Myslíte si, že romanticko/válečné drama, časově rozdělené mezi rok 1991 a období druhé světové války, realizované pod taktovkou pětaosmdesátiletého režiséra může fungovat i dnes? Pokud tipujete odpověď „ano“, v podstatě se nemýlíte. Nějaká ta „ale“ se však najdou.
Příběh začíná v malém americkém kostelíku roku 1991, kde právě probíhá pohřeb válečného veterána Chucka. Zatímco jeho dcera Marie (Neve Campbell), čte nad rakví smuteční řeč, manželka Ethel Ann (Shirley MacLaine) sedí venku, pokuřuje a rozmlouvá s Jackem (Christopher Plummer), posledním přeživším z trojice válečných kamarádů. Skrze pohledy do minulosti zjistíme, že důvodem Ethel Anniných vlažných reakcí na úmrtí manžela je třetí ze zmíněných přátel, Teddy (Stephen Amell), do kterého se Ethel Ann jako mladá dívka (Mischa Barton) zamilovala, a který se už z války nevrátil. Proto musel mladý Jack (Gregory Smith) a Chuck (David Alpay) dostát slibu, který Teddymu dali, a postarat se o jeho dívku, kterou však oba také tajně milovali. Zatímco ve Státech probíhá Chuckův pohřeb, seznamuje se na kopci nedaleko Belfastu mladík Jimmy Reilly (Martin McCann) s vysloužilým hasičem Michaelem Quinlanem (Pete Postlethwaite), hledajícím trosky americké B-17, která se tu za války zřítila. Právě zde najde Jimmy prsten, který patřil Ethel Ann a Teddymu a jelikož místo, kde byl nález učiněn hojně využívá IRA a Britská tajná služba, začne být pro Jimmyho irská půda příliš horká. Proto se rozhodne na čas odjet do USA a vrátit prsten původní majitelce, které tak nezbude nic jiného, než prolomit hradbu izolace a vyrovnat se s věcmi, které se udály před více než padesáti lety a ovlivnily životy všech kolem.
Lord Attenborough patří mezi zástupce staré dobré filmařské školy. Svou kariéru začal jako herec, avšak od roku 1969 se věnuje i filmové režii. Mezi filmy, které Richarda Attenborougha proslavily, patří například muzikál „Chorus Line“, „Krajina stínů“ nebo osmi Oscary ověnčený snímek „Gándhí“ z roku 1982 (nejlepší herec v hlavní roli, nejlepší výprava, kamera, kostýmy, střih, scénář, režie a film). Točení filmů se tento anglický gentleman věnuje dosud, a jak dokazuje svou novinkou „Tajemství prstenu“, jeho filmy se ctí obstojí i v současnosti.
Nejsilnější stránkou „Tajemství prstenu“ je příběh, postavený na knižní předloze Petera Woodwarda (syn herce Edwarda Woodwarda), údajně inspirovaný skutečnými událostmi. Scénář sice hraje (občas možná až moc) na dojemně nostalgickou notu, ale zároveň poskytuje dostatek napětí a zajímavých dějových zvratů, aby i přes 120 minutovou stopáž udržel divákovu pozornost. Švihu přidává i citlivá práce s retrospektivou, při které jsou postupně zjevovány nové a nové dílky do padesát let staré mozaiky. Příběh zkrátka funguje, možná zaujme i paralela druhé světové války a války partyzánské, vedené na počátku 90. let republikánskou IRA. Mezi klady filmu lze rovněž zařadit kostýmy a výpravu, která nás spolehlivě přenese do období kolem roku 1944. Objevují se však i slabší místa - například některé letecké (až příliš počítačové) triky, nebo úplně poslední scéna s káňaty, kterou mohli tvůrci vypustit a rozhodně by tím nic neztratili (spíše naopak). Trochu to skřípe i na začátku, kdy divákovi chvilku potrvá, než si zapamatuje postavy a zorientuje se „kdo je kdo“ v příběhu.
Podobně kolísá i úroveň hereckého podání postav. Máme tu vše od velmi příjemně sledovatelných výkonů (Shirley MacLaine, Christopher Plummer a především Mischa Barton), přes ty „sledovatelné“ (Pete Postlethwaite, Gregory Smith, Neve Campbell, Martin McCann), až k Stephenu Amellovi, který by se v soutěži „Prkenný muž roku“ jistě umístil na nějakém pěkném místě.
Zatím poslední snímek lorda Attenborougha je propracovaným kompromisem mezi romantickým filmem a dramatickým příběhem ze dvou válek, který by mohl zaujmout a oslovit nejen něžné duše dívek a dam.