Na počátku byla brilantní divadelní hra, později skvělým způsobem převedená na filmové plátno. Po pětatřiceti letech se dva hollywoodští producenti rozhodli natočit remake první verze - není to snad dostatečným důkazem o kvalitě původního materiálu? Jen škoda, že jeho zpracování má s postupem času kvalitativně spíše sestupnou tendenci.  
 
Na honosné sídlo bohatého spisovatele Andrewa Wykea (Michael Caine) přijíždí nepříliš úspěšný herec Milo Tindle (Jude Law). Ten ovšem nejede na šálek čaje a trochu té společenské konverzace - chce stárnoucího autora detektivek přesvědčit, aby se rozvedl se svou ženou Maggie, která je Tindleovou milenkou. Po počátečním zdvořilostním oťukávání se mezi oběma muži tiše rozjede psychologický souboj inteligencí, ve kterém soupeři využijí všech svých schopností k pokoření svého soka. Bitva dvou eg se však dostává za hranici únosnosti.  
 
První filmová adaptace veleúspěšné divadelní hry „Slídil“ Antony Shaffera (která si na Broadwayi vyžádala přesně 1222 repríz a získala ocenění Tony) byla realizována roku 1972. Že ji veřejnost i kritika přijala více než dobře, dokazují nejlépe čtyři nominace na Oscara (za nejlepší hlavní roli pro Lawrence Oliviera a Michaela Cainea, nejlepší hudbu Johna Addisona a konečně režii Josepha L. Mankiewicze), ke kterým chyběla ještě pátá za nejlepší scénář, kterého se ujal sám autor divadelní předlohy. Film sice původní hře ubral některé ozdůbky, pořád však šlo o vysoce hodnocený počin.  
 
Po více než třiceti letech od premiéry se jednoho krásného dne sešli mladí, ale zkušení producenti Jude Law a Simon Halfon s myšlenkou natočit předělávku této klasiky. Proto kontaktovali uznávaného dramatika Herolda Pintera (pozdějšího nositele Nobelovy ceny za literaturu), který k jejich velkému překvapení nabídku podílet se na znovuoživení „Slídila“ přijal, a rozhodl se pojmout původní příběh z jiného úhlu. Základní zápletka sice zůstala, stejně jako jména hlavních postav, ale přesto se zdá, že máme co do činění s jiným filmem. Nálada je hutnější, strašidelnější, Andrew Wyke je méně excentrický, zato více psychotický, do ohromné anglické vily na venkově přibyly high-tech hračičky, a i počet herců byl zredukován na pouhé dva. Jedním z nich je Michael Caine, který si navíc zahrál už v prvním “Slídilovi“ (ovšem jako Milo Tindle), a tak roli Andrewa Wykea v remaku ochotně přijal. Jako režisér byl vybrán Kenneth Branagh (známý především svými adaptacemi Shakespearových her), který doplnil velmi silnou základní sestavu. Zbývalo obsadit roli Wykeova protivníka a Jude Law si těsně před natáčením uvědomil, že je jako stvořená pro něj samotného. Všechny aspekty byly tedy nastaveny správným směrem...a co výsledek?  
 
Máme tu netradiční pohledy skrz bezpečnostní kamery, vynikající interiér domu plný mechanických a digitálních hejblátek, a dvě generace velmi nadaných herců, kteří každou minutou dokazují svou všestrannost – od drsných poloh, ze kterých testosteron jen kape, až po velmi citlivé (téměř homosexuální) momenty. K tomu přidejte atmosféru, která na první dvě třetiny filmu diváka nemilosrdně přiková k plátnu. Ale bohužel právě jen na tak dlouho. Tam, kde by člověk čekal velké finále plné neúnosného napětí, u kterého si i silná nátura nervozitou okouše nehty na rukou i nohou, se najednou atmosféra jakoby rozplyne a nestane se vlastně nic. Tedy, děj samozřejmě vyvrcholí, ale jakoby přitom postrádal gradaci. Těžko říct, čím je to způsobeno, ale ke konci zkrátka filmu spadne řetěz z kola a už ho nenahodí. A je to opravdová škoda, protože potenciál zde rozhodně byl, jak dokazuje první hodina snímku.  
 
Přesto film stojí za návštěvu. Když už kvůli ničemu jinému, tak kvůli názorné ukázce toho, že i z dejme tomu minimalistického pojetí (dva herci v jednom interiéru) se dá vytáhnout velmi napínavá podívaná, pokud má kvalitní předlohu a představitele schopné vdechnout svým rolím to potřebné. A to nový „Slídil“ má. Hodnocení 7/10 dostává především díky hercům a krásné angličtině, ale berte ho spíše jako 6,5/10.