fb  Sdílet
   Informace    Komentáře    Obsazení    Hodnocení    Videoukázka    Fotky    

67% 11 hlasů
6.7 10 11
dokument, Česká republika, , 105 min., od 12 let
Kinopremiéra v ČR 13.7.2017 v SK 23.11.2017

Film v kinech
kina  
PrahaKino Pilotů 19:00
HodonínSvět 17:30
Karlovy VaryKino Drahomíra 19:30
Jablonec nad NisouJunior 17:30
PlzeňBeseda 19:15
Frýdek-MístekNová scéna Vlast - Digitální kino 19:00


Režie:



Ukázka


Portrét něžného neonacisty.
Svět podle Daliborka je filmový portrét autentického českého neonacisty z Prostějova, kterého štáb Víta Klusáka sledoval po dobu dvou let. Dalibor K. pracuje jako lakýrník, točí amatérské horory, skládá naštvané písně, maluje a je radikální neonacista. Blíží se mu čtyřicítka, ale doposud neprožil plnohodnotný vztah se ženou, bydlí totiž stále se svojí matkou Věrou. Nesnáší svoji práci, cikány, Židy, uprchlíky, homosexuály, Merkelovou, pavouky a zubaře. Nesnáší svůj život, ale neví, co změnit. Natáčení obrazů ze života nácka s uměleckými ambicemi započalo ve chvíli, kdy se Daliborova matka seznámila přes Facebook se Slovákem Vladimírem, který s oblibou říká, že by "z cikánů udělal asfalt". Tragikomický vhled do světa "obyčejných slušných Čechů", kterým se stýská po Adolfu Hitlerovi.
Uprav informace o filmu

Komentář k filmu Občas mi to přijde jako hraný film, než dokument. Ale rozhodně nejde o komedii. Daliborek je pohledem do duše jednoduchého, průměrného občana, který se neměl v životě moc dobře a místo aby si řekl: "jo život umí být prevít," raději viníky začal hledat jinde, kupříkladu u židů. A co z toho vzniká? Děsivá vizualizace domácnosti, která nefunguje. Dospělost, která se zasekla na dětství. A nejde zde jen o Daliborka, ale i o ostatní postavy okolo, které se jeví kolikrát i mnohem děsivěji než samotný hlavní protagonista. Nakolik ale jde o skutečnost a nakolik o hraní postav je mi ale kolikrát záhadou. A je to možná tak dobře. I tak jsem si během projekce mnohokrát připomínal Werichova moudra o blbcích a blbosti a občas se za aktéry filmu skutečně velice styděl. Nejvíce pak v tom opravdu nezvládnutém závěru z Osvětimi. To byl fakt hnus velebnosti. 65%
Všechny komentáře k filmu 3+ Napiš komentář k filmu a získej DVD

Videotéka: přidat si do ní film

O filmu Svět podle Daliborka

obrazek
Jak to všechno začalo

Mluvil jsem o něm dřív, než jsem ho našel

Já jsem si Dalibora totiž nejprve vymyslel a teprve až pak jej našel. Při jednom rozhovoru jsem dostal otázku, zda si postavy svých filmů předem vymezím mna kladné a záporné a tomu uzpůsobím natáčení, otázky, střih. Odpověděl jsem, že by mi to přišlo nepoctivé a že bych se při podobně apriori předpojatém způsobu kádrování postav nudil. Jako příklad - záměrně pro ilustraci extrémní - jsem uvedl, že kdybych náhodou někdy točil portrét například neonacisty, tak že bych byl daleko raději, kdyby ta postava byla ambivalentní, vícerozměrná, že by se mi třeba líbilo, kdyby to byl nácek, co skládá poezii, něžný fašoun… Rozhovor vyšel a pár let na to jsem na YouTube objevil Dalibora.

Videa na YouTube

Na internetu jsem narazil na video, ve kterém kdosi předváděl svůj nový vystřelovací obušek, který mu právě přišel z e-shopu. Nejdřív mu nešel vystřelit, pak zase složit. Diváky s vážnou tváří upozornil, že protivníka není radno bít do hlavy, protože by ho mohli zabít. Působilo to jako dokonalá parodie, ale přitom znepokojivá. Myslel jsem, že je to herec, ale nebyl. Po krátkém pátrání jsem se proklikal do YouTube kanálu a tam objevil stovky jeho starších videí. Propadnul jsem se do jeho světa: ve vyplandaném svetru tančil v jakési starobylé továrně kolem svých kolegů, v polonáckovské uniformě a s vánočním cukrovím v ruce předváděl ve svém pokojíku Hitlera, s kamerou otočenou na sebe bloumal po hřbitově, nebo šel jen po ulici a opřel se hlavou o lampu a jednoduchým digitálním trikem ji pod tíhou své lebky ohnul. Ale taky třeba zinscenoval svůj vlastní pohřeb, který končil záběrem do plamenů, z nichž se vylnul rudý titulek: „Shoř v pekle, Dalibore, nenávidím tě…..tvůj bůh.”

Pátrání po Daliborkovi

Napsal jsem Daliborovi, že točím dokumenty a že bych jej rád poznal. Nejprve mi odepsal, že to bych musel přijet za ním na Moravu, že zásadně nikam necestuje. Ubezpečil jsem ho, že za ním rád přijedu. Odpověděl, že se obává, že jsem policajt a zablokoval si mě. Vykopíroval jsem tedy z jednoho civilnějšího videa jeho tvář a s touhle fotkou jsme se s kolegyní reportérkou Hankou Čápovou z Respektu vydali do Prostějova. Dalibor v jedné internetové seznamce uváděl, že bydlí v Domamyslicích, ale to se později ukázalo jen jako zastírací manévr. Obcházeli jsme hospody, restaurace a bary a nejspíš spolu s Hankou vypadáme jak z nějaké nablblé televizní detektivky, protože se nás všude ptali, co ten pán z fotky provedl. Ale nikdo jej nepoznával, což jsem pochopil až později - Dalibor se před životem ukrývá v tak železném stereotypu, že do jiné hospody, než kterou má přes ulici, zabloudí jen výjimečně.

Už jsme s Hankou začínali ztrácet naději, a tak jsem se v jedné hospodě postavil doprostřed a zvolal: „Jeho táta se prý jmenoval Adolf a byl to přeborník v řeckořímském zápase!” (Věděl jsem to z Daliborova videa, ve kterém vzdával hold svému otci, který už není živ, narodil se totiž v roce 1921…) U štamgastského stolu se otočil mohutný sedmdesátník a povídá: „Adolfa jsem znal, zápasili jsme spolu,”. Navedl nás na Újezd, ale tam nic, někdo nám poradil hospodu U Marušky, že Maruška ví všechno. Další dvě hodiny jsme hledali a pátrali, až nám měl poradit bývalý zápasník Emil v boční ulici. Našli jsme zvonek, otevřel nám další dobře stavěný stařík a řekl: „A proč se po tom synátorovi sháníte, vždyť je to fašoun.” „No, právě,” odvětil jsem s úlevou.

Setkání s Daliborek K.

Pan Emil nám poradil žluté paneláky a jsme stáli před žlutým domem, kde jeden ze zvonků odpovídal našemu „pohřešovanému”. Zkušená Hana mi vynadala, když jsem bez jejího vědomí zazvonil. „Musíš se dostat do baráku, ode dveří bytu už tě vyhodí málokdo!” A měla pochopitelně pravdu, nikdo nám neotevřel. Dozvonili jsme se tedy alespoň na sousedku, která se podivila: „To je zvláštní, ty bejvaj touhle dobou vždycky doma.” Po hodině jsme stáli znovu před domem a mě nenapadlo nic lepšího než zařvat: „Dalibore!” A skutečně - Dalibor se objevil ve dveřích balkónu.

Dalibor: „Co chcete?”

Já: „Jmenuju se Klusák, tohle je kolegyně Čápová…”

Dalibor: „Vždyť jsem si vás zablokoval!”

Já: „No právě. Pojďte na chvíli dolu.”

Dalibor: „Tak jo.”

Dalibor nám později přiznal, že nás viděl hned poprvé přes záclonu, ale leknul se, že jsme policisté, tak začal promazávat počítač, ve kterém měl třeba Mein Kampf v PDF…

Já: „A proč jste podruhé zareagoval?”

Dalibor: „Protože policajt by na celou ulici nehulákal.”

Takhle to začalo a ostatní je ve filmu.

Vít Klusák (rozhovor)
obrazek
Osvětimský bus a Ortel. Už během natáčení vyvolal silné a negativní reakce váš „osvětimský autobus“. Zároveň jste byl předvolán na policii kvůli záběrům z koncertu kapely Ortel.

Fascinovalo mě, že jsme to schytali právě my, kteří jsme se tím autobusem pokusili poukázat na disneylandizaci naučných výletů do koncentračních táborů. Turistický průmysl vůči Holokaustu je podle mě nevkusný a necitlivý a tím autobusem jsem to chtěl ukázat natvrdo. Podobná situace vlastně nakonec nastala i u policejního výslechu, kde se prověřovalo, za jakých okolností se nám podařilo natočit hajlující fanoušky kapely Ortel. Nejprve jsem byl předvolán k odevzdání natočených materiálů jako důkazů a pak po nějaké době jsem byl předvolán na policii znovu. Namísto pátrání po těch hajlujících se vše stočilo k tomu, jestli jsme je nepodplatili, aby hajlovali… Připomíná mi to situaci, když jsem jednou na pražských Vinohradech honil zloděje, utíkal jsem za ním a řval ze všech sil - „Zloděj, chyťte ho!!”, ale najednou jsem uviděl, že lhostejné kolemjdoucí mnohem víc irituju já, než ten tiše zdrhající mladík.

Daliborek jako disident. Nakolik jsou Daliborek a spol. odrazem společnosti?

Daliborek je odrazem společnosti v tom, že málokdo z jeho bezprostředního okolí se jeho názorům postaví. Dokonce jsem zděšeně zaznamenal, že je občas vnímán jako novodobý disident. Ve filmu jsou scény, kdy mu lidé, do kterých bych to nikdy neřekl, přitakávají. Pobaveně se culí, když Dalibor vedle nich vykřikuje, že je škoda, že dodávek s udušenými imigranty nebylo víc.

Nácek v divadle. Má film šanci přispět ke změně k lepšímu?

My se tím filmem pokoušíme demytizovat naše národní náckovství. Ukázat, že nenávist se rodí z rozbušné směsi strachu a frustrace. Že jsou to vlastně zapomenutí, zašlapaní, vystrašení lidé, kteří potřebují víc pomoct, než zavřít do vězení. Možná to bude znít bláznivě, ale já jsem k tomu svému náckovi záměrně přistoupil citlivě, přátelsky, zvědavě, se snahou ze všech sil pochopit, jak se někdo může v roce 2016 odkazovat k Hitlerovi a jeho praktikám. A mám takovou naivní vizi: Každý bychom měli zkusit vyléčit jednoho svého „nácka” ve svém bezprostředním okolí. Rozšířit mu obzory, seznámit ho s přáteli cizinci, dát mu ochutnat nějakou exotickou kuchyni, vzít ho do divadla…


logo horoskopy
logo humor
logo studentka
logo nejhry
logo najdemese
logo sms
logo tvp
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce... Filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
    Přihlášení
    Registrace


    Pátek 22. 9. 2017 Svátek má Darina
    Vyhrávej v casino.cz nebo na vyherni-automaty.cz   Prodávej s Plať-Mobilem.cz