Tři barvy: Červená

Komorní psychologický snímek Tři barvy: Červená je závěrečným dílem volné trilogie nedávno zemřelého Krzysztofa Kieślowského, inspirované barevnou symbolikou francouzské trikolory. Mladá švýcarská modelka Valentine se náhodou seznámí s bývalým soudcem Josephem. Zatrpklý stařec v důchodu se celé dny zabývá odposloucháváním telefonních hovorů svých sousedů. Cynicky a se stoprocentní přesností předpovídá jejich osobní a rodinné pohromy. Setkání s "nezkaženou" dívkou ho však přiměje k pokusu o nápravu: Joseph sám sebe udá a předstoupí před soud. Sympatické dívce posléze vyjeví příčinu své zatrpklosti, jíž je nešťastná životní láska a traumatizující pocit odpovědnosti, spojený s tíhou rozhodování o vině či nevině druhých. Ústřední příběh o rozkrývání tajemství lidské povahy má svou paralelu v osudu mladého studenta práv Augusta, jenž právě prožívá stejné trauma, jaké má za sebou jeho nepoznaný starší "kolega".

Závěr filmu, v němž sehraje zásadní roli náhoda (jeden z leitmotivů Kieślowského díla), však naznačuje, že bludný kruh byl prolomen. Ve výtvarné stránce dominuje červená barva (obdobně jako v předchozích dílech modrá a bílá). Ta se pojí právě s motivem "očištění", a jejími nositeli jsou jen ti hrdinové, kteří se dovedou vymanit ze svých osudových daností (rudý billboard s Valentinou, Augustovo červené auto). Pojem Bratrství z francouzského revolučního hesla (jež je dalším inspiračním zdrojem trilogie) je tentokrát spjat s tématem mnohem příměji, než ve filmu Tři barvy: Bílá, kde bylo slovo Rovnost předmětem ironické parafráze. Vzhledem k provázanosti dějových a významových motivů a vzhledem k zastřešujícímu závěru trilogie v posledním snímku je pro ucelený divácký dojem důležité zhlédnout všechny tři díly trilogie ve správném pořadí (tj. "Modrá", "Bílá", "Červená"). Snímek byl nominován mj. i na Oscara za režii a za scénář. V České republice je uváděn od 4. března do 30. června a od 1. září do 31. prosince 1996.

Ženeva. Mladá fotomodelka Valentine Dussautová miluje svého přítele Michela, který však pracovně pobývá v Anglii. Dívka má únavný den; mimo jiné pózuje pro reklamní plakát, a večer předvádí šaty na módní přehlídce. V noci cestou domů srazí na ulici zaběhlého psa. Podle štítku na obojku zjistí, že je to fena Rita. Odveze ji na adresu majitele. Ve starém zanedbaném domě dívce nikdo neotvírá. Valentine vejde dovnitř. Vzbudí starce Josepha Kerna, spícího u stolu. K jejímu překvapení však nevrlý muž nejeví o psa nejmenší zájem. Chce být sám. Valentine odveze Ritu k veterinářce, kde se zjistí, že fena (jež čeká štěňata) má naštěstí jen pohmožděniny. V domě vedle Valentiny bydlí student práv Auguste Bruner, který má milenku Karin. Fotograf Jacques ukáže dívce nové fotografie na červeném pozadí. Valentine pro billboard vybere tu, na níž se tváří trochu posmutněle. Soused přinese dívce peníze, které jí poštou poslal anonym. Na procházce se zotavená Rita opět zaběhne.

Valentine ji najde u Josepha, jenž přizná, že peníze na veterináře poslal dívce on. Nebylo prý těžké zjistit si její adresu. Zatrpklý muž však dále trvá na tom, že Rita, Valentine a ostatně celý svět ho nezajímají. Valentine vejde za podivínským mužem do domu. Tam s hrůzou zjistí, že Joseph si do reprobeden pouští odposlouchávané telefonní hovory sousedů. Dělá to prý běžně; dobře přitom ví, že je to nezákonné a nechutné. Právě se spořádaný otec rodiny domlouvá se svým homosexuálním milencem. Muž sebejistě vyzve návštěvnici, aby dotyčnému muži řekla, že je odposloucháván. Znechucená Valentine zajde k sousedům. Otevře jí nic netušící paní domu. Na paralelní lince poslouchá mužův hovor i jeho nedospělá dcera. Rozpačitá Valentine se omluví a odejde. Joseph s klidem prohlásí, že v jistém smyslu se odposloucháváním zabýval celý život; byl totiž soudcem. Dobře ví, proč ho dívka neporzradila. Nechtěla v idylické domácnosti způsobit bolest. Chladnokrevný Joseph ovšem dobře ví, že v rodině to dopadne špatně, bez ohledu na to, zda ji někdo odposlouchává nebo ne. Muž pustí Valentině další hovor.

Na soukromou meteorologickou službu volá zamilovaný mladík, jehož dívkou je právě mladá meteoroložka (jsou to Karin a Auguste, který má před závěrečnými zkouškami). Valentine si radši zacpe uši. Cynický Joseph rozebere vztah obou milenců: podle něj se k sobě nehodí. Dobře Karin zná, protože kromě odposlouchávání ji občas pozoruje z okna. Josephovi vadí, že jeden ze sousedů si pořídil mobilní telefon (na ten se totiž nelze napojit). Muž prý kontroluje rozsáhlé obchody s heroinem. Joseph vytočí jeho číslo. Valentine, pozorujíc muže z okna, do telefonu řekne: "Měli by vás zabít". Sama je překvapená, jak mafiána vyděsila. Valentine marně oponuje starému muži naivní vírou v dobro. Stařec z útržků jejího hovoru přesně odhadne, že Valentinin bratr Marc v patnáci letech zjistil, že není vlastním synem svého zákonného otce. Proto se stal narkomanem, aniž to osamělá matka tuší. Smutná Valentine nechá soudce o samotě. Dívka zoufale čeká na telefon od milovaného Michela. Místo něj se ozve jen fotograf Jacques. Joseph vezme do ruky své soudcovské pero, jež však náhle vypoví službu. Začne psát dopis obyčejnou tužkou. Speciální vůz, vybavený radary, pomalu zastaví u Josephova domu. Na ulici už visí velký červený billboard s "posmutnělou" Valentinou (je to reklama na žvýkačky).

Michel v telefonu protestuje proti tomu, aby jeho dívka dělala reklamy. Kromě toho bezdůvodně žárlí. Valentine se s ním pohádá. Auguste složil závěrečné zkoušky. Karin věnuje milenci luxusní "soudcovské" pero. Auguste je totiž budoucím soudcem. U soudu začíná další stání. Sousedé z Josephova okolí žalují muže kvůli odposlouchávání. Valentine se o soudu dočte v novinách. Joseph jí řekne, že napsal dopisy policii i jednotlivým sousedům. Rita má štěňata. Joseph slavnostně otevře láhev staré hruškovice a připije si s dívkou na své zdraví. Netají se radostí nad tím, že jedna z jeho cynických předpovědí se brzy vyplní: Karin se totiž seznámila s jiným mužem. Auguste se nemůže milence dovolat. Valentine, jež za týden odjíždí na krátkou dobu pracovně do Anglie, se Josephovi svěřuje s rodinnými problémy. Muž ji povzbudí: dívka není povinna nadměrně se trápit starostmi svéprávných lidí. Joseph pak vzpomíná na svůj traumatický zážitek: před lety neodsoudil jistého námořníka, a pak si uvědomil, že muž byl vinen; dodnes žije nepotrestán, poklidným rodinným životem. Valentine však tento konec příběhu považuje za šťastný. Možnost vynášet rozhodnutí o vině a nevině, o tom, kde je pravda, dnes vysloužilému soudci připadá jako nedostatek skromnosti. Valentine vysloví Josephovi úctu.

V té chvíli kdosi hodí kámen do Josephova okna. Je to už pošesté, ale muže to nevzrušuje. Ví, že na místě sousedů by se choval stejně. Joseph prozradí Valentině, že se mu o ní zdálo. Bylo prý jí mezi čtyřiceti a padesáti lety. Víc však soudce neprozradí. Auguste se rozjede za Karin. Místo zaklepání na dveře mladík vyleze na římsu. Oknem vidí, jak se Karin vášnivě miluje s jiným. Valentine zavolá do Anglie Michelovi. Jeho odtažitá řeč ji zklame. Zničený Auguste leží ve svém pokoji. Valentine si všimne, že mladík zapomněl na svém červeném autě vypnout světla. Dívka však nic neudělá. Joseph zavolá na Karininu meteorologickou službu. Zajímá ho předpověď počasí na příští týden nad Lamanšským průlivem (Valentine na jeho radu hodlá jet do Anglie trajektem). Muž zároveň pohovoří s Karin, která netuší, že mluví s nenáviděným sousedem. Počasí prý bude ideální; sama Karin se chystá na výlet jachtou se svým novým milencem. Na módní přehlídce Valentine marně hledá pozvaného Josepha mezi diváky. On na ni počká po představení v hledišti. Byl tam celou dobu. Dopoví dívce svůj sen, který se prý v budoucnu splní: Valentině bylo kolem padesáti let. Ležela vedle milované blízké osoby.

Muž pak mluví o tom, jak ho kdysi zradila milovaná žena. On ji miloval i dlouho poté, přičemž nikdy nepochopil, proč to udělala. Milenka ho opustila kvůli jistému architektovi jménem Hugo. Joseph následoval cestující dvojici po celé Evropě. Žena zemřela při autonehodě. Joseph od té doby už žádnou nemiloval. Před časem měl složitý soudní případ. Obžalovaný byl právě Hugo; postavil halu, která se zřítila. Joseph ho uznal vinným, a pak požádal o předčasný odchod do důchodu. Valentine si u Josepha zamluví jedno štěně. Pak se sblížená dvojice rozloučí. Auguste nastoupí na stejný trajekt jako Valentine. Navzdory příznivé předpovědi přijde silná bouře. Joseph se ze zpráv doví o haváriích v průlivu. Zmizela soukromá výletní jachta (s Karin a s jejím milencem). Z trajektu se zachránilo jen sedm cestujících (jsou to aktéři předchozího dílu trilogie). Mezi nimi i dva švýcarští občané: Auguste a Valentine. Televizní záběr Valentininy tváře na červeném pozadí je stejný, jako její fotografie na billboardu...

Krzysztof Kieslowski (režísér)
Narodil se v rodině stavebního inženýra. Vzhledem k otcově náročnému povolání se rodina často stěhovala, proto už v šestnácti letech procestoval téměř celé Polsko. Z této zkušenosti čerpal na Vysoké filmové a televizní škole v Lodži, kam se přihlásil po neúspěšném studiu divadelní výpravy. Na katedře režie absolvuje v roce 1969. Zpočátku natáčí dokumenty o nejvšednějších profesích, od roku 1973 spolupracuje s televizí. Výrazněji na sebe upozorní snímkem Personel (Personál, 1975), který o rok předchází jeho prvnímu celovečernímu filmu pro kina, jenž opatřil názvem Blizna (Jizva). Po Amatérovi (1979) se stává čelnou osobností "filmu morálního neklidu", poukazujícího na nesoulad mezi hlásanou ideologií a reálným stavem věcí. Patří k němu i snímky Náhoda (1981) a Bez konca (Bez konce, 1984), které pro svou otevřenost musí několik let čekat na uvedení. Od roku 1987 realizuje Dekalog, desetidílný televizní cyklus, v němž vede osobitou polemiku s Desaterem přikázání Božích na konci 20. století. V jeho rámci vznikají Krátké filmy o zabíjení (1987) a o lásce (1988), jež mu přinesou mezinárodní proslulost a možnost natáčet ve Francii. Přestává se zabývat čistě polskými záležitostmi, volí univerzálnější témata a stává se významným evropským tvůrcem.

Spolu s ním se proslavují jeho spolupracovníci, scenárista Krzysztof Piesiewicz a hudební skladatel Zbigniew Preisner. Vzniká metafyzický Dvojí život Veroniky (1991) a trilogie Tří barev: Modrá, Bílá, Červená (1993, 1993, 1994), volně inspirovaná barvami francouzské trikolory a hesly Velké francouzské revoluce. Po jejich natočení se stahuje do ústraní, ale zaslouženého odpočinku si náležitě neužije. Krzysztof Kieślowski umírá ve varšavské nemocnici ve věku nedožitých 55 let na následky opakovaného srdečního infarktu. Už v době dokumentaristických začátků se Kieślowského tvorba vyznačuje zobecňujícím přesahem, v němž se v průběhu tvorby dostává do popředí téma náhody či osudu jako hybných sil v životě člověka. Přestože v osobním názoru režisér dospívá ke stále větší skepsi (Všechno, co je dobré, upadá a umírá. Všechno, co dobře začíná, končí špatně. Všechno, co začíná špatně, končí ještě hůř.), dávají jeho filmy lidem naději.