fb  Sdílet
   Informace    Recenze    Komentáře    Obsazení    Hodnocení    Videoukázka    Fotky    Podobné filmy    

73% 279 hlasů
7.3 10 279
film / komedie, Česká republika/Německo, , 100 min.
Kinopremiéra v ČR 15.9.2005, DVD od 12.4.2006 Bonton

Režie:
Herci: , , , , , více...

Ocenění: 2005, Český Lev, Režie (B. Sláma), Herečka v hlavní roli (T. Vilhelmová), Scénář (B. Sláma), Herec v hlavní roli (P. Liška), Film, Kamera (D. Marek), Herečka ve vedlejši roli (A. Geislerová)


Ukázka
02:01



Dojemný příběh o křehkém vztahu dvou mladých lidí, jenž postupně přeroste v opravdovou lásku.
Hrdinka příběhu Monika se musí rozhodnout, zda obětuje vysněnou cestu do Ameriky za svým přítelem, aby se mohla postarat o děti svojí nejlepší kamarádky. Největší oporou se jí stane Toník, s nímž se snaží dětem nahradit chybějící rodinu a najde u něj nejen oporu, ale i opravdovou lásku.
Uprav informace o filmu

Komentář k filmu Úžasný bezchybný film! Neuvěřitelná ukázka fungujícího maxima na minimu. Vypiplaný scénář, který má duši. Úžasná kamera a především neskutečné herecké výkony, 5 hvězd.
Všechny komentáře k filmu 42+ Napiš komentář k filmu a získej DVD

Web: IMDB, Titulky, Oficiální stránka    Videotéka: přidat si do ní film

Recenze

Slámův film Štěstí pomůže handicapovaným sportovcům  Praha 17. srpna (ČTK) - Kinematograf bratří Čadíků promítne na Václavském náměstí v neděli večer ve 20:30 film režiséra Bohdana Slámy Štěstí, který získal mnoho ocenění na Českém lvu a byl nominován na amerického Oscara. Výtěžek z dobrovolného vstupného je určen na rozvoj sportů pro tělesně postižené lidi, které ještě v Česku nedosahují paralympijské vrcholové úrovně. Řekla to tajemnice Českého svazu tělesně postižených sportovců Radka Kučírková.  Jmenovala například vzpírání nebo nové, teprve se rozvíjející sporty, mezi nimiž je i floorball pro hráče na elektrickém vozíku, který by se měl stát paralympijským sportem pravděpodobně v roce 2016.  Odpoledne před promítáním budou mít zájemci od 16:00 možnost vyzkoušet si některá specifická sportovní náčiní a pohovořit si o sportovních možnostech a tréninku s českými reprezentanty. Divákům se představí například čtyřnásobný paralympijský vítěz, plavec Martin Kovář... Celá recenze

Popis filmu Štěstí

<>Obrázek nenalezen<> Monika, Toník a jsou kamarádi od dětství, kteří spolu vyrůstali v jednom paneláku.
Monika, Toníkova dávná láska, pracuje v supermarketu. Její přítel Jiří odletěl do Ameriky za prací a Monika doufá, že už brzy pojede za ním. Toník teď žije se svou tetou na statku u města a živí se všelijak. Nechce zpátky do paneláku, nechce pracovat ve fabrice, nechce poslouchat rady svého otce. Dáša žije sama, má dvě malé děti a ženatého milence Járu. Dáša je k smrti unavená a zoufalá, ale pořád věří jeho slibům, že se rozvede a sežene jí práci.

Monika dostane k Vánocům od Jiřího letenku a začne se chystat na cestu do Ameriky. Dášin duševní stav se zhoršuje, už není schopná se starat o děti. Když Dášu převezou na psychiatrii, Monika zruší letenku do Ameriky a ujme se jejích dětí. A náhle znovu zjišťuje, jak velkou oporu má právě v Toníkovi.

Pro Toníka začíná nový život - kvůli Monice a dětem je schopen udělat cokoli: pustí se do přestavby statku, a dokonce začne pracovat v továrně. Jenomže hra na rodinný život je pořád jenom hrou, i když si to Toník nepřipouští - Moniku čeká budoucnost v Americe, děti jsou jenom "vypůjčené" a do baráku pořád teče ...


Pavel Liška (rozhovor)
<>Obrázek nenalezen<> Vy ve filmu hrajete postavu Toníka. Je vám ta postava něčím blízká? Jak byste ji představil nebo charakterizoval?
Já takhle neumím moc mluvit...Toník je úplně obyčejný kluk, trochu lempl, ale má dobrodružnou a správnou duši. Vzepřel se rodině, protože po něm chtěli, aby pracoval ve fabrice, aby už měl děti … Je to prostě chlapík jako já, který by už vlastně měl být zodpovědný, ale ještě není. Chlastá, hulí jointy a užívá si života. Přestože si uchová spoustu krásných věcí z toho lemplovství, tak se z něj stane dospělý a dobrý člověk, který je zodpovědný a který dokáže postavit dům a postarat se o rodinu.

Toník je tak trochu lempl, ale na druhou stranu neustále dokazuje zodpovědnost ve vztahu ke své tetě a k Monice, je to tak?
Ano tím vývojem Tonda projde. Tohle máme s Tondou vlastně společné. Mně je teď třicet tři let a připadám mi, že je mně o deset míň … se všemi negativními věcmi, co se týká zodpovědnosti a rozumného rozhodování … ale zároveň si myslím, že i v té nezralosti je něco pozitivního a hezkého, aspoň u Tondy. Vzpomínám si, že když jsem začal na filmu pracovat, tak jsem se hrozně inspiroval Zdeňkem Raušerem, který hrál hlavní roli v Divokých včelách. Je to neherec a také tak trochu lempl, ale jinak skvělý člověk. A jak se příběh vyvíjel, tak jsem začal čerpat ze svých vlastních zkušeností. Už také musím být rozumný, když mám teď rodinu.

Co u vás, změnil se nějak přístup k životu s příchodem rodiny?
Já ten vztah k těm dětem a k rodině mám silný odjakživa. I v době, kdy jsem byl lempl největší, kolem osmnácti. Ale jestli jsem rozumnější? No, myslím asi že jo, ale žena si pořád myslí, že ještě ne tak jak bych měl.

Film se točil skoro celý v Mostě, z převážné části na statku. Máte nějaký osobní vztah k Mostu, nebo jste si ho vytvořil v průběhu toho natáčení? A jste spíše městský člověk, anebo máte rád život na venkově?
Jezdívali jsme do Mostu k příbuzným a mně se tam nikdy moc nelíbilo. Most na mě působí depresivně, tam na člověka padne chandra. Most je zbourané město, které bolševik postavil znovu. Je studené, hnusné, bolševické. Na lidech, kteří tam žijí je vidět jakási vnitřní neutěšenost. Když jsem byl, třeba Jindřichově Hradci, tak tam člověk vyjde na ulici a potkává úplně jiné lidi. Co město, to jiní lidé. A čemu dávám přednost ? Narodil jsem se v Liberci, což je velké město, pak jsem studoval v Brně a myslel jsem si, že to bude můj domov. Brno je sice větší město, ale jinak je to taková obrovská vesnice, a proto se mi možná tak líbilo. Teď bydlím v Praze, kam se mi vůbec nechtělo. Ale už jsme tu rád. Ale zároveň toužím po venkově, což je hodně spojené s Bohdanem. Měli jsme takový sen, že si najdeme nějaké chaloupky, někde mezi Brnem a Prahou, ať to máme stejně daleko. Nakonec se Bohdan přestěhoval na jih od Prahy a já jsem koupil takový domeček, takový malý stateček polorozbouraný v Jevíčku, což je na sever od Brna, a teď s tím mám jenom starosti, protože to je strašně daleko.
obrazek
Toník je zamilovaný do Moniky, se kterou se často starají o děti své psychicky nemocné kamarádky Dáši. Bylo pro Vás těžké se do takové postavy vžít? Jak se Vám hrála?
Tonda má především obrovskou radost z toho, že může s Monikou, kterou miluje, být. Je smířený s tím, že Monika má svoji lásku někde jinde. Bere to jako hotovou věc. Myslím, že je v něm velká vnitřní síla. Pamatuji si, že když jsem někoho miloval, tak jsem se mu spíš vyhýbal, protože jsem vždycky nevěděl jak se chovat. A často se mi stávalo, že mě ta dotyčná nemilovala. To se pak jeden trápí. Výhoda filmu anebo divadla je v tom, že můžete být odvážnější. Já jsem byl v tom filmu větší hrdina, než ve skutečnosti jsem. A potom, Tonda, stejně jako já, má hrozně rád děti. Řekl bych, že mnohdy bylo snazší hrát s nimi, protože byly přirozené a bezelstné a nutily mě před kamerou reagovat stejně.

A jaká tedy byla spolupráce s dětmi ? Více obtížná nebo inspirativní?
Obojí dohromady. Na jednu stranu to bylo fakt hrozně inspirativní a v něčem jednodušší, protože tam fungovala autentická hra a vznikalo tam něco, co se nedalo připravit. Tím pádem jsou natočeny věci, které jsou prostě nádherné. Ale my jsme také potřebovali točit hereckou akci, něco říct, něco udělat a v tomhle byly děti nevyzpytatelné. Místo pokynu „akce“ jsme museli říkat „vajíčko“, protože oni po klapce dokola opakovali, „akce“ „akce“. Diváci možná uslyší jak říkají „vajíčko“, což už tolik nevadí. Museli jsme kluky nějakým způsobem sami stimulovat, a pak hned na to „vajíčko“ se odstřihnout a zase být v úplně jiném stavu a chovat se podle točené situace.

Vy jste s Bohdanem už spolupracoval na jeho prvním filmu. S Aňou i s Táňou se také dobře znáte. Je pro vás jednodušší pracovat s lidmi, které dobře znáte, které máte jakoby prověřené, anebo rád poznáváte spolupráci s novými lidmi ať už jsou to herci, nebo další profese ve štábu?
Já rád pracuji s lidmi, které znám, které mám rád a se kterými si rozumím, ale zrovna tak rád poznávám nové lidi a nechávat přicházet něco nového. A s Bohdanem a s holkama se znám hrozně dlouho a jsou to lidi, se kterými si rozumím a myslím si, že máme podobný cit na věci. Takže to je radost.

Je pro vás spolupráce s Bohdanem v něčem specifická oproti jiným režisérům se kterými pracujete?
Je pro mě velmi specifická, už tím, jak to vlastně všechno vzniká. Štěstí je pro mě kus života. Není to jenom rok natáčení, ale strávil jsme s ním i rok předtím, kdy jsem vlastně dostal od Bohdana první námět. Dlouho jsme o tom mluvili, scházeli se a připravovali. Probíhalo to hrozně nenásilnou a příjemnou formou. Sedíme v hospodě, povídáme si, hulíme trávu, a já už vlastně pracuju na postavě. Když pak do filmu vstoupím, tak o vím o figuře strašně moc, a tudíž můžu být Bohdanovi partnerem. Je to jiné než u jiných režisérů, se kterými se sejdeme u hotové práce, u hotového scénáře, a maximálně si to jednou přečteme než jdeme točit.

A jak si role vybíráte? Je to tak, že když vám zavolá Bohdan tak je to něco jiného než když vám zavolá někdo jiný? Přečtete si vždycky scénář? Nebo se nadchnete okamžitě?
No, u Bohdana je to opravdu úplně jiné. Bohdan mi nevolá, jako režisér, který má pro mě roli. Jsme v kontaktu pořád, protože jsme životní kamarádi. Takže naše spolupráce se děje za pochodu našeho přátelství. Ale když toho člověka neznám, tak je samozřejmě důležitý scénář, na ten jsem zvědavý. To je pro mě hlavní kritérium. Samozřejmě je důležité i to, co má ten dotyčný člověk za sebou.
obrazek
Jste jeden z nejobsazovanějších herců, baví Vás hraní pořád stejně anebo máte i nějaké jiné ambice co se týká tvůrčí práce ? Neláká vás třeba napsat scénář nebo něco režírovat, ať už u filmu nebo na divadle?
Baví mě být spolutvůrce. To znamená nebýt jenom použitý nástroj, na který někdo zahraje. Právě s Bohdanem jsme si blízko i v těch věcech vnitřních, cítíme stejně ty absolutní jemnosti vyjadřování. Divákovi neříkáme, co si má myslet. Přichází si na všechno sám… tak to mi je nejbližší. Ale na druhou stranu musím říct, že jsem zažil i opačnou zkušenost. Zmínil bych dva režiséry, kteří mají cosi společného - pan Švankmajer a Saša Gedeon. U nich jsem nástrojem a vím, že to mají tak vymyšlené, že tam prostě už nikdo nic nevymyslí. Ale je krásné být nástrojem těchto lidí. Do pana Švankmajera by to možná nikdo neřekl, ale já tvrdím, že je obrovský psycholog. Sice jenom řekne prakticky nějakou vnější reakci, která by se měla u toho herce objevit, když má mít určitý pocit. Ale tím pádem vlastně pojmenuje i to, co má herec v tu chvíli cítit. Takže u těchto lidí je zase radost dostat hotový scénář a dát mu život.

Teď na jaře se vám narodil syn, máte pocit, že vás to nějak změnilo nebo že se vám tahle zkušenost nějak promítla do Vaší profese ,nebo že jste musel změnit nějak životní rytmus?
Já se teď nacházím právě uvnitř té změny, takže to fakt sám nedokážu nějak pojmenovat. Rozhodně ta změna nastala a je to zázrak, je to nádhera. Zažili jsme krásný indiánský porod. Kristýna rodila jako Indiánka, já jsem jí za to hrozně obdivoval. Pak jsme strávili pět dnů v porodnici ve Vrchlabí, což pro mě to byly prázdniny. Kristýna kojila Šimona a já se koukal na hokej - bylo mistrovství. Vyhráli jsme. Teď bydlíme poprvé v životě ve svém bytě. Takže já rodinu zažívám se vším všudy poprvé. A je to zázrak!

Tatiana Vilhelmová (rozhovor)
obrazek
Ve filmu hrajete postavu Moniky. Můžete ji představit, tak jak ji vnímáte Vy? Je Vám něčím blízká?
Tak blízká mi je asi tím, že ji hraju. A to celkem dost dlouhou dobu ve srovnání s natáčením jiných filmů… Vlastně jsem s ní strávila rok a půl života. Monika je úplně opačný typ než jsem já. To znamená, že problémy, které řeší, bych já řešila úplně jinak. Je to čistý člověk, který se obětuje pro svoje okolí, především pro svoji kamarádku, která jí to nevrací. Monika zapomíná na svůj život a na svoji lásku. Aniž bych se cítila jako sobec, tak takové sebetrýznění v sobě nemám.

Monika se často stará o děti své psychicky nemocné kamarádky Dáši, což jí dost zásadně zasahuje do života. Bylo pro Vás těžké se do takové postavy vžít? Jak se Vám hrála?
Protože to natáčení bylo vážně dlouhé, tak se mi hrála čím dál tím líp. Já jsem si vždycky dělala legraci, že jsem jako přijela z Prahy do Mostu a jediné, co jsem měla za úkol, bylo odstranit můj slovník a nějak zapomenout, kdo a co mě štve. Bylo prostě třeba, aby se mi v obličeji promítla nějaká něha. Tak to pro mě bylo nejtěžší. Obzvlášť, když bylo Moničino jednání úplně v rozporu s tím, jak bych jednala já. Ale jinak díky tomu s jakými partnery jsem hrála a v jakém prostředí, tak jsem si tam v tom příběhu vlastně jen tak žila.

Jak se Vám hrálo s dětmi? Nestýskalo se Vám po nich po skončení natáčení?
Hodně na ně vzpomínám … už v dobrém … (smích) … Každý herec vždycky trpí, když dostane buď dítě nebo nějaké zvíře a má „zařídit“, aby ho milovalo. Jenže to dítě vás vnímá jako cizího člověka! Trávili jsme společně nějaký čas před natáčením a vlastně i během natáčení mimo kameru, ale ty děti jsou prostě velmi osobité, takže když se jim nechtělo, tak se jim nechtělo. Kolikrát to bylo dost náročné. Naštěstí to režisérovi nevadilo. Kdyby na nás ještě řval: „Proč tě to dítě nemá rádo?“, že? … tak to bych asi…Teď už se mi po nich stýská, hrozně se těším až uvidím, jak vyrostly.

S Bohdanem Slámou jste točila podruhé. S Aňou Geislerovou a Pavlem Liškou se potkáváte na filmech poměrně často. Pracujete ráda s lidmi, které již máte „prověřené“ nebo Vás baví potkávat nové lidi. Jak tomu bylo v tomto případě?
Určitě mám ráda, když poznávám nové lidi. Ale ráda pracuji i s lidmi, se kterými už na sebe slyšíme. Každý má svůj jazyk a někdy stojí hodně úsil, aby svoji představu vyjádřil. Mě prostě baví pracovat s lidmi, pokud mě i je to obohacuje. A myslím si že u tohoto filmu tomu tak bylo.

Spolupracujete s různými režiséry, je spolupráce s Bohdanem Slámou pro Vás v něčem specifická?
No, to určitě! Bohdan je specifický sám o sobě, jako člověk i jako režisér. Já vůbec nevím, jestli se o něm dá jako režisérovi vůbec mluvit. Mně připadá jako zlobivé dítě, které si něco usmyslelo, co si pak vytrucuje. Naštěstí má štěstí ! Vždycky se obklopí lidmi, kteří mu splní, nebo se alespoň snaží splnit, jeho představy. Ale jinak si myslím, že je to takový hodný terorista.
obrazek
Co bylo pro Vás při natáčení nejnáročnější a co Vás naopak nejvíc bavilo?
Nejtěžší je určitě čekání. U Bohdana Slámy se někdy ani člověk nedočká, což je smutnější, protože člověk je nějak nastartovaný a připravený, třeba na těžkou scénu, a celý den se vlastně drží v soustředění a pak mu řeknou, že se to bude točit třeba až za měsíc. No, a zase nejvíc mě bavil štáb - lidi, kteří se pomalu stávali kamarády, než že by jen zastupovali nějaké profese.

Film je také mimo jiné o silném přátelství Moniky, Toníka a Dáši. Jak jsou pro Vás v životě důležití přátelé?
Díky tomu, že jsem tady vlastně taková opuštěná sirota, myslím v osobním životě, že mám svoji rodinu rozházenou po celé zeměkouli, tak pro mě jsou přátelé strašně důležití. A uvědomuji si to čím dál víc. Přátelství je teď pro mě v podstatě jednou z věcí na prvním místě.

Natáčelo se v Mostě, především na statku a z části přímo ve městě. Jaký máte k tomuto místu vztah?
Čím dál víc cítím, že je pro mě Praha vlastně stvořená. Mám prostě ráda tu poezii a duši Prahy. Jsem vyloženě Pražanda. A když tu Prahu nemám, tak nejsem městský člověk. Mám ráda venkov. A Most není ani město ani venkov. Ale musím říct, že se mi celkem po Mostě stýská. Kdo tam byl, tak se mi buď diví, anebo mě chápe. Most je takový obdélník nebo čtverec složený z malých čtverců nebo obdélníků. Nějak mě ta geometrie baví. Ale jinak myslím, že jsem si vztah k tomu městu našla díky štábu a tomu, co jsme tam všechno zažili.

Jste s Aňou Geislerovou nejobsazovanějšími českými herečkami. Čím myslíte, že to je?
Já si myslím, že je to hlavně kvůli tomu, že jsme takové holky do nepohody. Takže každý kdo si vymyslí nějakou zběsilost, tak si řekne, že ta by určitě nejela a tamta zase by to a to nedělala. „No tak zavoláme Vilhelmový nebo Geislerový, jedna z nich bude moct´“. Tím si vysvětluju naše časté obsazování (smích)…A ještě jsme velmi společenské, radši budu mluvit za sebe - já jsem taková společenská a vždycky mě zajímá nejvíc to, co se děje za kamerou než to, co mám předvést já před ní. Takže vlastně díky tomu, že vznikla dobrá parta, než že by si někdo řekl: „ Jó, ta je výborná, ta by mi to mohla zahrát nejlíp.“

Podle čeho si role vybíráte?
Jak kdy. Někdy jsem strašně přísná na scénář a někdy ho skoro nepřečtu. Stačí, že zavolá Bohdan Sláma a řekne, že spolu něco natočíme. Já už dopředu vím, že to bude velké utrpení, ale taky vím, že ten výsledek bude stát zato. Prostě ta poetika a ten jazyk, kterým se Bohdan se vyjadřuje, se mě prostě líbí a za tím si pak stojím a chci stát. Takže někdy se přiznávám, že vůbec ani nehraje roli scénář, ale převážně režisér a lidi, se kterými budu pracovat.

Stíháte toho opravdu hodně film, televizi, divadlo. Teď čekáte miminko. Chystáte se změnit pracovní rytmus? A jak se na miminko těšíte?
Já už se vlastně ani netěším, protože ono už se to všechno děje. Takže já se spíš bojím, že to všechno bude končit … to nejkrásnější co se mi teď děje. A stíhám? No, už nestíhám. Takže mě to změnilo celkem dost. Já jsem byla zvyklá pořád popobíhat. Všimla jsem si, že jsme nechodila, ale popobíhala. No a teď se tak ploužím a všude chodím pozdě a je mi to vlastně jedno. To na čem jsem si zakládala, že jsem byla taková … (úsměv) … solidní a zodpovědná a brala jsem si toho celkem dost, tak zjišťuji, že vlastně ta profese se mi dostala, nechci říct ani druhou kolej, ale na nějakou úplně dalekou kolej. Ale ty povinnosti se zase vrátí, zase se mi ta kolej přiblíží.

Anna Geislerová (rozhovor)
obrazek
Ve filmu hrajete postavu Dáši, která je psychicky nemocná. Má dvě děti a kvůli své nemoci se často chová nezodpovědně, prakticky se o ně nemůže starat. Bylo pro Vás těžké se do takové postavy vžít?
Bylo to těžké. Základem charakteru této postavy byla psychická nemoc, a proto jsem se poprvé v životě pustila do nějakého průzkumu. Šla jsem opravdu nakoukat do Bohnic na oddělení jak se lidi s takovouhle nemocí chovají, jak mluví a co dělají. Snažila jsem se například použít některé intonace. No a když má někdo v pořádku mateřské pudy, tak je pro něj vždycky těžké se chovat k dětem nepěkně. Takže s tím jsme měla trochu problém. Na druhou stranu já to brala jako úkol a mě úkoly hrozně baví … (smích) … a ten úkol byl čím dál větší, protože jsem v průběhu natáčení otěhotněla, takže u mě vzrostlo přecitlivění vůči dětem a všemu okolo. Říkala jsem si, tak teď mám poslední příležitost být jako příšerná matka, než se příšernou matkou stanu doopravdy. Jediné, co mě mrzelo bylo to, že film se točil vlastně celý rok a na některé ty stavy, bych potřebovala asi větší časové úseky. Já jsem vždycky přijela na jeden dva dny, a to myslím té roli nesvědčilo. Nejradši bych všechno natočila během čtrnácti dní a myslím, že bych z toho nějaké to šílenství vytřískala. Možná ovšem i na cestu domů.

Jaká to byla zkušenost pobývat v Bohnicích? Dokázala jste to vnímat s odstupem, jenom profesně, protože budete hrát šílenou ženu? Nebo vás to zasahovalo i osobně a uvědomovala jste si nějakou tu křehkou hranici mezi normálem a poruchou?
Domluvili jsme se, že tam zůstanu tři dny a chtěla jsem tam i spát. Původní záměr byl udělat ze sebe pacientku. Ale to se pak provozně-technicky nepodařilo, protože by mi pobyt musela hradit pojišťovna jako hospitalizaci. Nicméně, ráno jsem nastoupila a strávila tam celý den. I s nocí ! Ale druhý den v poledne už jsem musela pryč. Padlo na mě jak je hranice mezi normální a nenormálním těžko postižitelná. Mluvím převážně o lidech se schizofrenií. Oni se chovají vlastně strašně civilně. Schizofrenik, i třeba v akutním stavu, by se tady na nás podezřívavě díval a možná by nás osočoval, že jsme hodně zlí, že jsme čerti nebo ďáblové, ale v podstatě by mluvil normálně. Jenom obsah těch informací by byl pomýlený. Jejich svět je hrozně náročný na pozornost, protože oni zkrátka netřídí informace a každá maličkost se pro ně stává otázkou života a smrti. Tenkrát jsem ještě kouřila, tak mě to stálo strašně moc cigaret, protože jejich jediná svoboda je, že pořád chodí na kuřárničku a tam všechno probírají. A tam jsem musela vysvětlovat každému, kdo jsem a co tam dělám. Vlastně to byl úžasný zážitek, když si to člověk nepřipustí tak k tělu. Byly tam některé typy lidí, které si budu pamatovat do konce života. Zvláštní film … ale celá ta atmosféra je tam vlastně skličující.

A oni teda věděli, nebo vy jste jim říkala, že jde o studijní pobyt ? Poznávali vás?
Já jsem jim normálně říkala, že jsem herečka, že si chci s nimi povídat, že s nimi strávím nějaký čas. Ale moc je to nezajímalo. Jak říkám, oni mají velice pestrý svůj vlastní život.
obrazek
Hrajete nezodpovědnou maminku dvou roztomilých chlapečků. Často bylo třeba, aby se vás báli a neměli Vás rádi. Nebylo Vám trochu líto, že s nimi musíte o pauzách omezovat kontakty, aby si Vás neoblíbili?
Vždycky bylo složité jim vysvětlovat, proč jsem chvíli hodná a pak najednou strašně zlá. Vždycky je někdo připravil na to, že já budu dělat něco, co se jim nebude líbit. Například, že jsem zlá, protože mě bolí hlavička a že mám „migrénku“ a že pak zase budu hodná. Někdy se stalo, že po záběru mě kluci litovali - říkali „ Aňa máma, bolí jí hlavička, chudinka!“, tak to bylo takové dojemné. Měla jsem problém s tím, kolikrát jsem musela zklamat jejich důvěru. Ale po natáčení jsme to pak vždycky urovnali. Ty děti byly úžasné! Zároveň je to s nimi těžké. Jak jsou spontánní a přirozené, tak člověk nikdy neví, co přesně budou říkat. Například ve scéně, kdy se tam přiřítím a oni mě nemají pozdravit. Už jsme to jeli po několikáté. Já na ně vyhrknu: „A ty mě ani neumíš pozdravit?“ A on: „Ahoj“… (smích) … naprosto spontánně pozdravil kdy neměl! To se potom člověk musí držet, aby se neodboural.

S Bohdanem Slámou jste točila poprvé, byla pro vás spolupráce s ním v něčem specifická?
Specifická? Myslím, že je specifický v tom, že mně nikdy nebylo úplně jasné, co natočíme. Strašně se pořád měnilo, ale myslím, že vždycky k dobru věci. Vždycky řekne: „pojďme si povídat.“ Takže se povídáme. Myslím, že je to fakt hodně citlivý člověk a že ho vlastně moc nezajímá, co kdo bude mít na sobě, že ho postavy zajímají po té emocionální stránce. Někdy se stalo, že jsme točili hodně emocionální scény a Bohdan se svezl na vlně té scény a byl najednou smutný a už tu scénu viděl úplně jinak.

Snažíte se o své roli s režisérem více komunikovat, rozebírat ji případně ovlivnit její vývoj?
To rozhodně. Myslím si, že to každý dobrý režisér i scénárista od herců chce. Každý názor může navíc tu roli obohatit nebo ji pomůže jenom jemně dopilovat. Ale je fakt, že já jsem někdy úplně urputná. Hned se cpu do kostýmů a do dekorací. Ale když ta možnost je, tak proč ne! Člověk má radost, že si pracuje na té svojí roli stejně jako na nějakém jako kutilském kousku. A tady to také tak bylo. Připadá mi to přirozené nebo skoro jako povinnost. Někdy potom ale režiséři netouží. Třeba když jsem točila s panem Švankmajerem, tak jsem se ho ptala, jestli budeme zkoušet před filmem a on říkal: „Né. Proč?“ „A tak mám přijít nějak připravená“, ptala jsem se. „ No jistě, přijďte připravená.“ Tak to je zase úplně jiný přístup. Ale když jsem u Štěstí zjistila, že by tam měly být pomalované stěny jako projev Dášina šílenství, tak jsem si je chtěla pomalovat sama.

Jste jednou z nejobsazovanějších českých hereček. Snažíte se teď film spoluprodukovat. Máte nějaké další ambice?
No, tak to moje producentství nějak umrzlo. Já tomu ani tak neříkám. Jsem spíš takový domlouvač schůzek. Už jsem opravdu nasbírala spousty kontaktů, i v zahraničí, a tak pro mě není problém někam zavolat a něco domluvit. Výhoda je, že si mě lidé pamatují, díky filmům vědí, kdo k nim mluví. Dávám dohromady různé lidi a snažíme se většinou sehnat peníze. Ale producentkou jinak nejsem. Já bych byla šťastná, kdyby se mi někdy podařilo opravdu stát za něčím v jiné pozici než jenom jako herečka. Například jako producentka, která dotáhne projekt anebo alespoň jako koproducent. To bych byla na sebe pyšná. Ale obávám se, že se mi to nepodaří. Ale jinak ambice mám teď úplně jiné. Mě by strašně bavilo dělat ilustrace, obrázky, obrazy …
obrazek
Co bylo pro Vás při natáčení nejnáročnější?
Díky tomu, že jsem vždycky jenom na to natáčení vpadla a natočila si svoje scény, tak jsem si připadala taková nerozcvičená, úplně bez tréninku. To pro mě bylo strašně těžké. Protože nehraji ani divadlo, nic jsem v té době netočila, tak musím říct, že mi s tím strašně pomohli Táňa s Pavlem a Bohdan. Někdy mám pocit, že mě animovali jako loutku.

Jak moc vám záleží na názoru druhých lidí a na koho vůbec dáte?
Samozřejmě že mi záleží na názoru ostatních lidí, ale snažím se, aby mi na tom záleželo míň a míň. Vždycky dám na lidi, kteří se obvykle k ničemu nevyjadřují. A když potom už něco řeknou, tak to stojí zato. Když jsme dělali Želary, tak můj švagr, který je z úplně jiného prostředí a má svůj svět, je to velký hiphoper, tak ten když vylezl z toho sálu, byl dojatý a řekl mi, že to bylo super…Od něho si to budu pamatovat. Bylo to nečekané. Takže mě baví reakce lidí, kteří je obvykle neposkytují.Teď se mi jenom vybavilo, že od lidí jako je třeba David Černý, který je velký cynik, pozér a exhibicionista, který vždycky všechno shazuje nebo ironizuje, tak ten když vysekne nějakou opravdu vážnou poklonu, tak to si také člověk zapamatuje. Prostě mě baví takové nevšední poklony. I můj otec, který většinou odchází z mých filmů ještě před koncem, anebo mi řekne, že jsem měla dělat něco jiného, tak když mu stojí zato se jenom zmínit, jakože to bylo v pořádku, tak to je velká satisfakce.

Film je mimo jiné také o silném přátelství Moniky, Toníka a Dáši. Jak jsou pro Vás v životě důležití přátelé?
Co tak v životě člověk má, že jo … Přátelství považuju za duševní nezbytnost. V těch hodnotách mám teď sice na prvním místě rodinu, ale jenom s tím člověk nevystačí. Potřebujete mít přátele, kteří jsou třeba na stejné životní cestě a sdílejí s vámi vaše radosti i starosti. Ale i přátelství, která nevyjdou, jsou v životě důležitá, protože člověka naučí, že nic není zadarmo a že se přátelství musí hýčkat. Právě teď, i díky rodině, své přátele dost zanedbávám.

Bohdan Sláma (rozhovor)
obrazek
O čem je váš nový film Štěstí?
V podstatě je o proměně člověka během dospívání. Monika se z dívky stává ženou a Toník z kluka chlapem. Mají těžkosti, řeší společně problémy a tím se mění. Snaží se najít sami sebe a poznávají, co jsou zač.

Je vám to téma něčím zvlášť blízké?
Je to obecné téma. Každý se pořád ptá: „Kdo jsem? Co tady na tom světě dělám?“ To řeší každý z nás. Nepovažuji to za nějaké svoje specifické téma.

Najdou diváci nějakou paralelu mezi tímto filmem a vaším prvním - Divokými včelami?
Přímá vazba neexistuje, ale souvisejí spolu tematicky. V momentě, kdy jsme dokončovali Divoké včely, už jsem přemýšlel o tomhle filmu. Divoké včely a Štěstí mají společné téma v hledání lásky a hledání sebe sama. To je důležité pro postavy filmu, stejně jako pro nás všechny.

A v čem se liší?
Řekl bych, že Štěstí je dospělejší film. Už to není komedie. Postavy tady řeší vážné problémy a mají víc tragický charakter.

Jak vzniklo herecké obsazení? Měl jste již konkrétní představu při psaní scénáře?
Po pravdě řečeno psal jsem scénář cíleně pro Táňu, Pavla, Aňu a Marka Daniela - to pro mě byla ústřední čtveřice příběhu.

Pracujete tedy raději s lidmi, které máte již nějakou spoluprací „prověřené“?
Po Divokých včelách jsem měl pocit, že jsme se s herci někam dostali, ale že jsme ještě nevytěžili všechno, co jsme společně objevili. Pavel hrál v Divokých včelách vedlejší postavu a mně přišlo líto, že nemůžu plně využít jeho citovou hloubku a úžasnou hereckou intuiici. Proto je jeho postava ve Štěstí úplně jiná než Láďa v Divokých včelách. Při práci na Divokých včelách jsme se víc poznal i s Táňou. Její herecké schopnosti a možnosti mě jako režiséra velmi zajímají a inspirují. Proto jsem s ní chtěl dál pracovat. Na Aňu Geislerovou jsem si myslel od začátku. Připadala mi jediná vhodná pro tuhle roli. Věděl jsem to hned, jakmile jsem měl hotovou strukturu příběhu. A pro Marka Daniela byla role psaná na míru také.

Má příběh, nebo jeho postavy svůj základ v reálném životě ?
Vztah Toníka a Moniky byla spíš moje představa, než že by vycházela z nějaké reálné zkušenosti. Ale to , že má kluk rád nějakou holku, jsou spolu výborní kamarádi, ona ho má taky ráda, jenže ho nemiluje, protože má někoho jiného - to je archetypální vztahový vzor. Příběh Dáši je katalyzátor jejich příběhu. Těžkosti, které indukuje Dáša, vedou k tomu, že se Monika a Toník navzájem poznají právě v tom těžkém. Monika vidí, jak při ní Toník dokáže stát v kritických momentech, a objeví v něm chlapa. Toník to má o to jednodušší, protože je do Moniky zamilovaný od dětství - miluje ji od začátku do konce. Je tím, kdo trpělivě čeká.

Váš scénář v průběhu jednotlivých etap natáčení doznával změn. Psal jste ho sám. Komunikujete v průběhu psaní s producentem a herci? Zajímají vás jiné názory, nebo pak předložíte poslední verzi, se kterou jste spokojen Vy?
Já nechávám věci pořád otevřené, je to takové sebetrýznění a trýznění druhých. Není to ale žádný koncept, já většinou opravdu nevím, jak na to, a neumím si to ulehčit nějakou fintou. Nejsem profesionál, spíš permanentní filmový amatér. Herci i štáb byli ze mě často nešťastní a plní pochyb, jestli jsem ještě vůbec soudný, ale o to statečněji bojovali za to svoje.
obrazek
Hlavní mužská postava - Toník - řeší dilema, zda zůstat s tetou na statku, nebo se vrátit do paneláku. Jak jste na tom vy, jste městský člověk nebo vám je bližší život na venkově?
Takové dilema Toník nemá. On je spokojený se životem na statku. Jeho představa štěstí je taková, že tam budou žít s Monikou. Až na konci příběhu pochopí nesmyslnost své představy, protože dům je už od začátku na odpis. Kolem jsou fabriky, výsypky a doly - už tam není žádný kousek přírody. Toník dospívá ze svého dětského snu.

A co vy?
Já osobně dávám přednost životu na venkově. Mám rád, když je co dýchat , na co se koukat a když je kolem ticho. Člověk nemusí potkávat denně tuny lidí.

Říká se, že natáčení se zvířaty a s dětmi je nejnáročnější. Bylo právě tohle pro vás nejtěžší?
Těžké to bylo, ale my jsme se zvířaty moc nenatáčeli. Ze začátku jsme chtěli točit s kozlem, ale naštěstí to záhy zkrachovalo. Vyškrt jsem kozla ze scénáře a bylo po problému. Děti jsem vyškrtnou nemohl. Točit s dětmi je těžké proto, že se člověk musí přizpůsobit jim a musí je pochopit, aby mohly přirozeně fungovat. Děti jsou ti, kdo určují rytmus a obsah scény. My jsme je dopředu neučili, jak mají reagovat, vždycky reagovaly spontánně. Bylo třeba jim vytvářet situace tak, aby pro ně byly přirozené. Byla to úžasná práce . Dobrodružství. Opravdu jsme nikdy nevěděli, jak to dopadne. I pro ostatní herce byla vzrušující a inspirativní potřeba reagovat na konkrétní nečekaný podnět , každý záběr s dětmi byl vždy neopakovatelný. Děti přinesly těm scénám autenticit u a rys vnitřní přesvědčivosti. Já tomu říkám bod nula, tedy to, kolem čeho se to všechno točí. Děti jsou to nejkřehčí jak ve filmu, tak v životě. Ve filmu hrají samé herecké hvězdy, nejen ústřední kvartet, ale i Bolek Polívka, Simona Stašová, Zuzana Kronerová a Martin Huba. Tyto hvězdy vždy předem scénu zkoušely bez našich dětských „super hvězd“, a když to bylo dokonale připravené, nacvičené a prodiskutované, teprve potom přišla „jejich veličenstva“ a vyšvihla to buď napoprvé, a nebo neměla náladu a spíš si chtěla hrát na písku. Tak jsme sklapli, zhasla světla, celý štáb včetně hvězd respektoval, že děti si chtějí teď hrát na písku.

Jak je to s vašim dětmi? Také se jim úplně podřizujete?
Děti nelze nerespektovat, protože to jsou strašlivě úporný bytosti. Děti je potřeba poslouchat, podřizovat se jim, protože v momentě, kdy to člověk nedělá, tak na to doplatí.

Štěstí je také film o přátelství. Jak jsou pro Vás důležití v životě přátelé?
Přátelství je jedna ze základních hodnot, kterou člověk na světě má. Zaplať pánbůh mám hodně přátel a jsem za to vděčný. Přátelství a láska jsou ty základní věci, který nám pomůžou překonat všechno, co je v životě těžké a složité. Když člověk má blízké lidi kolem sebe, může žít tak, že to dává smysl.

Pavel Strnad (rozhovor)
obrazek
Jak vznikla Vaše spolupráce s Bohdanem Slámou?
S Bohdanem se známe ještě z FAMU. Když jsem viděl na premiéře jeho Divoké včely, byl jsem si jistý, že to bude film, který bude mít úspěch v zahraničí. Včely pak vyhrály v Rotterdamu, San Franciscu a dalších festivalech, takže mě potěšila Bohdanova nabídka, zda bych mu nepomohl se sháněním zahraničního koproducenta. Když pak během příprav odstoupil od projektu producent Viktor Schwarcz, převzal jsem film jako hlavní producent.

Podle čeho si vybíráte režiséry, se kterými spolupracujete?
Občas mám pocit, že si spíš režiséři vybírají nás. Spolupracujeme s lidmi, kterým věříme a jejichž práce se nám líbí. Filmy vznikají dlouhou dobu a během natáčení můžou přijít i krizové situace. Ale hlavní kritérium je samozřejmě kvalita scénáře.

Je to někdy i naopak, že byste měl v ruce scénář a pro něj hledal režiséra?
Zatím se to stalo jen u filmu Nevěrné hry, který režírovala Michaela Pavlátová podle scénáře Tiny Diosi. Tam jsme dlouho hledali režiséra, Michaela ten film nejdřív odmítla, stejně jako několik dalších režisérů a pak jsme se k ní obloukem vrátili a přesvědčili jí. V Čechách je silná tradice autorského filmu, kdy režisér je zároveň scénáristou nebo scénárista režíruje. Nemyslím, že je to ideální, ale zatím se to moc nemění.

Jak moc ovlivňujete výsledné dílo a do čeho tvůrcům zasahujete např. obsazení, výběr spolupracovníků, děj apod.?
To je jiné film od filmu. Jak jsem říkal, pracujeme s lidmi, kterým věříme, takže se naše zásahy omezují víceméně na schvalování důležitých rozhodnutí, např. obsazení. Já osobně považuji za nejdůležitější fázi vývoje scénáře a střihu. Tam do toho tvůrcům mluvím asi nejvíc.

Společnost Negativ v letošním roce slaví deset let. Jak hodnotíte to, co máte za sebou a jaké máte plány?
Čas strašně letí, vůbec nemám pocit, že bychom byli už tak dlouho v tomhle byznysu. Ale máme na kontě deset celovečerních filmů, několik velkých dokumentů, takže už jsme asi veteráni. Poslední dva filmy jsme vyráběli v mezinárodní koprodukci, je tu zájem od zahraničních prodejců, tak doufám, že se nám bude dál dařit. Všichni teď čekají na scénář Saši Gedeona, ale chystáme i dva debuty a nové filmy s Markem Najbrtem a Bohdanem Slámou.

O hercích

Pavel Liška
Díky mnoha divadelním rolím a brilantnímu výkonu ve filmu Návrat idiota se stal jedním z nejobsazovanějších českých herců současnosti. Objevil se také jako Romeo na scéně Národního divadla v Praze. Byl dvakrát nominován na Českého lva za své herecké výkony ve filmech "Návrat idiota" a "Divoké včely".

Tatiana Vilhelmová
Mladá talentovaná herečka, jejíž herecké výkony ve filmu, televizi i na divadle oceňuje odborná kritika, stejně jako diváci. Za svoje filmové role byla již pětkrát nominována na Českého lva. V roce 2003 reprezentovala Českou republiku na přehlídce mladých talentů Shooting Stars na MFF v Berlíně.

Anna Geislerová
Filmová hvězda mladé generace, vystupuje často i v zahraničních filmech. V roce 1999 získala Českého lva za svou roli ve filmu "Návrat idiota".

Zuzana Kronerová
Jedinečná slovenská herečka s bohatou divadelní kariérou získala v roce 2001 Českého lva za herecký výkon ve filmu "Divoké včely".

Marek Daniel
Mladý herec, který je v současné době v angažmá v brněnském Ha-Divadla, se stále častěji uplatňuje i ve filmu.

Simona Stašová
Populární filmová a divadelní herečka, která je oceňována především pro svůj vynikající komediální talent.

Bolek Polívka
Jeden z neznámějších českých herců, skvělý komik, který přesvědčil diváky i kritiky, že dokáže zvládnout charakterní role. Dvojnásobný držitel Českého lva.

Martin Huba
Slovenský herec a divadelní režisér. Před slibně započatou filmovou kariérou dal v polovině 70. let po svém příchodu do Slovenského národního divadla přednost práci na jevišti. Svět filmu ho tak objevil zase až na přelomu 80. a 90. let díky českým tvůrcům.

O tvůrcích

Bohdan Sláma
V roce 1997 ukončil studium na katedře hrané režie na pražské FAMU absolventským filmem „Akáty bílé“. Jeho debut „Divoké včely“ získal ocenění na mnoha mezinárodních filmových festivalech.

Pavel Strnad
Společnost Negativ spolupracuje především s mladými filmaři a podílela se na řadě debutů mladých českých režisérů a scenáristů. Od svého vzniku v roce 1995 uvedla do distribuce šest celovečerních filmů.

Podobné filmy

Pan Tomšík
Jiří Hrzán, od jehož narození v těchto dnech uplyne 80 let, v komedii na motivy povídky K....
dnes 14.00
NAHRAT
ZDARMA
ČT1
Vy nám taky, šéfe!
Podnikatel Václav Vydra chce nechat zkrachovat úspěšnou reklamní agenturu, proto najme zam...
dnes 20.00
NAHRAT
ZDARMA
Nova Cinema
Čest rodiny Prizziů
(Prizzi´s Honor) Jack Nicholson, nájemný vrah, se zamiluje do krásné Kathleen Turner, se k...
dnes 21.50
NAHRAT
ZDARMA
Nova Cinema
Podobné filmy
Jestli se ti nelíbí naše nabídka podobných pořadů napiš nám.

logo horoskopy
logo humor
logo studentka
logo nejhry
logo najdemese
logo sms
logo tvp
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce... Filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
    Přihlášení
    Registrace


    Středa 20. 3. 2019 Svátek má Světlana
    Vyhrávej v casino.cz nebo na vyherni-automaty.cz   Prodávej s Plať-Mobilem.cz