Silent Hill

Silent Hill je hodně zvláštní počin. Vymyká se totiž naprosto ze všech hororových stylů a vytváří si svůj vlastní, dosti osobitý způsob na oslovení diváka. Konečně jsou pryč všechny trapné lekačky způsobující maximálně infarkt o který nikdo nestojí, ale objevuje se hutná atmosféra plná strachu, která každého nutí zabořit se do křesla a sledovat napínavý příběh. Velkou výhrou pro Silent Hill jsou rozhodně jeho tvůrci. Už samotná herní předloha ukázala, jak talentovaní japonci jsou a díky tomu, že se podíleli i na tvorbě filmu dostává snímek neuvěřitelný vizuální švih, který díky talentu Christopha Ganse dorůstá výšky Mount Everestu. Samotný příběh je zpočátku dosti jednoduchý. Malá holčička Sharon je náměsíčná a protože volá jméno Silent Hill, její matka se tam s ní vydá. Nejdříve se jí Sharon ztratí a při jejím pátrání v Silent Hillu Rose objevuje temnou minulost i současnost tohohle temného města. K tomu se jí ještě vydává hledat její manžel Chris. Víc neřeknu ani ťuk, protože by to byla škoda, ale velmi příhodně se podívám na to hlavní, na atmosféru. Děj filmu se odehrává ve třech dimenzích. První je realita ve které se nachází Chris, následuje část v mlze, kterou je Silent Hill pokryt a z nebe padají vločky popelu, a nakonec je zde svým způsobem očistec, tedy naprosto bizarní místo, kde se noční můry mění ve skutečnost. Tato třetí dimenze je vždy uvedena sirénou, což rozhodně pomáhá v orientaci. Samotné namíchání těchto tří prostředí vyžaduje opravdu dobrého režiséra a Gans se ukázal dobrou volbou, předvedl, že dovede atmosféru dovést k vrcholu a těžit z prostředí, co se dá. Klasikou hororů jsou samozřejmě monstra, která jsou zde přesně po vzoru hry a vypadají opravdu úžasně, ale stejně všem kraluje bezkonkurenční Pyramid head, který sice nemá moc prostoru, ale každá jeho účast v záběru bere dech. A když už jsem u záběrů, tak kameraman by si zasloužil Oscara. Nádherné nekonvenční záběry působí výborně, a to obzvláště průlety z místnosti do místnosti. Další správnou volbou byl výběr hudby, o kterou se postaral její tvůrce už z herní předlohy, proto se zde ozívají jak známé herní melodie, které jsou pouze lehce modifikované, ale také nové kousky, které svou kvalitou nezaostávají (soundtrack doporučuji). Kromě atmosféry je jasné, že film musí těžit hlavně z herců, obzvlášť když jich je v celém ději jen pár. Pravdou je, že Radha Mitchell podává brilantní výkon, ve kterém zobrazuje Rose jen jako matku hledající své dítě a ne chodícího zabijáka, zkrátka tomuhle se dá věřit bez potíží, skvěle ji doplňuje Deborah Unger v roli policistky a Sean Bean jako manžel Chris. Potíž u Beana je, že hraje na velmi malém prostoru, a i když se s ním vyrovnává více než dobře, stejně je z jeho role cítit násilné roubování mužské role na kostru scénáře. Ovšem skutečným překvapením pro mě byla Jodelle Ferland jako Sharon. Ze začátku jsem si říkal, zas další otravné dítě , ale na konci jsem jen pokyvoval a tiše říkal WOW. Jak je vidět, tak film nemá prakticky žádné slabiny, ovšem jedna tu přece jen je. A to bohužel ve scénáři, jak už jsem říkal tak Chris je tam trochu navíc, to bez debaty. A jelikož síla snímku je hlavně v malém množství postav na plátně, tak první polovina nakonec vyznívá lépe než ta druhá, která je více americká a obsahuje hromadu ujetých postaviček, čímž tohle hororové dílo trochu ztrácí. A k tomu ještě přičtu trochu neférovou vysvětlovací pasáž, která mě taky zrovna nepotěšila. Ale tohle jsou jen malé skvrnky, které stejně většina lidí ráda přehlédne, nejdůležitější totiž je, že film si užije naprosto každý, jak znalec předlohy, tak úplný novic a já nemůžu dát jiné hodnocení než 9/10, pro fanouška samozřejmě plný počet.

Některé příběhy jsou triviální, jiné komplikované a některé prostě „divné“. Silent Hill, jak správně tušíte, spadá do třetí kategorie.  
 
Malá holčička se ztratila a maminka ji v podvečer všude hledá. Když jí najde, dívka je jakoby mimo sebe a neustále něco mluví o místě zvaném Silent Hill. Jak se brzy dozvíme, je to „město duchů“, kde nikdo nežije. Po katastrofě, která se odehrála před několika desítkami let, v podzemí stále hoří uhlí a tudíž to není nejlepší místo pro letní rodinnou dovolenou. Ano, tušíte správně. Do Silent Hillu se podíváme a nebude to žádná idylka.  
 
Film je natočen na motivy počítačové hry, kterou jsem dosud nehrál. Vůbec to ale nebylo na škodu, protože u mnohých scén jsem měl pocit, jako bych zrovna „pařil“ počítačovou hru. Ano, přiznávám. Mnohé „postavy“, dají-li se tak nazvat, bych nejraději odrovnal brokovnicí nebo ještě něčím účinnějším:o). Přesto nemůžu říct, že by byl Silent Hill nějakou totální filmovou „3D střílečkou“. Jde spíše o atmosférický film, který pokud vám zaleze pod kůži, prožijete nevšední zážitek. Atmosféra se buduje pomalu a velkou část filmu jsem prožíval ve stylu „moc dobrá atmosféra, ale že bych byl strachy mimo, to teda ne“. Postupem času však začíná přituhovat, napětí roste, objeví se i více té „morbidně podivné akce“ a až do závěru nebudete chápat o co tu jde. Závěr, alespoň mně osobně, však zodpověděl většinu mých otázek a dodal filmu 3 rozměr. Díky čemuž by pro mě druhé shlédnutí bylo zřejmě srovnatelně kvalitní zážitek.  
 
Musím přiznat, že mi film evokuje svým způsobem nejvíce Kruh. Jsou to sice naprosto rozdílné filmy, ale i při Kruhu jsem měl v první polovině zvláštní pocity, nevěděl si co si myslet a postupem času mě film uchvátil. A když jsem šel z kina, byl jsem v těžko popsatelném omámení. Podobné to bylo i u toho filmu, byť ne úplně stejným způsobem. Když jsem po představení sedl do auta a viděl jsem, že je puštěné rádio, připomnělo mi to hned jednu situaci ze Silent Hillu.  
 
Pro fanoušky hry, milovníky „hutné atmosféry“, pro ty kteří snesou občas i nějakou tu drsnější scénu, je tento film povinností. Drahé polovičky nechte tentokrát raději doma. Tedy pokud se nejedná o dívku, která doma sjíždí Oldboye a miluje Sin City:o)

Přetaveniny populárních počítačových her na filmové kotouče vzbuzují oprávněně větší či menší obavy. Ty se zmnohonásobují, pokud se na plakátech vyskytuje prokleté jméno německého režiséra Uwe Bolla (Sám v temnotě, Bloodrayne). Naopak takový Paul W.S. Anderson pověst her zaceluje (Mortal Kombat, Resident Evil). Nicméně se stále čeká na Spasitele, který nezvratitelně prokáže, že počítačové forbesy jsou kvalitním zdrojem inspirací pro široké publikum. Stane se jím být Gans?  
Série Silent Hill se počala psát roku 1999, kdy známá vývojářská a vydavatelská společnost Konami vypustila na PlayStation adventuru s nadmíru hutnou hororovou atmosférou, za níž sklidila zasloužené ovace. Dnes už máme hry čtyři, další dvě jsou v přípravě. Klíčové je, že vysoký standard a z něj vyplývající popularitu a komerční úspěšnost si řada stále udržuje, takže se dalo pomalu pomýšlet na hřích... Filmová práva však Japonci po dlouhém odmítání přenechali velkovýrobně za Tichým oceánem, jmenovitě podlehli nadšení a pochopení pro stěžejní myšlenky příběhu vyzařující z Němce Christophea Ganse, kterého si pamatujeme z rozporuplného Bratrstva vlků. Slovo dalo slovo a vznikl nejspíš nejvěrnější přepis hry na celuloidový pás, pardon, 2006, spíš na digitální nosič.  
Příběh vychází ponejvíc právě z úplně té první hry. Máme tu docela šťastnou tříčlennou rodinku, nebýt občasných prapodivných náměsíčných manýrů malé dcerky. Když v jednom snu málem spáchá sebevraždu za vykřikování tajuplného zaklínadla Silent Hill, nenapadne maminku nic lepšího, než vyhledat v Googlu, že jde o slavné zapovězené město duchů. Tedy ideální cíl na menší výletek, že?  
 
No a pak se vše zvrtne, přesně jak to v podobných hororech bývá. Dcerka se tam po menší autonehodě ztratí a maminka po boku s objevivší se policistkou pátrá v kouřové cloně opuštěného hornického městečka. Nevědouce, že už překročily práh alternativní reality, z níž není úniku (fanoušci sci-fi bystří slechy). Ba co víc, po každém zvonění se alternativní realita switchuje do ještě alternativnější pekelné reality a to je teprve to správné maso (fanoušci hard core hororů uslintnou).  
Aniž bych prozradil cokoli více o ději, to se totiž ani mezi gamesníky nedělá, nastíním jen, na co se můžeme ještě těšit. Především znamenitá plejáda mutantů převzatých ze hry, kteří jsou nejen originální ve světě filmu, ale hlavně opravdu hrůzunahánějící. Zdánlivě nehybná monstra přezdívané tvůrci Sestřičky by určitě nechtěl potkat doma na chodbě ani ten nejotrlejší úchyl. Prostě se celkově dá slečně atmosféře napsat na vysvědčení v pololetí jednu velkou jedničku. Bez diskusí.Faktem ale je, že bezprostřední vyvrcholení plné luciferových pekelných chmatáků, hromadného vyvražďování a lacinějších triků připomíná spíš ty méně zdařilé šokézní pseudohorory. Zakončení si pak kromě tradičních dvířek na sequel i pořádně zahrává s naším sebevědomím. A to je jedině dobře.  
Odpověď na otázku tedy zní: Christophe Gans sice ještě tentokrát není Kwisatz Haderachem, ale Silent Hill si může napsat do životopisu klidně 18bodovým dvakrát podtrženým písmem. A já se docela těším na adaptaci další pařby. Co vy?