Skafandr a motýl

Když se Jean-Do probere po několika týdnech z kómatu v pokoji 119 Námořní nemocnice v Berck-sur-Mer na pobřeží Normandie, chvíli mu trvá, než si uvědomí, že jeho slova nikdo neslyší a že jeho tělo se nehýbe. O mozkovém kmeni předtím nic nevěděl, náhlá cerebrovaskulární příhoda mu ale názorně ukázala, jak důležitou spojnicí mezi mozkem a míchou tato část lidské anatomie je. Dřív by zemřel. V prosinci roku 1995 jsou na to ale resuscitační techniky už příliš dokonalé. Jean- Dominique Bauby, šéfeditor francouzské Elle, otec tří dětí, milenec krásné modelky, žije. Taky myslí, pamatuje si, má smysl pro humor. Ale je uvězněný v těle paralyzovaném od hlavy až k patě - s výjimkou levého oka. Schopnost mrkat znamená v případě Jeana-Do možnost komunikovat. A Jean-Do po počátečním stádiu sebelitování chce komunikovat. Ponoří se do nekonečna svých vzpomínek, fantazií, přání a zkušeností o lásce, sexu, otcovství, dětství, víře a pochybování, vzrušení, smutku a zázracích života a začne psát o tom všem knihu. Podporován a obklopen pěti ženami - Céline, matkou jeho dětí, kterou opustil a která je mu přesto věrná, Inés, milenkou, která mohla být láskou jeho života, ale která ho nechce v takovém stavu vidět, Henriette, jeho rečovou terapeutkou, která ho naučila komunikovat pomocí mrkání, Marií, jeho fyzioterapeutkou, jež ho učí polykat i věrit v boha, a Claude, jeho asistentkou, která mu hláskuje písmenka, aby z nich mrkáním sestavil slova, věty, knihu.

Kniha, kterou Jean-Dominique Bauby namrkal své asistence, vyšla ve Francii v březnu 1997 a stala se bestsellerem. Deset dní po vydání 44letý Bauby zemřel. „Když jsem se díval na dokument o Jeanu-Do, má žena se zeptala: Jsi blázen? O tomhle chceš točit? Je to tak depresivní,” vypráví režisér Julian Schnabel. On sám ale příběh člověka uvězněného ve vlastním těle depresivně neviděl.

„Ten chlap má skvělý smysl pro humor. A já můžu do tohohle filmu dát, cokoliv chci. On mohl jít, kamkoliv chtěl. Mohl cestovat časem. Být s ženami, které měl rád. Mohl mít, cokoliv si představil. Jako režisér jsem si pomyslel: tohle mi nabízí dost zajímavou paletu.“

A Schnabel zajímavou a pestrou paletu filmařských prostředků taky použil, aby stvořil dojemný, radostný, osvobozující a vizuálně podmanivý testament lidské potřeby milovat, tvořit a snít, nutkání pokračovat, i když se všechno zdá ztracené, síly čelit smrti. Smršť barev, krásy a humoru v představách Jeana-Do vyvažuje jeho tísnivou realitu ve skafandru nehybného těla a vypráví také o zázraku umělecké tvorby a o touze komunikovat.

„´Byl jsem slepý a hluchý, potřeboval jsem kruté světlo katastrofy, abych našel svou pravou povahu?´ ptá se Jean-Dominique Bauby sebe i nás. Potřebujeme locked-in syndrom k probuzení našeho vědomí a soucitu ostatních? Prostřednictvím svého ochrnutí a znovuzrození jako oka Jean-Do hledá svůj život, a vytváří tak dílo, které má hluboký dopad na všechny, kteří ho čtou,“ říká Schnabel.

Do skafandru spolu s Jeanem-Dominiquem režisér na většinu filmu zavírá i diváky, protože kamera doslova zastupuje Baubyho fungující oko. Na začátku je obraz někdy rozmazaný, nehybný a neúplný, stejně jako ho viděl pacient, který se probudil z kómatu. Když Jean-Do přijme svou novou existenci a uvědomí si, že kromě oka nemá paralyzovanou taky představivost a paměť, Schnabel rozzařuje plátno obrazy horských krajin, dívčích vlasů vlajících ve větru nebo divokých vln oceánu.

„Používali jsme kameru, jak by někdo používal malířský štětec. Přilepíte ji k ruce a hýbete s ní kolem,“ popisuje režisér. „Když Jean-Do mrká, řekl jsem kameramanovi, aby před kamerou udělal prsty nůžky. Není to dělané digitálně nebo mechanicky.“ Své malířské vidění tu Schnabel spojil s talentem Spielbergova dvorního kameramana Janusze Kaminskiho (oscarového víteze za Zachrante vojína Ryana a Schindlerův seznam). „Myslím, že chápal, co jsem chtěl udělat,“ chválí spolupráci režisér. Aby dodržel iluzi subjektivní vnímání, kterou ve filmu občas proloží perspektivou třetí osoby, Schnabel řekl hercům, aby se dívali přímo do kamery, jakoby mluvili přímo před Baubyho okem. Mathieu Amalricovi, představiteli Jeana-Do, pak nechal postavit budku s monitorem, sluchátky a mikrofonem, aby mohl na ostatní herce reagovat, i když nebyl na place, a spontánně vymýšlet Baubyho vnitřní monology.

Baubyho život a nemoc reprezentuje mnoho impresionistických záběrů, které Schnabel do filmu vložil. Třeba lyžar sjíždící z hory. Nebo úvodní obrázky rentgenu z roku 1905, naznačující křehkost a dočasnost lidského těla, doprovázené titulky a nostalgickou písní La Mer. Soundtrack sestavil režisér sám a podobně jako v Schnabelových předchozích filmech Basquiat a Než se setmí je nedílnou a výraznou součástí filmu.

Písně U2, Toma Waitse, Lou Reeda nebo Velvet Underground se v něm mísí s klasickou filmovou hudbou Nina Roty. Práva na Skafandr a motýl koupila hollywoodská veteránka, producentka Kathleen Kennedyová (pětkrát nominovaná na Oscara za filmy Mnichov, Seabiscuit, Šestý smysl, Purpurová barva a E.T. Mimozemšťan). Původně tak měl vzniknout americký film pro studio Universal s Johnny Deppem jako hlavní hvězdou. Právě Depp do projektu dostal Schnabela, pro nějž si zahrál dvě menší role v Než se setmí. A Schnabel začal uvažovat, že by film natočil v Baubyho rodné řeči. „Na začátku mi volala spousta agentů amerických hereček, abych se na ně podíval, a já jim říkal: Víte, chci obklopit Johnnyho Francouzi. Nevěděli, že jsem chtěl, aby Johnny mluvil taky francouzsky,“ vzpomíná Schnabel.

Depp ale nakonec místo Skafandru začal natáčet třetí Piráty z Karibiku a Schnabel za něj obsadil držitele dvou Césarů Mathieu Amalrica, francouzského herce a režiséra známého např. ze Spielbergova Mnichova.

Pro francouzštinu se Schnabel definitivně rozhodl poté, co navštívil nemocnici v Berck, kde Bauby strávil poslední měsíce života. Francouzsky chtěl točit i přesto, že i francouzský producent snímku, studio Pathé, preferoval angličtinu. „Podle nich to byl dost těžký námět, pro který se těžko hledá publikum. Říkali: A vy to uděláte ještě těžší tím, že to bude ve francouzštině?“ vzpomíná Jon Kilik, producent Schnabelových filmu. Režisér ale trval na tom, že obsazení Amalrica je otázka integrity, stejně jako točit v Berck. „Nemůžete vyrobit takovou krajinu a architekturu. Ten muž tam seděl na místě, které, když přišel příliv, vypadalo, jako kdyby seděl na měsíci. Zkoušet něco takového rekonstruovat někde v Kalifornii nebo poslat Američany a anglické herce do Francie a nechat je mluvit s francouzským přízvukem a pak nutit Francouze, aby se na ten film dívali s titulky - to mi připadalo absurdní,“ vysvětluje Schnabel. „Ten námět je evidentně univerzální, ale myslím, že Baubyho vnímavost a sexualita jsou francouzské a byl by to podvod, kdybych to udělal jinak.“

Newyorkský rodák Schnabel tehdy francouzsky ještě neuměl („Byl jsem na tom určitým bláznivým způsobem jako Jean-Do. Musel jsem se naučit francouzsky a musel jsem se naučit komunikovat. Potřeboval jsem pomoc jako on.“) Proto scénář držitele Oscara za Pianistu Ronalda Harwooda pomáhali přeložit sami herci. „Došlo mi, že když ta slova budou říkat oni, mělo by to jít z jejich pusy,“ komentuje režisér. Atraktivní ženy obklopující nehybného hrdinu vyvolávají většinu malých dramat i komedií, které Bauby zažívá a na které vzpomíná.

„Nakonec jsem skončil u filmu o ženách. Je tam něco z Felliniho 8 a ½,“ říká režisér. „Jestli si lidé mysleli, že jsem homosexuál, když jsem udělal Než se setmí, se všemi těmi nádhernými kluky, možná si teď budou myslet, že jsem sexuální maniak. Ale proč ne? Natočil jsem film o černochovi a jeho potížích v bílém uměleckém světě v New Yorku a pak film o kubánské revoluci z pohledu homosexuála. Takže můžu udělat film o ženách z perspektivy jednookého paralyzovaného chlapa.“

Když ale Schnabel tvrdí, že Skafandr a motýl je jeho nejosobnějším filmem, nemyslí tím na ženy, ale na jiná témata - obtíže vzniku uměleckého díla, které jsou v případě Jeana-Do ty nejextrémnější, jaké snad můžou být, a především téma konfrontace vlastního strachu ze smrti. „Ten skafandr sám o sobě je jako smrt. A Baubyho výlety mimo něj jsou jeho útěky smrti. Celý svůj život jsem se bál umřít. Ptal jsem se sám sebe: Kdy nastane ten moment, kdy cítíš, že dokážeš přijmout vlastní smrt? Jean-Do byl schopný na nás mluvit jakoby z hrobu. Dokázal mluvit o tom, čeho litoval, a o tom, jak uchopit přítomnost a neěak ji využít.“

Schnabel film věnoval svému otci, který zemřel v 92 letech v roce 2004. „Ten film jsem natočil kvůli němu. Můj otec byl vyděšený ze smrti a já si říkal, kdybych jenom mohl udělat něco, co by mu pomohlo.“ Promítnout mu Skafandr a motýl by podle Schnabela tím něčím určitě bylo. „Chtěl jsem, aby se tenhle film stal nástrojem, jako Baubyho kniha, který vám může pomoct zvládnout vlastní smrt. Během toho roku, co Bauby psal tu knihu, se stal umělcem. Našel svůj vnitřní život. Dokázal překonat smrt tím, že tu knihu napsal. Je to příběh všech z nás, kteří čelí smrti a nemoci. Ale když se podíváme do svého vnitřního života, můžeme najít smysl a krásu. Můžeme se dostat na místo, kde nejsou žádné meze.“

Film končí záběry ledovců, které se vynořují z moře a znovu se formují. Tím chtěl režisér vyjádřit, že Jean-Do je součástí všeho, co tu bylo před ním a bude po něm. „Pravděpodobně to je určitým způsobem buddhistický film,“ říká Schnabel. „Není to doopravdy o chlápkovi v nemocnici. Je to o uchopení života. Když to lidi uvidí, půjdou domů a popadnou děti a obejmou je.“ Takže co režisér vzkazuje těm, kterým bude Baubyho osud připadat hrozný a smutný? „Měli by se na film podívat znovu.“