Sex ve městě 2

Dvanáct let, šest sérií a jeden mimořádně úspěšný celovečerní film. „Sex ve městě“ se od svého uvedení stal mezinárodním fenoménem, jehož příznivci považují Carrie, Samanthu, Charlotte a Mirandu za sobě natolik blízké, že jim připadají spíše jako kamarádky než jako fiktivní postavy.

„Při uvedení prvního filmu jsem viděl před kinem spoustu žen oblečených tak, jako by šly na party, nejen do kina na film,“ vybavuje si scénárista, režisér a producent Michael Patrick King. „Přišlo mi, jako kdyby chtěly tu zvláštní příležitost oslavit se svými kamarádkami, a to jak s těmi na filmovém plátně, tak i s těmi skutečnými. No a tak když jsem začal uvažovat o pokračování, chtěl jsem, aby to bylo něco jako pokračování party. Vlastně jsem chtěl, aby můj film byla další party,“ doplňuje režisér.

Sarah Jessica Parker, která nejenže si zopakovala svoji roli Carrie Bradshaw, ale navíc znovu vystupuje i v pozici producentky filmu, říká: „Je to úžasné být součástí něčeho, s čím se lidé ztotožňují a co silně prožívají, něčeho, co každý týden vítají ve svých domovech a na co rádi chodí do kin. A tak jsme věnovali opravdu hodně času úvahám o tom, jak naše diváky znovu po dvou letech vtáhneme do děje,“ dodává.

Přestože hlavní dějové linky prvního filmu se vyřešily, zůstalo toho hodně, co jde o našich čtyřech hrdinkách a jejich milostných životech říci. „Rozhodli jsme se posunout se o kapitolu dopředu a sledovat, co s našimi hrdinkami bylo dál,“ vysvětluje producent John Melfi.

Při úvahách o tom, kam se hrdinky filmu během dvou let od posledního setkání posunuly, náhle režisérovi Kingovi vyvstalo jedno nosné téma nového filmu, a to tradice. King nechtěl, aby „Sex ve městě 2“ byl konvenční komedií, jenže různé formy a variace tradice ho nakonec ke komedii stejně přivedly. „Naše čtyři hlavní hrdinky nejsou tradiční a nikdy ani tradiční nebyly. Miranda měla nemanželské dítě, pak se vdala, a vůdčí typ v manželství. Charlotte konvertovala k judaismu, adoptovala dceru asijského původu a pak měla další dceru. Samantha vyzkoušela spoustu vztahů a nakonec se rozhodla, že bude navždy sama. A Carrie je člověk, který udělá všechno pro vytvoření fungujícího vztahu s Božským a zachování existence nezávislé spisovatelky.“

Sarah Jessica Parker dodává: „Carrie si jeden čas myslela, že není typ na vdávání, ale nakonec se vdala za svoji životní lásku, za muže, kterého uháněla většinu svých dospělých let.“ Carrie ale podle ní není jediná, kdo ve filmu dospěje na důležitou životní křižovatku. „Všechny ženy se v těchto životních etapách zdají být spokojenými s tím, že dosáhly toho, o čem si myslely, že po celý život chtěly,“ dodává herečka. „Jenže, jak chytře popisuje Michael Patrick King ve scénáři, pod povrchem jsou vždy různé vrstvy, komplikace a nuance,“ vysvětluje Parker.

„Na začátku filmu mají všechny čtyři hrdinky pocit, že jsou až příliš tlačeny do svých ‚ženských‘ rolí,“ říká režisér King. „Carrie Bradshaw, věčně svobodná, bojuje s titulem „manželka“. A jaký může titul paní mít vliv na identitu a kariéru spisovatelky, která si vždycky zakládala na tom, že je svobodná? Miranda, partnerka v prestižní newyorské advokátní kanceláři, zase zjistila, že i když se dříve snažila dokázat opak, může i pro pracující ženy existovat něco jako skleněný strop. Charlotte, která vždy snila o tom, že se stane perfektní matkou pro milující rodinu, teď má milující rodinu a najednou zjišťuje, jak je to těžké být doopravdy ‚perfektní’ matkou. Fantastická a upřímná Samantha si zase vezme za své téma menopauzy a stárnutí a rozhodne se bojovat se všeobecně zažitým předsudkem, že žena se s těmito ‚změnami’ musí také změnit,“ popisuje režisér osudové životní křižovatky svých hrdinek.

I když tvůrci filmu zachovali základní nosná témata předchozích příběhů, posunuli svoji fantazii o úroveň výš tím, že naše čtyři hrdinky vyrazí na dovolenou na jedno z nejexotičtějších a zároveň nejvyhledávanějších míst spojující vše moderní s naprosto tradičním, a to do Spojených arabských emirátů.

„Naše hrdinky ve filmu žijí životním stylem, o kterým si většina z nás může nechat jenom zdát,“ poznamenává producent Melfi. „Jenže právě o tom přece filmy jsou - umožňují nám na pár hodin uniknout a žít životy krásných lidí v úžasném světě, do kterého se normálně nemáme šanci dostat,“ vysvětluje producent.

Ty skvělé ženy…
Při rozhodování o přenesení „Sexu ve městě“ na filmové plátno cítili režisér King, Sarah Jessica Parker i ostatní tvůrci filmu velkou zodpovědnost vůči svým postavám a zejména vůči Carrie, Samantě, Charlottě a Mirandě, z nichž každá má mezi divačkami své obdivovatelky. A tak i když hrdinky filmu „Sex ve městě 2“ opustí své každodenní životy a vydají se na dámskou jízdu do skvělého exotického lokálu, přesto i nadále řeší své každodenní starosti zachycované jejich věčně pochybující kronikářkou Carrie.

„Carrie je ve skutečnosti srdcem a duší všeho,“ říká režisér King. „I když se příběh zaměřuje na všechny čtyři hlavní hrdinky, věci nakonec vždy do určité míry vidíme očima Carrie,“ vysvětluje King.

Když se poprvé podíváme do domova Carrie a pana Božského, Carrie Bradshaw - známá nyní také jako paní John Preston - se cítí tak trochu nesvá ve své nové pozici usazené, vdané ženy, a tak přemýšlí o tom, co se vlastně stane poté, co řekne své „ano.“ A protože Carrie je současně i spisovatelka, tak nakonec zajde ve svých úvahách tak daleko, že o nich napíše knihu nazvanou „Ano. Opravdu?“ což je kniha komických esejů, ve které paroduje myšlenku tradičních svatebních slibů.

„Carrie strávila celý svůj život psaním o tom, jaké to je být sama, a tak vlastně poprvé v životě své téma změnila a píše o tom, jaké to je být vdaná,“ konstatuje Sarah Jessica Parker. „Je pravda, že o tom vlastně moc neví. Ale už se naučila, že je velký rozdíl mezi tím mít svatbu a mezi tím být vdaná. Je totiž sice vdaná zatím pouze velmi krátce, ale i tak se necítí zdaleka tak příjemně, jak by chtěla,“ vysvětluje herečka.

„Vzrušující na psaní příběhu Carrie a Božského bylo hledání toho, co pro ně znamená koncept ‚a žili spolu šťastně’ poté, co spolu zažili deset let trvající vášnivý a dramatický vztah plný zvratů,“ říká režisér King. „V prvním filmu jsem chtěl diváky přesvědčit o tom, že Božský konečně pochopil, o jak úžasnou ženu skoro přišel tím, že Carrie nechal stát před oltářem. Konec prvního filmu tak byl jeden velký romantický happy-end pro tenhle úžasný pár. A teď jsme znovu u nich po dvou letech, abychom zjistili, co vlastně ten jejich sladký domov obnáší. Carrie strávila skoro celé dva roky zařizováním jejich nového bytu a vytvářením domova, a když tuhle práci dokončila, tak zjistila, co vlastně manželství obnáší. A to je pro dívku, která byla zvyklá být každý večer venku, změna s velkým Z,“ vysvětluje režisér.

„Carrie se ráda chodí bavit, miluje městský život, pozorování, aktivní život,“ dodává Sarah Jessica Parker. Jedna z věcí, se kterými tajně bojuje, jsou virtuální řetězy, které si sama stvořila. Carrie sice je schopná si svůj život racionálně obhájit, ale emocionálně není v manželství tam, kde by chtěla být. Chce totiž mít pocit, že může říct, že má dobrý pocit z naplnění jejích představ a představ jejího partnera. Takže u Carrie je vlastně celý příběh o pocitu: ‘Ano, měla jsem svatbu, ale jsem vdaná? Jsem já doopravdy vdaná?‘“

Miranda Hobbes, která se v posledním filmu dokázala přenést přes Steveovu nevěru, se ve svém domově konečně cítí pohodlně a bezpečně. A tak její neštěstí pro změnu vychází z její práce. Miranda začíná být v práci vyloženě frustrovaná, protože její talent maří arogantní a šovinistický šéf.

„Miranda se vždycky vymezovala tím, že žije hlavně svojí prací,“ říká herečka Cynthia Nixon. „Muži mohou přicházet a odcházet, možná bude jednou matkou, možná ne, ale vždycky bude právničkou. Teď se stala partnerkou ve skvělé advokátní kanceláří, má fantastický plat, ale také má nového šéfa, který jí nemůže ani vystát. No a každý má v sobě nějaký bod zlomu, za který nemůže jít, a právě k takovému bodu zlomu se blíží Miranda. Hrozí jí, že se najednou ocitne bez životního cíle a bude se ptát: ‘Když nebudu právnička, tak kdo vlastně budu?‘ Taková situace by samozřejmě byla těžká pro každého, natož pro někoho, kdo se po celý dospělý život soustředil hlavně na svoji kariéru,“ vysvětluje dilemata své postavy představitelka Mirandy.

A Mirandin pracovní život navíc není jediná věc, která se v jejím životě mění. „Na návratech k postavě Mirandy mám nejraději, jak se zásluhou scénáristy a režiséra Michaela Patricka Kinga neustále vyvíjí,“ pokračuje herečka. „Když si vzpomenete na první setkání s postavou Mirandy, tak to tehdy byla zahořklá, podezíravá a cynická žena se sklony ke vzteku a permanentní obraně. Měla spoustu problémů s muži. A teď? Má sice problémy v pracovním životě, ale jinak je z ní docela šťastná manželka a matka. A v našem filmu je dokonce jakýmsi neformálním vůdcem našeho čtyřlístku, který po emocionální stránce pečuje o ostatní tři hrdinky. Už jenom to je důkazem, jak za tu dobu vyspěla,“ vysvětluje představitelka Mirandy.

„Pro mě osobně v podvědomí Mirandina příběhu permanentně stojí myšlenka, že Miranda v první polovině žije jen svojí prací a prakticky nezvedne oči od svého BlackBerry. Jakmile se ale rozhodne svůj BlackBerry odložit, najednou vidí celý svět,“ dodává režisér.

Charlotte York-Goldenblatt je také manželkou a matkou, která strávila poslední dva roky starostí o svoji rostoucí rodinu a nyní musí řešit období vzdoru své malé dcery Rose. „Věci pro Charlotte nejdou vůbec hladce,“ přiznává Kristin Davis. „Charlotte chce, aby všechno bylo dokonalé, a je pro ní velice těžké přiznat si, že to tak není… a že dokonalá není ani ona. Právě v tom spočívá celoživotní boj její hrdinky. Je to boj o to, jak příliš moc chce být dokonalá a jak mnoho překvapení jí musí potkat, aby si přiznala, že musí v té své touze po dokonalosti trochu zvolnit. A její největší výzvou je v dané chvíli malá Rose, i když si to Charlotte zatím neumí přiznat,“ vysvětluje herečka.

Další věc, kterou Charlotte nevidí, je atraktivita její nové chůvy Erin, kterou ztvárnila britská herečka Alice Eve. Díky postřehu Samanthy si ale Charlotte začne celou věc uvědomovat a obávat se, aby se Harryho zájem neubíral nesprávným směrem. „Charlotte začne být až posedlá myšlenkou, jak krásná je její chůva, čehož si původně nevšímala, protože Erin to s Rose šlo opravdu perfektně a Charlotte jí nutně potřebovala,“ vysvětluje myšlenkové pochody své hrdinky herečka Kristin Davis.

„Charlottin příběh má hodně co do činění s důvěrou,“ doplňuje režisér King. „A protože únava spojená s nároky mateřství otupuje smysly, není Charlotte schopná věřit svým vlastním instinktům v tak základních věcech jako je volba její chůvy, věrnost jejího manžela, a její vlastní schopnosti jako matky. A tak až díky krátkému úniku v podobě výletu s kamarádkami Charlotte jednak opět po delší době zažije luxus nepřetržitého delšího spánku a jednak znovu získá důvěru ve vlastní instinkt.“

Zatímco Charlotte je zcela ponořená do mateřských starostí, svobodná Samantha Jones představuje po svém návratu do New Yorku ztělesnění svobody. „Samantha je zpátky na svém trůnu, zpátky ve městě se svými kamarádkami - se svojí rodinou - kolem sebe,“ říká herečka Kim Catrall.

Samantha jakožto nejvíce společenský tvor z celé čtveřice ztělesňuje chytrou hédonistku, která si žije svůj život zcela po svém. Jenže i téhle sexy blondýnce začne najednou život klást do cesty různé nástrahy, zde zejména v podobě potřeby čelit prvním náznakům menopauzy a tím i otázce, co to bude znamenat pro její volnomyšlenkářský přístup k životu. Představitelka Samanthy se na tyto milníky životy své hrdinky vysloveně těšila. „Vtělit do příběhu založeného na problémech s menopauzou komediální prvky bylo z mého pohledu mimořádně uspokojující, a to už jen pro množství negativních příběhů o tom, co všechny ženy musejí v tomto období života zažívat,“ vysvětluje herečka. „Udělala jsem všechno pro to, abych z toho příběhu vytěžila maximum a abych ho udělala lidským, vtipným a přístupným. Samantha má neuvěřitelnou chuť do života i chuť na sex; užívá si ho a integruje ho do každičké části svého života. A tak když získá pocit, že tahle část jejího života je ohrožena, vrací úder všemi zbraněmi, které má k dispozici,“ dodává představitelka Samanthy.

„Jedním z tajemství úspěchu značky ‚Sex ve městě’ je schopnost vyvíjet se,“ říká režisér King. „Tak třeba idea Samanthiny menopauzy mě nikdy neděsila, protože jsem od začátku věděl, že pokud někdo na světě dokáže z příběhu založeného na menopauze vytěžit maximum, bude to Kim Catrall. A taky jsem věděl, že jelikož část divaček bude ve svých životech zažívat to samé, vybojuje Kim Catrall ten boj vítězně i pro ně,“ doplňuje King.

„Tyto čtyři herečky ztělesňují něco velmi mimořádného, s čím se každý dokáže svým způsobem ztotožnit,“ pokračuje režisér. „Ať už lidé mají pocit, že jsou jako Carrie nebo jako Miranda, nebo ať už je některá z jejich kamarádek jako Charlotte či Samantha, v každém případě mají s herečkami a jejich příběhy spoustu společného,“ uzavírá King.

Lásky jejich životů
Naše hrdinky na jejich životních cestách pochopitelně provází spousta mužů, kteří prošli jejich životy - ostatně čím by byl „Sex ve městě“ bez sexu? Koneckonců Carriino psaní plně záviselo na mužích i na ženách tak, aby mělo spád a relevanci. Na druhou stranu nikdo neměl na Carrie větší vliv než její opakovaně současný a bývalý přítel, milenec a nakonec i manžel... Božský. Anebo, jak už ho teď také známe, John James Preston. Když jsme se s ním setkali naposledy, dokázal Božský nakonec říci „ano“, čímž konečně Carrie dokázal, že je pro něj ta jediná, ta pravá.

I když se ve filmu náš pár již blíží druhému výročí svatby, oba manželé se pořád snaží dohodnout na jejich vlastní definici manželství. „Tenhle film je skvělou ukázkou toho, kam až se dá zajít. Vztah totiž nekončí svatbou nebo svatební oslavou,“ říká filmový představitel Božského Chris Noth. „Po svatbě totiž následuje další den, spousta dalších společných zážitků a společných výzev. Žijete přeci společný život se vším dobrým a zlým, co život přináší, a právě o tom je náš film. Co se stane poté, co dostanete to, po čem jste tak dlouho toužili? Najednou je před vámi celá řada otázek. Je to neustálý vývoj.“

„Božský a Carrie jsou typickým příkladem newyorského páru, který jde společně na balet, na úžasnou večeři a pak si dá šampaňské na střeše mrakodrapu a sleduje Manhattan,“ říká Sarah Jessica Parker. Právě tohle Carrie na jejich životě miluje. „Jenže oni nyní slaví své výročí doma, a je to romantické tak, jak to jen Božský umí. A tak ve chvíli, kdy si mají vyměnit romantické dárky, si Carrie najednou položí otázku, jestli jí vlastně Božský vůbec dobře zná,“ vysvětluje herečka.

Na druhé straně manželství Mirandy a Stevea, které přežilo krizi vyvolanou jeho jednorázovou nevěrou, nikdy nestálo na pevnějších základech než nyní. „Miranda i Steve jsou oba velice opravdoví a k sobě upřímní,“ konstatuje Steveův herecký představitel David Eigenberg. „Podařilo se jím vrátit k úplnému základu jejich vztahu; chápou, že na vztahu se musí pracovat a jsou si navzájem oporou, aniž by jeden druhým manipulovali. Jsou prostě těmi, kým chtějí být a současně se naučili dělat kompromisy. Jejich vztah je jednoduše velmi opravdový,“ dodává herec.

„Postavu Steva Bradyho jsme vytvořili zejména proto, aby trochu zkrotil Mirandu, která byla svého času až příliš sarkastická, ostrá a… opravdu osamělá,“ nabízí vysvětlení režisér King. „Steve byl vlastně jejím protikladem, protože je to úplně obyčejný chlap. A myslím si, že v průběhu těch let se z nich dvou stal snad nejpevnější pár,“ konstatuje režisér.

I když Charlotte a Harry mají také velice pevné manželství, Charlotte snad vůbec poprvé začíná mít pochyby o svém loajálním manželovi. „Charlotte si najala krásnou Irku, aby jí pomáhala s dětmi,“ vysvětluje Harryho představitel Evan Handler. „Nová chůva se ukáže být naprosto úžasnou a navíc nikdy nenosí podprsenku. A tak se Samantha zeptá, proč si vlastně Charlotte přivedla domů takové pokušení. A tahle otázka pak vyvolá podezření, které Charlotte dosud nikdy neměla. Film tak vlastně klade otázku, jestli Harry přestal být důvěryhodný nebo jestli se naopak Charlotte stala paranoidní,“ říká herec.

„Charlottina původní představa vždy byla, že si najde vysokého, tmavovlasého, krásného boháče. Vývoj její postavy pak spočíval v tom, že své nereálné představy opustila a pochopila pocity skutečných lidí, díky čemuž se zamilovala do Harryho Goldenblatta,“ říká režisér. „Charlotte díky tomu nemusela nikdy pochybovat o jeho citech. A ostatně i teď vzešel impuls k pochybnostem ne z jeho strany, nýbrž ze strany Samanthy, což je ovšem jedna z jejích nejlepších kamarádek a tudíž skoro stejně významná osoba jako manžel.

Lásku svého života ale našli i Stanford a Anthony, gay-pár tvořený nejlepšími přáteli Carrie a Charlotty. I když Carrie chtěla nakonec velkou svatbu, nic se nemůže srovnávat se zásnubami tohoto páru s fraky, s bílými labutěmi, mužským sborem a Lizou Minnelli, což vše zorganizoval Stanford, a ne Anthony, který se plánováním svateb živí.

„Už jsem zažil natáčení celé řady scén, ale nikdy něco takového, jako tohle,“ říká Willie Garson. „Připomínalo mi to muzikály Busby Berkeleyho ze třicátých a čtyřicátých let, se stovkami účinkujících, orchestrem a dvěma kamerovými jeřáby. Asi jsem nikdy nebyl součástí něčeho většího,“ konstatuje herec.

Mario Cantone pojal příležitost vysloveně v rodinném duchu. „Požádal jsem své sestry Marion a Camille, aby mě dovedly k oltáři, takže to pro mě bylo opravdu velice emocionální,“ říká herec. „A pro mého hrdinu to bylo až napínavé a magické, mít tuhle scénu hned na úvod filmu. Nikdy na to nezapomenu,“ dodává.

“Stanford Blatch a Anthony Marantino jsou přesnými protiklady,“ doplňuje režisér King. „Anthony je tvrdohlavý, panovačný, pichlavý a bujarý, Stanford je zase sladký, zranitelný, malicherný a plný emocí. Ale jak se říká, protiklady se přitahují, takže tihle dva tvoří skvělý pár. No a teď mají svatbu a Anthony se necítí dobře kvůli všem těm svatebním tradicím, se kterými bojuje… až do chvíle, než řekne svůj slib,“ vysvětluje King.

Jedna z postav, která se nikdy nechtěla nechat znovu svázat, je Samantha… i když jí není úplně proti srsti představa opětovného vztahu s bývalým přítelem Smithem Jerrodem. Smith, který se ocitne v New Yorku na premiéře svého nového filmu a pozve svoji bývalou lásku a její přátele na slavnostní večer. Pro natáčení scény s rudým kobercem se filmařům podařilo do epizodních rolí získat celou řadu celebrit, včetně módního guru Tima Gunna a zpěvačky Miley Cyrus, kteří se Samanthou zažijí neočekávané okamžiky vyvolané paparazzi. Získání tolika hvězd první velikosti pro natáčení v New Yorku si pochopitelně vyžádalo potřebu operativních změn natáčecích plánů. „Tak třeba Miley byla zrovna uprostřed svého turné a na natáčení přiletěla ze San Francisca jen na šest hodin, po jejichž uplynutí se musela vrátit zpátky na západní pobřeží,“ vybavuje si Melfi.

Největší překvapení ale nenastane na rudém koberci v New Yorku, nýbrž na druhém konci světa, kde se Carrie znovu setká se svoji minulostí. Jako kdyby to byl opravdový zázrak na poušti, Carrie se uprostřed trhu v Abú Dhabí ponořena do zmatených myšlenek o svém manželství setká s… Aidanem.

„Když Aidan spatří Carrie, tak jeho první myšlenka je: ‚Bože, jak je krásná’ a jak je šťastný, že jí znovu potkal,“ říká filmový představitel Aidana John Corbett. „Když už je v cizím městě, kde vůbec nikoho nezná, tak ho pochopitelně napadne: ‚Co je špatného na tom, že dva staří přátelé zajdou na večeři?’ Mezi nimi totiž zůstává tolik nevyřešené minulosti a pocitů, že tomu nutkání nedokáže odolat,“ vysvětluje herec.

„Sex ve městě 2“ nám také představí několik nových postav, jako třeba Noaha Millse v roli Anthonyho nažhaveného mladšího bratra, který padne Samantě nejen do oka, dále Max Ryan v roli Rikarda Spirta, muže, na kterého dámy narazí na Sahaře, a Raza Jaffrey v roli Garaua, sluhy v pouštním hotelu, se kterým si Carrie zvláštním způsobem porozumí.

„Naše hrdinky by nežily opravdové životy, pokud by okolo sebe neměly ty pravé muže, se kterými by se snažily vybudovat své životy,“ směje se režisér King. „Takže muži jsou v našem filmu důležití. Náš příběh je samozřejmě primárně o čtyřech kamarádkách, ale jejich filmové životy by se nevyvinuly tím správným směrem, pokud by diváci současně neuvěřili a neztotožnili se s muži, se kterými naše hrdinky randí. John jako Aidan Shaw, Chris jako Božský… psát jejich příběhy pro mě za ta léta bylo obrovským potěšením,“ říká režisér.

Pokud jsou muži tlukotem srdcí našich hrdinek, pak jejich pulsem je New York. A přestože považovat místo natáčení za jednu z dalších postav filmu je tak trochu klišé, v případě Sexu ve městě, jak ostatně napovídá sám název, to prostě jinak ani nejde.

Natáčení s našimi čtyřmi hrdinkami na ulicích New Yorku vždy vyžadovalo poměrně značné úsilí na straně herců i filmařů, a při natáčení tohoto filmu tomu nebylo jinak, obzvláště pak při natáčení scény odehrávají se v malém parku na rohu Páté avenue a 59. ulice, tj. v místě, kde obchod Bergdorf Goodman sousedí s Plaza Hotelem. Přestože o pár ulic vedle zrovna vykonával svoji funkci prezident Obama, i tak se našly tisíce čumilů a paparazzi, kteří chtěli zahlédnout alespoň některou z hereček oblečených ve stylu 80. let, kdy Carrie poprvé dorazila do města.

Film se natáčel dokonce i uvnitř obchodu, což bylo zcela mimořádné, protože Bergdorf Goodman povoluje natáčení uvnitř jen zcela mimořádně, jako například v roce 1965 při natáčení TV speciálu Barbry Streisand „Mé jméno je Barbra.“ Při seriálu „Sex ve městě“ se v obchodě už jednou natáčelo a při získání opětovného souhlasu obchodu s natáčením byla zvláště nápomocná producentka Sarah Jessica Parker. „Sarah Jessica je skvělá při vyjednávání,“ konstatuje Melfi. „Majitelé obchodu souhlasili, že části obchodu kvůli natáčení v různé dny zavřou, čímž dokonce trochu uškodili i vlastním obchodům. Za to jsme jim mimořádně vděční,“ dodává. I když natáčení v obchodě bylo do značné míry logistickou výzvou, nechtěli ho filmaři vzdát a chtěli všechny možné překážky zdolat. Scéna v obchodě Bergdorf Goodman byla pro příběh naprosto klíčová. Carrie, Samantha, Charlotte a Miranda se totiž v obchodě setkaly vedeny mimořádným cílem, a totiž snahou pořídit dokonalý svatební dar pro Stanforda a Anthonyho.

Na rozdíl od decentního a intimního obřadu Carrie a pana Božského na radnici je tenhle obřad mimořádně extravagantní, konstatuje režisér King. Scéna svatby zabírá ve filmu téměř 10 minut, a i když se reálně odehrává v Connecticutu, byla celá natočená v brooklynských Steiner Studios podle architekta Jeremyho Conwaye a jeho týmu.

„Michael říkal, že z jeho pohledu je klíčové, aby scéna byla laděná do bílé barvy,“ vysvětluje Jeremy Conway. „Mám pocit, že řekl něco jako že by ta scéna měla vypadat tak, jako kdyby vybuchl sněhový glóbus, což pro mě byla lákavá a vtipná představa. Pak mi ještě řekl o labutích a o vychytávkách s vodou, a bylo vymalováno,“ směje se autor scény.

„Vlastně si hrajeme s tím, co je tradiční a co naopak tradiční není,“ dodává režisér King. „Pro mě je naše filmová svatba kombinací všeho, co člověk může chtít mít ve velkém filmu, počínaje promyšlenými scénami přes úžasné kostýmy, labutě, psy až po muzikálové číslo s legendou - bylo toho opravdu docela hodně. Ta naše letní svatba v Connecticutu je ale trochu netypická tím, že se berou dva muži,“ říká režisér. „A právě v tom se střetávají tradiční a netradiční momenty, čímž se vracíme k jednomu z nosných prvků filmu,“ dodává King.

Prakticky každý prvek scény byl vyrobený na zakázku, včetně stanu, ubrusů a květinové výzdoby v různých odstínech bílé barvy. Designérka květin Tess Casey dokonce květiny posypala krystaly, aby se řádně leskly. „Detaily jsou důležité ve všem, co děláme,“ říká autor scény Jeremy Conway.

Herci byli při natáčení vyloženě ohromeni rozměry a krásou scény, jejíž součástí byly i tak oslnivé ozdůbky jako půvabná lávka pro pěší nebo velký mužský sbor oblečený do bílých fraků. Lisa Minnelli při příchodu na natáčení své muzikálové scény, režisérovi Kingovi pošeptala, že něco takového neviděla od svých dětských let, kdy ve studiích MGM navštívila svého otce, režiséra Vincenta Minnelliho. Snad na důkaz ocenění kvality scény Liza po skončení natáčení zazpívala celému štábu a všem hercům společně se svým pianistou Billy Stritchem improvizovanou verzi skladby Cola Portera „Ev’ry Time We Say Goodbye”. Všichni členové týmu počínaje producenty a konče rekvizitáři byli omráčeni a někteří měli dokonce v očích slzy. A dvě labutě dokonce vylezly z vody a sedly si zpěvačce k nohám.

I když v případě Stanforda byla velká svatba splněným snem, naopak u Carrie a pana Božského velká svatba skoro zničila jejich vztah. „Oni se snažili o splnění nemožného - být až nenewyorským párem žijícím v okázalém ateliéru, což ale ani jeden z nich nedokázal vydržet,“ říká režisér. „Když tohle mí hrdinové zjistili, musel jsem hledat cestu, jak je dostat zpátky na zem tak, aby to ale pořád zůstali ti skvělí Carrie a Božský žijící v New Yorku. No tak jsem je dostal blíž k zemi tím, že jsem přestěhoval do 12. patra,“ vysvětluje King.

Ve filmu zjistíme, že Carrie strávila poslední dva roky života nejen psaním své nejnovější knihy, ale také vytvářením domova z jejich bytu. „Carrie zařídila jejich byt tak, aby se líbil i Božskému,“ říká režisér King. Už to není jen Carrie Bradshaw - samé barvy a lesk, ani nepřipomíná styl svobodného Božského, který byl minimalistický a staromládenecký. Z pohledu týmu designérů i Sarah Jessicy Parker bylo nejzajímavější snažit se zjistit, jak Carrie interpretuje sebe a svého manžela jako pár v oblasti designu. Nakonec jsme skončili s dobrým mixem založeným na tom, že Carrie realizovala svůj vkus v oblasti látek, zatímco Božský se věnoval nábytku ve stylu retro z poloviny století, kdy Božský vyrůstal.

„Jejich první byt v prvním filmu byl důkazem jeho lásky k ní a odhodlání udělat jí šťastnou. Jenže tenhle byt, to nebyli oni,“ říká Conway. „A tak jsem tentokrát chtěl vytvořit místo, které nejenže by bylo elegantní, ale současně by bylo jako jejich opravdový domov, obzvláště s ohledem na to, že Carrie na něm pracovala po celé dva roky. Chtěl jsem, aby i jejich byt byl dospělý jako jejich vztah,“ vysvětluje autor scény.

„Tenhle byt je prostě mix,“ říká Sarah Jessica Parker. „Je to hybrid stvořený z nich obou, z paní John Prestona a z pana Johna Jamese Prestona. Je tam sice jenom jedna ložnice a je to sice na Upper East Side, ale ne v úplně posledním patře, ale na druhou stranu to zas není hned v prvním patře. Je z něj krásný výhled a cítíte z něj město kolem vás. Jako místo pro natáčení romantické komedie na Manhattanu je perfektní,“ dodává herečka.

Další scény ve filmu „Sex ve městě 2“ tvoří například Samanthina kancelář, pro jejíž vytvoření posloužila restaurace Two Times Square v hotelu Marriot Renaissance New York Hotel Times Square, dále honosný dům Steva a Mirandy v Brooklynu, exteriér nóbl Ziegfeldova divadla, ve kterém se odehrává premiéra Smithova filmu, hala nově zrenovovaného hotelu Empire Hotel, která posloužila jako místo pro natočení after-party po premiéře, a pochopitelně předek Carriina starého bytu na 73. ulici, nacházejícího se na Perry Street v Greenwich Village.

I když některé scény se odehrávají v nočním klubu v Abú Dhabí, scéna s karaoke, ke které bylo zapotřebí spoustu statistů a dvě hudební čísla, byla natočena ve studiích Brodway Stages v Brooklynu podle architekta Conwaye inspirované kulatým tanečním parketem, na který King narazil při jednom ze svých průzkumů.

Ve filmu Carrie, Samantha, Charlotte a Miranda také společně zazpívají karaoke. Samotnou skladbu herečky nazpívaly v manhattanském studiu o několik týdnů dopředu a pak byla použita k synchronizaci při natáčení.

„Mě jako pro nezpěvačku vždycky tak trochu vyděsí, když jsem sama ve studiu s mikrofonem,“ vzpomíná Cynthia Nixon. „Nejsem zpěvačka, takže jsem byla při natáčení, při kterém jsem před sebou měla několik set lidí, pěkně nervózní. Ale nakonec jsem měla pocit, že jsme to zvládly docela dobře,“ říká herečka.

Režisér King dokonce říká, že první verze nahrávky byla až příliš dobrá. „Řekl jsem jim: ‚Bylo to dobré, ale teď mi to zazpívejte tak, jako kdybyste to zpívaly vy. Dejte do toho své já. A napodruhé to bylo něco úplně jiného’,“ vybavuje si režisér.

Tím nejočividnějším způsobem, jakým mohli filmaři narušit tradiční pojetí příběhů Sexu ve městě, bylo rozhodnutí opustit New York. I když naše hrdinky už jednou společně vyrazily do mexického resortu, King se chtěl tentokrát vypravit někam mnohem dál, kde by jeho hrdinky mohly nasávat vjemy a zvuky světa pro ně jakožto pro Američanky i pro ženy naprosto cizího. „Michael chtěl své hrdinky dostat ven z jejich ochranné zóny a přesunout je do úplně jiné kultury, a tak ho napadl Střední východ, resp. jeho nová, moderní část,“ nabízí vysvětlení režisérova rozhodnutí producent John Melfi.

Kinga obzvláště lákaly Spojené arabské emiráty. „Měl jsem v úmyslu být globální,“ říká režisér. „Chtěl jsem vytvořit univerzálnější pohled na ženy, protože když jsme uváděli první film ve městech jako je Londýn, Berlín či Tokio, tak mi došlo, že náš film je aktuální nejen pro Američanky, ale že se s našimi příběhy a postavami identifikují ženy po celém světě,“ dodává King.

Možnost vypravit se do ciziny ve filmu vyvstane ve chvíli, kdy se Samantha na premiéře Smithova filmu setká s mužem jménem šejk Khalid. Šejk doufá, že PR odborníci dokážou udělat pro jeho hotel to, co Samantha udělala pro Smithovu kariéru - udělat z něj hvězdu. A tak šejk pozve Samanthu na návštěvu do svého hotelu, a to plně na své náklady. Samantha pochopitelně přijme s podmínkou, že s sebou vezme své kamarádky.

Abú Dhabí ve filmu nahrazuje Maroko se svoji pětasedmdesátiletou tradicí filmového natáčení. Většina natáčení se odehrávala v Marakéši, nicméně prvních pár dnů natáčení probíhalo několik set kilometrů daleko na hranicích Sahary. Ostatně žádný výlet do pouště by nebyl úplný bez jízdy na velbloudovi po poušti. Scéna, jejíž součástí je i oběd v pouštních dunách, se natáčela na stejném místě jako „Lawrence z Arábie.“

„Skočili jsme z natáčení romantické komedie ve stylu 30. let realizované v obrovských kulisách rovnou do epického příběhu ve stylu Davia Leana,“ směje se režisér King. „Náš kameraman John Thomas je jako malíř. Když jsem ho poprvé viděl točit písečné duny, tak jsem se obával, že nám nikdo neuvěří, protože vypadaly prostě až příliš dokonale,“ dodává.

Pro natáčení scény byli ze sousedního Mali zapůjčeni dva bílí velbloudi, z nichž každý mohl unést dvě hrdinky. I když velbloudi mají pověst poněkud temperamentních zvířat, tihle dva velbloudi byli po většinu času naprosto klidní.

„Velbloudi byli naprosto úžasní,“ říká režisér. „Tak třeba v jednu chvíli měla Charlotte z velblouda spadnout. Hned po natočení první verze tohoto záběru si velbloud tuhle scénu zapamatoval a kdykoli jsme jí točili znovu, začal vydávat těsně před Charlottiným pádem hrozné zvuky, jako kdyby věděl, že zase spadne, a chtěl dát najevo, že si to nepřeje. Bylo to neskutečně legrační.“

„Velbloudi - a zvířata obecně - jsou tak trochu jako děti,“ směje se Kristin Davis. „A já měla možnost ve filmu pracovat jak s dětmi, tak i s velbloudy,“ dodává. Po jízdě na velbloudech se naše hrdinky zastaví na opulentní oběd ve stínu, ze kterého je ale náhle vyruší náhlý příchod jiného hosta z hotelu, přitažlivého dánského architekta, ve kterém ihned najde zalíbení Samantha.

„Micahel postavu architekta správně popsal jako oázu v poušti, ve které se Samantha fyzicky i psychicky právě nachází,“ poznamenává Kim Catrall.

Po přesunu do Marakéše museli filmaři čelit dalším výzvám. Některé klíčové scény se odehrávají na hlavním tržišti v muslimském městě. Marakéš, který je spojením starého historického opevněného města známého pod názvem medina a přilehlého moderního města, má největší tradiční tržiště v Maroku. Při natáčení scén na tržišti filmaři natáčeli v některých hlavních tepnách starého města, které představovaly živoucí po tisíciletí existující spojení do minulých dob, kdy mešity a paláce stály bok po boku ubohých příbytků prostých obyvatel. Medina, která je hlavním lákadlem pro turisty v Marakéši, je tvořena velmi úzkými alejemi a uličkami plnými malých krámků, dílen a podobně. Najdete tam všechno od starožitností až po moderní cetky. Autor scény Jeremy Conway uličky trochu roztáhl, aby více připomínaly Abú Dhabí, a současně mírně utlumil některé barevné prvky a přidal některé znaky typické spíše pro arabský svět Středního východu.

„Natáčení v medíně byl opravdu intenzívní zážitek,“ poznamenává King. „Natáčení v tak úzkém prostoru s 300 lidmi s tím, že kolem vás projde dalších 300 lidí pokaždé, když natáčení přerušíte, bylo šílené. Ale bylo to také autentické, což je na plátně na první pohled vidět,“ dodává.

V Abú Dhabí naše hrdinky žijí v maximálním luxusu obrovských hotelových pokojů, ze kterých mohou sledovat bohatství země a tyrkysovou vodu v bazénu i poslouchat vzdálené zvuky z ulic. Jako šejkův hotel filmařům posloužil exkluzívní hotel Mandarin Oriental Jnan Rhama v Marakéši. Tento hotelový komplex s dech beroucím výhledem na pohoří Atlas byl založen na snovém designu a v době natáčení mu ještě chybělo několik týdnů do slavnostního otevření, takže filmaři byli vlastně jeho první hosté.

„S hotelem Mandarin Oriental jsme měli obrovské štěstí,“ říká režisér King. „Bylo to, jako kdyby ho pro nás někdo postavil jako kulisu, a přitom šlo o skutečný hotel. Byl ohromující a exotický, a nám se z něj podařilo vytvořit magické, vzdálené místo plné herců i statistů všech možných ras a národností. Zažívali jsme díky tomu něco, co nikdy předtím,“ dodává King.

Naše hrdinky ale stylově i cestovaly. Pohodlí letadla šejkových aerolinek nazvaných Afdal Air (afdal znamená arabsky hladký) přesahující kvality první třídy bylo vytvořeno podle interiéru Airbusu A380 společnosti Air Emirates s tím, že každý detail luxusních kabin pro cestující byl naprosto přesně okopírován, včetně jednotlivých pokojů či barů, kde se naše hrdinky scházejí na drink.

Po příletu do Abú Dhabí jsou hrdinky odvezeny do hotelu ve velkém stylu čtyřmi limuzínami značky Daimler, model Maybach 62, vyrobenými na zakázku během 6 až 9 měsíců od objednávky. Režisér původně chtěl, aby auta byla dodána v bílé barvě. Pak ale zjistil, že auta tohoto typu nelze v bílé barvě objednat, a tak je objednal v černé barvě a následně je nechal potáhnout bílou fólií. Potažení fólií bylo provedeno v Los Angeles, odkud byla auta letecky převezena nejprve do Frankfurtu a následně do Marakéše. Tato exkluzívní vozidla, kterých po světě jezdí jen asi 2.600, jsou vybavena mj. mimořádně výkonným klimatizačním systémem založeným na tom, že chladný vzduch prochází i sedadly. Tento systém se ve vedrech marocké pouště mimořádně osvědčil.

Předposlední týden natáčení v Maroku připadl na den díkůvzdání, takže řadě amerických herců i členů štábu bylo líto, že jsou tak daleko od svých blízkých. Ale na druhou stranu, možnost být členem velké rodiny tvůrců „Sexu ve městě“, z nichž s celou řadou z nich spolupracovali již řadu let, nakonec převážila, takže si všichni na díkůvzdání užili skvělou večeři.

„Je pravda, že jsme po hercích i členech štábu žádali dlouhý pobyt daleko od domova a jejich rodin, ale na druhou stranu i my jsme si vytvořili tak trochu rodinu,“ říká Sarah Jessica Parker.

Přestože asi nikdo nedělá v New Yorku lepší filmovou módu než autorka kostýmů „Sexu ve městě“ Patricia Field, přinesl jí a jejímu týmu „Sex ve městě 2“ celou řadu nových výzev. Těžko si totiž lze představit větší kulturní šok, než když ženy oblečené v modelech od Blahnika potkají na poušti ženy nosící burku.

„Spoustu inspirace jsem naštěstí načerpala už ze scénáře,“ říká Patricia Field. „Díky filmu jsem si užila spoustu legrace, protože jsme se dostali na magická místa. Film je celkově zvláštní přítomností fantazijních prků na úkor realističnosti,“ dodává autorka kostýmů.

Patricia si svou kostymérnu zařídila v obrovském prostoru loftové budovy na Long Islandu, pouhých několik bloků od Silvercup Studios. „Měli jsme tam doslova stovky kusů oblečení od všech významných i začínajících designérů na světě,“ vybavuje si Sarah Jessica Parker. „Jedna místnost byla plná bot, jiná plná šperků, další plná kabelek. Byl to prostě úplně jiný vesmír,“ vzpomíná herečka.

Patricia a její tým, včetně dlouhodobé spolupracovnice Molly Rogers, začaly svoji práci s předstihem návštěvou Spojených arabských emirátů. „Potřebovaly jsme dopředu zjistit, v jakém prostředí se film bude odehrávat, abychom dokázaly připravit kostýmy odpovídající danému prostředí zejména pro všechny statisty typu hotelových zaměstnanců, turistů, apod.,“ říká Patricia Field. „Ale pokud jde o oblečení našich hlavních hrdinek, to bylo výhradně výsledkem mé fantazie a poskládání oblečení ze všech možných a nemožných kousků, které jsme měly k dispozici,“ vysvětluje autorka kostýmů.

Patricia Field, jejíž rodiče pocházeli z Turecka a Řecka, vyrůstala v podobném prostředí. „Žila jsem v prostředí tohoto typu, a část rodiny jsem měla i v Egyptě. A na celém Blízkém východě je spousta věcí stejných, takže to pro mě vůbec nebylo cizí prostředí. Právě díky své minulosti jsem znala celou řadu detailů a současně jsem věděla, že ohledně oblečení čtyř dívek vydavších se na tato místa musím popustit uzdu své fantazii.“ Ve snaze vytvořit určitý protiklad k tradičnímu stylu oblékání hrdinek příběhu reprezentovanému upnutými šaty černé barvy se zde autorka kostýmů rozhodla pro zlatavé a lesklé odstíny, světlejší barvy a pro bohaté tóny ztělesněné plujícím hedvábím a jinými doplňky, což vše dodávalo pouštnímu prostředí filmu lehkou a vzdušnou atmosféru.

Za obzvláště mimořádnou výzvu považovala autorka kostýmů scénu v nočním klubu v Abú Dhabí. „Emiráty jsou opravdu zajímavá země,“ říká Patricia Field. Jsou multikulturním místem, kde potkáte lidi ze všech společenských vrstev. Pokud půjdete do jakéhokoli klubu, bude tam vždy mezinárodní prostředí. To všechno je zásluha spousty turistů přebývajících v hotelech,“ dodává.

Asi vůbec nejoslnivější výsledek práce Patricie Field můžete vidět ve scéně s karaoke: prsten s diamanty od Levieva, jehož hodnota dosahuje milionů dolarů. „Viděla jsem ten prsten ve výloze, kde svítil jako reflektor,“ vybavuje si Patricia Field. „Já většinou kolem obchodu se šperky dokážu projít bez zastavení, ale tady jsem se zastavit prostě musela. Ve filmech většinou používám imitaci diamantů nebo křišťál, protože v záběru kamery vypadají naprosto stejně. Jenže tenhle prsten s diamanty byl prostě naprosto úžasný a speciální.“ Autorka kostýmů proto promluvila s vedoucím obchodu a dohodla s ním zapůjčení prstenu pro natáčení. „Přinesli ten prsten s tím, aby si ho vzala Samantha. Samozřejmě s nimi ale přišla také ochranka,“ směje se Patricia Field.

Další moment, který nepochybně diváky zaujme, je Carriino oblečení na svatbě Stanforda a Anthonyho. „Protože jde Stannymu za svědka, tak si na sebe vezme smoking. „Dior dělá smokingy i pro ženy,“ vysvětluje Patricia Field. „Jde sice o typicky mužské oblečení, ale šité na míru ženskému tělu. Pravděpodobně to bude ten nejmenší smoking, jaký kdy ušili. Ale protože jde o Carrie, tak jsme frak trochu zženštily černou krajkovou čelenkou, která byla vyrobena na zakázku přímo pro Carrie a vypadala trochu jako korunka,“ vzpomíná autorka kostýmů.

Autorky kostýmů se při hledání oblečení na svatbu inspirovaly i při jejich cestě do Paříže. „Tak třeba z Francie máme košile, které na sobě má celý mužský sbor na svatbě,“ říká Patricia Field. „A pro doplnění detailu jsme použili klobouky a křišťály od Swarovského,“ dodává.

Již o něco méně elegance si vyžádaly scény, které se v „Sexu ve městě“ ocitly vůbec poprvé, a totiž vzpomínky na osmdesátá léta. Kingův scénář tak donutil autorky kostýmů zapracovat i na kostýmech z doby 80. let, což byla z módního hlediska poměrně velká výzva. „Osmdesátá léta nejprve začala tak trochu jako retro let šedesátých, aby se pak rozletěla všemi možnými módními směry. A tak nám dalo docela zabrat zjistit, jakým směrem se vlastně máme ubírat,“ vysvětluje Patricia Field.

„Charlotte v 80. letech? Máme tady současnou Charlottu, která je velice konzervativní, což je dnes klasika. Tehdy to naopak bylo neobvyklé, upjaté,“ říká Patricia Field, která Charlottu oblékla do krátkého trička a blůzky s rolákem.

„Musím přiznat, že se mi celkem ulevilo, když jsem zjistila, že nemusím nosit velkou děsnou paruku,“ přiznává představitelka Charlotty Kristin Davis přesto, že v jedné ze scén paruku přeci jen měla. „Ale to byla jen jednoduchá paruka, takže nešlo o nic hrozného. Nemusela jsem být oblečená úplně přesně jako v 80. letech, i když podobné to bylo,“ dodává.

U Mirandy, jejíž styl šel v posledních několika letech výrazně nahoru, se Patricia Field musela vrátit pro inspiraci do jejích úplných začátků. „V prvních sériích seriálu se Miranda o módu vůbec nezajímala a její oblečení bylo dost hrozné. Takže když jsme natáčeli scénu z 80. let, dala jsem Mirandě ještě horší oblečení, než jaké měla v prvních sériích.

„Bylo to opravdu legrační,“ říká představitelka Mirandy Cynthia Nixon. „Celý její vzhled a zejména vlasy byly jako špatný vtip, ale pořád se tomu dalo uvěřit. Vypadám jako dobrá vycpávka ramen,“ směje se herečka.

Na opačném konci spektra se v 80. letech nacházela divoká Samantha, vypadající trochu jako členka metalové kapely. „Vypadala vždycky jako rebelka,“ směje se Patricia Field. „Její oblečení vyjadřovalo její životní postoj reprezentovaný heslem: ‘Je mi jedno, co si o mě lidé myslí’. Samantha byla ze všech čtyř hrdinek nejzajímavější tím, že taková zůstala dodnes.

„Osmdesátá léta byla dobrým obdobím i pro Samanthu,“ konstatuje její filmová představitelka Kim Catrall. „Pracovala jako barmanka v CBGB a užívala si spoustu legrace, což se odráželo i v jejím vzhledu,“ říká herečka. „Bylo to až příliš? Asi ano, ale copak to vadí? O tom přeci život je, užívat si dokud to jde,“ říká Catrall.

Protože scéna z 80. let je vyprávěna prostřednictvím vzpomínek Carrie, bylo pro Carrie zapotřebí vytvořit dva různé kostýmy. „První kostým odpovídal stylu Flashdance a hodně se v něm odrážela Sarah Jessica Pafrker. Sarah stejně jako Carrie vidím v jejich každodenních oblečcích při příchodu do práce, v džínech, košili, pohodová ale přesto dobře si uvědomující své oblečení.“ A tak zatímco první z jejích kostýmů byl inspirován jedním z nejúspěšnějších filmů celé dekády, druhý byl inspirován osobností s pravděpodobně největším vlivem na styl 80. let, tj. Madonnou.

„Všichni jsme tak trochu alespoň v některých okamžicích oběťmi nošení šílených věcí,“ připouští Sarah Jessica Parker. „Třeba já jsem v 80. letech udělala přinejmenším tolik špatných rozhodnutí jako všichni ostatní, ale mohu se klidně ohlédnout a zasmát se jim. Právě díky tomu je tak skvělé se ve filmu ohlédnout a ukázat, odkud naše hrdinky vzešly, zejména když ze současnosti víme, jak daleko to dotáhly,“ dodává herečka.

Pro Carrie Bradshaw, v jádru vždy velmi nekonvenční ženu, nikdy nebylo pravidlem dělat to, co se od ní očekává, a její postoj ve filmu není nijak odlišný. Jak říká režisér King: „Ttradice jde u Carrie jedním uchem dovnitř a druhým ven.“ Na druhou stranu společná práce členů týmu „Sexu ve městě 2“ se stala také tou nejlepší tradicí.

„Z mého pohledu bylo na natáčení ‚Sexu ve městě 2’ nejlepší, že jsem dokázala s každým bez problému vyjít,“ říká Sarah Jessica Parker. „Všichni jsme museli načas opustit naše nejbližší, naše rodiny a nebylo to pro nás lehké. Ale možná i právě díky tomuto odloučení jsme se ještě víc sblížili a to je po 12 letech předchozí spolupráce co říct. Natáčení tohoto filmu bylo asi zatím to nejlepší, co nás doteď společně potkalo,“ konstatuje herečka. „Pracovali jsme sice mimořádně tvrdě, ale bylo to dobrodružství a současně i velké a vtipné prázdniny,“ doplňuje slova herečky režisér. „A právě tohle přesně bych rád přenesl na diváky - pocit naprostého úniku,“ dodává režisér King.