Sdílet
komedie, Francie, 2003, 104 min., od 12 letRipoux 3 / Part-Time Cops / Super ripoux
Kinopremiéra v ČR 2.12.2004, DVD od 23.5.2005 MagicBox
Režie: Claude Zidi
Herci: Philippe Noiret, Thierry Lhermitte, Lorant Deutsch, Lorŕnt Deutsch, Chloé Flipová, více...
Prohnilí se vracejí, aby byli ještě prohnilejší.
Ve třetím díle, u jehož zrodu stál opět jeden z nejúspěšnějších komediálních režisérů, Claude Zidi, se cesty sehrané policajtské dvojky z pařížského Montmartru znovu sbíhají. René stále sází na koně přesvědčen, že jednou musí konečně vyhrát, zatímco Francois se vypracoval na šéfa zvláštního oddělení potírajícího zločinnost. Dvojice se mění v trio, když staří kolegové, kterým se vždycky dařilo elegantně balancovat na hranici mezi špinavostí a mravností, zatahují do hry o velký balík peněz mladého, horlivého stážistu Juliena. Ten si však myslí, že podstupuje zvláštní druh výcviku ...
Uprav informace o filmu
Komentář k filmu Zidi se vrátil po mnoha letech ke své dvojici dvou ne až tak čestných pařížských detektivů. Ani do třetice to není nuda a tento nejmladší bratříček ostudu sérii rozhodně nedělá. Jistě, opakuje základní postupy předchozích dílů, ale to je na výsledku asi to nejlepší. Snímek jako by vypadl z osmdesátých let. Žádná velké akce, honičky, nic. Prostě "jen" trojice (ano přibyl k ústřední dvojici ještě třetí výlupek), která se hlouběji a hlouběji zamotává do dalších a dalších podvůdků a podrazů. A znovu je to královská zábava. Pokud se Vám aspoň trochu líbili předchozí díly nebojte se, že to je jen nastavovaná kaše a nechte se taky zaplést do prostředí pařížské galérky.
Všechny komentáře k filmu 6+ Napiš komentář k filmu a získej DVD ZDARMA
Web: IMDB, Titulky, Oficiální stránka Videotéka: přidat si do ní film
Popis filmu Super prohnilí
 René je bezděky zatažen do aféry s praním špinavých peněz zosnované jistým obchodníkem z čínské čtvrti, kterému zrovna přišel nabídnout novou fintu a který mu svěří tašku, ve které je milion euro. René prchá před policejním zátahem, ale nešťastnou náhodou při tom tašku ztratí. Díky zištné pomoci jednoho chirurga, který je stejně prohnilý jako on, se mu podaří zcela oficiální cestou zmizet ze světa. Jakmile zemře a je pochován, stane se z Reného Morzini, který byl odsouzen za ozbrojené přepadení a zemřel po dvaceti letech ve vězení. Ale ani záměna nebožtíků nic nezmůže proti tomu, že každý z nich má nějakou minulost, která může jednoho dne znenadání vyplout na povrch. François, kterého doprovází naivní a poněkud protivný nováček Julien, se musí rozhodnout, na čí straně chce stát a do jakého tábora se zařadí. Zůstane věrný vzpomínkám a svému komplicovi, který je na štíru se zákonem a kterému jsou všichni v patách? Anebo bude ctít zákon? |
Claude Zidi (rozhovor)
Jak proběhlo shledání s ostatními po tolika letech?Vzhledem k tomu, že jsme se rozešli v dobrém, tak jsme se taky pochopitelně v dobrém zase sešli. A měli jsme z toho skutečnou radost. Jako by všechen ten čas, co mezitím uplynul, ani neexistoval. Jak vlastně Prohnilí vznikli? Před 20 lety jsem potkal jistého Simona Mickaëla (scenárista), který býval u policie a který znal lidi jako René. Vysvětlil mi, kdo to jsou "prohnilí" a vyprávěl mi o nich historky. A tak se na základě několika anekdot zrodil první film Prohnilí. A jak je to se třetím dílem - Super prohnilými? Jednoduše jsme si položili otázku: "co se s nimi za těch 20 let stalo?". René už musel být v důchodu; určitě ho vyhodili od policie, ale pořád stejně si potrpěl na hazardní hry a pletichy. No a u Françoise jsme si řekli, že když utratil všechny peníze, které získal ve druhém díle, tak se určitě napravil a že pro něj oba předešlé díly byly něco jako uzavřená prostopášná kapitola života. |
Těší Vás znovu pracovat s již známými a osvědčenými herci? Už samotný hlas Philippa Noireta je něco jako violoncello. Jeho hlas zní jako hudba. U něj se i z průměrného textu stává kvalitní materiál, protože ho dokáže naplno "rozeznít". Philippe je znamenitý herec, kterému stačí říci "dobrý den" nebo "jak se máte" k navození pocitu neklidu anebo naopak radosti... prostě cokoliv chcete. Podle toho se pozná velký herec. Také u Thierryho můžeme mluvit o hudbě. A navíc je velice precizní, má schopnost modulovat hlas ... A co třetí "výtečník", Lorant Deutsch? Co se týká příchodu Loranta Deutsche, tak jsme si řekli, že poněkud duchem nepřítomná a ke všemu svolná osoba bude znamenitě doplňovat hlavní duo protagonistů. Lorant je vždycky všem k dispozici. Je nesmírně živý, velice vznětlivý, někdy odpovídá velice úsečně, ale je to velký profesionál. Může vám vyprávět vtipnou historku a vzápětí se s naprostou vážností pustit do nějaké scény a odříkat bez jediné chyby celý text. Pak je zde ještě další shledání s Francisem Lai, který již napsal hudbu k oběma předešlým filmům ... Stejně jako s Didierem Kaminkou jsme spolu natočili ještě několik jiných filmů, než jsou oba díly Prohnilých. I když je z Nice, pro mě je François spjat s Paříží. S lidovou hudbou, s lidovou písní. S harmonikou. S pouliční muzikou, no a když si vezmete, že se téměř všechno odehrává na ulici ... |
Philippe Noiret (rozhovor)
Co jste pociťoval, když se začal natáčet třetí díl Prohnilých, téměř dvacet let po prvním a třináct let po druhém dílu? Od začátku to bylo velice srdečné a radostné. Ta radost byla o to větší, že jsem si uchoval hezkou vzpomínku na předešlá dobrodružství. Ale popravdě řečeno, skutečně jsme se nikdy nerozešli. To jediné, čeho jsem se trochu obával, bylo, zdali se nám podaří znovu nalézt humor z předešlých filmů. Ale protože jsme byli něco jako rodina se stejným typem humoru, tak již za 24 hodin jsem "zase vklouznul do starých bot". Jak proběhlo setkání mezi Reném a Françoisem (Thierry Lhermitte)? I když jsme o sobě v životě stále věděli, faktem je, že taková doba, která uběhla mezi oběma díly, se podepsala na tom, že toto shledání bylo velice zvláštní. Ba dokonce dojemné. Bylo to jako kdyby ubíhající čas dostal konkrétní podobu. Všechno bylo zároveň stejné i odlišné. O to více, že René se nezměnil. Ve vymýšlení svých fíglů a drobných, poněkud podezřelých fint je státe stejný a při tom si zachovává svou dobráckou tvář. To věčné trvání prohnilých Vás nezneklidňuje? Prohnilí jednou, prohnilí navždy? Prohnilí vždycky budou existovat. Neříkám, že bychom měli být rádi, že tomu tak je, ale lidskou přirozenost nelze změnit. A je to také otázka míry... Každopádně co se filmu týče, pak velkým úspěchem jeho postav je to, že jsou to podvodníčci. A také jde o to, že Claude Zidi i Simon Mickaël tíhli spíše ke komedii, než k realisticko-sociologickému kriminálnímu filmu ... |
Jsem přesvědčen o tom, že kdyby se tohoto tématu chopili Američané, tak by tento jev pojali z kritického nebo moralistního pohledu. Díky Bohu, že latinskému temperamentu vděčíme za to, že pouze my můžeme zpracovávat takovéto téma takovýmto způsobem. Co podle Vás převažuje u Clauda Zidiho, s nímž jste natočil tři díly Prohnilých? Je více scenárista nebo režisér? Člověk. Dlužno říci, že Claude je především záhadná bytost, kterou lze jen stěží popsat a analyzovat. Zároveň je také velice věrný a vždy je tu pro vás. A dále je to člověk, který má stejné vztahy ke každému nehledě na postavení dané osoby na společenském nebo profesním žebříčku. A pro mě to v lidských vztazích znamená tu nejdůležitější vlastnost. Mně se také líbí jeho "řemeslná zdatnost", jeho vášeň pro věci a pečlivost, které se často snoubí se správnou dávkou humoru a smyslem pro legraci. Shlédl jste oba předešlé díly Prohnilých, abyste jimi znovu nasákl? Ne. Protože jsem byl zasazen do příběhu, který napsaly stejné osoby, tak to pro mě nebylo nutné. A pak, člověk do postavy vklouzne jako do šatů. Když jsem začínal ve filmu, velice jsem dbal na to dopřávat si různá potěšení, jako tomu bylo, když jsem byl v divadle s Jeanem Vilarem, kde jsem hrál jak Čechova, tak i Corneille, kde jsem přecházel od Molierova sluhy k Shakespearovu králi. Vždycky jsem si říkal, v rámci svých možností, že o totéž se budu pokoušet i ve filmu, že mi vždycky půjde o dodržování tohoto principu rozmanitosti a co nejširší škály. Bylo tomu tak v roce 1984, kdy jsem hrál jak koloniálního důstojníka ve filmu Pevnost Saganne (Fort Saganne, režie Alain Corneau), tak i Reného v prvním díle Prohnilých anebo v současnosti, kdy hraji Reného i roli ve filmu Un Honnete commercant (režie Philippe Blasband). Právě to mě baví. |
Považoval jste toto třetí dobrodružství za riskantní? Kdyby člověk necítil, že to má něco do sebe, tak by do toho "nešel", jak se říká... Také jsem měl představu "pamětníka", který přechází z generace na generaci. Novou postavu ve filmu hraje Lorant Deutsch. Protože mezi Françoisem a Julienem se do jisté míry objevují vztahy, které existovaly v prvním filmu mezi mnou a Thierrym: mladý policajt, který odhaluje všechny "skryté stránky" profese, řemesla, daného prostředí a celého světa. Hovořil jste o něm jako o nováčkovi, jak byste tuto osobu stručně popsal? Lorant jednoduše překypuje energií. Je jako nabitá baterie. Je plný života a stálého nadšení, ale krom toho je to také skvělý herec. Po úspěchu, který již má a vzhledem k možnostem, které se pro něj otevírají, má Lorant dostatek inteligence, aby věděl, že je dobré poohlédnout se po divadle a tak si zahrál ve hře La Reine de beaute de leenane od Martina Mc Donagha, kterou upravil a režíroval Gildas Bourdet v Théâtre de l'Ouest Parisien. A to je více než chvályhodné. Samozřejmě všichni víme, že existuje celá řada těch, kteří se prosadili ve filmu, aniž by kdy hráli v divadle, ale já se domnívám, že divadlo vám přináší něco, co vás může nesmírně obohatit. A vše co obohacuje člověka, obohacuje i herce. "Jaký člověk, takový herec", říkával Louis Jouvet. |
Thierry Lhermitte (rozhovor)
Jak jste pohlížel na natáčení po 20 letech? Bylo to jako navázat na přerušenou konverzaci. Je to úplně stejné, jako když se potkáte s přáteli, které jste už dlouhá léta neviděli a se kterými jste přesto okamžitě naladěni na stejnou strunu. Ale já jsem se bavil již při četbě scénáře. Vývoj hrdinů filmu byl velice pravděpodobný a jejich příběhy do sebe dobře zapadaly: na jedné straně je René, který pořád něco trapně kombinuje se sázkami na tři, na čtyři, na pět koní ... a na druhé straně stojí François, přímý jako písmeno "i", který pořád doufá, že se stane sekčním komisařem. Protože to René ho svedl na nepravou cestu... proti jeho vůli. On chtěl od dětství jediné: stát se komisařem a nikoli oním "prohnilým". Takže se domníváte, že již ve scénáři byla cítit ta správná atmosféra? Atmosféru filmu tvoří režisér, to on přeci udává tón filmu, jako loď řídí její kapitán. Je to prosté: je to už pátý film, který dělám s Claudem Zidim a jako vždycky to byla velká radost. Proč? No protože je výjimečný a má rád herce. Chce pouze, aby se všichni cítili fajn a umí pro to vytvořit ideální podmínky. Vůbec zde nepanuje napětí. Je to vážně takhle prosté. A to do té míry, že člověk nevnímá, jak plyne čas. Po dvanácti týdnech jsem měl pocit, že jsme začali předešlého dne. |
O herci
Philippe Noiret
Philippe Noiret se narodil v roce 1931 v Lille. Dětství strávil v Toulouse. I když třikrát propadl u maturity, po absolvování hereckých kurzů, které navštěvoval od 20 let u Rogera Blina, se rozhodl pro hereckou dráhu. Pro něj stejně tak jako i pro jiné herce jeho generace jako je Jean-Pierre Marielle nebo Jean Rochefort, být hercem znamenalo hrát divadlo.
Nejprve působil v Centre dramatique de i'ouest a pak následovala pařížská zkušenost v TNP (Theatre National Populaire), které vedl Jean Vilar. Během deseti let, které zde strávil, hrál Philippe Noiret ve dvacítce her: Mezitím se potkal s režisérkou Agnès Varda a ta mu díky náhodě (nahradila onemocnělého režiséra Georgese Wilsona) nabídla první roli ve svém filmu La Pointe courte (1954). Až o šest let později mu trojice Queneau - Rappeneau - Malle nabídla roli potrhlého strýce ve filmu Zazie v metru. Současně se svou hereckou kariérou se Philippe Noiret věnuje také kabaretu, kde s Jean-Pierrem Darrasem vytvořil dvojici, která zesměšňuje politické prostředí i dění.
Philippe Noiret je držitelem Césara v kategorii Nejlepší herec roku 1975 za film Stará puška (Le Vieux fusil) v režii Roberta Enrica. Za film La Vie et rien d'autre získal ceny César, Félix (Kanada) a Donatell (Itálie) v kategorii Nejlepší herec roku 1990. V roce 2000 obdržel "Cenu nejlepšího pracovníka Francie".
Philippe Noiret se narodil v roce 1931 v Lille. Dětství strávil v Toulouse. I když třikrát propadl u maturity, po absolvování hereckých kurzů, které navštěvoval od 20 let u Rogera Blina, se rozhodl pro hereckou dráhu. Pro něj stejně tak jako i pro jiné herce jeho generace jako je Jean-Pierre Marielle nebo Jean Rochefort, být hercem znamenalo hrát divadlo.
Nejprve působil v Centre dramatique de i'ouest a pak následovala pařížská zkušenost v TNP (Theatre National Populaire), které vedl Jean Vilar. Během deseti let, které zde strávil, hrál Philippe Noiret ve dvacítce her: Mezitím se potkal s režisérkou Agnès Varda a ta mu díky náhodě (nahradila onemocnělého režiséra Georgese Wilsona) nabídla první roli ve svém filmu La Pointe courte (1954). Až o šest let později mu trojice Queneau - Rappeneau - Malle nabídla roli potrhlého strýce ve filmu Zazie v metru. Současně se svou hereckou kariérou se Philippe Noiret věnuje také kabaretu, kde s Jean-Pierrem Darrasem vytvořil dvojici, která zesměšňuje politické prostředí i dění.
Philippe Noiret je držitelem Césara v kategorii Nejlepší herec roku 1975 za film Stará puška (Le Vieux fusil) v režii Roberta Enrica. Za film La Vie et rien d'autre získal ceny César, Félix (Kanada) a Donatell (Itálie) v kategorii Nejlepší herec roku 1990. V roce 2000 obdržel "Cenu nejlepšího pracovníka Francie".
O tvůrci
Claude Zidi
Claude Zidi se narodil 25. července roku 1934 v Paříži rodičům, kteří pocházeli z Alžírska. Nejprve vystudoval kameru na škole Louis Lumiera v Paříži. Kariéru zahájil jako kameraman a brzy se stal asistentem režiséra. V roce 1971 natočil svůj první dlouhometrážní film, který se jmenoval Bažanti.
Claude Zidi režíroval skupinu studentů, kteří před sebou měli slibnou filmovou budoucnost a tak vznikli Nenapravitelní a Nenapravitelní na prázdninách. V roce 1984 vznikli první Prohnilí, což byl film, na kterém Zidi poprvé spolupracoval s Thierry Lhermittem. Super Prohnilí je pátý film, který společně natočili. V roce 1985 vstupuje na plátna kin film Les Rois du gag, kde se sešel Thierry Lhermitte, Gérard Jugnot, Michel Serrault a Philippe Noiret. V roce 1991 se sedm let po prvním opusu objevuje film Prohnilí proti prohnilým, ve kterém se podruhé schází dvojice Philippe Noiret / Thierry Lhermitte. Po čtrnácti letech, které uplynuly od vzniku filmu Prohnilí proti prohnilým a po dvaceti letech od prvního dílu příhod z Montmartru, který komedii Prohnilí přinesl ocenění v podobě Césara za nejlepší film, se oba vychytralí policisté vracejí ...
Claude Zidi se narodil 25. července roku 1934 v Paříži rodičům, kteří pocházeli z Alžírska. Nejprve vystudoval kameru na škole Louis Lumiera v Paříži. Kariéru zahájil jako kameraman a brzy se stal asistentem režiséra. V roce 1971 natočil svůj první dlouhometrážní film, který se jmenoval Bažanti.
Claude Zidi režíroval skupinu studentů, kteří před sebou měli slibnou filmovou budoucnost a tak vznikli Nenapravitelní a Nenapravitelní na prázdninách. V roce 1984 vznikli první Prohnilí, což byl film, na kterém Zidi poprvé spolupracoval s Thierry Lhermittem. Super Prohnilí je pátý film, který společně natočili. V roce 1985 vstupuje na plátna kin film Les Rois du gag, kde se sešel Thierry Lhermitte, Gérard Jugnot, Michel Serrault a Philippe Noiret. V roce 1991 se sedm let po prvním opusu objevuje film Prohnilí proti prohnilým, ve kterém se podruhé schází dvojice Philippe Noiret / Thierry Lhermitte. Po čtrnácti letech, které uplynuly od vzniku filmu Prohnilí proti prohnilým a po dvaceti letech od prvního dílu příhod z Montmartru, který komedii Prohnilí přinesl ocenění v podobě Césara za nejlepší film, se oba vychytralí policisté vracejí ...
Přihlášení
Registrace
Sobota 18. 5. 2013 Svátek má Nataša