Speciální jednotka

Stéphane Rybojad (rozhovor)
Jste známý jako režisér televizních dokumentárních filmů. Co vás přimělo se posunout to světa fikce?

Vlastně jsem v oblasti fikce začínal a vždy jsem si přál hrané filmy točit. Když mi bylo 13, začal jsem natáčet krátké filmy na super osmičku - určitě jsem jich natočil víc než 200 - pak jsem se posunul k „opravdovým“ krátkým filmům na pětatřicítce, těch jsem natočil patnáct. Jako mladík jsem měl dva sny: natáčet filmy a stát se kapitánem lodi. Myslel jsem si, že jako kapitán lodi se musím vyznat ve všem: ve strojovně, v rádiu, na můstku apod. O natáčení filmů jsem smýšlel podobně - chtěl jsem znát všechno, rozumět všemu a vše mít pod kontrolou. Chtěl jsem se naučit své řemeslo do největších detailů. První práci jsem dostal, když mi bylo 16. Dělal jsem kulisáka, elektrikáře, pomocného kameramana a tak. Krátce jsem pracoval v televizi, abych si vydělal na živobytí a abych mohl financovat své krátké filmy. A tak jsem zase dělal elektrikáře, pomocného kameramana, prvního asistenta kamery apod. Jednoho dne jsem začal dělat programy v hlavním vysílacím čase a nahrávky koncertů. Také jsem režíroval hudební videa a reklamy. Ale nikdy jsem neztratil z dohledu stříbrné plátno. Napsal jsem scénář k několika celovečerním filmům, které jsem chtěl dát dohromady, ale vždy se vyskytlo něco, kvůli čemu se ty projekty nerealizovaly. Prostě na to asi nebyl ten správný moment. Vedle toho jsem měl nabídky filmů, které jsem systematicky odmítal, protože mi nic neříkaly. Nemohl jsem se smířit s myšlenkou, že vstoupím do světa filmu s čistě komerční filmařinou. Jednoho dne zjistíte, že je vám čtyřicet a řeknete si, že se už nezměníte. Tak se držím svého přesvědčení.

Jak došlo k tomu, že jste se specializoval na dokumenty?

Přede 11 lety jsem spolu s kamarádem Thierry Marrem založil produkční společnost Memento kvůli tvorbě televizních programů, které nás zajímaly. A docela přirozeně jsme začali dělat dokumenty o věcech, které máme rádi, potkávali jsme lidi, kteří nás zajímali a fascinovali. Já mám rád potápění, trochu jsem skákal padákem, mám rád extrémní sporty. Tak jsem udělali sérii o velmi riskantních profesích — astronautech, potápěčích se žraloky, lidech, kteří staví budovy pomocí lešení z bambusu, pilotech ve stíhačkách, o posádce v ponorce, záchranářích v odlehlých částech Afriky aj. Všechno to byly velmi odlišné profese zahrnující velmi rozličné postavy, ale všichni měli jedno společné - jakýsi druh vyrovnanosti, půvabu a laskavosti. Thierry rád vaří, tak jsme se pak obrátili na nejlepší kuchaře světa. Takhle jsme začínali. A jak jsme začali dokumenty připravovat, udělali jsme pak hlubší rešerše, které nás vedly k řadě filmů. Nebude žádným překvapením, že při první sérii o vysoce riskantních povoláních jsme spolupracovali s ministerstvem obrany. Když jsem byl mladý, nebyl jsem zrovna nadšený fanoušek vojenství - spíš naopak. Ale pak jsem objevil úžasný svět, neznámý a nepochopený: zajímaví lidé, kteří rozhodně milují akci, kteří ale nejsou vůbec bojechtiví; muži s pravými hodnotami — solidaritou, sloužící své zemi, se smyslem pro povinnost či dokonce obětování — a kteří operují ve světě, který není založen na individualismu, ale kolektivu.

A tam jste narazil na speciální jednotky?

Ano. V roce 2005 jsem režíroval první dokument, který je dodnes jediným dokumentem o struktuře velení ve speciálních jednotkách, kterým se řídí těchto 3 000 vojáků francouzské armády. Ale tím vyvrcholilo dlouhodobé úsilí. Není jenom tak se dostat do tohoto světa, který je zahalen vojenským tajemstvím a který musí být ze své podstaty extrémně uzavřený. Jejich operace jsou velmi přesné, často velmi neobvyklé a všeobecně velmi utajované. PR si obvykle nevytváří. Jde spíš o to, být diskrétní, diskrétní, diskrétní. Většina lidí, která je náhodou potká a dokonce i ti, kteří je znají jako kamarády, nevědí, co dělají — částečně proto, aby oni sami a jejich rodiny nebyli vystaveni nátlaku. Samozřejmě mě tito mladí lidé, kteří se asi ve věku 20 let dobrovolně stanou součástí speciálních jednotek, začali zajímat. Říkal jsem si, co tyhle děti do toho žene, co je motivuje? Akceschopní jsou považováni až kolem třicítky, což znamená, že deset let vybrušují své techniky, výcvik a nepřetržité se učí, dokud je jednoho dne skutečně nepovolají k nejcitlivějším a velmi riskantním zásahům. Procházejí velmi náročným výcvikem, spojeným s nemilosrdným výběrem. V této době jsem se seznámil s Mariem, který dělal instruktora. Tato barvitá postava byla v podstatě jedním ze základních kamenů mého projektu, když jsem začal přemýšlet o filmu s tímto tématem.

V jaké fázi jste měl zato, že už máte dobrý materiál na příběh?

Přicházelo to postupně. Především není dne, kdy bych nepřemýšlel o filmech, které bych chtěl natočit. Všechny ingredience těch druhů filmů, které mám rád, byly např. ve filmech Četa, Černý jestřáb sestřelen, Smrt čeká všude. Ve francouzské kinematografii ale zřídka máte dobrodružství, akčnost, úžasnou krajinu a silné lidské city... Podívanou a city.

Přišel jste s úvodním tématem filmu - úkol speciální jednotky osvobodit zajatou novinářku v Afganistanu brzy?

Afghánistán přišel jako jasná volba. Za prvé jsem býval jako mladík velkým příznivcem Josepha Kessela a jeho knih a to mě přimělo tam chtít zajet. Za druhé proto, že je to fascinující země. A navíc jsem s Thierrym jako první prozkoumal témata kolem Afgánistánu a co tam je pro francouzské televizní kanály zajímavé. Chvíli to trvalo je přesvědčit, ale nakonec jsme se tam dostali. Když jsem byl kluk, Afghánistán byl ve válce s Ruskem a tehdy nebylo možné se tam dostat. Potom tam byl Tálibán a teď je to země, která se dává znovu dohromady.

Co se týká námětu o zajaté novinářce, stačí poslouchat zprávy: novináře unášejí pravidelně a drží je pak v zajetí, to je smutná pravda. Je to profese, kterou dobře znám. V naší produkční společnosti máme divizi zpravodajství. Posíláme novináře do čtyřech koutů světa, včetně válečných míst jako je Afghánistán a vždy přijde chvíle, kdy máte o ně strach. Jsou to kamarádi, známe jejich manželky, známe jejich děti, je těžké zůstat klidný a vždycky jste rádi, když se ti lidé vrátí domů. Jednoho dne jsem si uvědomil, že strach o novináře v náročných místech, je stejný jako strach, který zažívají rodiny vojáků, kteří jsou rovněž vysláni do složitých oblastí. Kromě toho musí být novináři a vojáci chytří a spolupracovat. Potřebují se navzájem, přestože jejich poslání je velmi odlišné. Jsou to dva světy, které velmi dobře znám. Takže díky tomu všemu jsem chtěl tento film natočit. Hlavní úkol speciální jednotky není samozřejmě zachraňovat rukojmí či zajatce, ale mají s tím nejlepší zkušenosti, nejlepší znalosti, nejlepší přípravu, jak na to. Mají k tomu potřebnou techniku i prostředky. Následující motto mě napadlo velmi rychle: „Někdo při své práci riskoval a šest dalších lidí teď zase bude při své práci riskovat, aby ho zachránili.“ Zároveň je to příběh starý jako Metuzalém, nebo na každý pád tak starý jako literatura. Je to šest statečných rytířů, kteří jdou zachránit princeznu, kterou drží v zajetí černý princ a kteří, aby uspěli na své cestě, musí projít nebezpečným lesem, kdy riskují vlastní životy. Až na to, že jsem to převedl to současného kontextu a z nebezpečného lesa se staly Himálaje. Je to Sedm statečných, Pátrači. Je to příběh o drsné výzvě - marný důvod, dokonce i tohle přichází do jednoduchého konceptu: obětovat se. Jako se kdysi obětovali rytíři, i to patří k jejich práci.

Kdy jste začal psát scénář?

Před třemi lety. Na jeden zátah jsem napsal první verzi. Postavy jsem měl poměrně rychle, inspiroval jsem se některými muži, které jsem znal a samozřejmě také tím, jakým bych si přál být já sám. Snažil jsem se najít rovnováhu mezi partou kamarádů a povahou každého z nich. Máme tu starého veterána, mladého neostříleného nováčka, jednoho drsňáka, atd. Když nabral projekt jasnějších obrysů, tak jsem pak scénář samozřejmě přepsal. Potom jsem spolupracoval s Emmanuelle Collomb - novinářkou která s námi pravidelně spolupracuje na našich dokumentech. Pomohla mi se scénářem, který dostal jasnější tvar, byl konzistentnější, postavě novinářky dala větší hloubku. A úplně na konec, před natáčením, jsem zavolal kamarádovi - americkému scénáristovi Michaelovi Cooperovi kvůli přesouvání některých scén a taky vybroušení anglických dialogů, hlavně u Djimona a Diane.

Většinou jste natáčel v Tádžikistánu, zemi, sousedící s Afghánistánem, které se podobá. Byla to velkolepost této krajiny, která dodala filmu spektakulární dimenzi?

Určitě. Ačkoliv se mě každý i mí spolupracovníci snažili od toho odradit kvůli těžkostem a překážkám, na které tam člověk jistě narazí. Ale zdálo se, že to je základní prvek filmu, o kterém jsem snil. Neuměl jsem si představit, že budu natáčet v Maroku. Nenajdete lepší místo, kde dostanete herce do správného způsobu uvažování . Byl jsem si jist, že jak se dostaneme co nejblíže realitě, jakmile budeme uprostřed této krajiny a v těchto horách, že budou herci naprosto pohlceni příběhem a podobně jako štáb zcela uneseni lidským dobrodružstvím, které taková expedice obnáší. Také jsem věděl, že se to vyplatí kvůli obrazu. Chtěl jsem natočit něco velkolepého, působivého, aniž bych podváděl. Byl jsem si jist, že se do určité míry dobrodružné natáčení odrazí v dobrodružství ve filmu. Rozhodně jsme museli natáčet v Himalájích. Ale v Afghánistánu to bylo kvůli válce nemožné.

Stejně tak nemůžete z různých důvodů natáčet v Nepálu, Kašmíru, Pákistánu a Tibetu. A pak je tu tahle malá země - Tádžikistán, jediné místo, odkud se do Himalájí dostanete po silnici. Je to stará Hedvábná stezka, která vede přes Čínu, Afghánistán a Pákistán. Je to velmi chudá země a tato slavná Hedvábná stezka se ale později stala opiovou a heroinovou stezkou. Občas je to normální asfaltovaná silnice a pak je najednou tak rozpadlá, že není možné normálně předjet auto. Takže to bylo opravdové dobrodružství. Tam, kde jsme natáčeli - v pohoří Pamír, jsou lidé velmi laskaví a pohostinní. Francouzská armáda je v Dušanbe hlavním městě Tádžikistánu, kde je francouzská podpůrná základna kvůli Afghánistánu. Dnes to není tak důležité, ale tato základna slouží jako mezipřistání pro letadla. Nám to poskytovalo dodatečnou bezpečnost — i když jsme natáčeli asi 20 hodin jízdy od Dušanbe. Před samotným natáčením jsem se v prosinci vydal natáčet do Kábulu a strávil jsem tam pět či šest dnů hledáním lokací. Chtěl jsem vidět přímo na místě, jestli je možné sem přivézt 65 Francouzů včetně herců. Když jsem se vrátil, byl jsem přesvědčen, že to možné je. Věděl jsem, že to pak bude komplikované, ale že to opravdu stojí zato, protože každý krůček, který bude navíc, bude úžasný, každá tvář, kterou vidíte v ulicích může být pouze odsud. V Tádžikistánu jsme natáčeli pět týdnů, pak jsme jeli na tři týdny do Djibouti natáčet začátek a konec dobrodružství, v údolí, a nakonec jsme natáčeli týden na Mont Blancu kvůli scénám ve vysoké nadmořské výšce.

Napsal jste roli vedoucího jednotky speciálně pro Djimona Hounsoua?

Ne, ale ten nápad jsem dostal velmi brzy potom, co jsem měl scénář hotový. Viděl jsem Krvavý diamant, v kterém byl podle mého názoru úžasný. Věděl jsme, že je z Beninu a že do Paříže přijel, když mu bylo 12 let a měl to těžké, ale tím, že šel za příležitostmi a potkával se se správnými lidmi, splnil se mu typický americký sen se všemi všudy. Já ho mám moc rád, tak jsem opravdu moc chtěl být první, kdo mu nabídne hlavní roli ve francouzském filmu. Je hercem, za kterým jsem šel, abych ho získal a ukázalo se to jako správná volba.

Diane Krugerová (rozhovor)
Co vás přivedlo k tomuto projektu?

Téma filmu; idea skutečného dobrodružství, které bez pochyb takové natáčení musí obsahovat; přesvědčení i touha režiséra natočit něco víc, než jen akční film. A zaujala mě také postava oddané novinářky. Udělala jsem si hodně rešerší a s řadou těchto mimořádných žen jsem se také setkala. Byla jsem ohromena jejich nasazením, hlavně v zemích jako je Afghánistán. Jsou nuceny neustále vyjednávat. Tyto novinářky jsou neohrožené a zranitelné. Musí to být pro ně těžké, ale jsou vždy připravené jít tam, kde to vře.

Jak byste popsala svou postavu?

Elsa je oddaná novinářka. Je odhodlaná, ale také věří, že tím, že tam bude působit, bude schopna změnit svět tím, že tuto práci bude dělat, konkrétně že pomůže osvobodit afgánské ženy. Ale potom si uvědomí, že to tak vůbec není. Je trochu unavená z tohoto beznadějného boje. Zároveň nikoho nežádala, aby ji přišel někdo zachránit, takže na začátku si udržuje od mužů z komanda odstup. Jak postupně pochopí rozsah jejich nasazení, jejich smysl pro povinnost a obětování i jejich odvahu, uvědomí si, že jsou všichni na stejné lodi. Vytváří se mezi nimi postupně vztah, který se liší od postavy k postavě.

Jak byste popsala Stéphana Rybojada?

Velmi dobrodružný, odvážný člověk, který miluje adrenalinovou atmosféru a aktivně ji vyhledává. Svým tématem filmu nadšeně žil, a neustále usiluje o pravdu. Hodně se řídí instinktem a vždy věří dané situaci.

Pokud byste si mohla uchovat pouze jedinou vzpomínku z tohoto dobrodružství, co by to bylo?

Zažili jsme úžasnou dobu. Nebylo to vždy jednoduché, protože zvlášť pracovní podmínky byly složité. Nikdy nezapomenu na ty chvíle, kdy jsem byla ohromena neskutečnou krásou krajiny, kde jsme natáčeli, jež je obvykle nedostupná, či dokonce je přístup na atato místa zakázán. Také nezapomenu na momenty, kdy jsem se ocitla sama v poušti v Džibutsku. To byla pro mě naprosto nový a unikátní zážitek.

Djimon Hounsou (rozhovor)
Co vás přivedlo k tomuto projektu ?

Především jsem chtěl natočit velkofilm ve Francii. Ale francouzští filmaři se málokdy zabývají filmy jako je Speciální jednotka, hlavně co se týká takového rozměru. Lidé vždy říkají, že se Francouzi zdráhají předvést potenciál svých ozbrojených sil na stříbrném plátně. A aniž si to člověk pořádně uvědomuje, tento film také zdůrazňuje problémy Francie s integrací velmi různorodých cizích občanů včetně těch z bývalých francouzských kolonií a včetně přistěhovalců ze všech koutů světa.

Jak byste popsal svou postavu?

Voják, který má smysl pro povinnost a čest. Navzdory složitosti své vlastní osobnosti se nakonec projeví jako muž, který slouží své vlasti a bojuje za své kolegy z jednotky.

Jak byste popsal Stéphana Rybojada?

Stéphane je někdo, kdo ví přesně, co chce. Je to workoholik, který je zvyklý něco tvořit a ve svém úsilí nikdy nepolevuje.

Pokud byste si mohl uchovat pouze jedinou vzpomínku z tohoto dobrodružství, co by to bylo?

Ten moment, který mě nejvíc zasáhl, když jsme dorazili do Tádžikistánu, což opravdu signalizovalo naprosto zásadní zážitek. To pro většinu z nás natáčení tohoto filmu také bylo. Přistáli jsme v Tádžikistánu, minibusem a několika náklaďáky se 20 hodin kodrcali přes strmé útesy a nebezpečné hory, než jsem dorazili na místo, kde jsme měli natáčet vysoko v horách, tam jsme měli setrvat celý měsíc. Výzva na život a na smrt, takhle to bylo drsné, abych to vyjádřil slovy, ale lidé, kteří tam byli na to nikdy nezapomenou.

Benoît Magimel (rozhovor)
Co vás přivedlo k tomuto projektu ?

Dobrodružná šance pracovat na tak neobvyklém projektu. Že jsem mohl natáčet hodně daleko od domova v zemi, kam bych se zřejmě nikdy nedostal. Už samotná cesta tam znamenala dobrodružství. Je to oblast na křižovatce, kde se střetávají různé světy - Himaláje, Afghánistán, Čína a Tádžikistán. Už jen to, že o těchto místech mluvíte, ve vás vzbudí chuť cestovat. Byl jsem zvědavý na takový dobrodružný zážitek . Bylo to kvůli natáčení, ale současně to byla také expedice do neznáma.

Byli jsme obklopeni ozbrojenými muži, ve štábu s námi byli muži z ruské i francouzské tajné policie a natáčeli jsme pouze několik desítek metrů od hranice s Afgánistánem, pod dohledem francouzské armády. Let tam trval devět hodin ve specielně najatém letadle a pak jsme jeli deset hodin autem, abychom se ocitli uprostřed neznámé krajiny. Když souhlasíte s tím, že takovýto film budete natáčet, musí to být součástí osobnějšího dobrodružství, jinak byste do toho nešli. První den jsem zjistil, že jsem v minovém poli. Chvíli jsem si říkal, co tam sakra dělám, ale stačilo pořádně otevřít oči a dívat se. Díky krajině jsem na to hned přišel.

Jak byste popsal svou postavu?

Tic Tac je z celé jednotky nejvíc v pohodě. Obtížné momenty, které zažívají, nikdy nijak nedramatizuje. V takovémto druhu filmu není moc prostoru na zkoumání psychologie postavy. Jejich povahy se projevují v akci a v extrémních situacích, v kterých se nacházejí.

Jak byste popsal Stéphana Rybojada?

Stéphane je dobrodruh. Miluje cestování. Zatímco ostatní něco sotva zvládají, on je ve svém živlu. Klidně si ho umím představit jako válečného korespondenta nebo dokonce v nějakém komandu vzhledem k tomu, jak ho tito muži fascinují a s jakým respektem k nim přistupuje. Čím byly podmínka pro natáčení náročnější, tím více si to užíval. Během natáčení je klidný, trpělivý a vytrvalý. Vždycky si najde čas, aby promluvil s těmi, kdo to potřebují. Režisér na place musí odpovídat na stovky otázek denně, ale u tohoto filmu to bylo ještě desetkrát víc. Přesto byl Stéphane vždy k dispozici. A vždy nás povzbuzoval.

Pokud byste si mohl uchovat pouze jedinou vzpomínku z tohoto dobrodružství, co by to bylo?

Brutální změnu mezi Tádžikistánem, Džibutskem a ledovec u Mont Blancu. Šli jsme z teploty +35°C do -20°C aniž jsme měli čas se nadechnout. Potom, co jsme umírali vysílení horkem v kostýmech, jsme se ocitli v prostředí, kde jsme měli kapsy nacpané pytlíky na zahřátí rukou v zimě. Největší dojem na mě udělala krajina. Ale na co nikdy nezapomenu je Marius v bílé vojenské uniformě, jak jde ve sněhu , je -20°C a přitom mu sněhové vločky a vítr spálí tvář. To, co Kovax vidí ve filmu. Ale vidět to a zažít to ve skutečnosti bylo hrozně hezké. Kontrasty působily nereálně, vypadalo to, že se zastavil čas, dokud jsme nezaslechli Stéphanův pokyn k natáčení.