Socialismus

Jednu noc vyzvú dvaja súrodenci svojich rodičov, aby im vysvetlili význam slov sloboda, rovnosť, bratstvo. Detsky úprimná otázka nedovoľuje obmedziť sa na obvyklé klišé a tak rodičia, a s nimi i tvorcovia a diváci, musia bilancovať, odkiaľ vzišli a kam dospeli tieto ideály. V priebehu plavby na výletnej lodi po Stredozemnom mori sa otvorí horizont s množstvom ďalších otázok, príbehov, udalostí, ilúzií, mýtov a lží. Koláž názorov náhodných pasažierov, medzi ktorými sú vojnový zločinec so svojou vnučkou, významný francúzsky filozof Alain Badiou, americká speváčka Patti Smith, či moskovský boss, sa prelína s rôznymi obrazovými materiálmi, ktoré nás premiestnia do Egypta, Palestíny, Odesy, Hellas, Neapola, či Barcelony. Jean-Luc Godard, enfant terrible svetovej kinematografie a jeho šesť spolupracovníkov nakrútili spoločný opus o nenaplnených ideáloch západnej spoločnosti, plný kritickej sebareflexie, nečakaných spojení, umeleckej kreativity a vtipu.

"Demokracie a tragédie byly sezdány v Athénách."

Místo Socialismus by se Godardův nejnovější film, představený letos v květnu na festivalu v Cannes, mohl stejně dobře jmenovat Kapitalismus, nechal se slyšet režisér. Historie, Umění, Evropa - to by rovněž mohly být legitimní názvy ne pro jeden, ale pro většinu Godardových filmů z posledních dvaceti let. Tentokrát Godard poslal různé pasažéry - vedle fiktivních postav i filozofa Alaina Badioua a zpěvačku Patti Smithovou - na plavbu po Středozemí; nezávislá druhá linie nám představí jeden malý rodinný podnik ve Francii, kam se dostaví žurnalisté, neboť otec kandiduje v kantonálních volbách. Každá z linií je pojednána odlišně, co se týče formy, stylu i (ne)vážnosti podání. V první spolu navíc rovnocenně alternují naprosto nesourodé techniky záznamu obrazu, to vše za rytmizujících nárazů maximálně "nahuštěné" zvukové stopy, bubnujícího a syčícího "větru historie", který u Godarda bičuje a pohání vpřed zbloudilou loď staré Evropy. Z arzenálu dějin myšlení a kultury promlouvá - prostřednictvím slov nebo obrazů - řada vznešených stínů, zvláště pak těch, k nimž se Godard vrací s až umanutou pravidelností: Rossellini, Velázques, Ejzenštejn, Rembrandt, Beckett. Jako u žádného druhého filmaře platí u Godarda, že opakování je matka novosti.