Třináctka

Trinásťročná Tracy Freelandová žije s mladistvo vyzerajúcou matkou Melanie a starším bratom Masonom. Otec Travis ich opustil a matka strihá doma vlasy susedom a susedkám, aby zarobila na živobytie. Otec, ktorý má už novú rodinu, ustavične sľubuje, že už čoskoro začne posielať viac peňazí, ale nikto mu to neverí. Tracy túto situáciu znáša len s najväčšími ťažkosťami a už teraz trpí psychickou poruchou - sebapoškodzovaním. Ani v škole nie je spokojná, chcela by sa skamarátiť s krásnou a divokou Evie Zamoraovou, ktorú obdivuje celá škola. Jedného dňa sa jej ponúkne, že pôjdu spolu nakupovať, hoci na to nemá peniaze. Evie síce neberie telefón, ale Tracy ju nakoniec aj s jej priateľkou Astrid nájde v luxusnom obchodnom dome. Zistí, že dievčatá bezostyšne kradnú. Sama tiež vzápätí ukradne na ulici peňaženku a potom sa vrhnú do víru nakupovania už spoločne. Od toho dňa sa život Tracy radikálne zmení. K matke je drzá a papuľnatá, školský prospech sa prudko zhorší, začne sa stýkať s partiou chalanov, ktorí medzi sebou striedajú spolužiačky, na rad prídu aj drogy a, pochopiteľne, ďalšie a ďalšie krádeže. Čoskoro sa Evie nasťahuje k Tracy domov. Evie ustavične klame a keď sa Tracyina matka čuduje, prečo nie je doma so svojou opatrovateľkou Brooke LaLaineová , vždy jej dokáže vyrozprávať dojemný príbeh, ktorému Melanie uverí. Aj tak však s obavami pozoruje, ako sa jej dcéra pomaličky vzďaľuje. Brat Mason si tiež všimne Tracyino zmenené správanie. Hneď mu je jasné, odkiaľ vietor vanie - vie, že dievčatá fetujú a pijú alkohol, hoci pred Melanie sa im to vždy podarí nejako ututlať. Tracy nemá rada matkinho priateľa Bradyho, ktorý sa usiluje s oboma Melaniinými deťmi nadviazať normálny vzťah. Onedlho príde Tracy o panenstvo s jedným chlapcom z partie. Keď Melanie objaví množstvá oblečení, ktoré by si Tracy samozrejme nikdy nemohla sama kúpiť, dievčatá jej nahovoria, že ich dostala od Brooke za to, že sa starajú o Evie. Melanie začína byť zúfalá a pokúša sa presvedčiť bývalého manžela, aby si vzal na nejaký čas Tracy k sebe. Ten sa, ako vždy, zase vyhovára. K Melanie sa znovu vráti Brady, ktorý sa nedávno z domu znechutene odsťahoval, a Tracy si v poslednej chvíli uvedomí, že takto jej život pokračovať už nemôže. Nie je však už na cestu späť príliš neskoro?

Jaké to je být třináctiletou ... Snímek Třináctka představuje významný příspěvek do veřejné diskuse o dívkách a dospívání, kterou se vychovatelé, psychologové a sociologové snaží vyvolat. V současné době existuje hodně literatury věnované děvčatům v teenagerovských letech, jejich jazyku, rituálům a kultuře, stejně jako neobvyklému tlaku, který odhaluje skupinovou dynamiku a skrytá tajemství, jimž dívky musí čelit v dnešním rychle se měnícím světě. Pohled veřejnosti na dívčí dospívání se trvale změnil v 80. letech, kdy psycholožka Carol Gilliganová z Harvardu publikovala práci In A Different Voice, odbornou studii týkající se ženského vývoje, kde poukázala, že chlapci dospívají úplně jinak než děvčata. Gilliganová identifikovala dospívání jako období, kdy se děvčata radikálně mění, často ztrácejí svou sebedůvěru a vrozený smysl pro osobní svobodu a sílu. Víc než kdokoli před ní Gilliganová ukázala adolescenci jako moment často tiché, leč hluboké osobní krize mnoha dívek. V 90. letech jdouc ve stopách Gilliganové publikovala klinická psycholožka Mary Pipherová práci Reviving Ophelia: Saving the Lives of adolescent Girls (Oživení Ofélie: Zachraňte životy adolescentních děvčat), kde dává dívčí dospívání do kontextu drastických změn informační kultury. Kniha byla jedna z prvních, která vyzývala čtenáře, rodiče a společnost, aby se podívali pozorněji, co páchají současná média a popkultura s teenagery. Pipherová dělala interview s tucty dívek, které hovořily o svém životě dospívajících, v němž alkohol, drogy, sex a sebemrzačení jsou obvyklé, čímž se naprosto liší od světa, v němž dospívala Pipherová. Psycholožka usuzuje, že navzdory pokroku žen a navzdory skutečnosti, že dnešní dívky jsou schopny dělat věci, o nichž se jejich matkám ani nesnilo, přesto jsou utlačovány určitým způsobem víc nebezpečněji než dřív. Pipherová volala po diskusi o tom, zda společnost může být lepším vychovatelem a méně násilnická, méně přesexualizovaná, přirozenější a s přívětivější atmosférou pro dívky, které vstupují do dospívání. Peggy Orensteinová přispěla svou trochu do mlýna v 90. letech knihou Schoolgirls (Školačky), což je studie dívek ze dvou rozdílných středních škol v Severní Kalifornii, na nichž demonstruje nevyrovnanost, která stále existuje ve školském systému, a nesmírně velké rozdíly v tom, co se očekává od děvčat a co od chlapců. Většina dívek, jak ukazuje na portrétu několika mladých žen, se setkává jen se světem sexuálního obtěžování, poruch příjmu potravin a klesajících akademických úspěchů.

Záhy poté se vyrojila řada příruček s názvy jako "Get Out of My Life but First Could You Drive Me and Cheryl to the Mall?" (Vypadni z mého života, ale mohl bys mě a Cheryl předtím dovézt do nákupního střediska?) a knižní rádce pro teenagery, například The Girl´s Guide to Life and Girl Power: Young Women speak Out (Dívčí průvodce životem a dívčí silou: mladé ženy vypovídají), které se vynořily vedle víceméně odborných akademických textů. Dalším populárním tematem se staly vztahy matka - dospívající dcera, které byly popisovány v knihách jako např. I´m Not Mad, I Just Hate You: A New Understanding of Mother-Daughter Conflict (Nejsem bláznivá, jen tě prostě nenávidím: nové chápání konfliktu mezi matkou a dcerou) od Roni Cohen-Sandlerové a Michell Silverové; Girl in the Mirror: Mothers and Daughters in Adolescence (Dívka v zrcadle: matky a dcery během dospívání) od Nancy Snidermanové a Peg Streepové; Ophelia´s Mum (Oféliina mamka) Niny a Sary Shandlerových. Mnohé další knihy hledaly kulturní vlivy, které působí na obraz teenagerek a jejich chování, například Jean Kilbournová ve Deadly Persuasion: Why Women and Girls must Fight The Addictive Power of Advertising (Smrtící přesvědčování: Proč ženy a dívky musí bojovat proti návykové síle reklamy). Jedna v poslední době nejčastěji chválených knih o teenagerkách je Queen Bees & Wannabes (Včelí královny & Rádobylky) od Rosalind Wisemanové z roku 2002, kde autorka vysvětluje zničující sílu part, které formují dívky, co mají říkat a dělat včetně toho, kteří chlapci jsou atraktivní a co k nim mají cítit. Wisemanová analyzuje mechanismus škádlení, pomluv a dobré pověsti a ukazuje, jak děvčata procházejí minovým polem krásy, módy, alkoholu, drog a sexu - a nabízí způsob jak přemostit propast mezi Dívčím světem a Planetou rodičů. Sharon Lambová v roce 2002 zveřejnila v knize Secret Lives of Girls (Tajné životy dívek) 125 rozhovorů s dívkami a ženami, z nichž vyvodila, že mnoho dívek vede dvojí život, v němž potlačuje svůj strach a sexuální pocity, což má pro ně zničující následky. Zájem médií se v roce 2003 točil kolem knihy Rachel Simmonsové Odd Girl Out (Ta lichá musí odejít), v níž autorka poukazuje na to, že existuje skrytá kultura agrese mezi teenagerkami včetně podrazů a citového zneužívání, a to mezi nejlepšími kamarádkami, což narušuje sebehodnocení dívek. Agresivita byla dlouho studována mezi dospívajícími chlapci, ale Simmonsová říká, že se stejně tak dá najít i mezi děvčaty; jediný rozdíl je v tom, že dívky nemají žádný společenský ventil, jak svou agresivitu vybít. Simmonsová označuje dívčí adolescenci jako "skrytou kulturu tiché a nepřímé agrese" projevujícící se činy jako tichý nátlak, módní diktát, pomlouvání, posílání papírků se vzkazy; oslnivě příjemné chování v soukromí kontrastující se sprostotou na veřejnosti. Kyne dívkám ze všech akademických studií a psychologických analýz nějaká naděje? Většina si myslí, že ano - ovšem s vědomím, že je nutná mnohem větší komunikace mezi dospělými a dětmi. Jak říká Rachel Simmonsová, autorka knihy Odd Girl Out: "Jaký větší dar můžete dát děvčeti, než jí poskytnout možnost, aby řekla svoji pravdu nahlas?"

O Třináctce Od debutující režisérky i obou představitelek třináctiletých děvčat je to velmi syrový pohled na dospívání ve městě roku 2003. Je to provokující portrét teenagerek - jejich myšlení, aktivit, pocitů a toho, čím procházejí. Vítězka Direct Award na festivalu nezávislých filmů v Sundance režisérka Catherine Herdwickeová se na tomto jedinečném projektu podílela jako spoluautorka scénáře s třináctiletou Nikki Reedovou, která sama prožila mnohé z toho, co se odehrává na plátně. Společně vytvořily vzrušující obraz part a skupin, skrývaných nebezpečí, tajných rituálů, ztracených nadějí a neuskutečněných snů dvou amerických děvčat hledajících vlastní cestu v novém světě, který je tak málo zmapovaný. Co vlastně znamená být třináctiletou právě nyní? Především je to věk, kdy formování osobnosti člověka, jeho individuality a smyslu pro vlastní důležitost ve světě se stává rozkazem. Nikdy předtím nebyl v Americe větší nátlak na třináctileté dívky - aby byly sexy, oslňující, nad věcí a měly všechno pod kontrolou - větší než v současné době. Nízko posazené jeansy, piercing a drobné kriminální prohřešky se stávají vnějšími symboly generace, která zoufale hledá vlastního ducha.

Hardwickeová zkoumá toto teritorium poctivě, jasně a s velkým zaujetím ve filmu Třináctka, používajíc k tomu velmi pohyblivou kameru, aby zachytila jak radost, tak strach, když vás zasáhne moderní dospívání v plné síle. Příběh sleduje přeměnu Tracy (Evan Rachel Woodová) ze slibné culíkaté studentky, která si ještě hraje s medvídky a panenkami Barbie. Ale když Tracy vstoupí do hypersexualizovaného přetlakového kotle střední školy, stává se svědkem síly a vlivu Evie Zamoryové (Nikki Reedová, spoluautorka scénáře), která proslula coby "nejžhavější pipka školy". Mimořádně populární, s vzezřením modelky a okouzlující a snobská prezentuje Evie všechno, čím Tracy náhle chce a potřebuje být. Nejdřív Tracy ani nedoufá, že bude přijata do elitní party téhle školní královny. Z Eviina pohledu má nevhodné zájmy, nevhodné přátele a vypadá hrozně. A Tracy se tolik snaží a krok za krokem se blíží vysněnému ideálu teenagerek. Přichází na to, jak se líčit, co si obléknout, jak se učesat, jak vystupovat na veřejnosti. Prolomí hradbu popularity, která je kolem Evie, a stane se její nejlepší kamarádkou. Dokonce začne vítězit v soutěži o to, která vzbudí větší pozornost chlapců. Ale jak se Tracy předčasně stává dospělou, víc riskuje. Ztrácí sepětí, které měla dřív k těžce pracující matce (hraje ji nositelka Oscara Holly Hunterová), chodí za školu a přes očividnou nenávist k matčině příteli (Jeremy Sisto), který je bývalý feťák, se sama stává na drogách závislá. Navzdory tomu všemu je Tracy pořád třináctiletá holka zmítající ve víru emocí a všechno, co dělá, co říká, co chce je pro ni nesmírně důležité. A celý život má ještě před sebou.

Dospět do třinácti ... Říká se tomu Dívčí kultura. Dnes je to v Americe všude - ve školách, v nákupních středicích, v televizi a všude v populárních časopisech - dívky ve stěží zahalujících jeansách a na vysokých podpatcích, s tetováním a make-upem. Žijí tak rychle a tak intenzívně, jako kdyby žily podle hesla Teď nebo nikdy. Tyhle nezávislé ctižádostivé dívky jsou velmi daleko od předchozích generací, které byly utlačované a nacpané do růžových šatů. Ale co to vlastně znamená, když právě ve věku, kdy dívky jsou nejzranitelnější, kdy poprvé vyvíjejí těžce získaný pocit sebedůvěry a tvoří si první vrstvy křehké osobnosti, když právě v téhle době tráví spoustu energie (a peněz) tím, že se snaží stát se abstraktním ideálem něčeho, co je hip (in), cool, sexy a připravené na všechno? Mnoho sociologů a rodinných psychoterapeutů varovalo společnost před dívčí kulturou a její důsledky na dospívající, kteří jsou náhle hozeni do nemilosrdného světa konzumní společnosti, sexu, drog a agrese. Vždycky existovali dospívající, kteří žili extrémně, ale tentokrát se tyto extrémy staly normou. A dokonce i ty nejlepší a nejchytřejší děti na nižším stupni středních škol uvíznou v síti image - toho, co jejich okolí od nich očekává a považuje za normu. Režisérka Třináctky Catherine Hardwickeová stála tváří v tvář Dívčí kultuře a poznala její záludnou sílu a schopnost vetřít se do života dívek, když se seznámila s mužem, který byl otcem předpubertální dcery. Hardwickeová a její přítel se sice rozešli, ale ona k Nikki Reedové přilnula. Když Nikky dosáhla třinácti let, Hardwickeová na ní pozorovala náhlé a dramatické změny. Dívka začala nepochopitelně zlobit, byla naprosto nekomunikativní a tajnůstkářská. Každé ráno trávila spousty hodin nad vylepšováním svého vzhledu, jako by se připravovala na roli ve filmu, jako by všechno záviselo jen a jen na tom, jak vypadá.

Hardwickeová tím byla znepokojená, a proto začala s dívkou trávit víc času, snažila se ji nadchnout a zaujmout pro umění nebo něco, co by ji zajímalo z běžného života. Když Reedová projevila nadšení pro herectví a film, Hardwickeová jí v tom podporovala. Rozhodla se, že se s Nikki podělí o svůj sen - napsat scénář a natočit podle něho film. Catherine měla zkušenosti z práce ve filmu a měla příležitost mnoho hodin nasávat znalosti a zkušenosti, jak se dělá film od řady vyhlášených režisérů. Nejdřív se Catherine i Nikki snažily psát lehkou komedii o teenagerech. Hardwickeová zjišťovala u Nikki specifické detaily ze života teenagerů, aby scénáři dodala na věrohodnosti. Čím víc se dozvídala, tím víc zjišťovala skutečnosti, který ji fascinovaly. Dozvídala se o světě plném zmatků, zloby, vzpoury a strachu a pocitu nenáležitosti; o světě plném sexu, módy, bulimie a anorexie, o krádežích v obchodech, o sebetrýznění a drogách. Hardwickeová byla zděšená. "Vychrlila jsem všechno, co se se mnou dělo," říká Reedová, "vyprávěla jsem o všech těch nevysvětlitelných věcech - jak jsem odvrhla matku, jak hrozně mi záleželo na tom, jak vypadám, do jaké míry jsem se identifikovala s obrazem, která nabízejí média, jak je těžké rozlišit pravou lásku od předstírané - a obě jsme si začaly uvědomovat, že v tomhle příběhu jde opravdu o důležité věci." "Odchýlila jsem se od původního záměru, když jsem zjistila, jaká děvčata opravdu jsou," komentuje Hardwickeová, "a když se Nikki začala svěřovat, bylo to mnohem zajímavější než všechny pletichy, které jsme si dokázaly představit. Začala jsem přidávat její příběh do pozorování její vlastní matky, která, stejně jako postava Mel, je kadeřnice, a to vyústilo v to, že jsme mluvila s oběma rodiči o tom, co jsem zjistila a zkombinovala to se zjištěními, která jsem dřív nepředvídala. Jak jsme psaly jednotlivé scény, Nikki a já jsme si je rovnou přehrávaly a viděly jsme, že v příběhu, který se tak rozvíjel, je něco velice živého a silného."

Hardwicková a Reedová napsaly první verzi scénáře během šesti dní během školních zimních prázdnin. Reedová odjela zpátky do školy, ale Hardwickeová jen hořela. "Spěchala jsem, protože jsem potřebovala natočit film během léta, jelikož jsem chtěla, aby v něm Nikki hrála; stále jsem právě o ni, aby pořád působila přesvědčivým dojmem, že je jí třináct let. Krom toho jsem film chtěla natočit o prázdninách, abych Nikki nevystavila dalším tlakům," vzpomíná režisérka. Hardwickeová předložila projekt dvěma producentům: Jeffrey Levy-Hintovi, s nímž nedlouho předtím pracovala jako production designer na vychvalovaném filmu Laurel Canyon; druhý byl Michael London, jehož jméno je uvedeno pod filmem 40 dní a 40 nocí. Oba byli scénářem uchváceni. London se potkal s Hardwickeovou na party touž noc, kdy ho dokončila. "Byla v euforii, s výrazem silného pohnutí ve tváři," vzpomíná London, "a když mi vysvětlila důvod, požádal jsem ji o jeden výtisk scénáře. Četl jsem ho ještě tu noc a byl jsem stržen syrovostí materiálu. Stalo se mi dvakrát nebo třikrát za život, že jsem v duchu křičel "to musíš natočit", a tohle byl jeden z těch případů. Cítil jsem, že je tématem natolik stržena, že cítí jako třináctiletá: ten pocit být ignorována, chtít někam patřit, hledat svou sílu jako individualita. Myslím, že jsem schopen proniknout do života těchto postav, a když to zfilmuji, lidé bez rozdílu věku budou cítit totéž." Levy-Hinte reagoval podobně. "Scénář mě strhl a vyděsil," říká. Bylo to hodně tvrdé a provokující, ale v jádru tak poctivé, strhující a důležité, že nebylo možné ho ignorovat. Vždycky mě vábily příběhy, v nichž lidé říkali svoji pocitovou pravdu, bez ohledu na to, jak provokovala. Myslím, že je to pro všechny zdravější; tenhle příběh je tak čistý, má vitální lidství a je velice upřímný."

Nicméně scénář poděsil spoustu lidí v Hollywoodu pro svůj nezastřený a nekompromisně otevřený pohled na život teenagerů. "Každému, kdo četl scénář, se líbil, ale zároveň viděl, že je to velké riziko," říká London."Upozornili jsme Catherine, že věci se nemusí dít tak rychle, jak by si přála, ale ona tomu nevěřila. Pořád jen říkala "Ať seženete jakoukoli sumu, ať v tom bude hrát, kdo chce, já to natočím." Odhodlána natočit film bleskurychle, Hardwickeová dělala vše pro to, aby zachytila sílu okamžiku. Používajíc digitální kameru natočila scény jen s Reedovou jako ukázku, jak asi bude film vypadat. Podílela se na několika úpravách scénáře, aby měl víc vrstev. A když slyšela, že Holly Hunterová by se mohla zajímat o roli Mel, Tracyiny unavené matky, letěla rovnou do New Yorku za Hunterovou s pozváním, aby přijela do Kalifornie a přespala u Nikki Reedové a její rodiny. "Chtěla jsem jí předvést prostředí, kde scénář vznikal," komentuje Hardwicková. "Když jsem Holly vyprávěla o Nikki, klesla jí čelist. ´Chcete tím říct, že jste psala scénář s třináctiletou holkou?´, ptala se mě. To na ni udělalo opravdu silný dojem, protože ona má ráda, když její práce vychází z něčeho reálného." Hunterová říká o scénáři: "Od prvního okamžiku, kdy jsem ho četla, jsem cítila, že je silný; bylo to jako gigantická barevná koule, neuvěřitelně niterní. Bylo okamžitě cítit, že vypráví o něčem, co se právě děje. Scénář měl zrovna takovou energii, jakou vyzařuje skupina třináctiletých holek, které těkají jedna ke druhé. A uprostřed těch dvou děvčat stojí Mel, která má vlastní život. Tak mě napadlo, že když se do příběhu vnesla rodinnou dynamiku, tak se stal ještě o obecněji platný a lidštější." Hardwickeová, poté co potkala Hunterovou, přidala do scénáře ještě dalších pár změn. Celý projekt se dal do pohybu. "Catherine má neuvěřitelnou schopnost naslouchat lidem kolem sebe a potom zlepšovat věci velice konkrétním a překvapujícím způsobem," vzpomíná Levy-Hinte. "Neudělala jen pár změn ve scénáři, ona ho osvěžila a dodala na vzrušivosti. A když se přidala i Holly, všechno najednou začalo do sebe zapadat. Natáčení filmu se stalo realitou."

Být třináctiletou ... Středem snímku Třináctka jsou dvě děvčata, zoufale toužící po tom, aby byly populární a žádoucí, která se stanou nejlepšími přítelkyněmi. Tracy je snaživá studentka, která, rozhořčena nespravedlivostí života, obrátí svou pozornost od studií k rebelii. Na druhé straně je manipulátorka Evie, která se ukáže jako opuštěné dítě hledající ve světě, jenž, jak se zdá, oceňuje jen její vzhled a drzost, lásku nebo cokoli, čeho by se mohla chytit. Je to syrový portrét dívčího přátelství komplikovaný žárlivostí a zralý svou intimitou. A tím je tento příběh jedinečný. Hardwickeová radila své spoluscenáristce Reedové, jejíž život blízce připomínal Tracyin, aby nebrala hlavní roli. "Pro Nikki by bylo příliš obtížné hrát samu sebe," vysvětluje režisérka. "Krom toho jsem měla pocit, že Nikki už nemá onu nevinnost, kterou chce divák vidět u Tracy; Nikki už měla všechno za sebou, už vystoupila na druhý břeh." Hardwickeová začala tvůrčí proces hledáním dívky, které by bylo třináct, byla už takřka dospělá a měla vzhled, aby mohla představovat Tracy od nevinné stydlivky až po tvrdou teenagerovskou rebelku. To nebylo vůbec lehké, protože hodně děvčat odmítlo roli jen proto, že jim přišla příliš osobní. Až když Hardwickeová potkala Evan Rachel Woodovou, která byla ve svých čtrnácti letech zkušená herecká veteránka a která hrála ve filmech Magická posedlost a byla známá z televize z chváleného seriálu Once and Again. "Nebyl nikdo jako Evan," glosuje Hardwickeová. "Samotný fakt, že existuje, mě přiměl, abych si uvědomila, že film se bude realizovat." Woodová nikdy předtím nečetla scénář, který by byl tak blízko reálným teenagerovským zážitkům, dokud si nepřečetla Třináctku. "Všechny filmy, co vidíte, mají cukrovou polevu, a tohle to nebyla jedna z těch plyšových růžových verzí, jaké to je být puberťačkou, jako jsem byla zvyklá," poznamenává. "Tohle bylo o lidech, které opravdu znám, o holkách, které spadly do podobné černé díry." Woodová pokračuje: "Myslím, že to je příběh, se kterým se každý můj vrstevník může do jisté míry identifikovat. Protože je o období, kdy už nejste dítě, ale ještě ne dospělý, takže nevíte přesně, kdo vlastně jste, a zároveň si hrozně moc přejete, aby vás lidi brali. Občas si myslím, že právě tehdy si pustíte do života špatné lidi, protože nemáte šanci, kam jinam jít." Když přišel na řadu Tracyin vztah s matkou Mel, Woodové to připomnělo vrtkavost náklonností a hněvu, kterou teenageři začínají pociťovat k rodičům. "Je to hrozně divné: jeden den máte hrozně moc blízko ke své mámě, a druhý den nechcete, aby se vás dotýkala. Je to bizarní vztah, který potká v tom věku skoro každého," vysvětluje.

"Myslím, že někde hluboko uvnitř Tracy svou matku miluje. Jistě, je na ni rozzlobená a určitě se jí snaží něco dokázat, ale má ji ráda. Jen jí vmete veškerou svou bolest do tváře. Vlastně říká: "Podívej se, co právě prodělávám, co zrovna prožívám." Hlavně Woodová cítila, do jak bude Tracy důležitá pro ostatní puberťačky. "Třináctka je film, který skutečně nastavuje zrcadlo třináctiletým," říká. "Myslím si, že otevře oči nejen teenagerům, ale i rodičům, co jejich děti dneska prodělávají. Pro lidi je dobré, aby viděli, že někdo jako Tracy se dostane až na dno a musí volit: Chci mít svůj život zase pod kontrolou, nebo budu navždy ztracená." Zatímco Woodová zkoušela roli Tracy, Reedová se rozhodla pro roli Evie. Když jí producent London viděl, udělala na něj velký dojem, i když neměla hereckou zkušenost. "Nikki je skutečně přesvědčivá a mimořádná osobnost, zvlášť když víte, čím prošla. To ji dělá ještě víc fascinující," říká. "Jako Evie byla perfektní." Reedová byla čím dál víc fascinovaná postavou Evie, která, i když podle všech definicí ´špatná holka´, ukazuje, že toho má v sobě mnohem víc, než jak se jeví. "Evie je ve skutečnosti ublížená holčička," komentuje Reedová. "Je si nejistá a maskuje to sebejistotu; je opuštěná, a proto se připoutává k lidem jako Mel. Myslím si, že prostě chce, aby ji lidé měli rádi a dychtí po pozornosti. Jenže je taky zvyklá disponovat určitou mocí. Ostatní se jí bojí a krčí se před ní. A to je důvod, proč má ráda Tracy, protože ta jí bere, jaká je. Nejdřív to je pro Evie hra pozorovat, do jaké míry může z Tracy stvořit osobnost, jakou je ona sama. Jenže pak si uvědomuje, že je to ona, kdo by chtěl žít Tracyiným životem. A je pro ni těžké se s tímto poznáním vyrovnat." Pro Reedovou je Eviin příběh především tím, jak je těžké pro mladou dívku pozorovat, jaký dopad mají na svou rodinu i na budoucnost. "Někdo jako Evie si ani neuvědomuje, jak moc zraňuje jiné lidi nebo sama sebe," říká. "Ale ve filmu jsou momenty, kdy si myslím, že diváci skutečně vidí, jak moc si přeje mít rodinu, být milována a upřímně komunikovat." Když se děvčata sešla poprvé doma u Hardwickeové, umluvily jí, aby je nechala strávit společnou noc, během níž jedna druhou nafilmují digitální kamerou. "Tu noc nás nechala být. Zůstaly jsme celou noc vzhůru; tím vznikl dojem, že už jsme letité kamarádky," říká Reedová. A Woodová dodává: "Okamžitě, jak jsme přespaly u Catherine, jsme se sčichly, a od té doby nám přišlo přirozené se chovat jako nejlepší kamarádky." Kromě Nikki Reedové dala Třináctka šanci řadě talentovaných dětí a teenagerů debutovat ve filmu. Mj. Brady Corbet (Tracyin mladší bratr) hraje v dalším filmu se speciálními efekty Thunderbirds stejně jako Vanessa Anne Hudgensová, která hrála Tracyinu zavrženou kamarádku Noel; Brandy Raineyová, představitelka tvrdé holky vyhrožující Tracy, se od té doby objevila v několika tv show; rappeři Mo-McRae a Javá Benson, kteří vystupovali několika tv-spotech vysílaných v nejsledovanějším televizním čase.

Být rodičem třináctky ... Vztah mezi Tracy a Evie je pro Tracyinu matku tajemství. Mel, která je energická a má svých starostí nad hlavu, se snaží najít vlastní cestu ve složitém světě. Jako mnoho moderních matek je Mel rozpolcena: chce být nejlepší přítelkyní vlastní dcery, a zároveň cítí potřebu být dceři autoritou. Dělá chyby, ale velice touží, aby se ke své dceři chovala správně, i když nemůže pochopit, proč se věci odvíjejí tak katastrofálně. Holly Hunterová byla hluboce fascinována Meliinou snahou se upínat k dceři a chtěla proniknout pod kůži ženy, která se jí v ničem nepodobá - ani prostředím, ani osobnostně. "Cítila jsem, že tato role je pro mne šance vyjádřit něco, co vidím všude kolem sebe. Tuto kulturu mládí, tento měnící se svět, kde se nic neopakuje, ohromný zmatek kolem toho, jakým rodičem člověk má být, jak se má chovat dívka, jak spolu komunikovat, když už nikdo nemá cit pro to, co je správné a co je špatné." Ačkoli je Mel chytrá, in, tvrdá a snaží se být odpovědná, Hunterová ji vnímá jako člověka, která ještě dozrává. "Mel je velice mladistvý člověk, jenž pořád hledá," komentuje postavu. "Tracyin příběh je ve filmu ústřední, ale Mel má vlastní story, v níž kráčí po lehce nebezpečné, sexy vratké cestě. Není to odraz Tracyina příběhu, nýbrž ho doplňuje." Aby roli víc prozkoumala, Hunterová strávila nějaký čas se skutečnou svobodnou matkou Cheryl Reedovou, která inspirovala vznik postavy Mel. "Cheryl je neuvěřitelná chytrá, osluňující, inteligentní a pečlivá matka, která se pořád točí kolem domu a velice miluje své děti. Snažila se všechno zvládnout, až se ocitla v chronické krizi. To, že jsem ji poznala, mi velice pomohlo, abych svou roli podala přesvědčivě," říká Hunterová. "Postava vznikla z větší části v mé představivosti, ale myslím, že je skutečně důležité, aby diváci pochopili, že Melina situace je reálná. Že tyhle věci se mohou přihodit a že se stávají pořád." Hardwickeová uspořádala speciální večírek pro Hunterovou, Woodovou a Reedovou. "To nám skutečně pomohlo, abychom našly tu správnou energii pro film," objasňuje Hunterová. "Bylo životně důležité, aby mezi námi vládla skutečná fyzická důvěra, vysoký stupeň pohody. Musíte cítit, jak silný vztah je mezi Mel a Tracy, a pochopíte, co znamená, když se ty dvě pohádají a pak zase udobří. Jak Evan, tak i Nikki byly profesionální a upřímné. Opravdu mě vpustily do svého světa a všechny tři jsme byly naladěné na stejnou vlnu."

Hunterová se tak zamilovala do role Mel, že se rozhodla, že je její povinností během natáčení dávat pozor, aby její postava nezanikla v explozivních výlevech teenagerů okolo ní. "Cítila jsem, že Mel musím chránit," přiznává Hunterová. "Když jsme byly na natáčení, z dívek vyzařovala neuvěřitelná energie, a já nechtěla, aby to Mel pohltilo. Cítila jsem opravdovou odpovědnost zajistit, aby se Meliin příběh vynořil, aby diváci pochopili, že chce být dobrým rodičem. Proto je pro mě Mel imperativem tohoto filmu. Tím, že do příběhu obou dívek vmísíte dynamiku vztahu matka - dcera, stává mnohem hlubší a nadějnější." Pro Hunterovou byl zajímavý i vztah Mel s jejím mladším problematickým přítelem, kterého hraje Jeremy Sisto, jenž proslul svou emocionálně vypjatou rolí v seriálu HBO Odpočívej v pokoji, který uváděla ČT. Ve filmu Třináctka hraje měkčí, ale citově vrstevnatou postavu. "Mel potřebuje ke svému životu sexuální vztah, ale ten není nikterak poklidný. Brady není ten správný člověk a Jeremy jeho postavu vybavil všemi odstíny od bílé po černou," říká Hunterová. Sisto se vnořil do role tak hluboce, že sám začal vymýšlet Bradyho vývoj. Spolupracoval s Hardwickeovou při stavbě jedné z nejsilnějších scén, kde se jeho postava objevuje. Sisto navrhl, aby Brady poté, co se rozejde s Mel, se vrátil, a tím kontrastuje s Meliným laxním exmanželem. Společně budovali koncept scény a Hardwickeová navrhla Sistovi, aby zahrál ústřední scénu bos a aby Mel držela hračku. Nakonec Sisto navrhl, aby to byla hadrová opička, a tím se ozřejmila křehkost tohoto okamžiku. "Hračka byla úžasný nástroj k tomu, aby se Brady mohl vyjádřit nonverbálně," vysvětluje Hardwickeová. "V okamžiku, když začne mluvit k Mel, se najednou odmlčí, protože neví, co říct. Jeremy-Brady mizí pohroužen do sebe." Hardwickeová objasňuje, jak obsazovali roli Sista: "Nikdy jsem neviděla Odpočívej v pokoji, ale když jsme ho vybírali, tak jsem ho začala obdivovat. Hrál naprosto proti všemu očekávání a pořád si něco vymýšlel, na něco přicházel a tvořil velice reálnou postavu. Samozřejmě, že Brady má chyby, ale myslím, že pochopíte, proč si ho Mel pustila do života."

Jakmile Hardwickeová dala dohromady herecký tým, vytvořila tvůrčí podmínky, během nichž bylo možné se bezpečně stranit vší výbušností mladých lidí, kteří jsou sami sebou. Kromě večírků, kdy se u Catherine přespávalo, neformálních diskusí a zkoušení, které Hardwickeová pořádala u sebe doma, se režisérka velice brzy rozhodla, že natáčení se odehraje tak intimně, jak jen to bude možné. "Věděli jsme, že budeme mít děti, které budou zažívat velice tvrdé věci," poznamenává. "A bylo velice důležité, aby si každý udržel odstup a byl uvolněný, vytvořit dobrou a kreativní atmosféru. Dovolili jsme jen velice málo lidem zvenčí, aby se účastnili natáčení, protože jsem chtěla, aby herci měli respekt a prostor a klid, aby se soustředili na práci." Producent London dodává: "Od začátku jsme věřili Catherinině vizi, že film bude velice autentický a bude zacházet s teenagerovskou sexualitou upřímně, že bude správný a necenzurovaný. Vždycky zůstávala v mravně bezpečné zóně a respektovala citovou jistotu svých herců. Jasně vyznačila hranici, kam až zajít, takže každý jasně věděl, kam už nelze vkročit." Catherinino spojení s mladými lidmi bylo tak přirozené a tak hluboké, že byla schopná je skutečně vytáhnout a pomoci jim přesvědčivě vytvořit jejich herecký part. Dávala velký pozor na dívky, ale zároveň měla tak velkou představivost, jak jsem ještě za podobných okolností nezažil. Věděla, že je velice ambiciózní použít naturščiky v těchto rolích, ale hnala ji její víra." Pro Woodovou byla kombinace Hardwickeové otevřenosti a ochranitelství to pravé. "Nikki a já jsme se nikdy necítily trapně," říká. "Celou dobu to bylo tak intenzívní, ale díky Catherine jsme se cítily dobře, protože byla vždy otevřená vůči tomu, co jsme chtěly vyzkoušet nebo říct. Obě jsme cítily, že nás bere vážně."

London poznamenává: "Část úspěchu film bylo to, že Catherine vytvořila rodinnou atmosféru. Měl jsem všechny tyhle velice obtížné věci, co se odehrávaly - Nikki svým způsobem pozorovala, co měla za sebou teprve krátce, Evan stála tváří v tvář těm nejsyrovějším emocím a Holly, která se náhle stala skutečně mateřskou postavou vůči těmto děvčatům, a Catherine nějak dokázala udržet všechen ten chaos a pocity, aniž se to kdy vymklo z rukou." Film byl natočen během 26 dní v Los Angeles a jeho okolí. Pracovní rozvrh byl skutečně natěsnaný a v časovému tlaku přispěl i fakt, že tým byl neplnoletý, což v praxi znamenalo, že se nesmělo natáčet déle než devět hodin denně. "Nemyslím si, že je ve filmu scéna, kterou bychom natáčeli víckrát než třikrát," tvrdí Hardwickeová. "Mnoho scén se točilo napoprvé. A pro Woodovou to bylo ještě horší, protože vystupuje v každé scéně. Vzpomínám na den, kdy jsme natáčeli 13 scén a Evan se osmkrát převlékala. To bylo naprosto něco neslýchaného a hodně divoké, ale Evan to zvládla, všechno odehrála bez chybičky a celou dobu byla prostě báječná." "To byla jedna z nejtěžších věcí, které jsem kdy dělala," přiznává Woodová. Jedno z nejtěžšího bylo, že jsem se musela přehrávat do dvou poloh. Během jednoho a téhož dne jsem četla něžnou poezii a vzápětí šňupala!" "Bylo to velice vzrušují být součástí procesu při vzniku filmu," říká Levy-Hinte. "Bylo jasné, že jste měli skupinu lidí, kteří byli naprosto posedlí, aby udělali film tak perfektní, jak jen to bylo možné za daných podmínek. Ale nějakým způsobem to jen filmu prospělo, udělalo ho to ještě bezprostřednějším." Aby ovlivnila proměnlivost nálad při natáčení, používala Hardwickeová hudbu a hrála spoustu písniček, které jsou použity ve filmu při přípravách na každou scénu. "Coby production designer jsem měla výhodu, že jsem seděla v první řadě a pozorovala při práci nejlepší režiséry světa. Tak viděla, co funguje a co ne. Tohleto jsem si vypůjčila od Camerona Crowea," vysvětluje. "Je to velice efektivní způsob, jak dostat myšlení lidí tam, kam chcete - prostě zahrajete hudbu, která vás emočně naladí přesně tak, jak je třeba." Když došlo na kompletování hudby pro film, Hardwickeová se rozhodla pro neznámé hudebníky a zvláště teenagerovské muzikanty, aby udržela autentičnost. Na objevech ze sound tracku jsou mj. 14letý Orlando "Bam-Bam" Brown, který složil a zahrál dvě rappové písničky; The Like, dívčí školní kapela, která napsala originální píseň, jež se hraje při scéně, kdy si holky dělají piercing do pupku, a 15letá Katy Roseová, která složila Overdrive a Lemon s Kim Bullardovou, která zaznívá na závěr celého filmu pod titulky.

Třináctka byla natočena v rychlém tempu ruční kamerou, s níž ukazuje zranitelnost a zmatky dospívajících a odhaluje jejich nejhlubší soukromí. Pro zachycení a vizualizaci filmových emocí najala produkce vyhlášeného kameramana Elliota Davise, k jehož předchozím dílům patří stylově vybroušený Soderberghův snímek Zakázané ovoce, film Spikea Leea GET ON THE BUS, Jmenuji se Sam od Jessie Nelsona a Bílý oleandr.
Davise projekt Třináctky okamžitě přilákal. "Odmítl jsem spousty scénářů, protože se mi nelíbily, až jsem nakonec narazil na něco, co se mi zdálo zajímavé," vzpomíná. "Bylo to čistě subjektivní, moc jsem o tom nevěděl, ale byl jsem fascinován... protože to byl film zachycující skutečnou lidské hodnoty."

Po setkání s Hardwickeovou si byl jistý. "Oba jsme vzděláním architekti a tak jsme našli společný jazyk, když jsme se bavili o pohybu kamery," podotýká Davis. "A oba jsme sdíleli myšlenku, že Třináctka je duchovní snímek, v němž obraz, tvar a funkce splývají. Je zcela subjektivní, vyprávěný v první osobě, takže jsme nechtěli, aby vznikly nějaké bariéry mezi diváky a postavami na plátně. Chtěli jsme, aby bylo všechno upřímné, aby kamera byla součástí dění, aby se vznášela kolem Tracy a Evie, ale přitom nebyla vlezlá ani dotěrná, a zvala do jejich světa. Věděli jsme, že když toho chceme dosáhnout, musíme se zbavit všeho konzervativního a natáčet naprosto uvolněně. Znamenalo to odvrhnout řadu metod, a to mi přišlo zajímavé."

Filmový obraz se vynořoval z obsahu. "Nechtěli jsme napodobovat jiné filmy o teenagerech, protože nepříliš mnoho filmů bylo takových, o jaké šlo nám," podotýká Davis. "Byl to víc emocionální než intelektuální proces."
Jednou při natáčení Davis použil kameru Super 16, kterou on a Hardwickeová měli rádi, protože je přenosná a přitom má bohatou rozlišovací schopnost. Celý film, až na pár závěrečných scén v ložnici, se točil ruční kamerou. Navíc početné dlouhé plynulé záběry, které sledují, jak se Mel a Tracy pohybují po domě, přispívají k bezprostřednosti hereckých projevů a plynulé rytmické struktuře. Kvůli nízkému rozpočtu se pracovalo s nejmenším možným štábem, což někdy vedlo k tomu, že se filmovalo v ulicích bez povolení, štáb se přesunoval městskou dopravou a plány se měnily na poslední chvíli. Davis často používal, co mohl, aby záběry byly funkční. V jednom okamžiku se dokonce dožadoval nákupního vozíku, který stál na ulici, že ho použije pro jízdu kamerou. Bylo to určitý způsob vynálezectví," komentuje Davis. "Udělali jsme všechno, co bylo nezbytné." Při jiné příležitosti Davis upravil osobní jeep Hardwickeové na improvizovaný kamerový vůz.

Davis na Hardwickeovou stále působil. "Je skvělý, protože o věcech nespekuluje a je absolutní mistr ruční kamery," komentuje Hardwickeová. "Má intuici, kde má být a jak vzít věc za správný konec. Je odvážný, nebojí se experimentovat a překvapuje mě svou nádhernou kamerou, která nevyplývá z ničeho jiného než z jeho kreativity."
Jeffrey Levy-Hinte dodává: "Elliot Davis má stejného invenčního ducha jako Catherine. Přišel se stylem, který působí velmi moderně a neotřele a je zároveň syrový a věrohodný. Ať vyvstala jakákoli překážka, byl schopen ji překonat tvůrčími rozhodnutími."
Tento duch se promítl i do jiných výtvarných prvků filmu. Obzvlášť důležitou ženou byla Carol Stroberová, vedoucí výpravy (production desiger) filmu, jejíž předchozí práce zahrnuje teenagerovské drama MANIC. Podobně jako Davis a Hardwickeová i ona je původní profesí architektka a k Třináctce ji přitáhlo, když viděla zcela neotřelý styl vyprávění teenagerovského příběhu. "Byla jsem hrdá, že jsem se na tom filmu mohla podílet," říká, "protože si myslím, že je to snímek s pozitivním poselstvím. Nechává lidi nahlédnout, že dospívající svádějí opravdu tvrdý boj, aby zůstala celí. Čím víc lidí tento boj ocení, tím lépe pro nás."

Stroberová použila pro filmovou výpravu dům Reedových - obzvláště ložnici - ale rozšířila ji i o pokoje dospívajících tím, že věnovala pozornost rituálům teenagerů a plakátům na zdech. Tam se plně projevila její představivost. "To, o co se pokoušíme: dát postavám realistický obraz, a zároveň vynalézat," říká.
Pokračuje: "Nazývám tenhle styl fotogenický realismus. Je to skutečnost ozvláštněná právě tolik, aby diváka svedla do tohoto světa a zaujala. Rozhodně jsme nechtěli, aby kterýkoli z těchto obrazů byl příliš bezútěšný, protože to odrazuje oko, ale přitom jsme usilovali o pravdivou reflexi."

Práce pro bývalou architektku, z níž se stala režisérka, se vymykala všem dosavadním zkušenostem a představám Stroberové. "Stejně jako jiní režiséři měla Catherine jasnou představu, jak mají věci vypadat, ale ona i štáb mě obrovsky podporovali," vzpomíná. "Málokdy jsem viděla lidi tak zapálené pro film."
Hardwickeová říká: "Carol Stroberová odvedla fantastickou práci s minimálními prostředky. Byli jsme doslova uchváceni autenticitou jejího díla."

Při filmování nastaly okamžiky, kdy Stroberová musela improvizovat. Jednou, když náhle sešlo z jedné lokace, Stroberová použila nábytek z domu Hardwickeové. "Brali jsme, co se dalo," říká Hardwickeová, "doslova jsme naložili celý můj byt na náklaďák." Nadšení Hardwickeové popohánělo všechny lidi ve štábu. "Dává všechno, co má, do toho, co dělá, a to inspirovalo nás všechny, abychom to dělali taky," shrnuje Woodová.


Třináct plus jedna žena Třináctky
Zatímco film je adresován budoucí generaci amerických dívek, Třináctka je i vyznání uměleckých sil žen podílejících se na vzniku snímku. Produkce úmyslně najala co nejvíc žen do štábu i do výroby filmového soundtracku. Třináctka je charakteristická tím, že ve šestadvacetičlenném hereckém týmu bylo 14 hereček; 39 žen pracovalo za kamerou (z 90členné pracovní skupiny) a 8 žen se podílelo na soundtracku. Krom toho pět z devíti produkčních byly ženy.

Mezi ženami, které byly klíčové pro to, aby se Třináctka dostala až na plátna kin, to byly: Catherine Hardwickeová, scenáristka a režisérka; Nikki Reedová, spoluautorka scénáře a herečka; Evan Rachel Woodová v hlavní roli, která se objevuje v každé scéně; Holly Hunterová ve významné roli matky hlavní hrdinky a jako výkonná producentka; Kara Stephensová, asistentka kamery, která pracovala na snímku od samého počátku, byla při natáčení i výrobě prezentačních ukázek před vlastním natáčením; výkonná producentka Liza Chasinová a associate producentky Canada Gordonová a Christina Sibulová; novátorská střihačka Nancy Richardsonová, která pomohla dát Třináctce zřetelný styl; vedoucí výpravy Carol Stroberová; kostýmní návrhářka Cindy Evansová a hair stylistka Elaine Casciová, která přispěla k tomu, že film má velmi současnou podobu; a nakonec koproducentka Rosemary Marksová.

Hardwickeová říká: "Pro mne, která jsem pracovala s ženami - herečkami, střihačkou, produkčními, scénografkou, návrhářkou kostýmů, vedoucí castingu, rekvizitářkou, zvukařkami a skladatelkami - to bylo naprosto přirozené. Třináctka je příběh tří žen nebo skoro žen, a většina z nás měla více či méně podobné zkušenosti, jako jsou zachyceny ve scénáři. Prožívaly jsme všechno společně, smály a plakaly spolu s herečkami. Natáčení probíhalo ve velmi kolegiálním duchu - herci museli pracovat s velmi silně citovým nasazením, ale vždycky byl někdo, kdo je objal nebo nasytil."
A pokračuje: "Dokonce i když natáčení už skončilo, hudebnice se s námi často stýkaly, protože filmový příběh se jich osobně dotýkal. Patnáctiletá Kate Rose, která napsala a nazpívala do filmu dvě písničky, četla o Třináctce v Los Angeles Times a poslala nám ukázky svých skladeb. Cítila silné propojení s příběhem a já jsem stála o to, aby pro nás tvořila, jelikož jsem vycítila, jaká síla jí tryská z hlasu. Její skladba skutečně ladí s vyzněním celého filmu - okamžitě jsme sáhli po písničce Overdrive o potížích teenagerů vyrůstajících v LA; přímo pro nás složila závěrečnou skladbu Lemon."

Nikki Reedová

Třináctka byla pro Nikki Reedovou scenáristický a herecký debut; bylo jí třináct, když film psala a čtrnáct, když v něm hrála. Nyní je patnáctiletá úspěšná studentka, věnuje se gymnastice a jízdě na koni. Reedová získala za postavu Evie Zamoryové cenu One To Watch, kterou uděluje Movieline Young Hollywood.

Catherine Hardwickeová
Byla oceněna prestižní cenou Director´s Award na festivalu nezávislých filmů v Sundance v roce 2003 za snímek Třináctka, který zahrnuje jak její debut režijní, tak i scénáristický.
Žádaná vedoucí výpravy a architektka pojala Třináctku ve výrazně vizuálním stylu jako zápasení mladé dívky kam směřovat, přičemž využila své zkušenosti ze spolupráce s tak výbornými režiséry jako Cameron Crowe, David O. Russell, Costa Gavras a Richard Linklater. Její vize filmu byla částečně ovlivněna Russellovým snímkem Tři králové, jenž zpodobňoval hluboký cit proměnlivé intenzity.

Pochází z jižního Texasu, kde se narodila v městě McAllen. Studovala umění v Mexiku a absolvovala architekturu na texaské univerzitě v Austinu. Po promoci navrhla a postavila 20akrový městský komplex solárních domů kolem umělého jezera s kompletním občanským vybavením.
Zapsala se na kursy ve filmové škola UCLA a absolvovala ji krátkým snímkem, který byl kombinací animovaného a hraného filmu. Snímek získal Nissan Focus Award a byl uveden v rámci programu Best of UCLA. Režírovala několik krátkých filmů a navrhovala výpravu do více než 20 filmů.

Carol Stroberová
Carol Stroberová dělala výpravu pro oceňovaný film Miguela Arteta Star Maps, Amy´s Orgasm, One Good Turn, a snímky vybrané pro festival v Sundance I love you, don´t touch me, Spark a Manic, které byly velmi dobře přijaty kritikou.
Dřív než vystudovala production design na Americkém filmovém institutu byla úspěšnou archoitektkou v New Yorku. Její návrhy a projekty byly otištqwny v časopisech Interiors, House and Garden, Decorating Guide a House Beautiful´s Home Remodeling; její práce byly několikrát vystaveny, a to i na expozici Ženy v architektuře, kterou pořádal americký institut architektů. Její fotografické práce byly známy z řady výstav a Stroberová získala v roce 1989 cenu poroty NYU.

Mark Mothersbaugh
Vstoupil do povědomí veřejnosti uprostřed 70. let jako zpěvák, klávesový hráč a konceptualista multimediálního projektu DEVO. Během následujícího desetiletí skupina vydala řadu alb a hitů (včetně We Are Dove a Whip It) a absolvovala několik celosvětových turné. Krátce před rozpadem skupiny v polovině 80. let napsal reklamní znělku pro Hawaiian Punch. To mu vyneslo ocenění Clio Award a řadu nabídek na reklamní zakázky a krom toho i možnost skládat filmovou a televizní hudbu.
Ve vlastním studiu Mutato Muzika vytvořil Mothersbaugh mnoho děl pro řadu filmů a televizních pořadů a multimediálních projektů. Navrhl a komponoval hudbu pro interaktivní projekty, jako byly hry Crash Bandicoot, bestsellerová Playstation od Sony, CD-ROM Johnny Mnemonic a The Condemned od Microsoftu.
Šestinásobný nositel cen Emmy a BMI Music je podepsaný pod hudbou k Pee-Wee´s Playhouse, Rugrats a Dawson Creek.