Sametoví vrazi

Film Sametoví vrazi vychází volně z nejznámějšího případu násilné trestné činnosti poslední doby tzv. Orlických vražd.

Jednalo se o sérii vražd z let 1991 až 1993, jejichž oběti byly nalezeny na dně přehrady Orlík. Vrchní soud v Praze poslal v této kauze v roce 1997 za mříže na doživotí Karla Kopáče, a to za podíl na čtyřech vraždách. K nejvyššímu možnému trestu odsoudil také vykonavatele vražd Ludvíka Černého, který měl podle soudu na svědomí pět lidí, a podílníka na některých z nich Vladimíra Kunu. Další jejich společníci dostali tresty od deseti let a více. V listopadu 1997 vrchní soud Kunovi zmírnil trest na 25 let, Černému doživotí potvrdil.

S cílem získat majetkový prospěch promyšleně popravili tito pachatelé pět osob, šestá smrti unikla jen o vlásek. Tři těla tehdy potápěči vylovili z Orlické přehrady, kam je vrazi hodili. Jedno tělo zabalili do pletiva, dvě nacpali do sudů. Celý případ, kde vrazi své oběti odkládali do sudů se žíravinou a vhazovali do Orlické vodní nádrže, policisté tehdy hodnotili jako nejzávažnější v dějinách české kriminalistiky.

Téměř absurdní přitom je, že z první oběti, která putovala do jezera ještě v drátěném pletivu, měli pachatelé zisk cca 800 000 korun. Z druhé, kterou už potopili v sudu, zhruba již jen 20 000, ze třetí rovněž v sudu jakési zlaté pečetě, které dodnes nebyly nalezeny, a tudíž ani vyčísleny. Čtvrtá oběť, matka jednoho obžalovaného, zahynula při explozi po doručení výbušného balíčku: zisk z dědictví domu, který zároveň sloužil jako erotický salón, byl vyčíslen na milion šest set tisíc. A konečně pátá oběť, Kopáčův švagr, zastřelený přímo v domě, nevynesla vůbec nic. Jeho dům, který měl sloužit jako jistina bance, se už zastavit nepodařilo. Suma sumárum tak získali přibližně "pouze" tři miliony za pět vražd pro pět pachatelů v rozmezí dvou let. Josef Doucha, který stál v čele středočeského krajského úřadu vyšetřování a spolu s týmem vyšetřovatelů a operativních pracovníků kriminální služby měl podíl na vyřešení složitého případu Orlických vražd, vydal posléze v roce 1998 spolu s Alešem Přivodou knihu s názvem: Akce Přehrada. "Orlické vraždy" očima vyšetřovatele. Vzpomínky kriminálního rady Douchy. Čtenář zde může krok za krokem sledovat motivy a jednání pachatelů i nelehkou práci policistů autentickýma očima vyšetřovatele.

Partě tzv. orlických vrahů dominovali především dva jedinci. Obžalovaný Ludvík Černý a Karel Kopáč. Černý byl jakýmsi protipólem Kopáče. Uhlazený, vždycky se snahou budit co nejlepší dojem, usměvavý, ale o to nebezpečnější. Zdá se, že to byl hlavně on, kdo vraždil. Kopáč podle všeho přišel na nápad, kam uklízet těla, protože na Orlíku cvičil ještě s URNOU, jíž byl po listopadu 1989 členem, a podílel se na jejich likvidaci. Černým ovšem pohrdal; tvrdí, že to byl zženštilý homosexuál. Černý zase pohrdal Kopáčem; připadal mu jako primitivní sportovní fanatik.

Samostatnou kapitolou je obžalovaný Kuna. Rád se přidal, přizpůsobil. Zřejmě to byl on, kdo vymyslel způsob likvidace mrtvých obětí. O jeho osobnosti vypovídá hodně to, že zřejmě nechal oddělat výbušnou zásilkou svou matku, majitelku erotického salónu. Ostatní už z hlediska vyšetřování tak významní nebyli. Světská spravedlnost ovšem Karla Kopáče dostihla daleko dřív, než policejní vyšetřovatelé. Naboural se totiž s autem na dálnici a zůstal ochrnutý prakticky od ramen až dolů. Zatčen byl už tedy na invalidním vozíku. Nicméně fakt, že byl zcela paralyzován, jej psychicky zdeptal natolik, že začal vážně pomýšlet na to, že si vezme život. Poprvé se pokusil o sebevraždu krátce po havárii, která ho navždy ochromila: spolykal prášky. Podruhé se postřelil, když ho zatýkali. Ve vězení to pak zkoušel stále znovu, až se mu to nakonec v květnu 2004, těsně před převozem do speciálně upravené cely s asistenční službou v Karviné, podařilo.

Dramatická tvorba produkovaná ostravským centrem zahrnuje širokou paletu žánrů - komedie, drama, pohádky ... Při volbě tématu dávají tvůrci přednost originálním dílům, jejich převedení do přitažlivého filmového tvaru, natáčeného převážně v reálném prostředí, výpravně bohatšího a srozumitelného televizním divákům. Z celovečerních projektů byl v roce 2002, kdy se z původních tvůrčích skupin rekrutovalo nově vzniklé centrum dramatické tvorby, úspěšně uveden hraný povídkový triptych ze současnosti Trosečníci (režisérů Tomáše Krejčího a Ivo Macharáčka), volně inspirovaný pohádkovými náměty. Dále pak první celovečerní animovaný film na motivy La Fontainových bajek nazvaný Báječná show, který je neobvyklý kromě jiného tím, že jde o kombinaci několika animačních technik - plastelínové loutky, klasické kreslené animace a 3D/2D počítačové grafiky. Zdařilý byl rovněž záznam inscenace I. A. Krylova: Trumf, představení ostravského Divadla loutek.

Michal Dlouhý
Narozen 29. září 1968 v Praze. Během své profesionální kariéry hrál v řadě divadelních představení na prknech své domovské scény v Činoherním klubu. Jako host účinkoval i v inscenacích na Pražském hradě nebo např. v divadle Rokoko.

Jan Dolanský
Narodil se 14. února 1978 v Hradci Králové, kde vystudoval základní školu. Ve 14 letech odešel do Prahy, kde nastoupil na Státní konzervatoř - hudebně dramatický obor, kterou ukončil v roce 1997.
Po šesti letech začal hostovat v pražském divadle Komedie. Zahrál si tu např. Gase a Augustuse ve hře Toma Stopparda Arkádie, Puka v Shakespearově Snu noci svatojánské, Petra v Ostrovského Lese, Basania v Shakespearově Kupci benátském, dále ve Zkrocení zlé ženy aj.
V létě v roce 2002, kdy byl původní soubor Divadla Komedie rozpuštěn, zůstal bez angažmá. Posléze začal spolupracovat s Divadlem na Vinohradech (Max v Králi Kryse).
Od ledna 2003 je členem činohry Národního divadla. Viděli jsme ho zde zatím v roli Mladíka ve Volánkové Stísněné 22 a jako Valentina ve Schwabově hře Faust, můj hrudník, má přilba; v současném repertoáru hraje roli Vikomta de Valverta v Rostandově Cyranovi z Bergeracu, Kennyho v Mastrosimoneho hře Jako naprostý šílenci a Tresku v Molierově Lakomcovi.
V šestnácti letech natočil s režisérem Jaroslavem Dudkem televizní seriál Aneta (ČT). Režisér Jiří Svoboda si jej vybral do hlavní role pro televizní film Udělení milosti se zamítá (2002). Role Jakuba v Perníkové věži (2002) režiséra Milana Šteindlera byla první z velkých filmových příležitostí, které se mu dostalo.

K jeho zálibám patří snowboarding. Jeho manželkou je herečka Lenka Vlasáková.

Richard Krajčo
Narozen 1. června 1977. Jako dítě veškerý volný čas tráví na fotbalovém hřišti, kam utíká před šikanou spolužáků. Diagnóza: příliš odlišný. V roce 1991 se setkal s kytarou a způsobilo to razantní odchod ze zeleného pažitu. Pod vlivem punkových kapel dochází k úplné přeměně šatníku a ještě většímu vzdálení vrstevníkům. V roce 1993 založil punkfolkové trio THE Kryštof. Pak vystudoval Janáčkovu konzervatoř v Ostravě. Po zdařilém konkurzu začal moderovat hitparádu České televize Medúza. Dostal angažmá v Divadle Petra Bezruče v Ostravě. Role na uvítanou - Hamlet (nejmladší Hamlet v dějinách českého divadla). Získal cenu Alfréda Radoka v kategorii Talent roku. V roce 2001 skupině Kryštof vychází debutová deska Magnetické pole. Na předávání cen popularity Český slavík bojkotuje s kapelou vystoupení na playback v TV Nova. Díky tomu je jeho skupina i osoba na několik měsíců na TV Nova nežádoucí. Zatím natáčí první televizní inscenace a film s režisérem Jiřím Svobodou Udělení milosti se zamítá. V roce 2002 získal pět nominací na výroční ceny Akademie populární hudby. Skupina ceremoniál bojkotuje a v přímém přenosu prostřednictvím manažerky otevřeně a ostře napadá TV Nova, která přenos vysílá. Richard je díky svým názorům označen za "levičáka a rebelanta". Na podzim vychází druhé album a Kryštof si opět odnášejí čtyři nominace na české Grammy - Anděly. Na Silvestra natáčí s F. A. Brabcem čtyřiadvacetihodinový "výkřik" Krysař. V roce 2003 Richard získává sošku za skladbu roku. Je členem činohry Národního divadla v Praze. Zahrál si jednu z hlavních rolí v mrazivé city komedii režiséra Juraje Jakubiska Post Coitum.

Jiří Svoboda
Narodil se 5. května 1945 v Kladně.
Otec, JUDr Jiří Svoboda byl notář. Zemřel v roce 1975. Matka Božena Svobodová, roz. Procházková pracovala jako profesorka jazyků. Zemřela ve věku 92 a půl roku v roce 1998.
Studoval Střední průmyslovou školu strojní - obor strojírenské technologie. Byl přijat na Divadelní režii DAMU. Byl spoluautorem dopisu, poukazujícího na nedostatek svobody tisku, informací a umělecké tvorby. Na základě vyšetřování a podkladů StB a prokurátorského řízení, byl z rozhodnutí disciplinární komise vyloučen ze studia na všech vysokých školách v ČSR.
Poté pracoval v ČSAD Kladno a u Okresní správy spojů jako řidič. V létech 1964-66 jako skladník OPBH.
Byl přijat na FAMU - obor filmové a televizní režie u prof. K. Kachyni a doc. J. Matějovského. Natočil 13 celovečerních hraných filmů a více než 25 televizních filmů a inscenací.
V roce 1988 byl pozván katedrou kamery Filmové a televizní akademie AMU k cyklu přednášek na téma Spolupráce kameramana a režiséra. Od jara 1989 byl externím asistentem katedry režie. V témže roce se přihlásil ke konkursnímu řízení, které bylo vypsáno děkanem, a od školního roku 1989/90 přednášel teorii režie z hlediska obecné sémiologie a teorie informací.
V lednu 1990 se na žádost studentů stal hlavním pedagogem III. ročníku režie, který následně přivedl k absolutoriu (Jordi Niubo, Ivo Trajkov, David Sís). Na jaře 1990 byl zvolen členem Akademického senátu FAMU. Na základě habilitačního řízení jsem byl 27. června 1994 jmenován rektorem AMU docentem pro obor filmové a televizní režie. Je členem České filmové a televizní akademie, Společnosti Franze Kafky a Asociace českých audiovizuálních režisérů.
Jeho žena, ing. Milena Svobodová, rozená Nižňanská, pracovala jako chemik biochemické laboratoře kladenské nemocnice. V současné době je podnikatelkou.