv se to snažím maskovat. Při natáčení mi občas někdo řekl, že se mu líbilo, jak jsem zahrála to nebo ono, že to bylo legrační, a já si uvědomila, že ať už to bylo jakkoliv, rozhodně jsem to neudělala záměrně.“

Tím, že se ztotožňuje se svou rolí, samozřejmě Mortimer zvedá komediální potenciál všech scén. „Všechno v tomhle filmu je tak trochu přehnané, ale pokud chápete, co Nicole doopravdy prožívá, dodává to scénám hloubku. Nicole je do Clouseaua zamilovaná a není si jistá, zda on miluje ji. Oba v sobě své skutečné city ukrývají. Když pochopíte, že Nicole je zkrátka jen zamilovaná dívka, hraje se vám mnohem snáz.“

Role úhlavního nepřítele inspektora Clouseaua, šéfinspektora Dreyfuse, se ujal legendární komik John Cleese. „Myslím, že na představě člověka, který je naprosto očividně chytrý a všímavý a má svůj život pod kontrolou, a který má tu smůlu, že ho neustále otravuje někdo, kdo většinu času blábolí nesmysly, je něco legračního,“ soudí Cleese. „Když mě oslovili, zda bych si nechtěl Dreyfuse zahrát, zamyslel jsem se, jak na to. A pak jsem si vzpomněl na své předchůdce, na Herberta Loma a Kevina Klinea, a ti byli oba příšerní, takže jsem si řekl, že se zkrátka budu snažit to zvládnout. A lidé si toho rozdílu všimli!“

Se zcela vážnou tváří pak ale Cleese přiznává, že podílet se na Růžovém panterovi bylo velice příjemné. „Jsem dost starý na to, abych si pamatoval premiéru prvního Růžového pantera, kterou jsem viděl na Leicester Square, a to, jak úžasně promyšlený mi ten film připadal. Claudia Cardinale, Cappucine, David Niven, no a samozřejmě Sellers, což byl komediální génius. Angličanům vždycky přišel francouzský přízvuk hrozně legrační - nemám tušení, proč.“

„Podařilo se mi získat Stevea Martina a Johna Cleese - dva ohromné komediální génie. Musel jsem se štípnout, jestli se mi to nezdá,“ říká Zwart. „Ale na Johna Cleese si musíte dávat pozor. Pořád na lidi na place chystal nějaké legrácky.“ K těmto hercům se dále připojili Andy Garcia, Alfred Molina, Yuki Matsuzaki a Aishwarya Rai Bachchan v rolích mezinárodního detektivního týmu. Garzia hraje Vicenza, italského detektiva, který se stane členem týmu poté, co zloděj zvaný Tornado odcizí Turínské plátno.

„Miluji komedii,“ prohlašuje Garcia. „Když jsem s herectvím v Los Angeles začínal, věnoval jsem se hlavně komediálním improvizacím - hodně mne to baví. Takže když se objevila tahle příležitost - s vědomím, že se na filmu podílí nejen Steve a Jean a Emily, ale i Alfred a Lily a John Cleese - rozhodně jsem se do toho chtěl pustit.“

„Andy je skvělý,“ chválí ho Simonds. „Jeho postava, Vicenzo, je úžasný playboy. Když Andy přijde na plac, vyzařuje z něj taková energie a síla, že ani nemusí otevřít ústa a přesto ho okamžitě vnímáte jako postavu, kterou má hrát.“ Alfred Molina představuje Pepperidge, „velice britského a upjatého člověka,“ jak sám říká. „Je odborníkem na forenzní vědy a dedukci.“

„Chtěl jsem, aby nosil tvídové obleky,“ vysvětluje Molina, který se řídí heslem 'šaty dělají člověka'. „Joe Aulisi, náš kostymér, se chtěl ujistit, že nebudu mít problémy s tím nosit tak silné oblečení v letním Bostonu. Jak se ukázalo, nakonec jsme se tam dostali až koncem září a když zavál od řeky studený vítr, bylo mi jedinému teplo.“

„Alfred je mazaný a úžasný a tak milý - je to výjimečný člověk,“ míní Rai Bachchan. „Je to skvělý, úžasný herec, což je jasné z jeho pestrého hereckého profilu, a současně je naprosto nenuceně vtipný.“

Rai Bachchan hraje Soniu, neobvyklou členku vyšetřovacího týmu, která je odbornicí na Tornadův život. Pro herečku, která je v Indii velkou hvězdou a je často označována za jednu z nejkrásnějších žen světa, může jít o roli, která z ní v Americe a po celém světě udělá slavnou hvězdu.

„Aishwarya,“ usmívá se Jean Reno. „Ty zelené oči, ta krása! Páni. Překvapením pro mne bylo, že má výtečný smysl pro humor, neustále se směje, což je v případě krásné ženy dar z nebes. A vždy je připravena hrát.“

Rai Bachchan připomíná, že Sonia je jakožto dokumentaristka a odbornice na Tornadův život velice cennou členkou týmu. „Protože se Clouseau se svým týmem snaží Tornada dopadnout, berou ji jako někoho, kdo by jim mohl poskytnout cenné informace. Proto se stane jednou z nich a je v týmu vítána. Je to naprosto přirozené.“

Přišlo indické hvězdě natáčení amerického filmu v Paříži a Bostonu hodně odlišné od natáčení indických filmů? „Ne, nikdy mi to nepřipadalo nijak odlišné. Myslím, že celkový dojem z natáčení vždycky záleží na režisérovi a klíčových členech štábu - ať už mluví jakýmkoliv jazykem.“

Výčet členů týmu uzavírá Yuki Matsuzaki v roli Kenjiho, který je popisován jako „japonský detektiv, specializující se na programování a systémy počítačové bezpečnosti. Pochopitelně, že je to 'blázen přes počítače' (v Japonsku se říká 'otaku'), ale on se tak nevidí. Pro něj je to prostě všechno normální a často si myslí, že ostatní lidé rozumí všemu, čemu rozumí on. Když něco objeví, bývá nadšený a snaží se o to s ostatními podělit, ale druzí mu vůbec nerozumí.“

„Yuki je moc milý, upřímný, zdvořilý a nadšený,“ pěje na něj ódy Rai Bachchan. „Je hezké vidět někoho, kdo má práci takhle rád, má takovou chuť nějak přispět a stát se členem týmu. Taková spontánnost a nevinnost je výjimečná a bylo by příjemné, kdyby si je dokázal zachovat.“

Matsuzaki se podílel i na práci v zákulisí - připravil titulní stránky japonských novin, na kterých se objevují zprávy o Tornadových zločinech, a stejně tak pomáhal i hercům, představujícím japonské televizní reportéry, s výslovností a dialogy ve svém rodném jazyce.

Ve filmu Růžový panter 2 se také opět setkávají Steve Martin a Lily Tomlin, dva vyhlášení američtí komediální herci. „Neměl jsem tušení, že spolu Steve a Lily hráli naposledy před dvaceti lety ve filmu Sólo pro dva. Sledovat je, jak si navzájem nahrávají, byla skvělá zábava. Desetivteřinová scéna se mohla protáhnout třeba na tři nebo čtyři minuty a být stále vtipnější. Skvěle jim to společně funguje.“

Tomlin říká, že její postava poskytuje Clouseauovi ideální podmínky k tomu, aby vynikal. „Paní Berengerová má za úkol vyškolit všechny zaměstnance Palais de Justice v politické a sociální korektnosti,“ vysvětluje. „A Clouseau je samozřejmě jedním z nejhorších případů, protože je svým způsobem tak omezený, prostě to nechápe. Nechápe, že nemáte mít poznámky na adresu krásné ženy, nebo že jisté rasy či etnika nesmíte označovat určitými hovorovými výrazy, které je mohou urazit. V tolika ohledech je naprostý idiot, takže ho neustále musíte za něco kárat. Současně je ale velice okouzlující. A je to frustrující, protože jemu zkrátka vůbec nedochází, jak by se měl chovat, ať se snažíme sebevíc, má v sobě určité kouzlo nevinnosti - je to skoro jako kdyby s lidmi nikdy vůbec neuměl jednat.“

Tvůrci Růžového pantera se rozhodli vytvořit nestárnoucí, klasický, romantický svět z pohlednice - Paříž plnou kavárniček, květinářů, pouličních umělců a podivných automobilů, která vychází z filmů jako Madeleine, Červený balónek, filmů režiséra Jacquese Tati nebo z animovaného filmu Ratatouille. Ačkoliv se film zcela nepopiratelně odehrává v současné Paříži, všechny anachronismy, jako například klasická pestrobarevná auta, která dnes krouží kolem Vítězného oblouku už jen ve filmech, jsou zcela záměrné.

„Clouseau je francouzskou ikonou,“ všímá si vedoucí výroby Ira Shuman, „takže jsme chtěli, aby žil v pohádkové Francii - ne v té moderní, ocelové a skleněné Paříži plné mrakodrapů, ale ve městě, které všichni známe a milujeme.“

V případě kostýmů to podle kostyméra Josepha G. Aulisiho znamenalo používat „skutečné oblečení, ale nějakým způsobem zdeformované,“ popisuje. Aulisi říká, že při své již šesté spolupráci se Stevem Martinem měl naprosto jasnou představu o tom, co by chtěl Clouseauovými kostýmy vyjádřit. „Měl jsem pro něj sako se čtyřmi knoflíky, s velice malými klopami, drobné límečky, hodně úzké kravaty, dlouhé, absurdně velké boty, příliš krátké kalhoty a rukávy, klobouky s drobnými krempami a v podivných barvách. To všechno pomáhá humoru, protože Steve s těmi pomůckami umí výtečně pracovat.“

Výtvarník Rusty Smith, který se Zwartem spolupracoval už na filmu Agent Cody Banks, soudí, že „Harald doopravdy toužil složit poklonu Jacquesovi Tatimu, francouzskému komikovi a režisérovi, a snažil se, aby film působil mírně retro. Ačkoliv v něm máme moderní mikrofony nebo analýzy DNA, odehrává se ve své vlastní době. Chtěli jsme zachovat ten nádherný, idealizovaný styl, který pro první film vymyslela Lily Kilvert.“ Ve filmu se tak objevují klasické prvky jako vchod do domu, ve kterém Clouseau bydlí, ve stylu art nouveau, či věhlasné malby na zdech bytů a kanceláří. Smith poznamenává, že „velkou zásluhu na podobě filmu má rekvizitářka Carla Curry, se kterou spolupracuji už několik let.“

„Jde o svět viděný Clouseauovýma očima,“ soudí kostymér Joseph Aulisi, „takže jde o pohádkové prostředí, které je mírně zkreslené, o něco zábavnější, než by bylo ve skutečnosti. Vymyslel jsem několik věcí, které jsou myslím dost nadčasové a klasické, ale ty báječně postavy zabraňují tomu, aby na sebe strhávaly pozornost.

Diváci jsou ohromeni spoustou historických vozidel, které se prohánějí po ulicích Paříže z filmu Růžový panter 2, zejména co se týče modrého Citroenu DS19, který se objevuje na začátku filmu ve scéně, kdy se jeho majiteli snaží Clouseau dát za stěrač pokutový bloček a uvízne, zatímco se auto dá do pohybu. „Harald mi ukázal obrázek toho auta a řekl, že ho zamlada měl,“ svěřuje se rekvizitářka Jennifer Gerbino. „Shodou okolností jsem jedno objevila asi o hodinu později na internetu a o pár hodin později ho v Massachusetts, kde se natáčel větší část filmu, koupila. Pařížský tým se musel podřídit mé volbě - protože pro ně bylo jednodušší najít ve Francii stejné, jako jsem objevila já, než kdybychom to dělali naopak.“

Po ulicích Paříže se ve filmu prohánějí vozy jako Glas Goggomobil z roku 1957, Fiat Polsky z roku 1972, Renault Daphne z roku 1962, Austin A30, Vespa Ape P501 nebo Citroen 2CV z roku 1972. Hasičská auta představují Unimogy a Pinzaugery, klasická záchranná vozdila EU Švédů či EU. Americký štáb je objevil na Rhode Islandu, kde funguje firma, která je vykupuje, upravuje podle americké vyhlášky a pak je prodává jako rekreační vozy.

Protože postavy ve filmu hovoří celou řadou různých přízvuků, „museli jsme se ujistit, že se všichni budou se svým přízvukem držet v poměrně úzkých kolejích,“ zdůrazňuje Simonds. „Ten nejpříšernější přízvuk musí mít vždycky Clouseau. Naše skvělá lingvistická konzultantka Jessica Drake z minulého dílu přispěchala hercům na pomoc i tentokrát, a pomohla jim opravdu výrazně.“ „Vrátit se zase k tomu přízvuku byla obrovská legrace,“ podotýká Martin. „Moc rád pracuji s poradci. Myslím, že jsem si ten přízvuk trochu přizpůsobil podle svého, ale Jessica je vážně skvělá.“

„V prvním snímku jsme měli pouze francouzské přízvuky,“ podotýká Drake, která vystudovala fonetiku a dialekty. „Ve druhém dílu tu máme Stevea s jeho výrazným americkým přízvukem, který předvádí báječný francouzský přízvuk ve stylu jeho vlastního Clouseaua. Je v tom velice dobrý - dokáže udělat vtip jen tím, že vyjde z nějakého zvuku a upraví si ho podle sebe. Výsledek je ten, že se valíte smíchy po zemi. Emily, která je z Británie, mluví trochu jiným francouzským přízvukem, který doplňuje ten Clouseauův. Andy, kubánský Američan, mluví s italským přízvukem, a Yuki mluví s japonským. Alfred, který je Brit, mluví s velice upjatým přízvukem britských vyšších vrstev, a Ashiwarya má vlastní krásný britsko-indický přízvuk.“

„Angličanům vždycky připadal francouzský přízvuk směšný,“ poznamenává John Cleese. „Nevím, proč tomu tak je. Ostatní přízvuky, jako třeba ruský nebo německý, prostě necháváme být, ale francouzský nás neuvěřitelně rozesmívá. Probírali jsme se Stevem, jestli mám mluvit s přízvukem. Předpokládal jsem, že půjde o francouzský, protože s ním mám koneckonců velké zkušenosti, ale pak mi najednou došlo, že by bylo mnohem lepší, kdyby s přízvukem mluvil jen Steve. Navrhl jsem mu to první den natáčení a myslím, že jsem zahlédl, jak se mu ulevilo. Je lepší vytvořit takový menší kontrast.“

„Ve Státech už žiji patnáct let, takže jsem myslím o svůj britský přízvuk trochu přišel, ale snažím se ho prohloubit a trochu ho přehnat, aby působil komičtěji,“ objasňuje Molina. „Studoval jsem angličtinu a celé roky jsem se snažil svého původního přízvuku zbavit,“ vzdychá Matsuzaki, který se narodil v Japonsku a nyní žije v Los Angeles. „Ale v případě tohohle filmu jsem se musel snažit mluvit zase mizernou angličtinou, jak to jen šlo. To má vliv i na mou roli - protože Kenji neumí tak skvěle anglicky, občas přemýšlí rychleji, než stíhá mluvit.“

Jean Reno měl jasný cíl: „Chtěl jsem, aby mi američtí diváci rozuměli. I přesto, že už přízvuk mám,“ směje se. „Musí mi být rozumět. Moje žena Zofia Moreno je Angličanka, takže mi hodně pomáhá.“

Mortimer zdůrazňuje dvojsečnost záležitosti s přízvuky. „V kreativním prostředí se člověk necítí tak zodpovědný za co nejlepší francouzský přízvuk, protože by to vlastně v tomhle filmu bylo trochu nepatřičné, mluvit s perfektním francouzským přízvukem. Koneckonců představujeme Francouze, kteří spolu mluví anglicky s mizerným francouzským přízvukem - to je součástí vtipu!“ První týden natáčení Růžového pantera 2 probíhal v Paříži. Herci a štáb navštívili Eiffelovu věž (kde se natáčela scéna, ve které se nám Clouseau znovu představuje), Pont de l'Archevéché za katedrálou Notre Dame (tisková konference, na které všichni detektivové kromě Clouseaua oznamují totožnost zloděje), starou uličku ve čtvrti Marais (Clouseauův dům), Chateau Ferriere u Paříže, Ecole Nationale d'Arts et Métiers (exteriéry Palais de Justice a Vatikánu) a především Le Petit Palais (exteriéry pro scénu na večírku) a Le Grand Palais - obrovské, nedávno renovované výstaviště, postavené před více než sty lety, kde je vystaven legendární Růžový panter. Z Paříže se natáčení přesunulo do Bostonu, který výtvarník Rusty Smith nazývá „klasickým euroamerickým městem se silným pařížským vlivem.“

„Jsou to filmová kouzla, otevřít dveře v jedné zemi a vyjít z nich v jiné,“ míní Smith. „Mým oblíbeným příkladem je chvíle, kdy auto, které se Clouseau pokoušel pokutovat, projíždí pod Eiffelovkou. V tu chvíli je střih a my se ocitáme v jedné Bostonské ulici, která Paříž jen napodobuje. To místo jsem objevil při jedné pozdní procházce v Bostonu, když jsem zabloudil na jedno z náměstí. Bylo naprosto opuštěné a já měl okamžitě dojem, že jsem se ocitl v Paříži. Bylo to jako kouzlo. A když tomu trochu pomůžete, rozestavíte tam stánky s květinami, stolky kaváren a další pařížské prvky, dokonce i místní se divili.“

Mezi další místa, na kterých se v Bostonu natáčelo, patří Bostonská veřejná knihovna (papežova ložnice - jak Smith podotýká, „potřebovali jsme něco odpovídajícího. Terasa u téhle místnosti má být dvacet metrů vysoko a okna mají mít na výšku zhruba pět až šest metrů. Takže nebylo snadné najít místnost, která by se něčemu takovému vyrovnala.“), Massachusetts State House (v různých místnostech se tu natáčely všechny tři scény krádeží vzácných artefaktů), Crane Estate v Ipswich a především Wang Center v Citi Performing Arts Center - divadlo z dvacátých let, jehož vstupní hala sloužila po celý týden pro natáčení klíčových scén na večírku - „Potřebovali jsme něco velkolepého, mramorového a zlatého,“ vysvětluje Smith, „a ve Wang Center jsme to všechno nalezli!“