Tři barvy: Modrá

Režisér Krzysztof Kieślowski patří dnes mezi nejuznávanější evropské filmaře především díky televiznímu Dekalogu, Dvojímu životu Veroniky a díky svému úposlednímu projektu, volné trilogii, inspirované barvami francouzské trikolory a revolučním heslem Volnost, Rovnost, Bratrství. Stejně jako u Dekalogu i zde jde jen o nezávislou motivaci, v níž není potřeba vyhledávat hlubší závazné významy. Kieślowski vychází z tradiční symboliky barev a spojuje tři zcela odlišné opříběhy jen drobnými provázanostmi (ve všech se například objevuje stará žena či muž, pracně odhazující láhev do kontejneru). Zatímco první díl Tři barvy: Modrá a třetí díl Tři barvy: Červená jsou komorními psychologickými dramaty, prostřední epizoda, Tři barvy: Bílá je poněkud překvapivě hořkou komedií. Hrdinkou Modré je žena známého skladatele, která při autonehodě přijde o manžela i o malou dcerku. V sebezáchovné snaze odloučit se od minulosti změní Julie radikálně svůj způsob života; chce být sama. Postupně se však osvobozuje od mučivého traumatu a nachází novou vůli žít.

Svou poetikou a stylem připomíná Modrá známý Dvojí život Veroniky, nemá však jeho existenciální naléhavost ani jeho propracovanou stavbu. I tady hraje důležitou roli hudba (skladatel Zbigniew Preisner), i tady je ve středu Kieslowského zájmu ženská bytost. Režisér našel tajuplnost, zdánlivou tvrdost" i image moderní ženy. Svou vnější elegantností" se Tři barvy: Modrá liší od Kieslowského tvorby z polského" období. Dílo ovšem přesvědčuje svou stylovou čistotou a brilantním filmovým viděním (kamera Slawomir Idziak), o čemž svědčí ceny: Zlatý lev ex aequo (s Altmanovými Prostřihy) a Volpiho pohár za ženský herecký výkon (J. Binocheová) na 50. MFF v Benátkách 1993 a pět Césarů (režie, nejlepší herečka, kamera, hudba, zvuk).

Asociácia slovenských filmových klubov koupila první dva díly trilogie a uvádí je na Slovensku od září 1994. Po dohodě s Asociací českých filmových klubů poskytne kopie od března 1995 filmovým klubům v České republice. O nákupu třetího dílu se bude jednat. Za svítání narazí do stromu kvůli poruše rychle jedoucí vůz. Náhodným svědkem těžké havárie je dospívající chlapec Antoine. Mladá žena Julie se v nemocnici probírá z bezvědomí. Lékař jí sdělí, že její manžel a malá dcerak Anna při havárii zahynuli. Pacientka odláká pozornost noční sestry a dostane se do prázdné ordinace. Pokusí se otrávit prášky, ale nedokáže to. V přenosné televizi sleduje Julie pohřeb svých blízkých. Její manžel Patrice byl významným skladatelem a právě pracoval na důležité zakázce: psal slavnostní hudbu ke svátku Evropské unie. Při odchodu z nemocnice zastaví mladou ženu novinářka.

Chce vědět, zda je pravda, že skutečnou autorkou Patriceových skladeb je ona. Nedočká se však odpovědi. Julie se vrací do rozlehlého venkovského domu, o nějž se starají zahradník a hospodyně. Dá vyklidit manželovu "modrou" pracovnu. Zničí všechny předměty, upomínající na její nejbližší, kromě závěsné ozdoby s modrými sklíčky. Uklidňuje plačící starou hospodyni. Přijede Patriceův spolupracovník Olivier s balíčkem. Ale když vidí, že se objevil nevhod, zase odjede. Julie přikáže svému právníkovi, aby v tichosti prodal dům s veškerým zařízením a aby vyřídil pozůstalost. Ona hodlá nadále žít jen ze svého konta. Vdova se vydá do města za opisovačkou not. Vezme si manželovy partitury, které ještě nebyly zpracovány, a zahodí je do popelářského auta. Pozdě večer zavolá mladá žena Olivierovi. Když za ní muž přijede, nabídne se mu. Ví už dlouho, že ji má rád.

Pomilují se na matraci v prázdném pokoji. Ráno nabídne Olivierovi kávu a mlčky opustí dům. S pomocí realitního agenta se Julie nastěhuje do pařížského činžáku. V zatím prázdném bytě si pověsí závěsnou ozdobu s modrými sklíčky. Mladá žena se chce úplně odříznout od minulosti. Hledá zapomnění při pravidelném nočním plavání v opuštěném bazénu. Jednou ji v noci probudí pouliční rvačka a ona pak na schodišti zahlédne, jak si mladá sousedka pozve dovnitř muže z vedlejšího bytu. Julie odmítne podepsat petici nájemníků proti mladé sousedce, která je prý kurva. Julii stále zní v uších Patriceova hudba. Při návštěvě u lékaře se dozví, že ji shání Antoine. Sejde se s ním ve svém bistru, kam chodí každý den na kávu. Mladík jí chce dát řetízek s křížkem, který našel nedaleko místa havárie, ale Julie mu ho nechá. Antoine zastihl jejího muže ještě naživu. Poslední slova umírajícího se týkala jedné anekdoty. Julie často pozoruje sympatického pouličního muzikanta. Flétnista hraje melodii, totožnou s motivem z Patriceovy skladby. Tvrdí později Julii, že hraje, co ho právě napadne. Sousedka Lucille přijde nové nájemnici poděkovat díky ní může zůstat v domě. Hned pozná, že Julie má za sebou těžké utrpení. Marně jí však nabízí přátelství.

V bistru překvapí mladou ženu Olivier, který ji po dlouhém pátrání našel. Ona jej však odmítne. Julie objeví v bytě krysu s mláďaty. Nedokáže je zabít. Mladá žena navštíví svou matku v přepychovém domově důchodců. Stará paní však má v hlavě všechno popletené a tráví čas před televizí. Julie si vypůjčí od realitního agenta jeho kocoura, aby se zbavila v bytě krys. Lucille zavolá pozdě v noci své nové známé a zoufale ji prosí o pomoc. Julie za ní jede do nočního podniku na Pigalle. Dívka tady pracuje jako striptérka. Dnes večer zahlédla mezi hosty svého otce a zhroutila se. Tatínek však naštěstí odešel, ještě než se ona dostala na scénu. V šatně zahlédne návštěvnice televizní reportáž, v níž Olivier mluví o rozepsané partituře, o Patriceovi i o jeho ženě. Mezi dokumenty jsou i původní noty a fotografie, jež Olivier našel v kolegově stole. (Právě ony byly v balíčku, jejž onehdy mladé vdově nedal.) Julie okamžitě jede za opisovačkou, která přizná, že měla náhodou jednu xerokopii, již poslala Olivierovi.

Mladá žena se pak s Olivierem pohádá kvlůli partituře. Ptá se ho na dívku, jež byla na fotografiích s Patricem. Dozví se, že to byla manželova dlouholetá přítelkyně Sandrine. Julie se vydá za právničkou Sandrine do Justičního paláce. Omylem vstoupí do místnosti, kde právě probíhá rozvodové řízení Poláka Karola a jeho ženy Dominique. Později překvapí manželovu milenku na toaletě v kavárně. Zjistí, že dívka má řetízek s křížkem a že je s Patricem těhotná; muž však o jejím těhotenství nevěděl. Pod tlakem nečekaného zjištění svolí Julie, že bude s Olivierem spolupracovat na dokončení skladby. Vydá se do dosud neprodaného domu a pozve sem Sandrine. Dívka ani není příliš překvapena, když jí dům přenechá: Patrice o své manželce vždy mluvil s láskou a s úctou k její vstřícnosti. Julie zavolá Olivierovi, že skladba je hotová. Kupodivu souhlasí i s tím, aby pod ní byla podepsána i ona. Ví, že ji muž stále miluje. Vydá se k němu a pomiluje se s ním. Jejich vztah je však úplně jiný, než když se spolu milovali poprvé. Zní velkolepá slavnostní hudba. Slyší ji nejen milenci, ale i Antoine ve svém bytě, Juliina matka, Lucille v nočním podniku i rodící Sandrine... Julie má konečně v očích slzy.

Krzysztof Kieślowski (režisér)
Narodil se v rodině stavebního inženýra. Vzhledem k otcově náročnému povolání se rodina často stěhovala, proto už v šestnácti letech procestoval téměř celé Polsko. Z této zkušenosti čerpal na Vysoké filmové a televizní škole v Lodži, kam se přihlásil po neúspěšném studiu divadelní výpravy. Na katedře režie absolvuje v roce 1969. Zpočátku natáčí dokumenty o nejvšednějších profesích, od roku 1973 spolupracuje s televizí. Výrazněji na sebe upozorní snímkem Personel (Personál, 1975), který o rok předchází jeho prvnímu celovečernímu filmu pro kina, jenž opatřil názvem Blizna (Jizva). Po Amatérovi (1979) se stává čelnou osobností "filmu morálního neklidu", poukazujícího na nesoulad mezi hlásanou ideologií a reálným stavem věcí. Patří k němu i snímky Náhoda (1981) a Bez konca (Bez konce, 1984), které pro svou otevřenost musí několik let čekat na uvedení. Od roku 1987 realizuje Dekalog, desetidílný televizní cyklus, v němž vede osobitou polemiku s Desaterem přikázání Božích na konci 20. století. V jeho rámci vznikají Krátké filmy o zabíjení (1987) a o lásce (1988), jež mu přinesou mezinárodní proslulost a možnost natáčet ve Francii. Přestává se zabývat čistě polskými záležitostmi, volí univerzálnější témata a stává se významným evropským tvůrcem.

Spolu s ním se proslavují jeho spolupracovníci, scenárista Krzysztof Piesiewicz a hudební skladatel Zbigniew Preisner. Vzniká metafyzický Dvojí život Veroniky (1991) a trilogie Tří barev: Modrá, Bílá, Červená (1993, 1993, 1994), volně inspirovaná barvami francouzské trikolory a hesly Velké francouzské revoluce. Po jejich natočení se stahuje do ústraní, ale zaslouženého odpočinku si náležitě neužije. Krzysztof Kieślowski umírá ve varšavské nemocnici ve věku nedožitých 55 let na následky opakovaného srdečního infarktu. Už v době dokumentaristických začátků se Kieślowského tvorba vyznačuje zobecňujícím přesahem, v němž se v průběhu tvorby dostává do popředí téma náhody či osudu jako hybných sil v životě člověka. Přestože v osobním názoru režisér dospívá ke stále větší skepsi (Všechno, co je dobré, upadá a umírá. Všechno, co dobře začíná, končí špatně. Všechno, co začíná špatně, končí ještě hůř.), dávají jeho filmy lidem naději.