Skrytá identita

Matador filmového plátna, slovutný Martin Scorsese se vrací se svým dalším filmem z prostředí mafie, který se od jeho předchozích snímků z míst undergroundového zločinu hodně liší. Slavný režisér se tentokrát chopil projektu, který má velmi těžkou úlohu v boji o náklonnost diváků i kritiků. The Departed neboli Skrytá identita (velmi nepovedený překlad) je totiž remakem hongkongské, dalo by se říci gangsterské klasiky Infernal Affairs, kterou je možné sehnat i v českých končinách pod názvem Volavka. Volavka jako taková je nyní jednou z nejlepších filmových trilogií, a proto se dalo čekat, že se remaku chopí americká studia. Je ovšem překvapivé, že se něčeho tak neoriginálního, jako je přepracování nějakého filmu, chopil někdo s takovým jménem. I když nakonec je to vlastně jedno. Stejně nás nakonec zajímá, jak Skrytá identita nakonec dopadla.  
 
Překvapivým (a kladným) zjištěním hned na začátku snímku je, že Scorseseho scénárista vyloženě nekopíruje předlohu. Alespoň do poloviny filmu se jedná o sugestivní film, který si sice hraje z tématy, které už někteří diváci znalí asijského snímku znají, ale upravuje je do americké podoby způsobem, že vše působí svým způsobem nově. Dostáváme se tedy do Bostonu, kde vládne irská mafie vedená Frankem Costellem (Jack Nicholson). Mafie je samozřejmě trnem v oku místní policii, která se rozhodne vyslat do řad gangsterů svého agenta. Vyšlou mladého Billa Costigana (Leonardo DiCaprio), aby na svého nového šéfa našel pořádnou špínu, která by ho dokázala usvědčit z hromady zločinů. Jenže šéf podsvětí má v kapse tu samou taktiku. Vyšle mezi policisty Colina Sullivana (Matt Damon). Jak už to tak chodí, tak oba zmíněné týmy, stojící proti sobě, zjistí, že mají nepřítele v zádech a chtějí odhalit jeho identitu.  
 
Základní premisa filmu je tedy jasná. Mělo by se jednat o souboj dvou volavek, tak tomu ovšem není hned od začátku. Nejdříve je nutné se vůbec do řad jedné či druhé strany dostat a získat důvěru, proto více než polovinu snímku sledujeme, jak obě hlavní postavy stoupají „potravním řetězcem“. Právě hned na začátku je vidět rozdíl, kterého si znalec předlohy všimne. V původní Volavce jsou oba ústřední účastníci dost sympatičtí a divák se nemůže rozhodnout, komu by měl více fandit, protože vidí rozervanost obou špiónů. V americké verzi je toto schéma velmi zjednodušené. Prakticky od začátku je předváděno, že DiCapriova postava je mnohem sympatičtější a mnohem více trpí, čímž si samozřejmě získává větší náklonnost publika. Naproti tomu Damonův charakter je od samotného úvodu spíš nesnesitelný, což je spojené se šíleným hereckým vystoupením Matta Damona, od kterého bych tak špatný výkon nečekal.  
 
Těžko říct jestli je to jen jeho chyba. Problémů se scénářem bych měl víc. Asijská verze si vystačila s méně charaktery a i přesto, že byla chvílemi dějově složitá, tak odsýpala. Skrytá identita sice plyne taktéž poměrně solidní rychlostí, ale není tomu tak vždy. Navíc je na plátno nahozeno více postav, jejichž zbytečnosti si většina lidí musí zákonitě všimnout. Nejlépe se to dá předvést na Marku Wahlbergovi, který má sice hodně dobré hlášky a hraje velmi drsného policistu, který je veskrze hodný uvnitř, ale pro děj je v podstatě postradatelný. Jeho účel spočívá až v závěrečné scéně, ve které se za a) nejvíce ztrácí kouzlo předlohy, za b) je v ní patrné, že americké publikum potřebuje satisfakci pomocí jakéhosi happyendu, a za c) odhaluje právě zbytečnost Wahlbergovi postavy.  
 
Můžu tady nadávat na to, že postavy nejsou napsány nejlépe, ovšem poměrně dobře tuto slabinu vyvažují dialogy, ve kterých se sice „fuckuje“ o sto šest, ale i přesto mají svou vypovídající hodnotu, prohlubují jednotlivé postavy příběhu a posouvají děj někam dál. Je pro mě záhadou, jestli i v opravdovém Bostonu je možno najít podobnou mluvu, ale jestli ano, tak bych celkem rád potkal Nicholsonova Costella, a to i přesto, že je to krutý mafioso. Nicholson ho totiž zahrál naprosto geniálně, že vůbec nelituji toho, že nabídku na ztvárnění této postavy odmítl Robert De Niro. Jack totiž hláškuje kulometnou kadencí. Vy sice víte, že je to „prasák“, ale i přesto ho budete milovat, stejně tak jako DiCapriova Costigana. Leo po několikáté dokazuje, že rozhodně není jen hezkým hercem (tohle ovšem nerad posuzuji :), ale i výborným hercem. Potom je však trochu smutné, že oba tyto kvalitní výkony nepodporuje Matt „Jason Bourne“ Damon, kterého máme rádi v roli jeho agenta bez vzpomínek, ale tady je naprosto děsivý. A to bohužel nejen v mluveném projevu. Je totiž naprosto mimo i co se týká výrazu. V klidných scénách se dá říci, že se ještě jedná o solidní hraní, ale v emocionálně vypjatých momentech Vám dojde, že to není ono.  
 
Když jsem o pár odstavců výše pochválil scénáristu, že ze začátku nekopíruje příliš, tak teď musím trošičku přitvrdit, jelikož po polovině se jedná o kopírák originálu, jaký se jen tak nevidí a vadí mi, že Scorsese opakuje věrně nejen scény, ale i záběry kamery. Chápu, že se zřejmě jednalo o záměr, ovšem u takového kanóna, jakým Marty rozhodně je, se mi to zdá zbytečné a čekal bych něco víc. Celkem slušnou náhradou pro mě byl střih, který se nedá nazvat jinak než bezchybným a jeho rozbor by trval hodně dlouho a to už byste asi přestali číst (pokud už se nestalo).  
 
Vyřknout verdikt nakonec není tak těžké, jak jsem ze začátku očekával. Na filmu je vidět, že režisér ví, co dělá. Má to svůj styl, který dotváří i solidní hudební podklad, ale přesto mám ten pocit z opakování. Ze Skryté identity jsem měl od začátku pocit, že je zbytečná a i když se povede, nedosáhne kvalit Volavky. A bohužel tento pocit ve mně neustále přetrvává. Do kina Vás samozřejmě pošlu, protože kdo předlohu neviděl, tak se pobaví nevýdaným způsobem a bude odcházet uspokojen. Pro znalce doporučuji také, ale bude potřeba nutná dávka tolerance.  

Zákon Hollywoodu posledního desetiletí: Úspěšné asijské filmy se musí americky remakovat. Trojdílné Hong-Kongské špionážní drama Wu jian dao (Volavka) netvoří výjimku, ale potvrzuje pravidlo přímo. Někdy se tyto velkolepé, zápádnímu diváku srozumitelnější, předělávky podaří (Kruh), jindy tolik ne (Temné vody).  
Scorsese v režisérské sesličce zní slibně, mafiánské filmy má zmáknuté v malíku. Takže když se ještě vyplatí pár kulatých sumiček pro megahvězdy, nemůže to, doufejme, dopadnout zle. Nebýt posledního činitele, scénáře. Tento katlyzátor úspěchu dokázal inhibovat nejeden nadějný reaktant na odpadní hmotu.  
Zdejší příběh se rozjíždí ve velkém stylu, ale není kam spěchat. Paralelně nahlížíme na oba protichůdné, znepřátelené, a stále více se prolínající světy. Poznáváme důvěrně spoustu charakterů s jejich pracovními životy a motivy. Následně začíná stoupat riziko prozrazení, adrenalin i frekvence akčnějších pasáží. O přestřelkách ale nemůže být zrovna řeč. Terminologie hráčů CounterStriku má pro to výstižné zvolání „headshot.“ Pro ostatní: Efektivita projektilů je nadmíru a nečekaně vysoká. Netuším, zda-li tento jev, atypický pro současnou produkci, je známkou vysoké reality, neboť jsem naštěstí nebyl nikdy podobnému dění svědkem. Každopádně to působí cool a dotváří kolorit Skryté identity.  
Naopak zklamala mne například postava Nicholsona. Ve své roli hlavního šéfpadoucha se pohybuje příliš sebevědomě a dramatické vyústění na staveništi je dějem vážně pochybné. Očekávaný povinný závěr už mohli také autoři vypustit.  
Mezi výhody tohoto remaku, patří ale fakt, že narozdíl od Volavek, kde je pro nás místy obtížné rozeznat ty nažloutlé tváře, si Damona nepomýlí s DiCapriem ani Titanikový a Bournovský ignorant. Departed není vůbec špatný film, leč pro mě zůstává na vrcholu Scorseseho gangsterek jeho Casino s Mafiány. Na příběhu se tam těžko hledaly chyby a Robert de Niro s Joem Pescim prostě tehdy sedli na 100 procent.