Třetí muž

Do poválečné Vídně přijíždí na pozvání svého dávného přítele Harryho Limea autor šestákových románů Holly Martins. V Harryho domě však zjišťuje, že jeho hostitel zemřel při automobilové nehodě, a proto se chystá k odletu zpět. Podivné okolnosti kamarádovy smrti mu však nedají spát a navzdory varování se pouští do pátrání po záhadném třetím muži, který byl na místě nehody, ale nikdo o něm nic neví. Kritikou uznávané "krvavé melodrama" (G. Greene) řeší svár odpovědnosti jedince ke společnosti a loajality k příteli.

V bezprostředně poválečném údobí stavěla po tři roky za sebou Britská filmová akademie do výsadního postavení režiséra nejlepšího filmu roku Carola Reeda díky jeho snímkům Štvanec, Padlý idol a Třetí muž, v nichž se tento tvůrce představuje jako imaginativní vypravěč ponurých příběhů plných vražedných intrik, příznačně vyjadřujících atmosféru té doby, ztěžklou břemenem deziluze jako důsledku nedávno překonané II. světové války. Z nich Třetí muž dosáhl největšího mezinárodního věhlasu (tři oscarové nominace, nejlepší film Cannes 1949), významně se podílel na vzniku konkurenční bariéry evropských filmů hollywoodské produkci na starém kontinentu a ve filmové historii zaujal místo klasického díla, vykazující přímý vliv amerického noir stylu.

Padlý idol zahájil Reedovu spolupráci se spisovatelem Grahamem Greenem v postavení autora námětu a současně i scenáristy. Vedle Třetího muže jsou spolupodepsáni ještě pod Naším člověkem v Havaně. Pro oba tvůrce je typická tendence silného příběhu, situovaného zpravidla do cizích lokalit, jehož děj se odvíjí z hlubin psychologie postav rozpolcených ostrým morálním dilematem. Tematicky nejčastěji směřují k pocitům viny, vědomí vlastního selhání, otázkám zodpovědnosti vůči vyššímu mravnímu principu či paradoxům životních peripetií, většinou rozehraných na pozadí konkrétní politické situace. Třetí muž svým dějem, symbolikou situací i významem svého sdělení dokonale naplňuje vnímání světa obou tvůrců.

Jejich film má dva hlavní hrdiny, oba Američany. Spisovatel westernových (rodokapsových) románů na mizině Holly Martins přijíždí do Vídně na pozvání svého kamaráda z dětství Harryho Limea, s nímž dlouho nebyl ve styku, a proto stále setrvává v nejlepší víře o jeho charakteru. Brzy se dozvídá o Limeově neblahé pověsti cynického spekulanta, jenž mrzačí pacienty, zvláště pak děti ředěným penicilínem, který je ve vítěznými mocnostmi okupované Vídni silně nedostatkovým zbožím. Jak je záměry Limea vtahován do pavučiny intrik podsvětí, Martins postupně odhaluje pravdu. Oči mu plně otevře osobní setkání, jež se odehrává ve slavné scéně na ruském kole v zábavním parku Pratru. Lime zde obhajuje své zločinné metody slovy: V Itálii pod vládou Borgiů po třicet let zažívali hrůzy války, vraždění a krveprolití, ale zrodil se zde Michelangelo, Leonardo Da Vinci a renesance. Švýcaři se těšili po pět set let bratrské lásce, demokracii a míru.A co dali světu? Kukačky! …Holly Martins začíná uvažovat o vytvoření nového portrétu svého přítele, o zpodobení „Třetího muže“.

Téměř s jistotou se dá tvrdit, že neexistuje slavnější repliky z dramatického filmu. Její autorství, stejně jako režie, další dialogy a nasvícení proslulé scény v bludišti vídeňské kanalizace, je připisováno Orsonu Wellesovi, jehož Harry Lime je jeho nejslavnější hereckou kreací mimo vlastní filmy. Nejen v osobě Wellese samotného jako interpreta, ale i v rozvedení témat korumpující moci a vztahu peněz k umění (Martins je spisovatel a zaprodává se, Limeova přítelkyně, jež zrazuje a je zrazována, je herečka a Lime sám sebe považuje za genálního tvůrce intrik) je tento film vlastně pokračováním kaneovské tradice. Ostatně, to se týká i jeho vizuální podoby, jež je stylizována do výrazně kaneovského expresivního výrazu pomocí ostrých světel, příkrých kontrastů temných a světlých míst snímaného prostoru, hloubkou záběrů vytvářenou imaginativní hrou stínů a šerosvitem. Dominantní složkou kameramanského přístupu je pak vertikální vymezení obrazu, kterého Robert Kraske dosahuje scénografickým využitím exteriérů stojících trosek rozbombardované Vídně, až příkře vymezenými spodními úhly postavení kamery, a jednak velmi častým využívání svislého (holandského) švenku. Uplatnění této výrazné stylistické pomůcky (příznačné spíše pro Evropu, neboť v Americe se příliš neuchytila) vrcholí právě Třetím mužem. Všechny zmíněné prostředky sledují navození tíživé atmosféry života plného nejistoty a soustavného ohrožení.