Tanec v temnotách

Dánský režisér Lars von Trier, jeden z předních tvůrců dnešní Evropy, se tentokrát inspiroval ryze americkým žánrem - muzikálem a natočil další ze svých mimořádně originálních melodramat (viz. u nás uvedený snímek Prolomit vlny či proslavený televizní seriál "Riget"/"Království"). Do hlavní role snímku Tanec v temnotách obsadil islandskou zpěvačku Björk, která pro film rovněž složila hudbu. Sám von Trier charakterizuje příběh české emigranty Selmy v Americe takto: "Selma pochází z Východu a zbožňuje muzikály. Má těžký život, ale umí se s ním vyrovnat. Má totiž tajemství. Když je jí nejhůř, dokáže předstírat, že je v muzikálu... pouze minutu či dvě. Se vší radostí, kterou jí život upírá. V životě radost není... má ji v muzikálu, a proto dokáže život snášet. Radost, kterou si dokáže vytvořit uvnitř, je její jiskřička štěstí." Muzikál podle von Triera Evropských režisérů, kteří přiznají svou lásku k americkým muzikálům, se najde hodně. Jen málo z nich si ale troufne muzikál natočit - a k tomu na evropské půdě. Larsovi von Trierovi se to povedlo. Jak k tomu vůbec došlo? "Natočit muzikál - vypadalo to jako hračka," vysvětluje von Trier. "Ten nápad se mi odjakživa honil hlavou. Jenže kdo ví, jak se točí muzikál? Často se pokouším znovu přivolat to okouzlení, s jakým jsem se jako dítě díval na muzikály v televizi - na ty s Genem Kellym. Vždycky mě velice přitahovaly. A já si říkal, že bych něco z toho pocitu přivolal zpátky. Dneska se na muzikály tak často nedívám, ale tenkrát jsem jich viděl hromady. No jistě, mí rodiče byli komunisté a podle nich byly všechny muzikály americký brak..." Režisér přirovnává muzikál k operetě - pro onu bezstarostnost, jež je oběma žánrům společná. Von Trier vysvětluje, v čem vidí rozdíl mezi nimi a operou: "Opera se od operety odlišuje vážnými věcmi, jež obsahuje. West Side Story je víc operní než řekněme Zpívání v děšti, kde problém Debbie Reynolds spočívá v tom, že možná skončí její kariéra... nebo spíš začne? To je jedno. V muzikálu se obvykle zas tak moc neděje. Filmem Tanec v temnotách jsem chtěl dosáhnout toho, že by se věci braly stejně vážně jako v opeře. Ještě před lety lidé při opeře opravdu brečeli. Podle mě je to umění, najít v něčem tak stylizovaném opravdové emoce. Hrozně rád bych takhle soucítil s někým, koho zapíchnou mečem z lepenky..." Je zřejmé, že muzikál a la von Trier bude mít s klasickým hollywoodským muzikálem společného málo. Že opět vnikne cosi naprosto originálního. Snímek Tanec v temnotách se skládá ze dvou naprosto odlišných "světů": Muzikálová čísla v něm ostře kontrastují se syrovou realitou Selmina příběhu. Zpívaná a taneční čísla se ve filmu mísí s dokumentaristicky pojatými scénami. "Abyste mohli ve filmu vyprávět Selmin příběh," vysvětluje von Trier, "musíte se dostat do jejího světa. Veškeré scény, které se neodehrávají v jejích muzikálových fantaziích, musejí být maximálně realistické - co do hraní, kulis atd. Reálie ze Selmina všedního života totiž vstupují do jejích muzikálů... a jako takové musejí být nefalšované. To, co vidí v kině, je bezvadné... bezbolestné... úplný opak jejího života... který je plný vad a bolesti." Von Trier ale tvrdí, že tak činil z lásky k muzikálu. "Říkal jsem si, že by to bylo zajímavé, postavit vedle muzikálu dokumentaristický styl. Věřím, že tak dělám z obdivu k tomu, čím muzikály jsou - nechci nic podrývat ani ničit. Snažím se je jenom obohatit tím, že do nich nějak vložím skutečné emoce. Vždyť je to nádherná kombinace: emoce a hudba. A navíc, brát muzikály vážněji mi připadá zajímavé. Většina muzikálů vzniká jenom proto, aby bavila, ale podle mě mohou obsáhnou daleko víc."

Hudba a tanec Musíme si uvědomit, že veškerá muzikálová čísla se odehrávají v Selminých představách. Proto se v nich mísí vzpomínky na její oblíbené hollywoodské muzikály a její těžký život. A podle toho museli tvůrci komponovat hudební a taneční čísla. "Veškeré hudební vložky," říká von Trier, "obsahují nástroje a tóny, jež pochytila ve svých milovaných muzikálech. Mohou to být útržky vložené do jiného kontextu... nebo zvuky nástrojů použité jiným způsobem. Selma miluje ty nejlacinější hudební efekty. Riffy a všechna ta klišé... a užívá je způsobem, který je daleko za hranicí dobrého vkusu. Jenže ty se mísí se zvuky života, a v tomhle má k banálnosti daleko. Miluje obyčejné zvuky živých tvorů... dlaní, chodidel, hlasů... mechanický lomoz strojů... hlasy přírody... a hlavně ty nenápadné zvuky nedostatků... klapot kusu špatné podlahy, možná." Výsledný dojem je podle von Triera "explozí sentimentu a především oslavou potěšení z představivosti". U tance byl princip týž. Žádné velkolepé a dokonalé výstupy sboru identicky oděných tanečníků, nýbrž obyčejní lidé v obyčejných šatech a namísto rekvizit všechno, co jim přijde pod ruku. Von Trier dodává: "Selma zapojuje a miluje veliké efekty: pózy, uniformitu... lesk... jenže je mísí se skutečnými lidmi... se skutečnými pohyby a chybami. Se zmatkem života. Se hrou. Schopnost se mísí s neschopností. Jí používané efekty jsou daleko za hranicí dobrého vkusu... její důraz na pohyby života je ale bez hranic. Zapojuje celé okolí. Dokáže vnímat možnosti i té nejabsurdnější věcičky." To vše je zasazené do maximálně realistického prostředí. Snímek Tanec v temnotách je exteriérový film a tím se od klasických výpravných muzikálů odlišuje. Von Trier rozhodně popírá, že by filmaři předem exteriéry nějak upravovali. Písně Hudební styl snímku Tanec v temnotách vznikl jako výsledek třenic mezi režisérem a autorkou hudby Björk. Von Trier si byl vědom toho, že výběr hudby představuje u muzikálu zásadní problém. O tom, jakou hudbu použít, ale neměl ani potuchy. Pak přišla Björk. Na některé z jejích skladeb si musel chvilku zvykat, ale jak přiznává, její hudbu si oblíbil. A moc. Von Trier vysvětluje roli písní ve filmu: "Základem jsou opravdové muzikálové songy... dokonce rýmované! Jsou primitivní... je to Selmin naivní způsob, jak v písni vyprávět příběh... ale její zaujetí zvukem, rytmem, slovem a rýmem ji občas celou pohltí... pak si s ní začne hrát a zapomene na všechno. Pomocí písní hovoří Selma sama se sebou... někdy je vloží do úst jiných lidí, aby vyjádřila své pochyby, obavy a radosti."

Technika "Kdybych točil muzikál před lety," říká von Trier, "šel bych na to velice tradičně s použitím nájezdů a záběrů z jeřábu. Bylo by to logické, protože to umožňuje sladit obraz a hudbu. Jenže dneska mívám nutkání pravidla zavrhovat; řeknu si, že místo toho použiji výhradně statické kamery." Stalo se. Filmaři používali až sto digitálních kamer, pevně rozestavěných kolem scény. Vedle toho natáčeli i z ruky. Jejich přístup se navíc ukázal být docela laciný. Von Trier to vysvětluje: "Jednu taneční scénu jsme s pomocí stovky kamer natáčeli dva dny. Kdybychom použili jednu kameru a storyboard, trvalo by nám to dva týdny." To, čeho chtěl von Trier dosáhnout, byl "volnější" styl, jež by filmu - včetně muzikálových čísel - propůjčil větší autenticitu. Dobrovolně se vzdal absolutní kontroly nad scénou, aby dostal něco "navíc" - efekt nahodilosti, kvalitu "nehraného". Podobný postup použil rovněž u svých předchozích snímků Prolomit vlny a Idioterne. "Je to jako přenos živého vystoupení," vysvětluje von Trier, "ne jako když něco inscenujete. Třeba když se díváte na koncert a někdo zpívá na pódiu. Máte k němu blíž, protože to nikdo následně nestříhal. Možná ten rozdíl nepoznáte, ale vycítíte ho. Lidi od filmu nemívají živé přenosy rádi, protože podle nich připomínají televizi nebo divadlo. Ale směr, kterým jsem se chvílemi vydal, se tomu blíží. Úplně optimální by bylo, kdybych veškerá pěvecká a taneční čísla udělal naživo a nechal je tak i s chybami. To ale nebylo možné." Amerika a trest smrti Příběh se - jak jinak - odehrává v Americe, zemi muzikálu zaslíbené. Lars von Trier paradoxně v Americe nikdy nebyl a podle všeho se tam ani nikdy nepodívá - letadlem totiž necestuje. Místo toho se natáčelo ve Švédsku na místech, jež by Spojené státy mohly připomínat. Von Trier se přiznává, že pro něj je Amerika mýtickou zemí. "Pořád jsem musel myslet na "Ameriku" od Franze Kafky," tvrdí režisér. "Nikdy tam nebyl a na začátku té knihy vypráví, jak vplouvá do newyorského přístavu. Popisuje Sochu svobody, svírající obrovský meč... vždycky mi to připadalo docela poetické." Ve filmu se dostane i na americký "nešvar": trest smrti. "Myslím, že většina Dánů shledává trest smrti exotickým. Netvrdím, že by byli více humánní než jiné národy, ale pro Skandinávce je ta tradice cizí. Tresty jako takové jsou nelogické, ale říkám si, že společnost se bez trestů, chce-li fungovat, neobejde. Nicméně trest smrti mi jako trest nepřipadá. Je to spíš pomsta a spojovat stát s pomstou je nebezpečné. Jsem z hlouby duše proti trestu smrti."

Melodrama Součástí von Trierova melodramatu je nejenom trest smrti, ale i postupující slepota hrdinky. K tomu režisér poznamenává: "V první verzi scénáře, který jsem poslal Björk, slepota nebyla. Pak jsem ale uviděl nádherný kreslený film ze 30. let, mimořádně chytře udělaný film od Warner Brothers. Policista v New Yorku najde panenku a vezme ji ženě, kterou miluje, aby ji dala svojí dcerce. Dívenka sedí na schodech, hraje si s panenkou a upustí ji. Jak ji zvedá, šmátrá po zemi, aniž by se podívala dolů - nic víc nevidíte. Dojde vám, že je slepá. Je to velice výmluvné a rafinované. Celá myšlenka spočívá v tom, že ta dívenka nikdy neviděla matku, neviděla město a je obklopená spoustou zvuků. Vlastně se to docela podobá příběhu filmu Tanec v temnotách. Dítě si představuje, že panenka ožije a vezme ji na procházku. Představuje si, že zvuk metra je horská dráha a všude jsou květiny, což samozřejmě není pravda, protože jsme ve skutečnosti v chudinské čtvrti. A pak si představuje, že spatří svou matku... velice melodramatické a moc krásné." Ženu, která podle režiséra "dokáže z bláta udělat zlato", ztělesnila Björk, která měla původně jenom skládat hudbu. Obsadit ji byl jeho nápad. "Den před začátkem natáčení jsem si uvědomil," dodává von Trier, "že jsem na něco zapomněl: vyzkoušet si ji před kamerou. Jenže ona předvedla neuvěřitelný výkon. Nehrála to, ale prožívala." Snímek Tanec v temnotách vyrobila společnost Zentropa Enterprizes. Ta vznikla v roce 1992 jako výsledek úspěšné spolupráce režiséra von Triera a producenta Petera Aalbaka Jensena na snímku Evropa. Von Trier a Aalbak se dělí o společnost rovným dílem. Za posledních sedm let vyrobila více než 50 filmů a je tak největší produkční společností ve Skandinávii. Má na kontě veliký úspěch snímku Prolomit vlny a stála v pozadí manifestu Dogma, slavné výzvy několika filmařů (včetně von Triera) k filmařské "střídmosti". Společnost se podílela na mnoha mezinárodních koprodukčních projektech a mezi její aktivity patří i reklamy, dokumenty, pořady pro televizi a multimediální projekty.

Björk
Narodila se 21. listopadu 1965 v islandském Reykjavíku. Když jí bylo pouhých 11 let, vydala svou první desku, obsahující kolekci islandských písní a dvě vlastní skladby. Během dospívání prošla několika skupinami bez dlouhého trvání na pomezí punku a nové vlny. Nakonec se stala členkou skupiny The Sugarcubes. Skupině, hrající inteligentní pop-rock, se dostalo slušného mezinárodního úspěchu v podobě 3 miliónů prodaných nosičů. Když se The Sugarcubes v roce 1992 rozpadli, navázala Björk kontakt s tříčlenným jazzovým tělesem Gudmundar Ingólfssonar; jejich společný projekt nazvaný "Gling-Gló" se na Islandu drží v žebříčku dodnes. Byly to však až její sólová alba "Debut", "Post" a "Homogenic", které z ní udělaly mezinárodní hvězdu alternativního popu, vysoce invenčního a přitom komerčně úspěšného. Během těch let spolupracovala Björk s nejrůznějšími umělci - od osobností klasické hudby přes taneční Dallas Austin až po hip-hopový The Wu Tang Clan. Svůj smysl pro kreativní a neotřelé nápady osvědčila rovněž při spolupráci se špičkovými i neznámými fotografy, módními návrháři a režiséry videoklipů - její klipy si připsaly četná ocenění, včetně tří nominací na hudební ceny Grammy.
Pro snímek Tanec v temnotách měla původně jenom skládat a produkovat hudbu; Björk se nakonec rozhodla, že přijme nabídku režiséra von Triera a ujme se v něm hlavní role. A to předtím hrála pouze v hlavní roli islandského (ovšem anglicky mluveného) filmu The Juniper Tree (1987) a mihla se ve snímku Roberta Altmana Pret-a-porter.
Na letošním MFF v Cannes získala Björk za své strhující podání Selmy Cenu za ženský herecký výkon.

Catherine Deneuveová
Je věčnou kráskou a přitom vynikající herečkou evropského filmu. Rodačka z Paříže, pocházející z herecké rodiny, spolupracovala nejčastěji s francouzskými režiséry Jacquesem Demym (hrála mj. v jeho nezapomenutelných muzikálech Paraplíčka ze Cherbourgu a Slečinky z Rochefortu) a André Téchiném. Objevila se i ve filmech klasiků světového filmu Luise Buñuela (Kráska dne, Tristana), Françoise Truffauta (Poslední metro) a Agnès Vardové (Bytosti). Jako herečka, která se nikdy nebála odvážných, nekomerčních projektů, si Deneuve zahrála i ve snímcích Maneola de Oliveiry, Raula Ruize či Leose Caraxe. A nesmíme zapomenout na výrazné role v kultovních hororech Hnus Romana Polanského a Hlad Tonyho Scotta. Dvojnásobná držitelka francouzského Césara byla za snímek Indočína Régise Wargniera nominovaná i na Oscara. V našich kinech jsme ji nedávno mohli vidět v dalším Wargnierově filmu nazvaném Východ-Západ.

David Morse
Sklidil mimořádný ohlas a několik ocenění za svůj výkon v inscenaci divadelní hry Pauly Vogelové "How I Learned to Drive". Rodák z Hamiltonu ve státě Massachusetts se nevěnuje jen divadlu, ale i práci pro televizi: Šest let hrál v úspěšném lékařském seriálu "St. Elsewhere" a objevil se v několika dalších minisériích a filmech. Na plátně debutoval v polovině 80. let v ceněném dramatu Richarda Donnera Inside Moves. Od té doby se objevil ve filmech jako The Indian Runner a Křižovatka smrti, oba v režii Seana Penna, Dvanáct opic Terryho Gilliama, Smrtící léčba Michaela Apteda, Dlouhý polibek na dobrou noc Rennyho Harlina či Skála Michaela Baye. V poslední době jsme ho mohli vidět jako otce Jodie Foster ve sci-fi Roberta Zemeckise Kontakt či dobráckého dozorce Brutuse "Brutala" Howella ve vězeňském dramatu s Tomem Hanksem Zelená míle.

Peter Stormare
Sice pochází ze Švédska, přesto je díky svým účastem v amerických projektech znám divákům po celém světě. Na počátku jeho hollywoodské kariéry stála malá role neurochemika v úspěšném dramatu Penny Marshall Čas probuzení. Od té doby se objevil ve vedlejších rolích snímků jako Ztracený svět Stevena Spielberga, Sex po telefonu Spikea Leeho, Armageddon Michaela Baye (v roli hrdinného sovětského astronauta) či Mercury s Brucem Willisem. Zásadní ale byla role nemluvného blonďatého parťáka Stevea Buscemiho v úspěšném dramatu bratří Coenů Fargo. Pamatovat si ho budeme i jako zvrhlého režiséra v thrilleru s Nicolasem Cagem 8 MM či šéfa německých nihilistů v dalším projektu bratří Coenů Big Lebowski. Doma Stormare vystoupil v bezpočtu inscenací Národního švédského divadla, z toho pětkrát pod režijním vedením Ingmara Bergmana.

Joel Grey
Je nezapomenutelný ve své roli konferenciéra z filmové verze muzikálu Kabaret z roku 1973. Za roli získal Oscara, Zlatý glóbus, cenu BAFTA a další výroční ocenění. Za snímek Guye Hamiltona Remo Williams si připsal další nominaci na Zlatý glóbus. Dále se objevil ve snímcích Roberta Altmana Buffalo Bill a Indiáni a Hráč či v Kafkovi Stevena Soderbergha. Vedle toho je Grey znám z četných divadelních a televizních produkcí. Za svůj výkon v jevištním muzikálu "Chicago" obdržel ceny Drama Desk Award a Outer Critics Circle Award a za svou životní roli v muzikálu "Kabaret" prestižní divadelní ocenění Tony.

Cara Seymourová
Objevila se v mnoha divadelních představeních na obou březích Atlantiku. Za svou roli ve hře "Goose Pimples" byla nominována na Drama Desk Award; vystupovala v newyorském John Houseman Theatre, Irish Arts Theatre či na divadelních festivalech v Cambridge a Dublinu. Z jejích nemnohých filmových příležitostí zmiňme menší role v romantické komedii Láska přes internet a v kontroverzní adaptaci románu Breta Eastona Ellise Americké psycho.

Jean-Marc Barr
Studoval v londýnské Guildhall School of Music and Drama. Na divadelní scéně West Endu debutoval po boku Vanessy Redgrave ve hře Petera Halla "Orpheus Descending". Nejznámější rolí tohoto syna amerického otce a francouzské matky je introvertní potápeč Jacques z filmu Luca Bessona Magická hlubina. Z dalších jeho filmů jmenujme: Naděje a sláva Johna Boormana, La peste Luise Puenza, Le fils préféré Nicole Garcia a konečně snímky Larse von Triera Evropa a Prolomit vlny.

Lars von Trier
Tvůrce oslavovaného snímku Prolomit vlny (z bezpočtu cen jmenujme: Velká cena poroty na festivalu v Cannes, César pro nejlepší zahraniční film, cena Evropské filmové akademie pro nejlepší evropský film či nominace na Oscara pro představitelku hlavní role Emily Watson) je obecně považován za jednoho z nejnadanějších evropských režisérů se svébytným vizuálním cítěním.
Rodák z dánské Kodaně studoval film na Danish Film School. Ještě při studiích natočil krátké snímky Nocturne a Den sidste detalje, které v letech 1981 a 1982 získaly ceny na filmovém festivalu v Mnichově. Následoval jeho celovečerní debut Forbrydelsens element (1984) a dále snímky Epidemic a Evropa (Velká cena poroty z Cannes). V roce 1998 byl v Cannes uveden jeho předposlední snímek Idioterne; natočil jej podle pravidel filmařského manifestu Dogma (byl jedním z jeho autorů), odmítajícím ve jménu filmařské "čistoty" nejrůznější efekty filmového průmyslu. Velkou popularitu přinesla von Trierovi jeho originální televizní minisérie "Riget" ("Království"), mísící mýdlovou operu s duchařskou historku a snovou atmosférou ve stylu Lynchova "Twin Peaks". Následovalo pokračování "Riget II".
Von Trier vlastní z poloviny úspěšnou produkční společnost Zentropa Enterprizes, jež má na kontě na 50 projektů, včetně von Trierových posledních filmů.

Robby Müller
Jeden z nejplodnějších a nejoceňovanějších kameramanů nezávislého filmu je dlouholetým spolupracovníkem Wima Wenderse a Jima Jarmusche. Pro Wenderse snímal jak jeho televizní projekty tak celovečerní filmy (Americký přítel, Paříž, Texas, Až na konec světa a další). S Jarmuschem spolupracoval na slavných snímcích Mimo zákon, Tajemný vlak, Mrtvý muž a naposledy Ghost Dog: Cesta Samuraje. S Larsem von Trierem se Müller setkal už při natáčení snímku Prolomit vlny - odnesl si za něj ceny New York Film Critics Circle a National Society of Film Critics.

Vincent Paterson
Paterson se jako choreograf prosadil svou dlouholetou spoluprací se dvěma giganty světové pop-music: Madonnou a Michaelem Jacksonem.
S Madonnou spolupracoval na jejích raných videoklipech ("Holiday", "Express Yourslelf" a "Like a Virgin"), na jejím koncertním turné nazvaném "Blonde Ambition"", vymýšlel její výstupy při předávání Oscarů a cen MTV a potom si ho slavná pop-diva přivedla ke svému filmovému muzikálu Evita. Podobně u Jacksona působil jako choreograf jeho videoklipů ("Black or White" či "Smooth Criminal"), turné "Bad" i jeho vystoupení při předávání nejrůznějších cen. Videoklip "Blood on the Dance Floor" Paterson navíc i režíroval a připsal si za něj nominaci ACA. Funkce choreografa a režiséra propojil rovněž u televizního pořadu s Robinem Williamsem "In Search of Dr. Zeuss", který svého času obdržel sedm nominací na cenu Emmy. S Williamsem spolupracoval rovněž na filmu Ptačí klec. Ve snímku Tanec v temnotách se Paterson představil poprvé jako herec - zahrál si v něm roli režiséra Samuela.