Serge Gainsbourg

Pyšnému Francúzsku zaspieval paródiu Marseillaisy v rytme reggae, v priamom prenose si zapaľoval cigarety bankovkami, zviedol sex-symbol Brigitte Bardot v časoch jej najväčšej slávy, jeho duet s Jane Birkin "Je t"aime... moi non plus" odmietli v niekoľkých krajinách hrať kvôli obscénnemu textu. Serge Gainsbourg bol provokatér a škandalista rovnako ako skvelý hudobník a umelec.

Byl to jeden z mála opravdových rebelů šoubyznysu. Chlap, který žil najednou hned několik životů. Jako muzikant neuznával jeden styl, míchal jimi tak, že je nezařaditelný. Jako muž střídal ženy s nekonečnou lehkostí, byť často šlo o ty pro většinu smrtelníků nedosažitelné. A jako člověk byl tak zajímavý, že si vlastní film zasloužil už dávno. Serge Gainsbourg se dočkal (i když posmrtně) až díky režisérovi Joannu Sfarovi, který natočil jeho velmi neobvyklý životní příběh, a to podle vlastního komiksu.

„Znám detaily Gainsbourgova života stejně dobře jako pihy na vlastním těle, ale rozhodně jsem nechtěl natočit realistický nebo pseudodokumentární film,“ říká Joann Sfar. „Ten film je plný lží, protože lži miluju. Gainsbourg bývá prezentován jako gauner, miláček nebo sexem posedlá osobnost, já z něj stvořil bohatýra,“ říká režisér.

Gainsbourgovi rodiče byli původem ruští židé, kteří v době bolševické revoluce prchli do Francie. Moc si nepomohli. Film totiž začíná v roce 1941 a malý Lucien, budoucí Gainsbourg, se brouzdá pařížskými ulicemi a kloemjdoucím pyšně ukazuje žlutou hvězdu přišitou na kabátě, která se v jeho očích rovná šerifskému odznaku. Dokonce se přidává k pochodující pronacistické francouzské milici a snaží se s jejími členy prozpěvovat Marseillaisu, ačkoliv nezná její slova. Se stejnou drzostí se na prahu dospělosti vrhá na malířství, ale s paletou a štětcem si moc netyká. Když totéž následně provede na poli hudebním, uvědomí si, že se mu otevřel svět, který může zcela ovládnout. Důvodů jeho úspěchu je jistě celá řada, ale na první pohled a poslech lze mluvit o dvou hlavních - nekonečné touze experimentovat a nekonečné touze provokovat. Film dokumentuje všechny jeho nejznámější excesy, včetně vzniku obrovského hitu Je t´aime, moi non plus, kde hudební složku mohutně podporují zvuky probíhající soulože, případně nahrávka francouzské hymny ve spolupráci s jamajskými hudebníky, stylově v rytmu reagge. „Poznáte jak moc ho vyčerpávalo napsání každé písničky a hlavně obrana každého alba, které vyšlo. Gainsbourg měl totiž odvahu skládat to, po čem aktuálně toužili mladí lidé. Je neuvěřitelné sledovat, k jakým výšinám byl schopen proniknout svými texty, a na druhé straně do jakých hlubin spadl, když pak o svých písničkách mluvil v televizi,“ říká režisér.

Nejen jeho neuvěřitelné tvorbě, ale i jeho bouřlivému osobnímu životu se film věnuje víc než intenzívně. Gainsbourg neměl žádné mantinely, podle hesla „Carpe Diem“ bral to nejlepší, co bylo zrovna k mání, a bez mrknutí oka to opustil, když se namanulo něco lepšího. Jako dvakrát rozvedený svůdník poznal v roce 1967 královnu sexsymbolů, herečku Brigitte Bardot. Jejich vztah byl krátký, ale intenzívní natolik, že z něj vzešlo album B. B. Následně se vrhnul do náručí mladičké herečky Jane Birkin, kterou sbalil tak, že ji nejprve zavedl do nočního klubu, pak do klubu pro transvestity a nakonec do Hiltonu, kde zmožen alkoholem usnul, aniž k něčemu došlo. Vydrželi spolu bouřlivých dvanáct let, po nichž Jane vystřídala Bambou, vlastním jménem Caroline Paulus, jinak také vnučka jednoho z nejznámějších velitelů německého whermachtu.

Všechny tyto události prožívá Gainsburg v doprovodu svého alter ega, zhmotnělé karikatury typického žida z nacistického plakátu, který se k němu přilepil už v dětství, a od té doby komentuje každý jeho krok, vrhá stíny na dny, jež by pro Gainsburga jinak byly slunečné, vyvolává v něm nejistotu, pochybnosti a deprese. Celý film je vlastně bojem mezi Gainsburgem a jeho druhým já, bitvou, ze které se chce vymluvit, vyzpívat, vysouložit…

Životopisné role si ve filmu zahrála francouzská herecká elita, Gainsbourga ztvárnil Eric Elmosnino (Herečky, Život umělce), producenta jeho desek Claude Chabrol, do role Brigitte Bardot pak vklouzla slavná modelka Laetitia Casta. Jane Birkin si zahrála britská herečka Lucy Gordon, která v průběhu postprodukčních prací spáchala sebevraždu.

„Rád bych tenhle film věnoval zahraničním divákům, kteří Gainsburga neznají tak dobře jako Francouzi,“ říká režisér Sfar. „Ti, kdo na tenhle film vyrazí, neuvidí jen výjimečný osud, ale seznámí se také s jedním moderním archetypem. Myslím si, že Gainsbourg je větší hrdina než třeba Superman, protože opravdový hrdina je člověk, kterého srazí na kolena, ale on se přesto nebojí dál brát žhavé uhlíky holýma rukama,“ dodává Sfar.

Ten se rozhodl, že ve filmu nepoužije původní Gainsbourgovu hudbu, ale že ji všechnu přearanžuje, předělá a přezpívá. „Nechtěl jsem, aby byly původní nahrávky uměle naroubovány na nový film. Dialogy, hudba i obraz musí být v naprosté harmonii. Chtěl jsem natočit film srovnatelný s Rayem nebo Walk The Line,“ uzavírá.

Příběh mistra provokace, manipulátora se slovy a ženami, plachého ale odvážného dobrodruha nemá smysl dál vyprávět. Vyměňte proto slova za divoké rytmy a ponořte se do swingující Paříže šedesátých let, abyste byly očitými svědky událostí, které se skutečně takhle nějak staly, ač je to skoro neuvěřitelné.