Sud prachu

Režisér Goran Paskaljević se řadí mezi příslušníky tzv. pražské školy jugoslávského filmu - na přelomu šedesátých a sedmdesátých let studoval na pražské FAMU (pod vedením Elmara Klose). Začínal jako televizní dokumentarista a teprve po čtyřech letech se rozhodl pro realizaci hraného debutu - snímek Strážce pláže v zimním období kritiku nadchnul. Z posledního tvůrčího období mohli čeští diváci spatřit jeho teskně pohádkový příběh Amerika patří jiným (1995), který kromě ČT uvedla před dvěma lety rovněž stanice HBO. Ve svém zatím posledním díle Sud prachu se ovšem Paskaljević zaskvěl ve vrcholné formě. Námětem pro snímek se stala stejnojmenná divadelní hra Dejana Dukovského, který ji ovšem psal původně jako filmový scénář; pro divadelní formu se rozhodl až později. Mimořádný úspěch hry u publika podnítil ředitele produkční firmy VANS, aby text hry zaslal právě Paskaljevićovi. Ten se osobně setkal s Dukovským, navštívil zmíněnou inscenaci v Bělehradě a společně začali psát scénář.

Zřejmě nejobtížnější pro filmovou podobu bylo pospojovat sled více než deseti na sobě (ovšem jen zdánlivě) nezávislých epizod a tím pádem se vyrovnat i s odlišením desítek postav - takový problém na uzavřeném prostoru divadelního jeviště odpadá. Na otázku, o čem Sud prachu je, odpovídá režisér Paskaljević následovně: "Tématem filmu je naše trápení (...) jako Jugoslávec srbského původu jsem cítil potřebu vyjádřit na příběhu obyčejných lidí stav své mysli i mysli svého národa, který dodnes žije pod tíhou embarga, o němž se mlčí, ale které oslabuje nejen celou zemi, ale zejména ožebračuje ty chudé." Kdo by hledal v Sudu prachu jednoznačný návod jako pochopit válečnou tragédii Jugoslávie, bude zklamán. Paskaljević s až mrazivou předvědčivostí vykreslil výbušnou balkánskou povahu, která velí napřed jednat a až pak se ptát - pokud je koho... V České republice byl Sud prachu uveden poprvé na 34. ročníku MFF v Karlových Varech v roce 1999 a ještě před uvedením byl snímek vzdáleně přirovnáván ke Kusturicově Undergroundu.

Podobnost je ovšem jen čistě tematická; tam kde Kusturica volí fantaskní podobenství, tam Paskaljević nasazuje temně civilní tón (celý děj filmu se odehraje během jediné noci) a banální výjevy ze života několika postav - které ovšem vždy skončí výtryskem brutálního násilí či ponížení - pak v závěru vrcholí jedním z nejvýmluvnějších filmových obrazů nejen o balkánské válce, ale o všech konfliktech, jež jsou stejně absurdní jako logické. Je asi zbytečné se tu rozepisovat o všech složkách filmu, které zaslouží maximální uznání. Od výborné kamery (Milan Spasić) a sugestivní hudby (Zoran Simjanović), která vás již při úvodních titulcích naladí na ne zrovna obvyklou podívanou, přes bezchybné herecké výkony (film je vlastně přehlídkou jugoslávských hereckých es) až po naprosto jistou režii Gorana Paskaljeviće, který si navíc musí získat sympatie svým upřímným postojem: násilí svých postav neobhajuje, nesnaží se je omlouvat, ale zachytit jej v širším záběru, než dovoluje formát minutové zprávy z televizního šotu. Sud prachu je zkrátka mistrovský kousek, který se točí jednou za život a po němž řada režisérů může tak maximálně po očku šilhat. Přesvědčte se sami.