fb  Sdílet
   Informace    Komentáře    Obsazení    Hodnocení    Videoukázka    Fotky    Podobné filmy    

64% 133 hlasů
6.4 10 133
film / Černá komedie, Francie/Belgie, , 107 min.
Odd Job
Kinopremiéra v ČR 22.12.2016 v SK 9.3.2017

Režie:
Herci: , , , , , více...


Ukázka



Jacques žije na malém městě. Všichni místní jsou na mizině, protože je hromadně propustili. Továrna zavřela, přítelkyně odešla a dluhy narůstají. Když mu místní mafiánský sázkař nabídne, aby zabil jeho ženu, Jacques ochotně přijímá.
Uprav informace o filmu

+ Napiš komentář k filmu a získej DVD

Web: IMDB, Titulky    Videotéka: přidat si do ní film

Popis filmu Špinavej kšeft

Po uzavření továrny nemůže Jacques ve svém malém městečku najít práci. Poté, co ho opustí i jeho přítelkyně, je opravdu zoufalý. Místní "mafián" Gardot mu nabídne, že mu odpustí všechny jeho nahromaděné dluhy a bohatě mu zaplatí, když zabije jeho ženu. Jacques nejprve odmítá, ale pod tíhou svých problémů nakonec jeho nabídku přijímá. Uzavřenou dohodu dodrží a nadšený Gardot mu začne dohazovat I další podobné nabídky. Mezitím se Jacque zamiluje do policistky Anity. Ani tohle mu však nezabrání, aby ve své práci pokračoval...


Pascal Chaumeil (rozhovor)
obrazek
Jaká byla vaše reakce, když vám nabídli režírovat Špinavej kšeft?

Zešílel jsem radostí. Knihu Iaina Levisona jsem znal. Četl jsem ji, jakmile vyšla roku 2004. Tehdy jsem - jako spousta režisérů - snil o tom, jaký úžasný film by se podle ní dal natočit.

Co konkrétně vás v románu nadchlo?

Byla to ideální předloha pro adaptaci. Líbila se mi ta temná stránka, zničující humor, naprostá nepředvídatelnost děje a neúprosné napětí. Líbily se mi zajímavé postavy zasazené do hluboké společenské reality. Byl jsem také vnímavý ke komentáři Iaina Levisona o řádění divokého kapitalismu, o jehož správném úsudku nepochybujeme ani deset let poté. To vše bez známek cynismu a s opovážlivým happy-endem ve formě ódy na lásku, přátelství a lidskou solidaritu.

Proč jste tu knihu nezfilmoval dřív?

Náhodná setkání i různé další projekty mě v předešlých letech odvedly jinam. O to větší radost jsem měl, když mi producent filmu Yann Arnaud nabídl scénář, který podle knihy přepsal Michel Blanc.

Scénář je místy velmi věrný předloze, ačkoli byl zasazen do francouzských kulis.

A právě to mě lákalo. O kvalitách románu jsem vůbec nepochyboval, ale práce Michela Blanca mě doslova uchvátila. Pro scénáristu je vždy dost ošemetné najít pro anglosaské dílo francouzský ekvivalent. Michelu Blancovi se nejen podařilo zachytit ducha knižní předlohy, přičemž zachoval černý a poněkud absurdní humor Iaina Levisona, ale zároveň vše zasadil do francouzské reality a svými brilantními dialogy se přihlásil k tradiční francouzské kinematografii. Jeho scénář mi evokoval něco z bratrů Coenů, pro jejich barvité postavy a jistou dávku absurdity, nejlepší filmy Bertranda Bliera a Michela Blanca, pro jejich komičnost a kultovní repliky a také některé filmy Kena Loache - zejména Andělský podíl, který formálně připomíná jakousi "ódu" na solidaritu malých a nevzdělaných lidí, kteří stojí na okraji systému.

Zdá se, že vás sociální hledisko velmi zajímá.

Ano, dodává filmu další rovinu.

Ústřední postava Jacques - nezaměstnaný muž, který se rozhodne vraždit, aby se dostal ze slepé uličky - je mnohem složitější postavou, než se zpočátku zdá.

Je to člověk s dost jednoduchými názory. Na začátku filmu postrádá jakoukoli chuť do života. Je zmatený, ovládá ho potlačená zlost, kterou nedokáže uvolnit, a tak upadá do letargie. Návrh, který mu učiní Gardot, mu paradoxně pomůže se sebrat. Jakmile se Jacques rozhodne nabídku přijmout, přestává být v pozici oběti.

Film si celou dobu zahrává s morálními principy. Po spáchání vražd Jacques nalézá jistou důstojnost a začne bránit svou společenskou třídu. Vrátí čest i svému příteli Tomovi.

Ve všem dochází k posunu. Řekl bych, že Jacques se najednou rozhodne aplikovat na svůj vlastní život morálku světa podnikatelů - tedy nelítostného systému, v němž člověk nemusí mít strach odrovnat ostatní, aby dosáhl svého. Podnikatelský svět toho dosahuje penězi, on vraždami.

Je zábavné sledovat, do jaké míry si svůj úkol bere k srdci.

Jacques je věrný své práci a umí držet slovo. Jakmile se nechá Gardotem najmout na první kšeft, odvede ho v termínu, ač je to provázeno mnoha obtížemi. Gardotovu nabídku přijme ze zoufalství - ale jak to u prostších lidí bývá, vynasnaží se, aby svůj úkol splnil, a dotáhne ho až do konce.

S Romainem Durisem jste se potkal už při natáčení (K)lamače srdcí.

Na Romaina jsem myslel při čtení scénáře od první chvíle. Hned se mi vkrádaly na mysl jeho tvář i hlas. Točili jsme spolu (K)lamače srdcí a znal jsem jeho filmografii, proto jsem věděl, s jakou intenzitou by zahrál hlavní roli. Tento herec je schopný vyjádřit i nepatrné psychologické nuance postavy. Jeho tělesná energie i duševní vypětí působí na kameru jako magnet. Romain má navíc neuvěřitelný komediální talent, zvláštní upřímnost a tajemství, které se na roli Jacquesa hodily. Jeho postava je neuchopitelná - Jacques by měl vzbuzovat divákův zájem až dokonce filmu.

obrazek
A co postava Gardota, kterého hraje Michel Blanc?

Té postavě jsme s Michelem dali určitou dvojznačnost. Gardot není typický zloduch. Není to karikatura záporáka, kterou ve filmech vídáme často. Zvenčí působí spíš jako vážný pán. Moc toho nenamluví, chová se neokázale, ale zároveň cítíme, že umí být velmi nelítostný. I on si svou pozici vydobyl tím, že si pro sebe přizpůsobil pravidla tržního hospodářství. Postava Gardota byla těžko uchopitelná. Během psaní scénáře i při jejím ztvárnění do ní Michel vložil velkou pravdivost a mnohovrstevnatost. A také lidskost - Gardot bojuje s depresí. Samozřejmě je to manipulátor, ale nechybí mu ani cit. Přišlo mi zajímavé, že se Romain s Michelem, kteří pocházejí z odlišného hereckého prostředí, společně sejdou na plátně.

Kolem všech postav, včetně vedlejších rolí, se vznáší spousta něhy...

Emoce jsou všudypřítomné. Vedle situací vtipných, místy až přehnaných, stojí realita s dávkou zoufalství a lidskosti. Tom i Jeff, kteří také přišli o práci, bojují, jak jen to jde, aby přežili a dostali se z bídy. Jeff, kterého hraje Charlie Dupont, toho dosahuje pomocí nebohých čachrů. I on má svou hrdost, ale je jiná a jaksi na špatném místě. Tom, kterému Gustave Kervern propůjčil velkou šlechetnost, je méně výbušný a chtěl by ctít zákon. S Jacquesem tvoří výjimečnou dvojici - kontrastní a dojemnou.

Čím víc Jacques zabředá do kolejí, které mu staví Gardot, tím důležitější roli hraje v jeho životě přátelství...

Přátelství mezi Jacquesem a Tomem je absolutně nezvratné. Je tak hluboké, že ho nedokážou zlomit ani zákony trhu, ani jakýkoli kalkul. Pouto mezi Jacquesem a Jeffem je složitější: pokud mu Jacques odpustí jeho podrazy, tak jen proto, že ho v jádru vnímá jako sobě rovného - jako spolubratra v nouzi. A ani vztahy s Gardotem nejsou zbaveny citu: Gardot Jacquesa využívá, ale mezi oběma muži cítíme podivnou náklonnost - něco jako problematický vztah otce a syna. Jacques také najde lásku - a to k Anitě, mladé policistce, kterou hraje Alice Belaïdiová. Je to čistá láska muže a ženy vláčených životem, kteří se rozhodnou zapomenout na minulost, aby si plnými doušky užily přítomný okamžik. To je ten happy-end, o kterém jsem už mluvil.

Není ve skutečnosti tou nejzápornější postavou filmu zástupce ropné společnosti Brecht, který přijede zkontrolovat chod své benzínové pumpy, kde pracují Jacques a Tom?

Rozhodně! On je symbolem všech, kteří řídí ekonomiku zdaleka bez jakéhokoli slitování se zaměstnanci. Úžasně ho ztvárnil Alex Lutz. Jako dokonalého zmetka. Ale ani u něj nejde o hloupou karikaturu.

Napadaly vás při přípravě filmu nějaké konkrétní reference?

Filmy ne, ale obraz. Western. Svět, ve kterém jsou postavy drcené krajinou a sevřené mezi ohromným exteriérem a uzavřenými interiéry: maloměsto ve stínu zrušené továrny, Pierrotův bar ve stylu saloonu, Jacquesův dům na okraji města a malá benzinka na kraji cesty, po které jezdí spousta aut, ale málokteré zastaví.

Vaše režie je velmi přesná a rytmizovaná.

Občas musela zafungovat jako past, která se nad Jacquesem postupně uzavírá a ze které je čím dál složitější utéct... Nebo sehrát nejistotu a neustálé napětí... A někdy zas nechává promluvit humorné momenty. Je přísná i svobodná, plynulá i citlivá. A velmi dynamická.

Jak se podařilo sladit tak náročné požadavky?

Jednou z důležitých vlastností tohoto příběhu je to, že divák není schopen odhadnout, kam se bude ubírat děj. Tato nepředvídatelnost umožnila vdechnout filmu zvláštní atmosféru. Ale podle mě je klíčem ke každému filmovému vyprávění jeho rytmus.

Je to komedie? Thriller? Sociální drama? Jak byste svůj film definoval?

Mám chuť citovat Borise Viana: "Humor je zdvořilá stránka zoufalství." Krásně to vystihuje přístup můj i Michela Blanca. Film má tematickou bohatost, politický obsah, nemravnost a dechberoucí napětí, ale rozhodně bychom neměli zapomenout na to, že to je především komedie.

Michel Blanc (rozhovor)
obrazek
Zadaptoval jste pro film mnoho knih anglosaských autorů. V případě Špinavýho kšeftu jde o Američana Iaina Levisona. Zdá se, že vás k těmto spisovatelům přitahuje nějaké zvláštní pouto.

Na rozdíl od většiny francouzských spisovatelů, kteří upřednostňují styl a formu před čistým vyprávěním, píší anglosaští autoři uvěřitelné příběhy, které se dají lépe zfilmovat. Jsou mnohem konkrétnější, což nijak nesnižuje literární kvalitu jejich děl. Ve Francii existují i výjimky, to je jasné. Chtěl jsem se pustit do adaptace biografického románu "Ravel" od Jeana Echenoze, ale bohužel se to nesetkalo s odezvou mých spolupracovníků. Navíc by film vyžadoval kolosální rozpočet. Tak jsem to nechal plavat.

Znal jste dílo Iaina Levisona?

Ne. O nic víc než dílo Josepha Connollyho, podle nějž je natočený film Líbejte se, s kým je libo. Oba autory mi objevili producenti. A nespletli se. Obě knihy se mi líbily daleko víc než spousta jiných francouzských knih. Bezpochyby je ovlivnil fakt, že jsem spolupracoval s Hanifem Kureishim v Londýně na scénáři k filmu Mauvaise Passe. Zřejmě si mysleli: "Ten chlap musí anglo-americkou literaturu zbožňovat. Budeme mu posílat anglické knížky."

Zdá se, že vás kniha Špinavej kšeft nadchla svým černým humorem.

Levisonův humor je úplně jiný než velmi "anglický" humor Josepha Connollyho. Levison vytváří něco, čemu říkám přehnaná realita. Jeho postavy bezmezně věří tomu, co prožívají, i když někdy dělají zcela protichůdné věci. Takové situace a postavy se výborně píšou a také hrají.

Na jaké těžkosti jste při psaní této adaptace narazil?

Bylo třeba najít rovnováhu mezi bláznivým humorem románu a jeho společenským pozadím. A také najít způsob, jak převést na plátno spoustu násilných scén. Bylo prostě nemožné ukázat je divákovi tak, jak jsou popsané v knize. Číst o násilí je něco jiného než násilí vidět. A pokud je jen jedním z mnoha prvků vyprávění, je naprosto nezbytné ho jemně potlačit, aby to diváka neblokovalo a mohl se svobodně smát tam, kde je k tomu příležitost. Takový posun existuje i v životě.

A podobný posun se týká i strachu, který prožívá hlavní postava Jacques, když má zabít...

Jacques souhlasí se spojenectvím, které mu nabídne Gardot, protože potřebuje peníze a protože už neví, jak dál. Ani si není jistý, jestli toho bude schopen, a pomyslí si: "Tak já to zkusím." Ale není to profesionál. A chladnokrevně někoho zlikvidovat není činnost, za kterou by mohl ručit. Skoro se mu to nepovede - skočí na něj pes a rozhodí ho. Jacques vystřelí jednou, podruhé a splní úkol, aniž by si to uvědomil. Na téhle chvilce "fušérství" mi dost záleželo. Také mě pobavilo, jak moc trpí hlukem, který provází výbuchy. Na něco takového není zvyklý. Běží trochu jako kuře, kterému právě usekli hlavu...

..a které nesní o ničem jiném, než se vrátit ke svému původnímu životu.

Jistě. Je to prostý a zdravý muž, který vůbec nesní o tom stát se miliardářem. Patří ke skupině dělníků, kteří chodili do práce rádi i když byla tvrdá, ale ekonomická krize jim to překazila. Tihle lidé se cítili svázaní s továrnou, v níž strávili skoro celý život, celou svou kariéru. Jacques by rád našel to, co ztratil: kamarády z práce, se kterými by večer zašel na pivo, ženu, která by měla ráda jeho a on ji, děti...

To, že se z něj v nouzi stane nájemný vrah, mu ale paradoxně vrátí ztracenou hrdost.

Stejně jako ostatní lidé v regionu má i Jacques pocit, že byl podveden a odkopnut. Ale tím, že začne pracovat pro Gardota, objeví svou novou roli ve společnosti. Sice odpornou, ale role to je. Říká: "Už jsem klesl na úplné dno a to, že mi někdo důvěřuje, ve mně probouzí zbytky sebeúcty - bez ohledu na to, jak moc je to zavrženíhodný čin."

Jacques dokáže být velmi lidský, zejména ve scéně, kdy odrazuje svého přítele Toma od spáchání sebevraždy.

To je jedna z mých nejoblíbenějších scén. Je úžasně šlechetná. Jacques může překazit Tomovi sebevraždu tím, že ho vytáhne z auta. A tak mu řekne: "Hele, ta tvoje kára vydatně chlastá olej. Přinesl jsem pivo. Máš tady něco, čím to otevřeme? Pojďme to vypít ven, tady je nahulíno..." A Tom je tak zmatený, že vypne motor a jde, jako by se nic nestalo. V téhle chvíli se Jacques zachová opravdu grandiózně.

Není to také způsob, jak divákovi nabídnout určitou úlevu?

Určitě. Tom se nezabije a divák musí dostat návod, jak se zbavit nepříjemného pocitu, který právě zažil. Důležité je, aby pochopil gesto Toma, který se rozhodne spáchat sebevraždu, protože má přijít o svůj dům. Ale jedná se o komedii - divák se tu nesmí příliš zdržet, protože film letí dál.

Scénář a dialogy filmu jsou velmi důmyslné. Myslíte při jejich psaní i na režii?

Ano, vždycky myslím na to, jak by se film točil. Připisuji poznámky na okraj - "velký detail ruky, velký detail obličeje... ". Neznamená to, že scény nemohou být natočeny jinak. Ale zároveň nemohou být pravým opakem toho, co jsem napsal. Například když píšu repliky tak, aby byl divák překvapený příchodem nějaké postavy v detailu, nemůže pak postava přijít v celkovém záběru, kde je na plátně spousta dalších věcí, které záběr roztříští. To pak nefunguje.

Pomáhá vám při tvorbě dialogů, že jste herec a navíc režisér?

Můžete psát dobré dialogy a nemusíte být herec. Ale je pravda, že mi to pomáhá. Jakmile napíšu repliku, přehraju si ji, abych si ověřil, jak vlastně zní a jak ji herec může použít. Přehrávám si všechny postavy. Pořád myslím na to, jak budou dialogy působit na plátně. Jakmile se mi nějaká replika nezdá, udělám si u ní značku. Já vlastně neustále myslím na to, co bude na place.

obrazek
Film se odehrává v severní Francii. Bylo to už ve scénáři?

Děj románu Iaina Levisona se odehrává v USA, ve zdevastovaném kraji, kde zavírali jednu továrnu za druhou. Bylo třeba najít obdobný kraj ve Francii. Ale zasadit zápletku do města Florange v Lotrinsku jsem nechtěl. Přišlo mi neslušné udělat něco jako dekoraci pro komedii z města, které skutečně utrpělo zavřením oceláren po převzetí skupinou ArcelorMittal. Takže jsem pomýšlel na severní Francii, jejíž syrová poetičnost se mi líbí, a pak na Belgii, která mi přišla pro adaptaci amerického románu ještě daleko vhodnější. Jemný posun v případě Francie mi nevadil. Ale náhoda tomu chtěla, že byl film produkován v Belgii, a tím byly mé umělecké představy vyslyšeny. Občas se u filmu zrodí taková báječná náhoda. A tak nakonec nejsme ani ve Francii, ale ani v cizině. Jsme prostě ve filmu a to je vůbec nejlepší.

Proč jste ten film nechtěl režírovat sám?

Měl jsem strach, že moje nálepka komediálního autora naruší vnímání filmu u diváků. Že v něm lidé uvidí jenom jeho legrační stránku. Špinavej kšeft je koncipován tak, aby se u něj lidé smáli, ale aby nezapomněli na ekonomické a sociální pozadí. A také jsem nechtěl, aby si někdo myslel, že sám sebe považuju za Kena Loache.

Jako herec a režisér se pohybujete výhradně na půdě komedií. Film Mauvaise Passe, o kterém jste mluvil, ale komedii nepřipomíná ani vzdáleně.

A pro publikum to nebyl žádný problém. Když má ale mít nějaký projekt to nejlepší z obojího - o což jsem se pokusil v tomhle filmu - tak se začne zdůrazňovat moje komediální image. Ale mé obavy jsou možná neoprávněné. Jakmile pracuju na nějakém osobním filmu, kladu si příliš mnoho otázek. "Máš chuť ten příběh vyprávět? Souhlasíš s případným vyzněním filmu? Sedí ti to téma?" Možná právě proto tak málo točím. Mnohem snadněji se mi píše pro jiné.

Není to pro vás frustrující?

Malinko ano. Ale hned po prvních rozhovorech s Pascalem Chaumeilem jsem věděl, že jsme naladěni na stejnou vlnovou délku.

Znal jste jeho filmy?

(K)lamač srdcí se mi moc líbil. Byl to působivý, okouzlující film.

Přepisovali jste společně scénář?

Pascal se mě ptal na pár míst a navrhl několik změn, aniž by na nich direktivně trval. Říkal mi: "Já nevím jak, ale ta scéna by mohla plynout trochu líp."... A měl pravdu. Scénu jsem přepsal a poslal jsem mu ji. A on buď souhlasil, nebo ne. Bylo to prosté. Opravdu jsme pracovali v souznění. A totéž jsem pak prožíval během natáčení s Romainem Durisem. Být scénáristou je trochu jako dělat krejčího: herci chodí na zkoušky šatů a krejčí je přešívá.

V (K)lamači srdcí mluví "voiceover" neboli "vnitřní hlas". Jak to bylo ve Špinavym kšeftu? Existoval voiceover v původním scénáři, nebo jste ho přidávali až pak?

Existoval. Je to poprvé, co jsem ho použil. Osobně nejsem příznivcem "vnitřního hlasu" - podle mě je to často buď zbytečné klábosení, nebo lenost. Ale v románu je množství autorových postřehů, které bylo nezbytné zachovat, abychom zůstali věrní předloze a neztratili pověstnou rovnováhu mezi komedií a společenskou kritikou. Voiceover hrál důležitou roli především v prvních verzích filmu, kdy bylo třeba jej jemně nadávkovat. A pro dobro věci jej pak místy i vynechat.

Hrál jste nějakou roli při výběru herců?

Ne. To si řídil Pascal Chaumeil. Já mu nic nepodsouval a jeho obsazení je úžasné. Nejtěžší bylo obsadit herce do role Jacquesa. Nesměl být příliš temný, protože to by zúžilo charakter postavy na pouhého vraha. Nesměl ale být ani příliš komický typ, protože by se ztratil vnitřní rozměr jeho revolty a zuřivosti, kterou v sobě Jacques nosí - je to přece jen muž zdrcený ekonomickou krizí! V Romainovi Durisovi, který je tajemný i introvertní, a zároveň neuvěřitelně šarmantní, se oba tyto aspekty krásně snoubily.

Přibližte nám svou postavu Gardota.

Je to děsný gauner - jediný, kdo má v regionu peníze. Kšeftuje se vším možným - má holky, striptýzové bary, pokerové herny... Nemá moc velký dosah, ale je nebezpečný, protože je schopen zabít a nechat zabít. Na druhou stranu je to lump, který vzbuzuje sympatie, pořád se směje a dokáže pomoct těm, kteří jsou v loji. I on je trochu netypická postava, cítí něhu ke štěněti a přitom obírá vlastní lidi. Je zkrátka potrhlý a složitý. Když nechá zabít svou ženu, udělá to výhradně proto, jak sám říká, že si ve svém prostředí nemůže dovolit být za paroháče. Když si k tomu vybere Jacquesa, je to proto, že ho má opravdu rád. A když mu na konci přeje, aby byl šťastný, myslí to s ním upřímně. Dostane Jacquesa do příšerné situace a zároveň ho považuje skoro za svého syna.

Nakonec není horší než zástupce ropné společnosti Brecht, který přijede provádět průzkum trhu na čerpací stanici, kde se stal Tom vedoucím.

Je dokonce lepší. Brecht je opravdová zrůda, kterou umí zplodit konkurenční prostředí, ve kterém žijeme. To on je ten pravý zlosyn - netvor, který pochopil, že když nevyhodí ty, které vyhodit chce, tak půjde z kola on sám. Je to neskutečný cynik. A Alex Lutz ho zahrál fantasticky.

Měl jste už při psaní scénáře chuť zahrát si postavu Gardota?

Ne. Zpočátku jsem roli odmítal ze stejných důvodů, z jakých jsem nechtěl film režírovat. Ale ta postava se mi moc líbila. Takového gaunera jsem nikdy nehrál. Když jsem se dozvěděl, že Jacquesa bude hrát Romain Duris, řekl jsem si: "Proč to nezkusit?" Přemýšlel jsem o nás jako o dvojici plné rozporů, což u filmu vždycky funguje.

Jak jste se na roli připravoval?

Moc mě to bavilo. V tom je kouzlo tohoto povolání. Největší inspirací mi byl dokument o jednom netypickém britském gangsterovi. Ten chlap je trochu mladší než já, trochu tlustší, plešatý a neustále chodí v černém obleku a bílé košili. Požádal jsem Pascala Chaumeile, aby si ten dokument pustil, a jemu se ten nápad s oblekem zalíbil. Gardot má jen málo scén, kde může vyjádřit svou dvojakost. Je to člověk silný i slabý. Přivádí lidi do rozpaků, ale před Jacquesem si klidně strhne masku. Rozporuplní lidé se vždycky dobře hrají. Žijí v realitě a přitom hledí jinam. Mají v sobě kus bláznovství a přitom působí velmi realisticky.

Jak se vám točí film jako herci, který napsal k filmu scénář, když jste sám také režisér?

Mockrát jsem zažil natáčení, kde se všichni do všeho pletou, kde herci přepisují dialogy a mluví do režie, protože nevědí, že jediným kapitánem na lodi musí zůstat režisér. Film musí mít také jediného tvůrce dialogů. Každý film má určitý nádech a ne náhodou jsou filmy z velkých hollywoodských produkcí už dvacet let tak odhmotněné. Jejich štáby jsou nesmírně výkonné, ale postrádají jakoukoli osobitost. Práce na filmu není dělnická profese. A Pascal Chaumeil se tohoto pravidla vždycky držel.

Jaký byl Pascal Chaumeil režisér?

Pascal byl nesmírně precizní člověk. Přesně věděl, co chce - kam postavit kameru a jak točit - a přitom vás dokázal poslouchat! To je velmi vzácná vlastnost. Natáčení bylo od začátku do konce úžasné a jeho náhlý odchod byl pro celý štáb velký šok. Je to zvláštní mluvit o filmu, který vstupuje do kin, když je jeho režisér po smrti. Slyším Pascala, jak mi ještě v srpnu volal, že se film promítal u Gaumontů a že byli lidé nadšení. Za tři dny jsem se dozvěděl, že zemřel. To je kruté. Smekám klobouk, pane režisére!

Od roku 2002, kdy vznikl film Líbejte se, s kým je libo, jste nic nenatočil. Chystáte se brzy něco režírovat?

Těch patnáct let jsem psal scénáře a hrál snad v deseti filmech. Rozhodně jsem se nenudil. Delší dobu jsem opravdu neměl chuť nic režírovat. Ale ta nechuť mě přešla. Už čtvrt roku pracuju na jednom projektu a začínám v něm tušit film.

Romain Duris (rozhovor)
obrazek
Tohle byla vaše druhá spolupráce s Pascalem Chaumeilem, že?

Po filmu (K)lamač srdcí jsme spolu znovu chtěli něco natočit. Před pár lety mi nabídl scénář, který mi připadal opulentní, ale moc komplikovaný. Tak jsme ho nechali být. Když mi dal přečíst scénář na Špinavej kšeft, okamžitě jsem přijal. Líbil se mi rytmus i zvláštní zabarvení řeči - atypické a plné humoru. Postava Jacquesa mě inspirovala už během čtení scénáře.

Odjakživa jste si ke svým režisérům vytvářel silné vazby - ať to byl Tony Gatlif, Cédric Klapisch nebo Olivier Dahan. Vnímal jste svou spolupráci s Pascalem Chaumeilem stejně?

Pokaždé mě dojme, když mě režisér přizve, abychom spolu natočili další film. Lidsky i umělecky jsme si sedli už poprvé. To, že mi dá další nabídku, znamená, že v tom našem napojení půjdeme ještě dál. Já to beru jako úspěch. Pascal Chaumeil měl v sobě něco velmi solidního a spontánního. Měl jsem ho moc rád - byl skromný, vtipný, velkorysý, uměl se odvázat a byl výborný pozorovatel. On a Cédric Klapisch měli docela podobný způsob práce.

Znal jste knihu Iaina Levisona?

Ne. A na rozdíl od jiných adaptací, v nichž jsem hrál, jsem tu knihu nechtěl číst. Neměl jsem potřebu vracet se ke zdroji. K uchopení postavy Jacquesa jsem našel dostatek podnětů přímo ve scénáři.

Byl pro vás důležitý sociální rozměr filmu?

Ano. Potřebuju, aby postavy, které mám hrát, vycházely z konkrétní společenské reality - i když jde o komedie. Pomáhá mi to, když stavím roli. Na Jacquesa dopadne ekonomická krize vší silou. Bohužel je v jeho životě čím dál víc Brechtů.

Tvrdíte, že si pro své postavy pokaždé vymyslíte nějaký životní příběh. Jaký jste si vymyslel pro Jacquesa?

Žádný jsem vymýšlet nemusel - jeho život byl popsán ve scénáři. Spíš jsem se zaměřil na jeho tělesný vzhled. Chtěl jsem, aby byl trochu rváč. Žádný krasavec. Stačilo, aby měl trochu objemnější figuru než já. Proto nosí vrstvy oblečení a dlouhé vlasy. Chtělo to i krapet nedbalosti, aby působil jako hmota, která se velmi pomalu proměňuje a v určitou chvíli chce změnit řád světa. Myslel jsem při tom na Matthiase Schoenaertse v belgickém kriminálním thrilleru Michaela Roskama Býčí šíje. Mohl jsem to pojmout opačně - ostříhat ho a udělat z něj neurotika, jakým byl Al Pacino ve filmu Sidneyho Lumeta Psí odpoledne. Zahrát ho proti typu, jako splašeného hysterika. Ale vybral jsem si první možnost.

Nájemného vraha jste si zahrál poprvé...

Líbilo se mi, že budu točit s revolverem a že si zkusím, co se mnou ta těžká zbraň v ruce udělá. Že by vzpomínka na dětství? Před deseti lety jsem měl podobný zážitek v Dobrmanovi Jana Kounena nebo v Únoscích Grahama Guita. Teď jsem se těšil na odvážný "černý" film, jehož hlavní postava je přímo ovlivněna vlastnictvím revolveru. V tomto směru mě uchvátil výkon Jalila Lesperta ve filmu Xaviera Beauvoise Komisař.

Ve filmu Špinavej kšeft jsou všechny tři vraždy natočeny velmi vtipně.

Ano, to je naprostý posun od reality, o kterém jsem mluvil - těžko by se někdo ocitl v situaci, kterou prožívá Jacques.

Jak se takový posun hraje?

Člověk myslí na komičnost té situace, přitom se ale soustředí na pragmatické detaily - třeba jak schovat zbraň, jak utéct, jak nebýt vidět... Snažíte se hledat spíš emoci než smysl v tom, že máte někoho zlikvidovat. Základem je zahrát to vážně. My nesmíme hrát komedii. Tu za nás vytvoří situace a režie. My herci neovlivňujeme, jak moc se divák bude smát.

Film má několik rovin - komediální, napínavou, sociální. Pro herce je to dost složitý rejstřík. Přistupuje se k takové roli odlišně?

Já si takovou otázku nekladu. Přemýšlet o odstínech hereckých rejstříků, to vede spíš ke ztrátě věrohodnosti postavy. Všechno se dávkuje až při natáčení. A s Pascalem jsme se na place vždycky pohybovali na hraně. Akorát jsme přesně věděli, co už je "moc" a co je "málo". Postavy ve filmu jsou celkem vyhrocené, ale nejsou to pitomci.

Postavy Jacquesa a Toma mají v sobě neuvěřitelnou lidskost.

Jsou dojemní. Jejich vášeň a něha přispívají k originalitě filmu. To, s jakým odhodláním se Jacques pustí do splnění úkolu, je úžasné. Postavy, které dřou a žijí v nouzi, jsou daleko čestnější než ty, které mají v rukou moc. Jacques chce uspět, i když se jedná o nechutnou práci. Jeho touha po dokonalosti dodává filmu komický rozměr.

Jaký mají vztah Jacques a Gardot?

Připadají mi skoro jako příbuzní: jako synovec a jeho strýc, nebo jako nevlastní otec a syn. Jacques by se klidně mohl stát Gardotovým dědicem, kdyby o to stál - což není jeho případ - a mohl by pokračovat v kariéře vraha.

S Michelem Blancem jste točil poprvé...

Nikdy předtím jsme se nepotkali a magie zafungovala báječně. Okamžitě jsme si padli do oka. Bylo pro mě pak trochu těžké zhmotnit potenciální nebezpečí, které Jacquesovi od Gardota hrozilo, kdyby zadané úkoly nesplnil.

Pracovali jste na svých postavách v předstihu?

Ne. Oba jsme se společně potkali s Pascalem až při prvním povídání nad scénářem. Pak jsme měli první čtenou se všemi ostatními herci. Hereckých schůzek bylo velmi málo. Ale Pascal Chaumeil byl velmi precizní. Díky tomu, že v minulosti pracoval jako asistent režie, znal dokonale mechanismus placu. Na Špinavym kšeftu upřednostňoval spontaneitu. Víc než třikrát jsme záběr neopakovali. Jakmile dostal, co chtěl, už měnil úhel nebo osu záběru. Filmu to dodalo zajímavou dynamiku. Bylo to docela příjemné skákat z jednoho záběru na druhý.

Ale mohlo to být i riskantní...

Ano. Ale riskování k filmu patří. S příchodem digitální technologie, která skýtá určité pohodlí, už takhle pracuje málo režisérů. Pascal hodně dbal na přirozenost. Chtěl zachytit energii a životnost prvních klapek. Říkal mi: "Mám, co potřebuju. Jestli chceš, sjedeme to ještě jednou, ale pro mě je to dobrý." Nám hercům se ty první klapky zdály neobratně zahrané, ale jemu se to líbilo.

Z toho asi pramení zběsilé tempo filmu.

Zběsilé jen do té míry, kam nám dovolil zajít scénář. Cítili jsme se úplně bezpečně.

Pascal Chaumeil a Michel Blanc zmiňují tajemnou stránku vašich postav. Jste si toho vědom?

Ani ne. Každý film beru jako svůj první a hledám autenticitu, která s sebou přináší určitou křehkost a možná i neobratnost. Vždy se snažím co nejvíc držet režisérovy vize, nejít proti ní. Nechci na sebe strhávat pozornost tím, že budu prosazovat své pojetí. Mám své know-how, na které se obracím, když mi teče do bot. Ale jinak se snažím takového přístupu vyvarovat. Profesionalita mi odjakživa naháněla strach. Rád se oddávám režisérovým přáním, nechávám se unést situacemi, aniž bych je řídil hereckou metodou, a baví mě hledat nové věci. To je na herecké práci to nejhezčí. Z takového podhoubí se možná rodí to tajemství.

Zřejmě také rád riskujete...

Někdy mi dělá radost, když se na place cítím ztracený, když nevím, co z té scény vzejde. Miluju chvíle, kdy se absolutně převtělím do své postavy, jako bych se ocitl v jiném stavu. Nepoužívám k tomu žádnou metodu, prostě upřednostním život. A to mě činí šťastným. Pak si připadám nejvíc jako člověk.

Špinavej kšeft je mužský film. Byla nálada při natáčení jiná než v případě filmu (K)lamač srdcí?

Ne. I když tam moc ženských není, zaujímají prostor v Jacquesově duši. První žena ho opustila, proto se cítil ztracený. A díky druhé ženě ožije a dokáže se vypořádat i se svým vztahem ke Gardotovi. Ale možná tu byl přece jenom větší tlak. Když s nějakým režisérem točíte druhý film, chcete tu pomyslnou laťku posunout výš.

Věděl jste o Pascalově nemoci?

Věděl jsem, že je zesláblý. Nemocný už byl delší dobu. I když vyzařoval stejnou vitalitu a odhodlání jako na (K)lamači srdcí, nebyl jsem padlý na hlavu. Viděl jsem, jak je někdy na place unavený. Ale doufal jsem, že to překoná.

Mluvil jste s ním o tom?

Mluvili jsme spolu dost důvěrně. Pořád mě ujišťoval, že se to lepší. Byl to bezesporu jeho způsob, jak to vydržet a jak pomoct nám, abychom mu pomohli to vydržet. Naivně jsem tomu uvěřil. Jeho náhlá smrt byla pro nás obrovský šok. Na podzim jste hrál v Théâtre du Rond-Point po boku Anaïs Demoustierové, Mariny Foïsové a Gasparda Ulliela ve hře "Démoni" Larse Norena, kterou režíroval Marcial Di Fonzo Bo. Ale v kinech jsme vás neviděli už dva roky - naposledy ve filmu Françoise Ozona Nová přítelkyně.

Naopak, během té doby jsem natočil řadu filmů - Klid zbraní Emmanuela Courcola, Iris Jalila Lesperta, Zpověď Nicolase Boukhriefa a momentálně točím Černou řeku s Erickem Zoncou. Při distribuci sehrála roli náhoda a všechny filmy mají premiéru až v roce 2016. Ale já tyhle věci neplánuju. Když se mi scénář líbí, jdu do toho a točím.

Podobné filmy

Smích se lepí na paty
Vesnický všeuměl Vlastimil Brodský si sice příliš nerozumí se svými dospělými dětmi a jeji...
zítra 16.10
NAHRAT
ZDARMA
Nova Cinema
Jestli se ti nelíbí naše nabídka podobných pořadů napiš nám.

logo horoskopy
logo humor
logo studentka
logo nejhry
logo najdemese
logo sms
logo tvp
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce... Filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
    Přihlášení
    Registrace


    Pondělí 9. 12. 2019 Svátek má Vratislav
    Vyhrávej v casino.cz nebo na vyherni-automaty.cz   Prodávej s Plať-Mobilem.cz