Síla srdce

Skutočný príbeh britského reportéra Daniela Pearla, ktorý bol 23. januára 2002 unesený islamskými teroristami v južnom Pakistane a o mesiac neskôr popravený. Celý svet bol šokovaný brutálnym činom a nikto si nevedel predstaviť utrpenie v tej dobe šesť mesiacov tehotnej Mariany, ktorá do poslednej chvíle verila, že sa Daniel vráti. Príbeh zachytáva celý mesiac, počas ktorého bol Daniel nezvestný, uvidíme celý proces vyjednávania o jeho prepustenie, pričom je tento aktuálny príbeh popretkávaný spomienkami na ich spoločný život. Uvidíte na vlastné oči následky terorizmu, ktorý bolestne zasiahne do života nevinených ľudí.

Film Síla srdce byl natočen v Indii, Francii a Pákistánu v průběhu léta a podzimu 2006. Jeho cesta na stříbrné plátno začala o tři roky dříve, kdy produkční společnost Plan B Entertainment získala práva na memoár Mariane Pearl (který napsala se Sarah Crichton).

„Bradův zájem o knihu vzbudila zejména obrovská odvaha Mariane a ta velkorysost, s jakou se o svůj příběh podělila,“ říká producentka Dede Gardner ze společnosti Plan B. „Naše spolupráce s ní byla od začátku založena na vzájemném respektu. Bylo nám jasné, že bez jejího přispění a podpory by nemělo vůbec cenu ten film natáčet.“

Filmaři potřebovali znát její názor zejména při psaní scénáře a hledání vhodného režiséra. „Poslali jsme jí filmy, na které se měla podívat, a měli jsme celou řadu diskusí o vlastnostech, jež by vybraný režisér neměl postrádat,“ říká Gardner.

Michael Winterbottom začal ke konci 80. let natáčet v Anglii dokumenty a o několik let později se přeorientoval na filmová dramata. V roce 1997 pak oba žánry spojil ve filmu Vítejte v Sarajevu - prvním z jeho dramat zpracovaných v dokumentárním stylu, při jejichž natáčení vedl štáb ke střídmému pojetí a herce k improvizaci. Ve své tvorbě se věnoval jak závažným politickým kauzám, tak lehčím, ale stále provokativním tématům, pro něž byla tato forma ideální.

Gardner, která se řadí k Winterbottomovým fanouškům už od filmu Vítejte v Sarajevu, režisérovi nabídla knihu Mariane Pearl při setkání v Londýně v roce 2004. Winterbottoma příběh zaujal. „V roce 2001, kdy se Daniel s Mariane věnovali válce v Afghánistánu, jsem byl zrovna v Pákistánu,“ říká režisér. „Když dorazily zprávy o Dannyho smrti, zrovna jsme v Pešavaru natáčeli film In This World. Takže v době, kdy jsem četl knihu Mariane, jsem za sebou měl už své vlastní zkušenosti z Pákistánu. Uchvátila mě, všechno mi to připadalo velmi povědomé.“

V roce 2006 dotočil další dva filmy včetně The Road to Guantanamo (který se také natáčel v Pákistánu a dále v Afghánistánu, Íránu, na Kubě a v Británii). Tento film Brada Pitta definitivně přesvědčil, že je Winterbottom pro Sílu srdce ideální volbou.

„Brad mi zavolal a měli jsme rozhovor o knize a o tom, jak by podle něj měl film vypadat,“ říká Winterbottom. „Pak jsem se vydal do Paříže za Mariane a nakonec jsme se všichni - May, Andrew, Mariane, Dede a já - vydali do Namibie, kde jsme se setkali s Bradem a Angie. Tehdy jsem se setkal s Angelinou poprvé a vidět ji spolu s Mariane bylo skvělé. Byly si velmi blízké a velmi podobné - upřímné, otevřené, snadno se s nimi jednalo. Naše konverzace byly velmi účelné. Probírali jsme, co by ve filmu mělo a nemělo být.“

Úkolu zhostit se u tohoto filmu režie se Winterbottom nijak nebál. „Mariane zažila tu nejhorší stránku toho, co se v současné době děje ve světě, a vyšla z toho s přesvědčením, že nemůžeme být jen agresivní a zaslepení nenávistí, ale naopak musíme pokračovat v dialogu,“ říká Jolie. „Pokud se mi nepodaří zahrát ji dobře a lidé z toho nepoznají, jak krásná, silná, nezaujatá a milující žena to je, pak jsem jí udělala medvědí službu a ublížila opravdu skvělé ženě.“

Z toho však Mariane Pearl strach neměla. „Moc mě těší, že ve filmové adaptaci knihy mě hraje Angelina Jolie,“ říká Mariane. „Její práce a toho, čemu se věnuje, si hodně vážím. A jsem ráda, že se na projektu podílí Michael Winterbottom, všestranný a talentovaný režisér, který má velmi rád pravdivý náhled na věc.“

Při návrhu struktury filmu používal Winterbottom Marianinu knihu jako svou osobní bibli. „Pozorně jsme se věnovali jejímu popisu událostí a pak jsme se snažili setkat se všemi lidmi, kteří s ní v té době byli - Asra, Kapitán, Randall Bennett a jeho zástupce Zahoor, Dost, John Bussey, Steve LeVine, Asif (Dannyho tlumočník, který mu v Islamábádu pomáhal dávat věci do pořádku) a Jameel Yusuf z protiteroristické jednotky Citizens Police Liaison Committee (CPLC). Každé setkání dodalo příběhu další zajímavé detaily.“

Při obsazování filmu Winterbottom pobízel herce k tomu, aby se sami setkali s lidmi, které mají hrát. V případě Dana Futtermana, který se zhostil titulní role, to znamenalo poznat lidi, kteří byli Dannyho nejbližšími rodinnými příslušníky, přáteli či spolupracovníky.

Za tuto možnost byl Futterman velmi vděčný, zejména co se týkalo Mariane. „Setkali jsme se v Los Angeles, kam se svým synem stále jezdí navštěvovat Danielovy rodiče,“ říká Futterman. „Přestože to pro ni muselo být bolestivé, celou dobu se snažila, abych se cítil co nejpohodlněji a říkala mi různé informace o Danielovi, jeho práci, rodině a jejich vztahu. Později jsme se bavili ještě několikrát a psali jsme si e-maily. Mariane nás pak navštívila ve Francii, pár dní předtím, než jsme tam začali natáčet.“

Velmi nápomocni mu byli i ostatní lidé. „Asra Nomani mi poskytla spoustu informací o časopisu Wall Street Journal, Pákistánu a o žurnalistice obecně. Steve LeVine mi obsáhle popsal investigativní práci, kterou s Danielem v té části světa prováděl. Asif, který Danielovi pomáhal v Islamábádu dávat věci do pořádku, se se mnou sešel, když jsme tam natáčeli, a mluvil se mnou o tom, jaké to bylo s Danielem pracovat. A Danielovi rodiče Ruth a Judea byli velmi povzbuzující, nešetřili informacemi a byli velmi štědří.“

„Nemyslím si, že by bylo možné tenhle film natočit bez filmování v Pákistánu,“ říká Winterbottom. „Úplně by se vytratilo to, proč jsme ho natáčeli. Chceme, aby publikum věřilo, že vidí zcela důvěryhodnou rekonstrukci toho, co se stalo.“

Pákistán je pro filmaře velmi nehostinné prostředí, o čemž se Winterbottom s producentem Andrewem Eatonem přesvědčili už v roce 2001 při natáčení filmu In This World. „Nebyl to nijak příjemný pobyt,“ říká Eaton. „Pákistánské úřady měly o bezpečí lidí ze západu vážné obavy.“

Když začal s vyjednáváním autorských práv k Síle srdce, byl si již všech obtíží vědom. „Naším nejlepším pomocníkem byl Kamal Shah, tajemník ministerstva vnitra,“ říká producentský veterán. „Shah byl v době, kdy byl Danny unesen, hlavou státní policie v Karáčí. Chápal, o co se film snaží, a věděl, že zobrazení spolupráce mezi pákistánskými a americkými úřady vrhá na Pákistán dobré světlo.“

S tím souhlasili i pákistánští herci. „Když si přečtete scénář a knihu, zjistíte, že lidé, kteří v té kritické situaci přispěchali na pomoc, jsou vykresleni velmi férově,“ říká Mikail Lotia, který ztvárnil mladého počítačového experta z Kapitánova týmu. „Přišlo mi, že stálo za to pokusit se to přenést na plátno.“

Hlavní část natáčení začala v Karáčí, Islamábádu a Ráwalpindi na pokraji monzunového období. „Natáčeli jsme v ulicích a na skutečných místech, která Danny navštívil - v restauraci, kam šel na setkání s Imitazem Siddiquem, v kancelářích CPLC, v Cybernetu a Hotelu Akhbar, kde se setkal s Bashirem,“ říká Winterbottom. „Bydleli jsme v hotelu Sheraton v Karáčí (kde přebývali John Bussey a Steve LeVine při hledání Pearla).“

Dům Asry Nomani, v němž Danny s Mariane přebývali během své návštěvy Karáčí a z nějž si tým, který poté Dannyho hledal, udělal svou základnu, ve filmu zastoupila podobná stavba v Indii. Tu filmaři nalezli v části města Pune, které je domovem mnoha Pákistánců. Produkce v jeho blízkosti strávila pět týdnů a pak se přesunula na západ do Mumbaje, kde dalších několik týdnů pokračovala.

Stejně jako Karáčí je i Mumbaj rušné město u Arabského moře. Irrfan Khan, tichý, avšak mimořádně silný indický herec, který ve filmu ztvárnil Kapitána, zde byl na domácí půdě. „V Mumbaji jej nahánělo tolik lidí jako Angelinu,“ říká Winterbottom. Filmaři natáčeli na různých známých místech včetně Indické brány, nádraží Churchgate, místní pitevny a místní porodnice. V ulicích se natáčely různé scény, počínaje policejními raziemi a vzrušujícími průvody oslavujícími boha Ganeshe konče.

Natáčení na všech lokacích probíhalo typickým winterbottomským stylem. Kameraman Marcel Zyskind, který s Winterbottomem pracoval už na sedmi filmech, pracoval pouze s ruční DV kamerou. Filmaři scény nijak nezkoušeli a netočili žádné globální náhledy na situaci nebo detaily. U většiny scén si vystačili s jediným dlouhým záběrem a film byl natáčen chronologicky. Winterbottom nekřičel „akce!“ ani nikomu neříkal, kde bude kamera. To se rozhodovalo až na poslední chvíli a někdy i během samotného záběru, kdy Winterbottom tahal Zyskinda zezadu za košili, aby jej nasměroval. Pokud to bylo možné, použili filmaři přirozené světlo, aby poskytli hercům i kameře volnost pohybu.

„Michael vytváří prostředí, které co nejméně připomíná filmovou scénu,“ říká Futterman. „Myslím, že se snaží vyvolat různé překvapivé a improvizované momenty, které působí zcela autenticky.“

Winterbottom herce žádal, aby brali dialogy ze scénáře jako pouhý startovní bod a snažili se co možná nejvíce improvizovat. „Strávili nějaký čas se skutečnými předobrazy svých postav, takže je slyšeli mluvit. Znali podrobnosti jejich osobních příběhů a jejich úhly pohledu na tyto události,“ říká režisér. „Snažili jsme se natočit celou scénu tak, jak by se přirozeně udála, a při každém záběru jsme ji sjeli celou, aby získala nějaký rytmus. Scéna se pak může s každým dalším člověkem, který se v jejím průběhu objeví, měnit a vyvíjet.“

Improvizace, ohraničená mantinely v podobě komplikovaných a citlivých skutečností, herce udržovala ve střehu. „Hrajeme žurnalisty, takže neustále diskutujeme nad fakty,“ říká Archie Panjabi, v Indii narozená britská herečka, která si zahrála Asru a v minulosti pracovala s Winterbottomem na filmu Code 46. „Už to množství jmen a lidí a přezdívek a organizací, kteří v tom případu hráli nějakou roli, to činilo velmi obtížným - zejména s přihlédnutím k tomu, že jste nevěděli, co budou ostatní herci říkat.“

Tento přístup se však nakonec vyplatil. „Působilo to opravdu tak, že jsme v těch momentech spolu, a díky tomu chronologickému natáčení scén to pro nás bylo mnohem realističtější,“ říká Jolie.

Fyzická proměna Angeliny Jolie přidala filmu další vrstvu věrohodnosti a dostala amerického herce Garyho Wilmese, který ztvárnil reportéra Stevea LeVinea, hned první den do správné nálady. „Nikdy předtím jsem se s Angelinou neviděl, takže když jsem poprvé vstoupil do domu Asry, bylo to velmi podobné setkání, jaké zažil ve skutečnosti i Steve,“ vzpomíná Wilmes. „Ani jednou jsem ji neviděl bez paruky, díky čemuž jsem se cítil být mnohem víc s Mariane než s Angelinou.“

Před odjezdem do Indie se štáb s herci podívali ještě na do provensálského města Lambesc, kde vznikly v zámku Chateau de Valmousse scény ze svatebního obřadu Dannyho a Mariane. Futterman měl v té době za sebou už pár dní natáčení v Pákistánu, ale Jolie byla v den natáčení svatby na place poprvé.

„Díky tomu způsobu, jakým Michael pracuje, jsem to hrála bez jakékoliv přípravy,“ říká Jolie. „Chystala jsem se ve své místnosti a oni řekli: ‚Dobře, teď sejděte z těch schodů.‘ A to už bylo naostro. Přišla jsem na obřad a pak jsme složili manželský slib. Těsně předtím jsem se dívala na záznam ze svatby Dannyho a Mariane a byla jsem z něj hrozně smutná. Byl to pro ni tak šťastný okamžik, tak nádherný. Cítili k sobě obrovskou lásku a na těch záběrech je to poznat. Bylo těžké se nerozplakat.“

Den po svatební sekvenci filmaři točili v ulicích Marseilles scény, v nichž Jolie ztvárnila Mariane v době před blížícím se termínem jejího porodu, kdy se vrátila z Karáčí do Francie. „Šla po ulici ve velmi pokročilém stádiu těhotenství, měla na sobě dlouhou šedou sukni a nesla dvě tašky s nákupem,“ vzpomíná Walter. „Lidé okolo ní chodili a naráželi do ní, ale nikdo ji nepoznal. Bylo to úžasné.“

Zatímco titulních rolí se zhostili vážení herci z Ameriky, Anglie, Indie a Pákistánu, spousta menších rolí připadla (zejména pákistánským) nehercům. „V Pákistánu není nijak velká herecká komunita,“ říká Wendy Brazington, která je od roku 1997 vedoucí obsazení u všech Winterbottomových filmů. „Takže pokud jsme potkali na ulici člověka, který by se nám hodil do některé z rolí, šli jsme do něj.“

Winterbottom se pak snažil vzít s sebou obsazené Pákistánce do Indie - jednak proto, že ve filmu působili velmi autenticky, a zároveň proto, aby jim rozšířil obzory. „Lidé jako taxikáři nebo Shabir (podomek Asry) nikdy dříve neletěli letadlem, nikdy nepřekročili pákistánské hranice,“ říká režisér. „Náš skutečný pomocník z Islamábádu hrál pomocníka Masuda a náš pomocník z Pešavaru, který pracoval na filmu In This World, s námi jel do Indie a hrál tam důstojníka pákistánské tajné služby.“

Pracovník cestovní kanceláře z Karáčí Telal Saeed měl ty nejlepší předpoklady k tomu, aby hrál Kaleema, jehož reálnou předlohou je Jameel Yusuf. Yusuf je vedoucím protiteroristické skupiny CPLC, který byla založena v roce 1989 průmyslníky z Karáčí za účelem zachraňování obětí únosů. Saeed jej poznal nejdříve na přátelské a poté - když byl unesen jeho synovec a držen v zajetí 91 dní - i profesionální úrovni. „CPLC má nejmodernější počítačové vybavení pro sledování, zejména pro monitoring telefonních hovorů,“ říká Saeed. „FBI byla jejich profesionalitou překvapena a na případu Daniela Pearla s nimi úzce spolupracovala.“

Saeedův bratr Bilal, hoteliér a otec uneseného chlapce, si zahrál roli ministra vnitra Moinuddina Haidera. „Byla to velmi kompaktní skupina,“ říká Jolie. „Ani jsem nevěděla, kdo je herec a kdo ne, protože všichni působili naprosto věrohodně.“

Jejich výkony působily podobně i na štáb, v němž se sešli dlouholetí Winterbottomovi spolupracovníci s indickými a pákistánskými filmaři. „Bylo skvělé, že Dede, lidi z Plan B a především Angie byli zcela uvolnění a velice přátelští, že spolu všichni tihle lidé s naprosto odlišnými životními zkušenostmi tak vycházeli.“

Jolie chápala, jaká rizika - ale i pozitiva - jsou s filmem spojena: „Bavili jsme se o tom před začátkem natáčení, o záležitostech bezpečnosti a o tom, co by z politického hlediska znamenalo, kdybychom to zvorali. Mohli bychom rozzlobit ještě více lidí a tím to ještě zhoršit,“ říká herečka. „Ale pokud z toho náhodou vyleze dobrý film, možná se nám podaří udělat něco pro to, abychom svedli lidi zase dohromady - nebo je aspoň přiměli k tomu, aby viděli ostatní v jiném světle.“