Tajemství loňského léta

Představte si, že jste stará vetchá bábinka s hůlčičkou, kterou jste omylem nechali doma. V žádném případě ale ne babča v nejlepších letech, co se musí dobíjet přesně, jinak se nezná, ani křepká babička Mary, co zkortí hřebce lehce, ať chce či nechce. A už vůbec ne bába Tutovka, rozrážející kované víko betelné truhly jak Schwarzeneger v Likvidátorovi dřevěnou podlahu. Jste močí páchnoucí rozklepaná stařenka, co se při pohledu na vás výrostci sázejí, kdy vám dojde pero a vy se suchým bezmocným zaprštěním složíte své kosti na chodník.  
A nezapomeňte, hůlčičku jste nechali doma. Teď bezmocně stojíte na přechodu pro chodce, kde Tatra s oblibou drtívá důchodce a s pohasínající nadějí v očích sledujete pírko válející se na druhé straně. V tom k vám přistoupí statný mladík a v rámci plnění modrého života vám podá pomocnou ruku. Zadoufáte, že je to Losnův volič a přijmete ji. Dovede vás mezi žiznivými čarami spěchajících automobilů přesně tak daleko, abyste se už nemohla vrátit, aniž by se z vás stala močí páchnoucí rozklepená placička, a nechá vás tam. Pírko na druhé straně potom sebere sám, had jeden.  
 
Pokud jste tohle všechno dokázali sledovat svým vyvinutým vnitřním zrakem milí přiznivci dobré recenze a ještě lepšího filmu, potom ani nemusíte cvičit hýžďové svaly ustrašenému svírání. Základní pocit - tedy zklamání, který pro vás chystá poeticky pojmenovaný horor Tajemství loňského léta jste si už odbyli. To se samožrejmě netýká těch z vás, kteří se rádi cítí jako močí páchnoucí rozklepaná stařenka. A já to toleruji, každý máme své úchylky...  
 
Ale zpátky k věci, Tajemství loňského léta je v pořadí třetím krvavě vivisekčním scénářem Kevina Williamsona, a tak na něj divák jde s dychtivým očekáváním zábavného vyvražďování teenagerů, jakého jsme si užili při Vřískotu a užijeme u jeho squelu. Jenže po slibném začátku, kdy dvě hezky vyvinuté dívky a dva hezky slaboští chlapci (těm se hodně brutální smrt přeje vždycky nejlíp) srazí na noční silnici v cákancích našedlého slizu několik much a návdavkem s trochou červeného slizu zvaného krevní plazma jednoho kolemjdoucího, přichází vystřizlivění. Kolemjdoucí je pohřben tajně do kytek (vodních) a naši hrdinové se na rok rozcházejí. Za dvanáct měsíců se mají opět setkat a tento způsob léta se jim zdá poněkud podivný...  
 
Čekali byste po rozjetí filmu stejně jako já kreativní likvidace jednotlivých členů čtveřice, jejich rodinných příslušníků, kamarádů, známých a všech, kdo je připomínali? To vše s perfektním timingem splatterových rozpočítadel na ty, kdo musí jít s rozervanou krční tepnou z kola ven, a na ty, kdo si ještě mohou chvíli měrit vyděšený puls na nad ranžírákem nepoškozených žilách? Tak to byste čekali marně! Ano, je tam pár vražídích scén, ale nemají atmosféru, přicházejí bez přípravy, takže vám nedají možnosti si je vychutnat, a víc než krev z nich cáká klišé. Každý film s Halloweenovým Mikem Myersem je lepší než tohle pomalé umírání za bílého dne, o Jasonovi Wooerheosvi, co má rád Pátek 13tého, nemluvě. A to jsem vám ještě neřekl kdo je vrah. Taky neřeknu, protože to se ve slušné společnosti nedělá (je to rybář s hákem, a jestli chcete být ve slušné společnosti, potom si kupte Květy), ale faktem je, že jokerský styl jeho práce takového vraha vylučuje. Prostě Williamson, který se žrejmě upnul k uktvělé představě stvořit novou hororovou (rybinou páchnoucí) ikonu, vám provede něco tak nepředstavitelně zákeřného, že příměr s močí páchnoucí rozklepanou babičkou placičkou je jen pohádka na dobrou noc z APOBABova repertoáru.