Synecdoche, New York

SYNECDOCHE

Výslovnost - [si-nek-do-kí], česky - synekdocha
- podstatné jméno

Výraz používaný v přeneseném smyslu, při němž:

- je název části použit pro označení celku („mít střechu nad hlavou“ místo „mít domov“)
- je název celku použit pro označení části („celé město bylo na nohou“ místo „všichni lidé ve městě“)
- je specifické použito pro obecné („vydělat si na chleba“ místo „vydělat si na obživu“)
- je obecné použito pro specifické („opeřenec“ místo „papoušek“)

Život divadelního režiséra Cadena Cotarda nudně a bezútěšně plyne v regionálním divadle v provinčním městě Schenectady, ve státu New York. Jeho žena Adele, malířka miniatur ho právě opouští, i s dcerou Olive, aby naplnila svůj profesní život v Berlíně.

Psycholožka Madeleine Gravis je lepší ve svádění než v poskytnutí rady. Nový vztah se svůdně upřímnou Hazel se předčasně ocitá na mrtvém bodě. A k tomu všemu nějaká vyšší moc systematicky, jednu po druhé, ničí jeho přirozené schopnosti. Plný obav o pomíjivosti svého života se rozhodne přestěhovat do New Yorku.

Díky velkému grantu začně pracovat na novém projektu, doufajíc, že vytvoří syrově pravdivé dílo. V ohromných, opuštěných velkoskladech postaví malé město, najme herce a instruuje je, aby žili vykonstruované životy v „městě nanečisto“ schovaném ve skutečném velkoměstě.

Zatímco město ve skladu vzkvétá, Candenův život se dostává mimo vyjeté koleje. Někde v Berlíně vyrůstá jeho dcera pod sporným vedením přítelkyně jeho ženy Marie. Přetrvávající pouta k Adele i Hazel zničí jeho nové manželství s herečkou Blaire. Sammy a Tammy, coby herci najatí, aby ztvárnili Cadena a Hazel, komplikují skutečnému Cadenovi pokus oživit svůj vztah ke skutečné Hazel.

Zmatek ve skutečných a hraných vztazích rozmazává hranici mezi divadelním světem a Cadenovým chátrajícím, skutečným životem. Roky kvapem utíkají a Caden se zaživa pohřbívá ve svém mistrovském díle. Stále posouvá hranice v osobních a profesních vztazích. Změna přichází s Millicent Weems, slavnou divadelní herečkou, která možná dokáže Cadenovi poskytnout přestávku, kterou tolik potřebuje.

Charlie Kaufman, muž, který vymyslel Věčný svit neposkvrněné duše, film, jehož název si těžko pamatoval i on sám, nyní uvádí Synecdoche, New York, film, jehož názvu rozumí jen profesoři angličtiny a téměř nikdo ho nedokáže vyslovit.

“Když jsem vymyslel Věčný svit…, všichni říkali, že to si nikdo ani nezapamatuje,” vzpomíná. “Vtip je v tom, že ten název je velmi lehce zapamatovatelný. Kdo to viděl, název zná. A jestli na tento nový film přijde aspoň určitý počet lidí, budou schopni to vyslovit a budou znát jeho význam. Mimochodem, je to užitečné slovo.”

Ve filmu není slovo „synekdocha“ zmíněno ani jednou a Kaufman ho nechce diváky učit dopředu. “Podle mne jedna z nejlepších věcí na tom, když jdete do kina, je, že si film spojíte a přeberete podle sebe. Nikdo vám to nevezme a to je to úžasné. Dobře, můžete si to slovo najít dopředu ve slovníku, možná vám to pomůže v pochopení filmu, pokud ano, bude to skvělé.”

Synecdoche, New York je jedním z mála filmů, které přesto, že se zabývají smrtí, těžkou nemocí, tělesnými tekutinami, zklamáním, zlomenými srdci a špatným sexem, dokáže vyloudit úsměv na tváři.

“Ten film je zábavný,” říká Kaufman. “Je v něm hodně vážných, emocionálních témat, ale svým zvláštním způsobem je veselý. Nemusíte se strachovat „Co opravdu znamená spalovna?“. Je to prostě spalovna, ve které někdo bydlí. Z toho filmu dostanete ještě mnohem víc, když budete chtít. Doufám, že film bude fungovat na různých úrovních a lidé v něm budou číst různé věci, podle toho jací jsou.”

Jedinečným rysem Kaufmanovy práce (včetně filmů V kůži Johna Malkoviche a Adaptace) je směs vtipných fantazií a hluboce prožívaných emocí. “Zajímají mne sny a způsob, jakým je interpretujem sami sobě,” říká. “Zdůrazňuji, že tento film není sen, ale má snovou logiku. Ve snu můžete začít lítat a jen tak si říct ‘Super, umím létat’ - nemá to nic společného s tím, jak byste reagovali ve skutečném světě. Takže všechno, co se v tomto filmu děje, je potřeba brát jako pravdu, to se prostě děje. Je v pořádku, že se to třeba neděje v reálu, tohle je jen film.”

Přestože je Kaufman a jeho vyprávění velmi zábavné, nedokáže vymyslet podivné situace na počkání. “Charlie má absurdní a vtipné nápady, ale vždycky v nich je něco citového,” říká Spike Jonze, režisér Kaufmanových scénářů ke snímkům V kůži Johna Malkoviche a Adaptace. „Vždycky divákům nabídne něco, co cítí nebo co pro něj něco znamená.”

Původním popudem pro vznik filmu byl Kaufmanův záměr napsat scénář k hororu, který bude režírovat právě Spike Jonze. Byla samozřejmě jasné, že horror Charlieho Kaufmana nebude nic jako obyčejný, strašidelný film. “Na začátku jsem Charliemu vyprávěl o několika mých úzkostných snech,” říká Jonze, “a Charlie měl pocit, že by bylo skvělé natočit film, který by dokázal takový typ pocitů zachytit.”

Tak Kaufman otevřel svoji představivost věcem, které ho fascinovaly. „Začínám tím, že na něco myslím a uvidím, co přijde,” říká Kaufman. “Nebaví mě psát s vidinou jasného závěru.” “Charlie vám zavolá a řekne, že by do filmu chtěl dostat tenhle a tenhle nápad. Najednou před sebou máte mraky nápadů. Chce tam mít všechno, na co právě myslí a co cítí.”

Kaufmanovi trvalo dva roky, než scénář dopsal. Ve finále neměl téměř nic společného s původním konceptem. Mezitím Jonze napsal vlastní scénář k filmu Where the wild things are a než Kaufman scénář dokončil, pracoval už na svém projektu. Kaufman nechtěl čekat, dlouho plánoval, že by zkusil režírování, tak požádal Jonze, jestli by to mohl natočit sám.

Synecdoche, New York zkoumá noční můry, které jsou příliš skutečné a lidské. Hlavní hrdina Caden Cotard je čtyřicetiletý divadelní režisér žijící v provinčním městečku Schnectady, kterému se rozpadá život: jeho žena Adele, umělkyně, se postavila na vlastní nohy, on ve stejné době onemocní závažnou chodobou. Čas plyne a Cotard má obavy, že umře, aniž by dokázal něco důležitého. Poté, co získá velký peněžní grant, rozhodne se postavit v New Yorku ohromnou divadelní scénu.“Chce vytvořit „velký kus umění,” říká Hoffman. “Má pocit, že jeho život končí, kolem něho je jen smutek, smrt a odloučení a proto po sobě chce zanechat něco pravdivého, srdcervoucího a skutečného jako opravdový život. ”

Mnozí kritizují vzácnost ženských rolí v dobrých filmech. V Kaufmanově scénáře je minimálně osm působivých ženských postav, nehledě na to, že téměř všechny se tam vyskytují v několika ztělesnění v průběhu mnoha let. Příběhy žen, které utváří Cadenův romantický, citový a umělecký život, přilákaly několik nejlepších současných hereček - Samanthu Morton, Catherine Keener, Michelle Williams, Emily Watson, Dianne Wiest, Jennifer Jason Leigh a Hope Davis.

Vztah Cadena a Adele ukazuje smutek dvou lidí, z nichž ani jeden není schopen naplnit touhy toho druhého. Její ztráta respektu a uznání pro jeho práci jsou pro Cadena největší motivací a odhodláním k monumentální hře.

Terapie s mimořádně neschopnou terapeutkou Madeleine Gravis (Hope Davis) páru vůbec nepomáhají. Nakonec Adele odjede i s jejich čtyřletou dcerou Olive a nejlepší přítelkyní Marií do Berlína. V Německu Maria pokryje celé Olivino tělo tetováním a celou její mysl zahltí lžimi, což vede k tomu, že dospívající Olive (nyní hraná Robin Seifert) svého otce navždy zavrhne.

Po Adeliným odchodu si Caden začne s Hazel, osvěžující nekomplikovanou ženou, která ho obdivuje a s Claire Keen (Michelle Williams), krásnou, mladou herečnou očarovanou jeho uměleckým talentem. S Claire se ožení a má s ní druhou dceru. Caden ale není nikdy schopen jít do dalšího vztahu naplno, jeho mysl vždy zůstává u toho předchozícho: nedokáže být s Hazel, protože myslí na Adele a nedokáže být s Claire, protože stále myslí na Hazel. A když nemůže být s Hazel, naváže vztah s Tammy, která Hazel hraje v jeho hře.

“Má problém žít přítomností v jakékoliv situaci,” říká Kaufman. “Utíkají mu příležitosti, momenty i spojení. Myslím, že to je běžný lidský stav.” Na konci příběhu do děje vstoupí nevyzpytatelná Millicent Weems, zkušená herečka, která hraje uklizečku Ellen Bascomb (která možná existuje, možná ne) dokud svoji roli nevymění za Cadenovo režisérské křeslo ve chvíli, kdy on není schopen kvůli svému nemocnému vzhledu pokračovat dál.

Caden začal svůj projekt pronajmutím ohromného letištního terminálu v New Yorku, kam přivede velký počet herců a začne stavět věrné kopie newyorských ulic ve skutečné velikosti. Na začátku si není jistý, kam se bude projekt ubýrat, rozdá proto hercům poznámky, které jim říkají, co ten který den zažili. Doufá, že z každodenních bojů všedních životů vzejde něco smysluplného a skutečného. Postupně se uzavře do sebe a začne se zaobírat myšlenkou nápravy vlastního života. Claire hraje sebe samu a Cadena hraje jiný herec. Na veřejném castingu nalezne Sammyho Barnathana, který na tuto roli skvěle sedí. Roli nepřestane hrát dalších dvacet let. Aby ale mohl hrát Cadena věrohodně, musí vystupovat nejen jako manžel Claire, ale také jako režisér. Sammy navrhne, aby Hazel (která nyní pracuje jako Cadenova asistentka) taky existovala jako postava. Proto přichází Tammy, která Hazel hraje. Zanedlouho produkci zahltí dvojníci, „trojníci“ i „čtverníci“.

Směřování věcí do logických extrémů a hledání, co je za tím, je pro Kaufamana běžnou praxí. “Když Claire hraje sebe samu ve skladě, bydlí ve vymyšleném bytě, odkud jde na zkoušku do skladu-ve-skladu, na které bude hrát sebe se Sammym, který hraje Cadena. Ačkoliv už je na zkoušce, bude potom hrát sebe sama na daší zkoušce. A tak to jde dokola ve stále menších a menších skladech,“ líčí režisér Kaufman. Na scénář dohlížela Mary Cybulski (která tu samou práci dělala na Věčném svitu...), jež vytvořila schéma objasňující toto vrstvení ve stylu ruské matrjošky. “Ve filmu jsou scény, které probíhají v opravdovém skladu,” vysvětluje.“A potom tam je sklad-exteriér, který postavili uvnitř skladu. Jsou tam ulice postavené uvnitř velkého skladu, ale zároveň jsou vně skladu č. 2. A tak to jde dokola a dokola.“

Úkolem filmového architekta Marka Friedberga bylo vytvořit scény a lokace, které by pomohly realizovat Kaufmanovu složitou představu: “Vždy existovala jasně daná struktura. A když to začalo být složité a zavádějící, vždycky jsem se mohl zeptat Charlieho nebo Mary, aby mi to vysvětlili,“ říká Friedberg.

Bez ohledu na to, jak zvláštní a fantastický je styl a příběh filmu, chování a emoce postav jsou zjevně skutečné. “Na vytvoření těch postav nebylo nic intelektuálního. Vše jsem probral a vytvořil s herci,“ říká Kaufman.

Catherine Keener vysvětluje, že se do své role vžila intuitivně. „Prostě nějak začnete a než si to uvědomíte, tak tomu rozumíte. A ani nevíte, čemu přesně rozumíte, ale když se Charlie na nic neptá a líbí se mu to, tak se to líbí i vám.”

Alfou a omegou filmu je mimořádný herecký výkon Philipa Seymoura Hoffmana coby Cadena. “Všechno, co se Cadenovi děje, je svým způsobem něco, co Phil během natáčení skutečně prožíval. To je totiž způsob, jak on pracuje,“ říká Kaufam.“Potřebuje rozumět, co přesně se jeho postavě v každém okamžiku děje, jinak by to nedokázal zahrát. Vzal tuto roli velmi vážně, jeho postava těžce bojuje a Phil během natáčení bojoval taky.“ Jonze souhlasí: “Bylo to pro něj velmi těžké. Některá natáčení jsou emočně náročné týden nebo dva, pro něj byl tento film náročný od začátku do konce.”

I pro velmi zkušené filmaře by Synecdoche, New York představoval obrovskou výzvu, ale debutující Kaufman zůstal nad věcí. “Co se může stát nejhoršího?” ptá se. “Riskuju při psaní scénářů a to dělám rád, jsem přesvědčen, že díky tomu píšu zajímavější věci. Nyní při režírování se může stát maximálně to, že se ztrapním a že mě už nikdo jako režiséra nebude chtít. A to není tak strašné.”

To se podle Hoffmana ale nestane. “Mně se zdá, jako kdyby Charlie režíroval celý život. Nebylo okamžiku, kdy bych měl pocit, že nedokáže hercům nebo kameramanovi vysvětlit situaci nebo nějak pomoci. Vždycky si stál za tím, co si myslel, že zrovna pomůže a měl pochopení pro všechny, kteří se svými party bojovali.“

Díky tomu, že to byl jeho text, byl Kaufman schopný dopisovat scény během chvíle. Jeden z případů byl obsáhlý monolog kněze o životě a smrti, který Kaufman napsal přes noc. Druhý den text nafaxoval herci, který jinak ve filmu nehrál, ten se ho naučil, další den přišel a předvedl skvělý výkon.

Synecdoche, New York je vizuálně těžko zachytitelný film. Je přeplněný vtipy a odkazy, takže většina lidí film při prvním shlédnutí nepochopí vše. To je podle Kaufmana záměr. “Chtěl jsem, aby byl film po každém shlédnutí jiný.“ Kaufman vysvětluje, že se pokoušel zachytit divadelní dynamiku, kterou filmy postrádají. “Divadelní hra je pokaždé živá - vztahy mezi herci jsou rozdílné, energie, která jde z diváků, má vliv na herecké výkony. Naopak film je „mrtvý“ a neměnný. Takže co lze udělat, aby byl živější? Já se snažím točit filmy, které divákům umožňují vidět z různých pohledů nové věci. Mým cílem je, aby diváci cítili, že ten film je živý.”

Synecdoche, New York může být považován za kolosální jako je Cadenův velkosklad nebo malý jako je šatna v bytě Adele; metafyzický labyrint nebo emočně prostý, jedinečně humorný příběh obřích rozměrů nebo fenomenálně paranormální paronomasia (najděte si ve slovníku cizích slov), existenční, rádoby vtipný příběh bez pointy nebo dokonce báseň, anebo ještě lépe všechno nebo nic z toho. Anebo jak režisér doufá - prostě jen zábava.

“Můžete říct, že je to příběh o muži, který vše postaví, a přesto zůstane sám,” říká producent Friedberg. “Nebo je možné to vidět jako příběh muže, který se zaměří na sebe, na své podvědomí.”

Kaufmanovi dělají největší radost interpretace, které ho samotného nikdy nenapadly. Také si stojí za tím, že rozhodně nechtěl natočit komplikovaný, těžce pochopitelný film. “Nechci lidi zastrašit,” říká. “Chci dělat věci, které bych sám chtěl vidět. Mně by se tenhle film líbil, kdybych na něj šel do kina.”

Mnozí můžou tento film řadit mezi ty netradiční, ale mnohé případy dosvědčují, že většinové publikum našlo zalíbení i ve zvláštních filmech jako 2001: Vesmírná odyssea nebo Až na krev — možná byli zmatení a ohromení, ale stejně s pocitem, že peníze za vstupenku stály za to.

“Námaha a úsilí nemusí vždycky být těžký domácí úkol,” říká výkonný producent William Horberg. Hoffman souhlasí: “Někteří tento film označí za artový, já osobně si myslím, že ho shlédne velký počet mainstreamových diváků. Je to přístupné všem, skvělým, inovačním způsobem. Neumím si představit, že by ten film nepromluvil ke každému.”

Producent Anthony Bregman si vzpomíná, když dal scénář k Synecdoche, New York castingové ředitelce Jeannie McCarthy: “Zavolala mi a říkala, že už přečetla půlku a pořád neví, o čem to je. Jen jsem jí řekl, aby to dočetla. Zavolala znovu za hodinu a půl a řekla, ‘Tak jsem to dočetla. Pořád jsem zmatená, ale když jsem to zavřela, tak jsem 40 minut brečela.” Sám na čtení scénáře vzpomíná Bregman takto: “Bylo to hodně náročné, jen tím čtením jsem se dostal téměř do tranzu. Bylo tam tolik komplikovaností a bizarností a přesto to bylo tak osobní. Čím jsem byl blíž konci, tím víc jsem měl pocit, že se v tom scénáři vypráví o událostech z mého života.”