fb  Sdílet
   Informace    Komentáře    Obsazení    Hodnocení    Videoukázka    Fotky    Podobné filmy    

61% 9 hlasů
6.1 10 9
film / drama, Česká republika, , 102 min.
Kinopremiéra v ČR 10.12.2009, DVD od 21.6.2010 Bontonfilm

Režie:
Herci: , , , , , více...


Ukázka
01:46



Řehoř si žije spokojeně. Jeho žena Evženie ne. Po šedesáti letech manželství přichází osmdesátiletá Evženie za svou vnučkou - právničkou Katkou, aby jí pomohla rozvést s pětaosmdesátiletým manželem Řehořem. Katka je šokována babiččiným rozhodnutím i její tvrdostí a neústupností. Co se muselo stát ve vztahu prarodičů, že to ani celá desetiletí nezahladila? Katka nechce rozbít svou milovanou rodinu a pokusí se rozluštit babiččin důvod. Odkryje dramatickou minulost vlastní rodiny, ale tajemství prarodičů pro ni zůstane neodhaleno. Babička riskuje ztrátu vnučky a pravdu jí zatají, tíhu dávné viny nechce přenést na další generaci. Sama se pokusí s minulostí vyrovnat a smířit. A Řehoř? Ochrání ho Katka?
Uprav informace o filmu

Komentář k filmu Film, který mě přes zdejší hodnocení velice pozitivně překvapil. Vůbec není špatný. Jaroslava Adamová a Pavel Landovský dávají celému tomuto dramatu velice osobitou, depresivní atmosféru. Geniálně se podařilo vykreslit vztah, který prochází dlouhodobou krizí. A stres z minulosti, s nímž se dotyčný pár nedokázal nikdy vyrovnat. Ústřední dvojici jsem věřil vše od A do Z. Jejich divadelní herectví geniálně zapadalo do venkovských kulis a Helena Dvořáková všemu dávala auru nevinnosti, která pomalu zapadá do bahna hořké minulosti, které otřese jejími duševními základy. Škoda jen toho konce a ne příliš dobře našroubované katarze děje v podobě novinářky toužící po kvalitním článku. No a pak ten definitivní závěr, který jde vykládat dvěma způsoby. Jeden v podstatě jako hořký happyendem smíření starého páru. Či zločinem, kterým se jedna postava snaží vyřešit svůj problém (nechci spoilerovat). Ať tak nebo onak, tento příběh si zasloužil lepší závěr. Ve výsledku ovšem i tak děj chválím a za atmosféru a herecké výkony uděluji palec nahoru. 70%
Všechny komentáře k filmu 6+ Napiš komentář k filmu a získej DVD

Web: Oficiální stránka    Videotéka: přidat si do ní film

Popis filmu Stínu neutečeš

Řehoř si žije spokojeně. Jeho žena Evženie ne. Po šedesáti letech manželství přichází osmdesátiletá Evženie za svou vnučkou - právničkou Katkou, aby jí pomohla rozvést s pětaosmdesátiletým manželem Řehořem. Katka je šokována babiččiným rozhodnutím i její tvrdostí a neústupností. Co se muselo stát ve vztahu prarodičů, že to ani celá desetiletí nezahladila? Katka nechce rozbít svou milovanou rodinu a pokusí se rozluštit babiččin důvod. Odkryje dramatickou minulost vlastní rodiny, ale tajemství prarodičů pro ni zůstane neodhaleno. Babička riskuje ztrátu vnučky a pravdu jí zatají, tíhu dávné viny nechce přenést na další generaci. Sama se pokusí s minulostí vyrovnat a smířit. A Řehoř? Ochrání ho Katka? Svoji prvotní inspiraci vysvětluje režisérka slovy: "Každý z nás ví, jak vypadá stará půda, a co teprve stará půda u babičky o prázdninách. Když vám je deset, naleznete i věci, kterým nerozumíte, a tak je necháte být, ale když je vám třicet a víc, možná si na ně vzpomenete a začne vám to vrtat hlavou. Divné doklady, neznámé písmo, fotky. Tak tohle byl můj první impulz k napsání příběhu, který měl reálný základ v mé rodinné historii. Druhým motivem natočit tento film byla potřeba ukázat charaktery lidí v mezních situacích."


Lenka Kny (rozhovor)
obrazek
Co vás motivovalo k napsání tohoto příběhu? Vycházíte z nějakých osobních zkušeností?

Každý z nás určitě ví, jak vypadá stará půda, a co teprve stará půda u babičky o prázdninách. Když vám je deset, naleznete i věci, kterým nerozumíte, a tak je necháte být, ale když je vám třicet a víc, možná si na ně vzpomenete a začne vám to vrtat hlavou. Divné doklady, neznámé písmo, fotky. Tak tohle byl můj první impulz k napsání příběhu, který měl reálný základ v mé rodinné historii. Druhým motivem natočit tento film byla potřeba ukázat charaktery lidí v mezních situacích. Moji hrdinové se ani po šedesáti letech nevyrovnávají se svým osudem způsobem ”co jsme si, to jsme si”, jak je v Čechách časté. Je to drama lidí, kteří mají svou hrdost. Možná, že je v příběhu něco z duše východu, která přináší větší emoce, nežli se vejdou do našich českých knedlíků.

V čem vás při natáčení překvapili zkušení herečtí mistři - Jaroslava Adamová a Pavel Landovský?

Překvapili je slabé slovo! My byli v absolutním šoku! Ale můžu si za to samozřejmě sama - tak osobité a zkušené herce si odvézt na debut a na exteriér...Ale abych to nepřeháněla, Jaroslava Adamová i Pavel Landovský jsou už lidi v letech, mají toho sakra hodně za sebou, takže bychom jim i rádi tolerovali jejich vrtochy. Ale nemohli jsme si to moc dovolit - malý počet natáčecích dní, nízký rozpočet, malý štáb - takže žádný super servis jsme jim dopřát nemohli, ale naše fantastická produkční vždy vykouzlila něco navíc. Musím ale prozradit, že paní Adamová byla víc jako voják v poli, byla k nepohodlí tolerantnější, než Pavel Landovský...ženská, přece. I ostatní herci, jejich spoluhráči, byli velmi vstřícní a kolegiální. Všechna čest!

A samotná práce?

Paní Adamová je geniální a zkušená divadelní herečka, ráda si se mnou scénu znovu několikrát prošla, než šla na plac, pak ráda nabídla možnosti před první klapkou a pak jsme teprve mohli točit - to je zodpovědný, klasický způsob. Ale! Pavel Landovský je intuitivní a svérázný herec, který má úžasné nápady, schopnost geniální improvizace a strašně nerad zkouší. Navíc, jeho nápady byly skvělé, takže jsem musela mít velkou disciplínu, abych se pro ně nenadchla a neuhnula od svého záměru. A tak se dělo toto: Jakmile byla paní Adamová „nazkoušená“, připravená, Pavel Landovský už byl „přezkoušenej“, už ho to nebavilo. Práce s těmi dvěma by se dala přirovnat k honu na stříbrnou lišku a chytání zlaté rybky a to v jednom okamžiku! Tak jsme s kameramanem použili způsob, že kamera musela jet i při některé zkoušce. Nechtěla jsem propásnout ty hvězdné okamžiky každého z nich, kdy je měli každý v jiném místě a v jiném jetí. Ale v přípravách ne, to byli oba stejní - profesionálové, kteří vyžadovali čtené zkoušky, probírání klíčových scén a motivů....

A Helena Dvořáková? Jak se vám s ní pracovalo?

Pro Helenu Dvořákovou - představitelku Katky, jejich filmové vnučky - to byl filmový debut, se kterým se výborně vypořádala. Její styl byl ještě jiný, než jejích kolegů - při první, druhé klapce našla svou polohu a třetí byla TA její. A byla skvělá. Maximálně se soustředila, udělala si pro film skoro celé divadelní prázdniny volno a byla s námi permanentně na place. V situaci, kdy se kvůli nějakým problémům s našimi mistry měnil natáčecí plán dne, pozvali jsme na plac Helenu, která byla vždy připravená a natočila scénu, kde mohla být sama. Bylo úžasné, jaký smysl pro týmovou práci měla.

A jak se snášely tři ženské umělecké osobnosti - režisérka a dvě generačně si vzdálené herečky?

Pro Helenu Dvořákovou bylo určitě nelehké stát se partnerkou paní Adamové. Jaroslava Adamová působí při práci dost přísně a nepřístupně. Ale člověk musí pochopit, že je taková díky své zodpovědnosti vůči práci, že je do ní absolutně ponořená. Ovládá perfektně češtinu a pregnantně rozebírá dialogy. V ten moment, kdy se soustředí a pracuje, nefunguje žádné kamarádíčkování. Pro mě i Helenu byla práce s ní nad scénářem a její přístup k hraní dobrou školou. Občas jsme musely s Helenou udělat jakýsi obranný tým, abychom vydržely tu její sílu. Zdůrazňuji SÍLU. Je to silná osobnost. Pochopily jsme, že nemá smysl se jí snažit nějak zavděčit, tak jak je ona svá, vyžaduje, aby byli sví i všichni její spoluhráči, aby jí byli rovnocennými partnery.

Paní Adamová chce na ostatních vidět, že vědí, co dělají, chce vidět, že člověk je absolutně připravený a soustředěný a uvědomuje si svou odpovědnost. Ale na place je kolegiální. Když to panu Landovskému nešlo přesně podle textu, byla paní Adamová trpělivá, i když bylo znát, že se jí to moc nezdá. Zase když ona měla slabší chvilku, on taky trpělivě čekal. Myslím, že spolu měli docela dobrý vztah. Jednou jsem při svícení přemýšlela o připravované scéně schválně nahlas a řekla jsem paní Adamové v takovém přátelském duchu: „Tak mi nějak pomožte...“ A ona mi odpověděla: „Já tady nejsem od pomáhání! Ty musíš vědět!“ A bylo. A jindy jí Helena chtěla udělat radost a přinesla jí čaj. A ona se na ni rozkřikla: „To už příště nedělej! Ty tady nejsi od toho, abys nosila čaj!“

obrazek
A vy jako režisérka - jak jste s paní Adamovou vycházela?

Teď, když už opadlo napětí, ráda vzpomenu na to, jak jsme s paní Adamovou její roli Evženie „pekly“ . V kavárně, kde jsme se scházely nad scénářem, jí bylo dobře. Hulila jednu za druhou a před koncem práce si dala skleničku vína. Já, nekuřák, jsem byla z nikotinu skoro v bezvědomí a po naší soustředěné práci byla tak akorát na panáka. Ale protože vlastně nepiju, dala jsem si po práci s ní alespoň jedno campari s džusem a hromadou ledu. Paní Jaroslava byla úžasná, po třetí takovéhle naší seanci se mě zeptala: „A víte, že v tom, co pijete, je alkohol?“ A taky jednou, když jsem se rozohnila a vysvětlovala jí nějaké pocity a chiméry o její postavě, lakonicky mi odpověděla: „To dejte, pani režisérko, do programu.“ No a bylo po pocitech.

Jak se představa vašeho celovečerního debutu lišila od reality?

Mít tuto kombinaci herců, malý štáb, malý rozpočet a skoro celý film točit v odlehlých exteriérech, bylo sice „dobrodružství“, ale tím, že moje představy byly skromné, nebyla jsem nijak překvapená. Náš malý štáb byl vlastně výhodou, semkli jsme se, abychom ustáli nápor našich dvou hereckých osobností, a tím jsme se paradoxně stali dobrým týmem. Musím říct, že všichni dělali víc než museli a ten pocit byl pro mě velkou vzpruhou v těch těžších chvílích, kterých nebylo málo. Zvukaři, osvětlovači a výprava zaslouží opravdu velkou chválu. A naše produkční? Poklad! A protože jsem koproducentem filmu, musela jsem přece vědět už na začátku, do čeho jdu. Mě to ale nedeptalo, spíš „nahazovalo“. Ráda překonávám překážky. Když jde něco snadno, je mi to podezřelé a obávám se výsledku.

Proč jste si vybrala právě tyto dvě složité osobnosti - Jaroslavu Adamovou a Pavla Fandovského - do hlavních rolí?

Pro postavu Evženie jsem potřebovala ženu s tajemstvím, ne moc čitelnou, ale pevnou, zásadovou. A Jaroslava Adamová taková je. Strašně jsem se na ni těšila. Je to noblesní ženská a má své tajemství. Když jsem ji oslovila, měla jsem před ní velký ostych a respekt, který jsem díky svému cíli - získat ji pro tuto roli, musela překonat. Jednu historku při „námluvách“ jsme spolu prožily. Byly jsme na jednom divadelním představení. Měly jsme tam pak schůzku s dalším z našich herců. V první půlce se trochu vrtěla. O přestávce mi říkala: „Nebojte, já na herce křičet nebudu, jak to hrajou, ale skoro bych to už udělala...“Mrkla jsem na ni. „A co divadelní bar ?“ Ona mrkla taky a už jsme tam šupajdily a v klidu proklábosily druhou půlku nevalného představení. Když jsem ji k půlnoci, celá utahaná, vezla domů do Dejvic, byla paní Jaroslava ve výborné náladě a při plné síle, tak jsem si řekla, ano, to je moje Evženie!

A Pavel Landovský? Za to vlastně může Helena se svým dědečkem. Měli jsme kamerové zkoušky a Pavel Landovský, který původně měl hrát roli převozníka (na kterou se mimochodem těšil, protože se tam moc nemluví), spolu s Helenou vystřihli tak přesvědčivou scénu, že jsme si všichni řekli - ano, tohle je přeci Řehoř, to je děda s vnučkou! A Helena se přidala: „Já jsem se taky tak cítila, mám takovýho dědu.“ Řehoř je sice starý, ale charismatický a živočišný muž s nejasnou minulostí a se schopností milovat. Znáte lepšího? A Pavel Landovský hlavní roli přijal.

Měla jste při natáčení nějaké pochybnosti? Přece jen to byl váš celovečerní debut?

Jednu velkou krizi jsem měla po třetím dnu, kdy jsem zjistila, že scénář s replikami pro Pavla Landovského můžu hodit do koše. Ale samozřejmě, že jsem ho zas musela vytáhnout a donutit ho, aby se scénáře držel. Dokonce jsem se jednou, asi ve třetině natáčecích dní, musela zachovat podle hesla: „Režisér a maminka mají vždycky pravdu!“ A ukázalo se, že je to heslo pravdivé a herci asi ve své podstatě potřebují, aby se na nich občas uplatňovalo.

Měla jsem oporu v kameramanovi Divišovi Markovi. Bylo skvělé, že jsme se s ním dostali za prvních pár dnů do symbiózy, pomohla mi Divišova rychlost a přizpůsobivost našemu nejednoduchému hereckému duu. „No jo, vona točí, jako když stříhá.“ To řekl Pavel Landovský, když prý přemýšlel o tom, jak to vlastně celé dáme ve střižně dohromady. Takové bylo hodnocení mého debutu starým filmařem, který v prosinci na premiéře uvidí, jak jsme TO skvělým střihem Olinky Kaufmanové a s výbornou hudbou Michala Pavlíčka, dali celé dohromady.

Jaroslava Adamová (rozhovor)
obrazek
Když jste si přečetla scénář Stínu neutečeš (původně Vnučka), jaký jste měla ze své hrdinky první pocit. Že je to potvora, která ráda manipuluje osudy druhých, nebo tvrdá ženská, která se snaží za každou cenu zachránit rodinu...

Když jsem přečetla ten scénář, zaujal mě a taky jsem tu roli vzala proto, že mně příběh připadal tajemný. Že tam není řečeno, na co se má člověk soustředit. Pro mne to bylo tajemně zvláštní. A já mám ráda tajemnosti.

Jak jste tedy postavu Evženie přečetla?

Tam je všecko. Tam byla zloba, tam byla lítost, tam byl žal, vzpomínání, tam byla akce. Byla to pro mě mnohotvárná látka.

Vy jste s Pavlem Landovským snad nikdy před kamerou společně nestáli…

Nikdy, pokud vím. Já ho znám jako vynikajícího herce ještě z dob svého mládí a poznala jsem, že je to stále vynikající herec, protože má fantazii, talent a protože ví, co hraje.

Nevadilo, že jste každý z jiného těsta? Vy, klasická divadelní herečka, zvyklá na pečlivé zkoušení a perfektní přípravu do nejmenšího detailu, a on intuitivní bohém s potřebou improvizace.

To se dá přece všechno skloubit! To mně vůbec nevadilo. Já Pavla obdivuju, je to skutečně boží talent. Vynikající herec. Samozřejmě všichni stárneme a máme různé potíže, radosti i nálady. To záleží na tom všem, jak se zrovna vyspíte, jak čekáte nebo nečekáte. Je moc atributů, které hrajou při filmování velikánskou roli.

Takže jeho okamžité nápady a improvizace vám nelezly na nervy?

Ale vůbec ne! Naopak, já jsme je obdivovala, protože miluju tvůrčí fantazii. Ta k herectví patří. Mám ho nesmírně jako herce ráda, protože je myslící, ale hlavně fantasktní. A já v kumštu miluju, když se tam objevuje fantazie. Jak ji pak zpracujete, to je jiná otázka, ale fantazie je veliký dar. Vidíte to na všech filmech amerických a francouzských, které jsem milovala, když jsem je dabovala. A potom záleží na tom, jak to režisér skloubí dohromady. Ono je to jako každej kumšt.

Neměla jste problém poslouchat pokyny mladé režisérské debutantky?

Ne, mně mládí vůbec nevadí. Kromě toho je režisérka obklopena spustou dalších talentovaných lidí. Jsem přesvědčena, že paní Lence velice pomáhal třeba kameraman Diviš Marek.

Už jste se během své filmové a televizní práce setkala s mnoha režiséry. Neměla jste tendence méně zkušené Lence trochu napovídat?

Takové tendence jsem neměla nikdy, ale měla jsem někdy chuť jí říct, že bych to třeba dělala jiným způsobem. Ale takový dialog, myslím, ke kumštu vždycky patří. To je při tvorbě normální. Musejí se tam vždycky dva lidi dohodnout. Jestli berou vaši práci, váš názor na tuto scénu, nebo jestli vy berete můj názor. Tak jsme se dohodly, nebo nedohodly.

Vaše Evženie je taková zemitá venkovská ženská. Vy jste si takových obyčejných hrdinek „z ulice“ nebo ze statku před kamerou moc nezahrála...

Ale já vlastně nejsem filmová herečka. To si o sobě nemůžu ani myslet, ani tvrdit. Daly by se spočítat na prstech mé filmy, které za něco stály. Velice si třeba cením své práce s panem režisérem Weiglem, když jsem s ním točila Zeyerova Radúze a Mahulenu, kde jsem hrála Runu. Že jsem se tam setkala s Honzou Třískou, Magdou Vášáryovou…. To byla nádherná práce. Všechno záleží na tom, jak souzníte s rolí a jak souzníte režisér herec. To je nesmírně důležité. A já se domnívám, když není souznění, je to chyba.

Ve filmu Stínu neutečeš na vás role kladla nejen velké herecké nároky, ale i fyzické. Natáčení v tak nepřístupných svažitých terénech u podhorské chalupy, kde vaše hrdinka žije a kam se nedostanou ani žádná štábová auta, to muselo být vyčerpávající natáčení...

Někdy to bylo dokonce nad moje síly! Vždyť mně je skoro pětaosmdesát let a to nebyla žádná sranda! Šplhat po stráních, do lesů a tahat za sebou dřevo. Byla tam vysoká tráva a na úzké cestičce samý šutrák....Navíc ta chalupa byla tak podivuhodně postavená vysoko ve stráni, museli jste zdolat pěkných pár schodů, než jste byli na place. Samozřejmě, bylo to místo vizuálně neobyčejně zajímavé, ale natáčení v tom terénu bylo opravdu strašně náročné. Jinak to berete, když je vám třicet nebo padesát, ale jinak když je vám skoro pětaosmdesát. V tomto věku jste už dost opatrnej na to, abyste si nezlomil nohu nebo ruku.

Vaše hrdinka má dost napjaté vztahy se svým synem. Proč si myslíte, že to je? Z příběhu to až tak jednoznačně nezaznívá...

Právě i tohle mě na tom příběhu zajímalo. Že jsem si to jednoznačně nedokázala zodpovědět. Vysvětlit. Mně to nevadí, právě naopak. Co mě na biografech baví je určitá nedořečenost, tajemství. Někdy je jen mírně naznačováno a někdy není vysvětlováno vůbec. Já se mohu jen dohadovat, to mě baví.

Můžeme se ale domnívat, že se svou dominantní povahou mu Evženie až příliš zasahovala do života...

Já nevím, jestli tohle je pravda. Že ho uzurpovala. To bych neřekla. Že to byla podivuhodná silná baba, to ano. Šla si za svým, když chtěla něco učinit, ale necitelná ani necitlivá nebyla.

Jak tedy vnímáte ten klíčový okamžik rozhodnutí, že opustí po šedesáti letech svého muže, že se s ním rozvede? Když on zahodí ten metál, co mu přinesla z Hradu, do smetí?

Myslím, že to byla asi ta poslední kapka, kterou přetekl pohár. To je ale zase to tajemství, které příběh obklopuje. Proč by neměl divák pátrat a sám si skládat mozaiku motivů jejího rozhodnutí, proč to vůbec udělala.

Film se původně jmenoval Vnučka. Máte vy sama nějakou vnučku?

Mám čtyři vnoučata - z toho dvě vnučky. Jsou už provdané a od nich mám i dvě pravnoučata - jednoho pravnuka a jednu pravnučku .

Pavel Landovský (rozhovor)
obrazek
Když jste si poprvé přečetl scénář, co vás o vašem hrdinovi napadlo? Co to bude za člověka?

No, zezačátku jsem měl hrát úplně jinou roli, malinkou. Toho převozníka. To byly čtyři natáčecí dny a já si říkal, že to tak akorát zvládnu. Když mi pak režisérka nabídla hlavní postavu, odmítl jsem: Tohle nechci! To je pro mě moc kecání! Musel jsem si znovu uvědomit posloupnost II. světové války a jak to bylo. Já si to všechno pamatuju.Tak jsem to pak nějak zvlád. Já jsem si to tak promítal, jak jsem prožíval celou tu záležitost já, když mně bylo šestnáct sedmnáct. Vyrůstal jsem v Čechách, ale měl jsem ukrajinské a ruské předky. Táta mluvil rusky, babičky německy, ukrajinsky a česky...

A ukrajinština je hrdinův mateřský jazyk, ne?

Snad v těch nejzákladnějších věcech, ve vypjatejch chvílích v soukromí....Vždyť je mu osmdesát a odešel z domova někdy v sedmnácti.

On ale kvůli velké lásce musel …

Jaká velká láska, prosim vás! Jistě, každá láska je velká, když tam nikdo jinej není..

S tím rodinným zázemím, co sám máte, vám musí být postava vašeho hrdiny blízká, ne?

Co to je blízká? Každá postava musí být pěkně umělá, ale hlavně musí vědět, o čem je! A ne blízká.

A jak jste vycházel se svou filmovou ženou Jaroslavou Adamovou?

My se známe s Jarkou už dlouho! Byl jsem zvědavej, jak se zbaví toho akademismu. Ale nevadilo to. Byla dáma. Nemá ráda, když moc improvizujete. Ale já ji donutil. Trošku jsem si ji občas i režíroval. Vždyť já sám píšu, tak vím, jak se to má říct. Já jsem začal hrát, psát, pak jsem psal i tak dobře, že mě hráli, pak mi zase všecko zakázali...Teď jsem zase zakázanej. Lidi tušej, že bych jim do toho kecal.

Nakolik blízké vám bylo to prostředí venkova, třeba scény s králíky jsou velmi emociálně silné...

Žil jsem dlouho na vesnici, šel jsem do školy do první třídy na vesnici. Vždyť já mám za sebou hrozně nabitej život. Byl jsem na vesnici i v Los Angeles. Projel jsem celej svět ze všech stran. Byl jsem na vesnici i ve Vietnamu.

Vaše role byla náročná po všech stránkách - herecky i fyzicky. Exteriér chalupy vysoko ve stráni, kam jste museli denně šplhat po úzké luční pěšině nebo příkrých kamenných schodech, bylo asi hodně vysilující…

No, to je fakt. Štvalo mě, když mě furt brali všichni za ruce, my vám pomůžeme. Říkám jim, dejte mi tam provaz a je to vyřešený.

Režisérka Lenka Kny tvrdí, že si za to můžete sám, protože na kamerových zkouškách na převozníka jste vystřihli s vaší filmovou vnučkou Helenou Dvořákovou tak úžasnou etudu, že nemohla dát tu roli nikomu jinému.

Taky jsem se k tomu musel nutit.

Neříkejte, s tak pěknou blondýnkou?

No jo, já už jsem holt takovej. Ale hezká je!

Helena Dvořáková (rozhovor)
obrazek
Co pro vás znamenala tak zásadní role ve filmu Stínu neutečeš?

Pro mě byl zásadní problém, že jsem stála před kamerou poprvé. Byla jsem navyklá ze zkoušek z divadla, že se naaranžuje scéna, a tím jak si ji projíždíte znova a znova, vypilujete ji k dokonalosti…Takže já si byla jistější až při třetí klapce, kdežto paní Adamová s panem Landovským dali hned první dobrou. Ovšem když se po nich chtělo víckrát opakovat, začal být problém. Čas a trpělivost. Učila jsem se tak, že jsem to tiše sledovala.

Jaké to bylo pracovat tolik dnů vedle takových hereckých velikánů?

Mě cvičila právě paní Adamová. Já jsem, myslím, člověk velice otevřený, mám srdce na dlani, což není asi vždycky dobře, jak jsem záhy pochopila. Protože v tomhle případě jsem narazila na totální zeď. Dostat se za ni se mi nepodařilo. Podobně to fungovalo, jak jsem cítila, i se vztahem k režisérce. Pro paní Adamovou jsme byli partneři, kolegové, ale žádní kamarádi. Nevím, jestli to bylo úmyslné, každopádně ona mě i režisérku tak provokovala k maximálnímu nasazení. Jenže v situaci, kdy se tím člověk cítí oslabený, to nedokáže akceptovat a brát jako pozitivum. Paní Adamová mi ještě před natáčením při čtených zkouškách říkala, hlavně abych zůstala sama sebou. Při dotočné zkonstatovala, že jsem to nedokázala, že jsem se nechala zmanipulovat režisérkou. Tak jí říkám: „Paní Adamová, já stála před kamerou poprvé a myslím si, že právě režisérovy oči jsou ty oči, které mě jako herce vedou. Takže se snažím splnit jeho připomínky, zahrát to tak, jak si to představuje on.“ Uznávám, herci jejího formátu mají už leccos odžitého a mnohdy to, jak zahrají nějakou scénu i bez přesných režisérových pokynů, je odzbrojující, jenže já jsem před kamerou nováček a režisérce jsem se plně podřídila a nechala se jí vést. Pan Landovský mi hodně připomínal mého dědečka. Ten byl pro mě až do puberty obrovská autorita. Měl veliké ego, a tak mnohdy druhé, tím co řekl nebo udělal, urazil nebo ponížil. Pan Landovský skoro denně seřval půl štábu, občas bylo těžké uhlídat, aby přestal být Landovský a opravdu se stal tou postavou - Řehořem. Zároveň mě můj vlastní děda měl moc rád a byla s ním děsná sranda, a ta byla i s Landovským.

Podobné filmy

Kniha přežití
(The Book of Eli) Osamělý bojovník Denzel Washington putuje postapokalyptickým světem. Jeh...
dnes 21.45
NAHRAT
ZDARMA
Prima
Zloděj
(Thief) I zločinci mají svá pravidla. James Caan v hlavní roli amerického filmu (1981). Dá...
dnes 23.25
NAHRAT
ZDARMA
ČT2
Zrození
(Birth) Deset let poté, co náhle zemřel její hluboce milovaný muž, je Nicole Kidman připra...
zítra 01.40
NAHRAT
ZDARMA
Nova Cinema
Podobné filmy
Jestli se ti nelíbí naše nabídka podobných pořadů napiš nám.

logo horoskopy
logo humor
logo studentka
logo nejhry
logo najdemese
logo sms
logo tvp
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce... Filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
    Přihlášení
    Registrace


    Pátek 19. 10. 2018 Svátek má Michaela
    Vyhrávej v casino.cz nebo na vyherni-automaty.cz   Prodávej s Plať-Mobilem.cz