Smím prosit?

Advokát John Clark žije spokojeně se svou manželkou Beverly a dvěma dětmi. Přichází však krize středního věku a Johnovi začne vadit jeho životní rutina. Během svých cest metrem domů si několikrát všimne Taneční školy slečny Mitzi, v jejímž okně stojí neznámá dívka. Touží ji poznat, a proto se ke slečně Mitzi zapíše do kurzu tance. Ve škole, která se sotva drží nad vodou, dělá Paulina, dívka z okna, druhou lektorku. Tanečnice Bobbie, která se touží zúčastnit chicagské soutěže, Johnovi prozradí, že talentovaná Paulina se dostala až do finále světové taneční soutěže, ale hned nato se s přítelem a partnerem rozešli. John zjistí, že v kurzu tančí v převlečení i jeho kolega z práce Link Peterson, který se mu svěří, že sní o veřejném tanečním vystoupení. Jednou se John osmělí a pozve Paulinu na večeři. Ta mu ale odpoví, že se zásadně se žáky školy nestýká. Dodá, že jestli má zájem jen o ni, ať do kurzu nechodí. John si díky tomu uvědomí, že chce skutečně tancovat. Mitzi ho poté přemluví, aby s Bobbií vytvořil pár pro chicagskou soutěž... Beverly nechápe, proč chodí její manžel tak pozdě domů. Když se jí kolegyně svěří s nevěrou manžela, začne Johna podezřívat a najme si detektiva Devinea. Ten zjistí, že se John učí tancovat, a sdělí jí to. Beverly se cítí dotčená, že jí o tom John nic neřekl, a začne se doma tajně učit tančit. Devineovi řekne, že už jeho služby nepotřebuje... V taneční škole zatím všichni trénují na soutěž. Johnovi nejdou latinské tance a požádá Linka, aby je s Bobbií nacvičil. John zůstane raději u klasických. Paulina se Johnovi omlouvá, že nepřijala jeho pozvání, a svěří se mu, že žije jen pro tanec. Vezme Johna večer do školy a pomáhá mu ve vší počestnosti vypilovat soutěžní tanec. Detektiv Devine, který se přijde na soutěž podívat, pozve také Beverly a Johnovu dceru Jennu. Link s Bobbií postoupí v latinských tancích do finále. Johnovi se klasika s Bobbií také daří, ale jen do chvíle, než John zaslechne z publika povzbuzování své dcery Jenny.

Smím prosit? je inspirován japonským úspěšným snímkem stejného názvu. V této nové, americké verzi exceluje Richard Gere, Jennifer Lopezová, Susan Sarandonová a Stanley Tucci. Snímek vypráví o tichém workholikovi, který na tanečním parketu znovu pozná radost ze života. "Film Smím prosit? není pouze o zaneprázdněném muži, který vstoupí do lákavého světa tance," říká režisér Peter Chelsom, "ale o skupině lidí, kteří pomocí tance zjistí, kým skutečně jsou a kým chtějí být. Od začátku zkoušek jsem chtěl, abychom všichni pochopili, že ten film by neměl být příběhem, pak tanečním číslem, pak příběhem atd., ale že ten příběh se stále prolíná s tanečními scénami a hlavně tanec ten příběh doprovází." Původní film Smím prosit? (Dansu Wo Shomasho Ka, 1996) napsal a režíroval Masayukim Suo, Příběh o běžném zaneprázdněném japonském úředníkovi, který - zdolán pocitem, že v jeho životě a manželství něco schází, se tajně učí tančit, si získal srdce japonských diváků. Film získal 13 cen Japonské akademie a procestoval celý svět, stal se hitem i u zahraničního publika v USA i v Evropě.

Mezi těmi, kteří byli tímto filmem hluboce zaujati, byla i scénáristka Audrey Wellsová, která cítila, že tento povznášející příběh by měl být určen širšímu publiku. Wellsová byla již dlouho fascinovaná tím, jak lidé dokáží najít svoji vášeň - ať už romantickou nebo tvůrčí - uprostřed dnešního zaneprázdněného a roztržitého, moderního života. Toto téma již probírala v několika filmech, ke kterým psala scénář a režírovala včetně Pod Toskánským sluncem a Oscarem oceněné Guinevere. Wellsová začala přepracovávat Smím prosit? do angličtiny. Celá kultura obklopující příběh se musela upravit. Příběh se přemístil do prostředí USA - i s více otevřenou, rozmanitou a uspěchanou společností. Humor převedla do amerického stylu, přidala chicagský komický nádech postavám tanečního klubu a hlavně pozměnila spor hlavní postavy. Pro Johna Clarka nepřichází v úvahu strohost japonské kultury. Wellsová stvořila Clarka jako typického amerického businessmana, "typ člověka, který může udělat vše a naprosto dokonale, ale už zapomněl, jak snít - než vkročí do tanečního studia". Stejně zapomenuté sny se probudí i u dalších postav filmu - Jennifer Lopezová je špičková tanečnice zklamaná neúspěchem, která znovu najde touhu po závodění, Stanley Tucci je urážlivý, maskující se tanečník, který se nakonec naučí být sám sebou.

Jediná věc, která se proti originálu nezměnila a která se ani nemohla změnit, bylo zaměření scénáře na čistou radost ze "vznášení se" po parketu, taneční styl, pocit být v náručí partnera, který zná každý tvůj pohyb. Přestože má tento film jiný tón a cit než japonský originál, Wellsová udržuje tanec v srdci příběhu, gesty a pohyby Johna Clarka a jeho nových přátel nechá vyprávět část příběhu a odhalit pocity, které se nedají vyjádřit slovy. Jakmile scénář Wellsové dorazil do kanceláře producenta Simona Fieldse a režiséra Petera Chelsoma, věděli oba pánové, že tento film chtějí natočit. Zlákala je především kombinace vířících tanečních sekvencí, důvtipné komedie a pohyblivé linie příběhu. "Toto je příběh, se kterým se lidé mohou ztotožnit," vysvětluje Fields. "Není to o zoufalém muži, který zcela nereálně změní svůj život. Místo toho je to příběh o muži, který, stejně jako většina z nás, dělá vše dobře, který má skvělou práci, milující rodinu a klidné manželství. Ale pak jednoho dne uvidí za oknem ten úžasný obličej a začne zkoumat, jestli může jít dál. Něco takového jsem ještě nečetl, něco, co by se týkalo této otázky - toho, co je skutečně možné ve skutečně příjemném životě, a to bylo vzrušující. Také se mi líbilo, jak ten příběh srovnává eleganci a grácii tance s běžnou rutinou chicagského urbanistického života."

Chelsom dodává: "To, co se mi líbilo na pojetí Smím prosit? Audrey Wellsové, bylo, že lidé jdou k Miss Mitzi s touhou naučit se tančit a nakonec se naučí mnohem víc. Každá postava se změní. Zdá se, že každý má své tajemství, které nechce sdílet s ostatními. A všichni pokročí dál, protože jednoho dne jeden muž vystoupí z vlaku, aby si zatančil s jednou dívkou, kterou viděl v okně. Líbí se mi ta příčina a efekt tohoto předpokladu." Fields a Chelsom znali původní japonský film, ale zaujalo je to, jak Wellsová tento příběh přemístila za Tichý oceán, nechala ho odrážet více americké neukázněnosti a rozhledu v hledání rozptýlení mimo práci a rodinný život.

Chelsom poznamenává: "Většina konfliktů v japonském filmu pramení z japonských tabu o veřejné intimitě tance. Toto by však nešlo znázornit v americkém prostředí. Ale americké tabu, které je ústřední v Audreyně scénáři, je myšlenka, že když žijete americký sen, nemáte právo zvednout ruku a říci "já jsme nespokojený". To, co jsem měl rád na tomto příběhu a čím jsem byl zklamán, je, že je to o roztěkanosti, která je všude kolem nás, ale moc se o ní nemluví. John Clark má všechno, ale něco postrádá. Je to jakoby žil ideální, ne však skutečný život. Zjistí, že on a jeho ženy jsou stále v pohybu, nemají na sebe čas a najednou se v nich něco zastaví a on cítí potřebu hledat jiný druh povyražení. To je pro mne ta krásná jemnost tohoto filmu." Fields, stejně jako Chelsom, v mládí propadl tanci. Vysvětluje: "V Anglii je společenský tanec mnohem více součástí kulturního života a je považován za významný sport. Když jsme s Peterem Chelsonem vyrůstali, šel každou neděli v televizi dvouhodinový pořad o společenském tanci. Takže vytvořit film o kouzlu tance bylo pro nás druhou přirozeností."

Winnipeg místo Chicaga Příběh filmu Smím prosit? svedl dohromady dva zvdálené světy - každodenní život Johna Clarka - práce a rodina, a taneční studio, kde ten vnější svět prostě zmizí. Navzdory Chicagskému prostředí se většina scén Smím prosit? natáčela ve Winnipegu v Kanadě, takže vedoucí výroby Caroline Hanania mohla být ve svých náčrtech velmi kreativní. "Naštěstí je ve Winnipegu hodně stoleté architektury, která má v sobě něco z Chicagské atmosféry," říká Hanania. "To nám hodně pomohlo; dokončili jsme stavbu vlaku a fasád několika budov, abychom vytvořili více stylové městské prostředí Chicaga." Hanania, která spolupracovala s Peterem Chelsomem na všech jeho filmech, věděla, že nejdůležitější scénou bude studio Miss Mitzi - místo, kde proběhne nejvíce změn Johna Clarka. Ten svět skla, dřeva a dřiny byl celý vytvořen ve Winnipegských filmových studiích. "Chtěli jsme vytvořit taneční studio tak, aby působilo skutečně, ale aby to zároveň bylo místo, kde by si John Clark nikdy nedokázal představit trávit svůj volný čas," říká. "Je to naprosto mimo jeho běžnou zkušenost a všechno, od barev po nábytek, kontrastuje s jeho životem v práci a doma."

Další úkolem bylo pro Hananii vytvořit zrcadlovou místnost, která by umožnila Peteru Chelsomovi a kameramanu Johnu De Bormanovi (Ella Enchanted) složitě osvětlit jednotlivé taneční sekvence. "Co jsme udělali, bylo to, že jsme postavili zrcadla tak, že jsem je mohli naklonit nahoru, dolů a do stran, mohli jsme je odsunout pryč, a také jsme měli závěsy, kterými jsme je mohli přikrýt," vysvětluje. "Tak jsme se mohli rozhodnout, kdy a jak zrcadla použijeme." Na samém konci natáčení Smím prosit? Chelsom řekl: "Bylo to mnohem více komplikované, než jsem si dokázal představit". Dokonce i podlaha musela být speciálně vytvořena, aby byla vhodná pro tanec a i pro rychlý přesun kamer sledující míhající se nohy tanečníků. Chlesom říká: "Nechtěl jsem mít ve filmu příliš mnoho kamerových triků, protože taneční sekvence, které mám nejraději, jsou ty, když kamera vše zachycuje z povzdálí. A pak se hodně přiblíží, aby zachytila to napětí. V tomto filmu nebyli žádní dabléři. Nikdy. Herci by měli být na to hrdí."

Filmaři věděli, že pro roli Johna Clarka potřebují někoho zvláštního. Chtěli herce tak solidního a charismatického, kterého by většina lidí považovala za šťastného muže - naprosto odlišný od malého úředníka japonského filmu - a za posledního člověka na zemi, který by toužil po tanečních hodinách v chátrajícím studiu v zapadlé části města. "Věděli jsme, že jsme nechtěli Johna - typ Willyho Lochmana nebo muže střední průměrné třídy," vysvětluje Fields. "Místo toho jsme chtěli někoho, kdo se stále zdá být zaneprázdněný, muž na vrcholu kariéry. Muž, který, když přistoupí na tu změnu a znovu vzkřísí svůj entusiasmus a obnoví svoje manželství, překvapí jak diváky, tak i sebe samotného." Tato kritéria vedla tvůrce filmu k Richardu Gereovi, který nedávno získal Zlatý Glóbus za roli frajerského, stepujícího právníka ve filmu Chicago. "Potřebovali jsme nutně přesný výkon od někoho, kdo by se mohl před očima diváků naučit být skvělým tanečníkem," poznamenává Peter Chelsom. To, co je zajímané na Richardově postavě, Johnovi, je to, že je muž, který nikdy nebyl skutečně ve středu pozornosti. On byl vždycky ten, který držel věci pohromadě, byl otcem, šéfem. Ale teď má dostatečný prostor být sám sebou a je velmi sebevědomý, a začne být otevřenější, což Richard zachytil skvěle."

Role zlákala Gerea, který, stejně jako jeho postava, byl nejprve zaujat obrazem dívky hledící z okna - tento obraz burcuje všechna ta, co kdyby' a ,co by se mohlo stát'. "Cítil jsem, že toto byla zkušenost, kterou každý jednou v životě prožil nebo něco podobného, když jel v autě, vlaku nebo letěl letadlem. Najednou vidíte tu osobu a uvědomíte si ten jiný svět, jehož byste mohl být součástí," říká Gere. "Zajímavé je to, že většina z nás se odvrátí, zatímco John se rozhodne to prozkoumat, což vede pro něj k něčemu velmi pozitivnímu." "Každá postava v tanečním studiu má své vlastní zvláštnosti a manýry a studio Miss Mitzi se stane jejich vlastním malým kouzelným světem vyhnanců," komentuje Gere. "Je tam také příjemná a přátelská společnost. Myslím, že John dojde k poznání, že všichni lidé ve studiu - od Pauliny po Verna - mají své sny, ale pak se dostanou na to, že už v ně nevěří, nebo jim vstoupí do cesty nějaké překážky života. V průběhu filmu všichni čelí tváří tvář svým snům. Myslím, že to ve skutečnosti můžeme také."

Přestože není Gere profesionální tanečník, od svého stepového čísla v Chicagu našel v tanci zálibu, svobodu a zábavu, které vnímá jako klíč k Johnově proměně. "Ty citové a psychologické možnosti - skutečně spolupracovat se svém tanečním partnerem, vnímat každý svůj pohyb, nechat hlubší emoce vyjádřit sebe sama, to vás změní," dodává. Dalším aspektem, který Gerea zaujal, bylo reálné zachycení manželství Johna Clarka, které není nějak problémové, což většinou po tolika letech společného soužití bývá. "Není to běžný nefungující partnerský vztah," poznamenává Gere. "Skutečně si myslím, že Clarkovi jsou stejní jako mnoho amerických domácností, kde je všechno v pořádku, ale můžete mít pocit, že nic není tak skvělé, jak by mohlo být. Susan Sarandonová je skvělá Beverly, Johnova žena, protože je klidná a usedlá. Ona vyčkává, aby zjistila, kam povede manželova existenční krize." Tvůrci filmu si vybrali Susan Sarandonovou pro roli Beverly kvůli jejímu skvělému ztělesnění ženské inteligence. Chelsom říká: "Susan dokáže skvěle vystihnout hloubku filmového námětu zatímco stále hraje komedii. Skutečně si osvojila bolest ženy, která se cítí vzdálená životu svého manžela, a zároveň skvěle zachytila tu neurózu, která se rozrůstá, když začne svému partnerovi nedůvěřovat. Je to laskavost její postavy, která Vás skutečně chytí za srdce. Protože ona nedělá nic špatně, ale není si jistá, jak vyřešit manželův neklid. Ona je typ ženy, která má skutečně starost o svoji rodinu a to ji vede k zjištění, že to, co její manžel skutečně chce, je něco, co mu ona nemůže poskytnout."

Pro roli Pauliny, taneční učitelky, která ztratila svoji inspiraci k tanci, kterou ji opět dodal John Clark, chtěl Peter Chelsom najít půvabnou herečku, která má také značné základy profesionálního tance - což ho zavedlo za Jannifer Lopezovou. Chelsom viděl v její dlouholeté vášni pro tanec neocenitelný přínos filmu. "Říkali jsme si, že je důležité mít herečku, která rozumí svému tělu a duši, ví, co to znamená tančit a žít ten nepředvídatelný, emocionální život," říká. "Jennifer to ztělesňuje a je tak fantastická tanečnice. Skutečně věříte, že by mohla být mistryní společenského tance." Zatímco byla její postava v japonském filmu křehká, věděli tvůrci americké verze, že Lopezová dokáže dodat postavě zranitelnost a zároveň vlastní silnou osobnost a otevřenou citlivost. "Jennifer má v sobě touhu, stejně jako původní japonská postava, ale přináší navíc něco pulzujícího a vášnivého," říká Fields.

Další velký vliv na Johna Clarka Link Peterson v podání Stanleyho Tucci. Link Peterson je kancelářský podivín z Johnovy právní firmy, který je urážlivý a který své oblíbené latinskoamerické tance trénuje po večerech, aby se mu nikdo nesmál. Tucci dychtil po tak živé komické roli, která je změnou oproti tomu, co doposud hrál. Richard Gere se bavil, když viděl, jak Tucci ztvárňuje Linka. "Stanley dal této roli tolik vynalézavosti, kreativity a odvahy, to je skutečně něco neuvěřitelného. To mě přivádí na myšlenku skvělé postavy Petera Sellerse, které ztvárnil v průběhu svého zlatého věku, něco skutečně mimořádného," říká. "Není snadné být bláznivý a zároveň se kontrolovat." Mezi další Johnovy humorné kolegy z tanečního studia patří Chic, Bobby Cannavale, který se zapíše do tanečních hodin s cílem, aby na tanec mohl balit holky. Do role Verna, který tvrdí, že se učí tančit kvůli své záhadné snoubence, obsadili Chelsom a Fields nováčka: Omara Millera, který debutoval ve snímku Eight Mile. Pro komičku Lisu Ann Walterovou znamenala role výstřední Bobbie, Johnovy taneční partnerky, návrat do mladých let, kdy učila v taneční škole Arthura Murraye. Herecké obsazení zakončili zasloužilý charakterní herec Richard Jenkins jako soukromý detektiv najatý na sledování Johna Clarka, mladý talent Nick Canon jako detektivův duchaplný asistent a význačná herečka Anita Gilletteová jako majitelka tanečního studia Miss Mitzi.

Á, dva, tři ... Á, dva, tři ... Když bylo herecké obsazení kompletní, začala skutečně ta nejtěžší část. Nyní bylo důležité vzít skupinu vysoce vážených herců a udělat z nich prvotřídní tanečníky schopné ukázat humor, grácii a hlavně volnost tance. Nebylo to jako muzikál, kde se chce po hercích, aby se naučili jeden typ choreografie - místo toho se musel každý herec rychle naučit deset různých společenských tanců. K úspěšnému zvládnutí nesnadného úkolu přivedl Peter Chelsom skvělého australského choreografa Johna O'Connella. O'Connell je jedním z nejznámějších tanečních mistrů, kteří pracují pro film. Jako choreograf pracoval na filmovém hitu Baze Luhrmanna Strictly Ballroom nebo Moulin Rouge. Ale toto bylo něco jiného než dělal dřív. Měsíce před tím, než se začalo natáčet, zavedli Chelsom a O'Connell "taneční tréninkový tábor". "Začali jsme se základními průzkumem, šli jsme na taneční soutěž a dotazovali se skutečných vítězů," říká Fields. "Byli jsme zaujati tou ohromnou oddaností, kterou tito tanečníci mají - a najednou jsme zjistili, jaká to bude neskutečná práce naučit herce tančit natolik dobře, aby dokázali na plátně vytvořit to vzrušení z tance." Ale herci přistoupili k této výzvě s překvapující zdopovědností, pracovali dlouhé hodiny po dobu několika měsíců. Richard Gere začal nacvičovat s instruktory v New Yorku hned od prvního momentu, kdy byl obsazen do filmu. Kromě stepu, který tančil v Chicagu, nemá Gere skoro žádné taneční zkušenosti. Ale Gere má v sobě přirozené sportovní nadání - na vysoké škole vyhrál školní přebor v gymnastice a nadšeně cvičí Tai Chi - a jak John O'Connell říká, Gere má ohromnou pracovní etiku a je vynikajícím žákem.

Během natáčení bylo pro Gerea zcela běžné, že po skončení natáčení pokračoval s tréninkem, někdy až do 3-4 hodin ráno. Gere tvrdí, že když dojde na tancování ve filmu, strach je jeho největší motivací. Čím více se dovídal o složitostech skutečného soutěžního stylu společenského tance, tím více si byl vědom, že musí tvrději trénovat. "Nemyslím si, že mnoho lidí chápe, jak vytrénovaní musíte být, abyste tohle všechno zvládli," vysvětluje. "Myslím, že se uvažovalo o zařazení tohoto tance mezi Olympijské sporty, a ačkoliv se to může zdát podivné, když ho tančí amatéři, je to vážně náročný tanec." Pro Gerea byl nejtěžším tancem waltz, který má být silnou stránkou Johna Clarka. "Je tak pomalý a tak elegantní," dodává, "musíte mít kontrolu nad celým vaším tělem, abyste ho zatančili dobře. Je to jako cvičit Tai Chi, kde musíte dokázat, aby vše vypadalo lehce, ale zároveň používáte naprosto vše co máte. Po tanečních číslech waltzu jsem byl často zničen, zvláště když se očekává, že budete vypadat, jako když se vznášíte." A pak tu bylo pozdní noční tango s Jennifer Lopezovou. V předvečer velké soutěže chtěl Chelsom, aby dostal Richard mistrovskou hodinu tance se všemi možnými emocemi, hodinu výrazu. Gere přikládá přínos pro tuto scénu právě Lopezové. "Tančit tento vášnivý tanec s amatérem jako jsem já, to vyžadovalo od Jennifer hodně velkorysosti, trpělivosti a laskavosti, což ona měla. Byla to pro mne velice dobrá zkušenost," říká. "Také jsem se naučil, že tanec není pouze o provedení krokové variace, ale o vyprávění příběhu. To je to, co ho činí stále krásným."

Choreograf John O'Connell uvádí: "Společenský tanec je velmi odlišná technika od ostatních tanců, protože je v něm mnohem více důrazu na přesnost, takže jsme přivedli další trenéry, aby pomáhali hercům krok po kroku. Někdy jen stačilo poradit jak držet hlavu nebo ruce. Je to také tanec mezi partnery, takže je to jiné, než když tančíte sám, protože máte někoho dalšího, na koho musíte reagovat, pracovat společně, což je ta nejtěžší věc." Dokonce i Lopezová, která tančí celý svůj život, shledala trénink nanejvýš náročný. "Je to naprosto něco jiného," říká. "Můžete umět několik dalších tanců a stále se cítíte jako dítě, když se začínáte učit společenský tanec. Ale jednou z věcí, které na mne učinily dojem, bylo to, jak to bylo zábavné a doufala jsem, že se nám to podaří zachytit i ve filmu. Když se vše pak naučíte, připadáte si, jako když létáte." Natáčení neprobíhalo vždy podle sledu scén. To zapříčinilo, že v jedné scéně museli herci předvést perfektní taneční výkon a v druhé museli být nemotorní a komičtí. Pokaždé byl s nimi na place choreograf, aby jim poradil s konkrétními pohyby. Jak Gere říká: "Je snazší se naučit tančit správně než se naučit tančit špatně."

Richard Gere

Humanista, herec a držitel Zlatého Glóbu, Richard Gere je jedním z nejznámějších a nejváženějších herců své generace. Narodil se ve Philadelphii, své umělecké sklony projevil již v mladém věku - hrál na mnoho hudebních nástrojů a na vysoké škole skládal hudbu. Studoval na Massachusettské univerzitě v Amherstu, ale kvůli herectví ze školy odešel a v roce 1973 získal hlavní roli Dannyho Zuky v rockovém muzikálu Grease. Následující roky strávil v Provincetown Playhouse a Seattle Repertoary Theatre a hrál v mnoha New Yorských hrách. V roce 2003 si Gere vyzpíval a vytančil svoji cestu na velké plátno ve skvěle hodnocené filmové adaptaci Chicago (2002), kde ztvárnil nechvalně známého právníka Billy Flynna. V lednu 2003 získal Gere za Chicago svůj první Zlatý Glóbus pro nejlepšího herce v muzikálu a komedii. Mimo filmové plátno je Gere skvělý pianista a hudební skladatel. Aktivně je zapojen do vývojových projektů a sám produkoval filmy Mrazivá vášeň, Mr. Jones a Návrat Sommersbyho. Gere rád cestuje, již několikrát navštívil Indii, Nepál, Zanskar a Tibet, Mongolsko a Čínu. Je skvělý fotograf. Studuje Buddhismus a je přítelem Dalajlámy. Jeho první kniha, Pilgrim, je sbírkou fotografií, které zobrazují jeho 25 let dlouho cestu k Buddhismu. Úvodní slovo napsal Dalajláma a kniha je Gereovým osobním pohledem na tento starý a záhadný svět. Gere je také kontroverzním zastáncem lidských práv, zakladatelem nadace Gere Foundation, která přispívá na mnoho projektů zdravotních studií a lidských práv a zvláště se věnuje podpoře povědomí o Tibetu a jeho ohrožené kultuře. V roce 1987 se stal Gere zakládajícím členem Tibetského Domu v New Yorku. Později se stal aktivním členem představenstva Mezinárodního Tažení za Tibet ve Washongtonu D.C. a v roce 1996 se stal jejím předsedou.

Jennifer Lopezová

Přestože se narodila v New Yorku (roku 1970), v začátcích kariéry musela překonávat rasové stereotypy spojené s jejím portorikánským původem. Debutovala ve filmu My Family. Výrazně na sebe upozornila díky kriminální komedii Zakázané ovoce (1998), v níž si zahrála po boku George Clooneyho. Propůjčila svůj hlas také postavě Azteky v animovaném filmu Antz - MravenecZ. V lednu 2001 se Lopez stala první ženou v historii, která měla v jednom týdnu první místo ve filmových i hudebních hitparádách. Postaral se o to snímek Svatby podle Mary a album J.Lo. Jako zpěvačka debutovala v roce 1999 albem On the 6, kterého se na celém světě prodalo více než sedm miliónů kusů a které získalo dvě ceny Grammy. Hit If You Had My Love se držel pět týdnů v čele hitparád. Jejího druhého alba J.Lo se jen v prvních týdnech prodalo přes dva milióny kusů.

Susan Sarandonová

Narodila se 4. října 1946 v New Yorku, USA. Vystudovala matematiku, filozofii a divadelní vědu na katolické univerzitě ve Washingtonu. Tam se seznámila se svým prvním manželem, budoucím hercem Chrisem Sarandonem. Jeho prostřednictvím také získala svou první filmovou roli. Jejím druhým manželem je herec a režisér Tim Robbins.

Peter Chelsom

Chelson, který se narodil v Blackpoolu na severu Anglie se původně věnoval fotografii. Poté byl přijat na Londýnskou školu dramatických umění, kde studoval tři roky. Dalších deset let vystupoval v hlavních rolích televizních seriálů, filmů, dokonce i v prestižní Královské Shakespearovské Společnosti. Na vrcholu své herecké kariéry se rozhodl pro psaní a režii. Natočil více než 60 reklam, z nichž byly mnohé oceněny. Jeho první krátký film nazvaný "Treacle" (Melasa) byl nominován na cenu BAFTA a byl promítán na řadě filmových festivalů včetně New Yorku a Londýna. Jeden z britských nejoriginálnějších spisovatelů - režisérů debutoval filmem "Hear My Song", který byl distribuován Miramaxem a v němž hráli Ned Beatty a Adrian Dunbar.

Audrey Wellsová
Audrey Wellsová se narodila r. 1960 a vyrůstala v San Franciscu. V roce 1999 zrežírovala svůj první, nezávislý snímek Guinevere, podle svého původního scénáře. Film, ve kterém se objevili Stehen Rea a Satan Polley, byl oceněn za nejlepší scénář na filmovém festivalu v Sundance, cenou poroty na filmovém festivalu v Deauville a byl nominován na dvě ceny Independent Spirit Awards ještě před tím, než byl uveden do kin společností Miramax. Wellsová je také autorkou mnoha původních scénářů.
Wellsová žije v Los Angeles se svým manželem a třináctiletou dcerou.